Černá kronika

Jmenuji se Dominik Malý. Je mi 23 let. Žiji celkem normální život. Bydlím v bytě v centru Českých Budějovic se svou krásnou přítelkyní, se kterou čekám dítě. Studuji vysokou školu a myslím si, že ji zvládám. Prostě co víc si přát?!
„Dominiku, vstávej,“ probudil mě něžný hlas Anežky, „Přijdeš pozdě do práce.“
Dnes je sobota, to znamená že není škola, ale já mám na víkendy brigádu v obchoďáku. To víte, i mladý student si musí vydělávat, aby měl na nájem. Anežka do práce nemusí, protože je v pátém měsíci. Dělá plavčici v místním bazénu.
Sedám si na posteli a protahuji se. To byla zase noc. Tělo mám celé rozlámané a teď ještě sedět za pokladnou v Tescu. Jenom si vzpomenu na to pípání a mám migrénu. Naštěstí mám dneska večer oslavu, a tak se snad odreaguju.
Oblékám se a jdu do koupelny vyčistit si zuby. Když vycházím, je už půl osmé a já, jako vždy nestíhám. Na snídani už není čas. Vybíhám z baráku, abych stihl autobus.
Jen tak tak dobíhám na zastávku a vpadávám do zavírajících se dveří. Jdu si sednout. Jsem tak unavený, že si zapomenu cvaknout lístek. Samozřejmě vchází revizor a dává mi pokutu. To mi ten den pěkně začíná.
V práci mi naštěstí jde práce od ruky. Brzy končím a jdu domů. Večer přicházejí kamarádi a my slavíme. Pařba se protáhla až do jedné ráno. To bude v práci kocovina…
Celý týden jako by trval věčně. Nic mi nešlo, ve škole jsem na několika přednáškách usnul, a tak mě profesor vyhodil. Anežce se začalo čím dál častěji dělat špatně, až musela do nemocnice. Dneska je čtvrtek. Po škole jdu s kamarády do hospody. Budeme slavit, že zítra Anežku propustí. Už zítra bude se mnou doma.
Mám v sobě už pár piv a zábava se rozjíždí. Přišlo pár hezkých holek, a tak nám dělají společnost. Zrovna v té nejhorší chvíli mi zavoní telefon. Odcházím na záchod, kde je aspoň trochu ticho.
„Ano?“ zvedám hovor. Je z Anežčina čísla.
„Dobrý den, je to pan Malý?“ zeptá se cizí hlas.
„Jo, to jsem já,“ zadrhne se mi hlas.
„Pane, já jsem od policie a musím vám oznámit, že vaše přítelkyně měla nehodu. Jela v sanitce z nemocnice domů, ale řidič nezvládl řízení a narazil do stromu. Je mi to líto, ale nikdo nepřežil,“ řekl hlas na druhém konci, „Upřímnou soustrast.“
V tu chvíli se mi zboří celý svět. To ne! má krásná Anežka! Naše dítě! Co teď budu dělat?! Tipnu hovor. Je mi špatně. Vrážím do jedné z kabinek a zvracím. Potom se vypotácím ven a jdu domů. Celý svět se mi točí. V hlavě mám jedinou myšlenku: „Co teď.“
Nemotorně otevírám vrata na dvůr. Teď nemůžu jít dovnitř. Všechno mi ji tam bude připomínat! Sedám si zády je zdi. Můj pohled spočívá na altánku na dvoře. Ihned se mi vybaví scéna z Pelíšků. „Oběs se!“ sykne mé podvědomí. „Zabij se a budeš s ní!“
Neváhám a běžím k altánu. Co použij jako provaz? „Tkaničky tupče!“ zařve hlas v mé hlavě. Rozvazuji si boty a vytahuji tkaničky. Svazuji je do jednoho dlouhého provazu a na jednom konci zavazuji smyčku. Druhý konec upevním na trám. Stavím se na špičky a přetahuji si provaz přes hlavu. Naposledy se nadechnu a vyskakuji. Tkanička se mi utahuje kolem krku. Škrtí mě. Na jedem mizivý okamžik mám nutkání smyčku povolit. To mě ale hned přechází. Před sebou už vidím Anežku. Usmívá se. „Už jde,“ pomyslím si a omdlévám.
„odřízněte ho! Odřízněte ho!“ slyším vzdálený hlas. Kdo to je? To už jsem mrtvý? Najednou cítím, jak se smyčka kolem mého krku povoluje a já klesám k zemi. Vidím rozmazané strážníky klem mě. Zase omdlévám.
Probouzím se až v nemocnici. Kolem mě pípají přístroje. Automaticky mi třeští hlava v migréně. Přichází ke mně mladá doktorka. „Pane Malý, pokusil jste se o sebevraždu. Strážníci Vás ale v čas odřízli. Zachránili Vám život. Za pár dní Vás propustíme. Teď spěte.“ Odchází.
Sakra. Takže žiji. Ale mě nic nezastaví! Já tě zase uvidím, má lásko!