Labyrint

Labyrint


        "Život každého člověka je labyrint, v jehož středu leží smrt."
                                    Brigitte Riebe


Bylo jich čtrnáct. Sedm velmi mladých chlapců a dívek, skoro ještě dětí. Již nyní věděli, že zemřou! Spolkne je ten honosný palác, který je však ve skutečnosti jen obrovské vězení, plné zdrcující prázdnoty. Bylo to na první pohled nevýslovně odporné místo, plné nebezpečí pro někoho, kdo jím prochází sám, beze zbraně a bez nejmenšího ponětí, kudy dál.
Místo bílých zdí, lemovaných štíhlými sloupy, má jen holé stěny z hrubě opracovaných kamenů stejně jako obyčejná hrobka, které se ostatně také podobá. Nejsmutnějším dojmem působí právě tehdy, když přichází západ slunce. Rudá zář kreslí na kamenných kvádrech neklamné stopy prolité krve.
Uvnitř vládlo odstrašující ticho, přesně jak Phoebe očekávala. Koho by také napadlo něco jiného, když je temný zámek přivítal právě takhle? Vládl v něm těžký příkrov odvěké opuštěnosti. Ta se dá najít všude tam, kam už dlouho, předlouho nevkročil žádný člověk. V pochmurných chrámech, v hlubokých lesích a ve studených jeskyních, i ve zrádných skulinách kdesi pod zemí…
Jakmile poslední z nich váhavě vstoupil, nekonečnými tunely ztichlého bludiště - kde snad nebylo slyšet ani lehkou ozvěnu vlastních kroků nebo monotónní kapání spodní vody - otřásla ohlušující rána zvenčí, jak železné závory zapadly zpět do masivních veřejí. Pak přišla všechna ta nechutná černota bez jediného paprsku slunečního světla, jako kdyby se za nimi uzavřela zapomenutá brána do horoucích pekel...
Zachvátila ji dlouho potlačovaná nenávist k těm cizím lidem, kteří je zde uvěznili. A zároveň i příšerné zoufalství, tisíckrát horší než kdykoli předtím. Poslední věc, kterou ještě spatřila dost jasně, byla ta dvoukřídlá vrata. Bývala na nich nejspíš nějaká malba, která se časem oloupala a nezbylo z ní nic víc, než červená barva. Nebo to byly ve skutečnosti krvavé skvrny!?
První krev byla prolita dávno předtím, než začalo tohle. Athénské loďstvo bylo poraženo v námořních bitvách a nešťastné město bylo nuceno posílat na Krétu každý rok své děti jako kruté výkupné. Celá válka začala jako akt pomsty - královský syn znepřátelené strany zemřel během sportovního utkání, které se odehrávalo v Athénách. Někteří říkali, že to byla pouhá nehoda. Jiní si však šeptali cosi o úkladné vraždě. To ovšem nebyla jediná tragédie, která krétského krále postihla!
To, co přišlo potom, žilo zde. Ten nelidský tvor se skrýval ve svém tajném doupěti hluboko dole, až ve středu samotného labyrintu, vystavěného na ukrutných základech z rozlámaných kostí. Sužován nezdolatelným hladem, stále dychtil po zapovězené potravě…
Mezi athénskými vězni zavládlo všeobecné zoufalství, které začalo přerůstat ve zmatek. Někteří z nich odmítali odejít od uzamčené brány, jako kdyby bláhově doufali, že je přijde osvobodit nějaký pohádkový hrdina. Jiní se už dávno ztratili ve spletiných chodbách tichého labyrintu.
Jako odsouzené duše klesající do podzemního pekla, kde je lidské tělo oproti ostrým mečům a tvrdému kamení křehké jako polámané sklo a tryskající krev je rudá jako živé plameny. Mrtví, přehlížení a zapomenutí...
... stejně jako všechny nevinné oběti zvůle mocných. Proč jsou to vždycky právě ty ubohé děti!? Jedna z vyděšených dívek, které se ještě stále krčily u vstupní brány, klesla na kolena a propukla v přerývaný pláč. Mezi necitelnými zdmi zněl její beznadějný nářek, který se zarýval do uší.
Phoebe to už nedokázala dál poslouchat. Utíkala před ním tak dlouho, až zcela zaniknul daleko za ní. Neozvalo se ani žádné třepotání netopýřích křídel, žádný ševel zbloudilého vánku, nic. Zdálo se, že dlouhé chodby minojského labyrintu byly prázdné. Nic se v nich nepohnulo. Dokonce ani mrtví, kteří podle strašidelných pověstí rádi sledovali živé a vysávali z nich teplou krev: ani ti se zde neodvážili objevit!
Uvědomila si, že teď už by se možná ani nedokázala vrátit k ostatním. A to ji děsilo! Na rozdíl od nich ale pochopila, že nesmí jen zoufale vzlykat a přitom trpělivě čekat, až zemře. Možná si v sobě stále uchovala bláhovou naději, že se jí podaří utéct z těchto nezdolatelných zdí. Někde přece musí mít nějaký konec! Nebo ne?
Slavný stavitel, jménem Daidalos, vybudoval podzemní palác s mramorovými komnatami, vysokými sloupy a strmými schodišti. Podařilo se mu vytvořit vskutku geniální dílo, nekonečné bludiště z tvrdého kamene. Temný labyrint plný spletitých chodeb, ze kterých nikdo, kdo do něj vstoupil, již nenašel cestu ven...
Jen na nemnohých místech se uprostřed hladkých stropů, které tvořily kamenné desky, vyskytovaly nevelké světlíky. To proto tam všude vládlo to divné, slepé šero. Pří pohledu na obnažené kosti kohosi dávno mrtvého, co už bůhví jak dlouho bez povšimnutí tlely v rohu slepé odbočky, se jí začal zvedat žaludek.
To vězení bylo nechutné, jeho velikost nestvůrná až do krajnosti, kam až byla schopná zajít pouhá představivost. Phoebe však věděla, že nevábný zevnějšek není nic proti tomu, co se skrývá uvnitř!
Zde na Krétě, která byla jedním z největších ostrovů uprostřed středozemního moře, číhala mnohá nebezpečí. Tento nádherný kraj se stal známým místem zrození Dia, nejvyššího vládce na Olympu.
Přestože to na sobě tak krásné království - požehnané velkou hojností i nesmírným bohatstvím - nemuselo dávat znát, nikdo netušil, že zdejší vládce, Minos, se kdysi znelíbil samotným bohům! A krutě za to zaplatil!
Hluboko pod zelenými lesy, skalnatýni pláněmi a vyprahlými horami se skrývala velmi ošklivá tajemství. O tom všem sice palácové zdi i arogantní kréťané jen chmurně mlčeli, athénský lid ty příšerné pověsti však strašily ve zlých snech! Zdálo se, že to vše v sobě tají krvavé vraždy, abnormální bestialitu a lidské oběti, přinášené mrzkým zplozencům horoucích pekel.
Vyprávělo se, že z rozbouřeného moře u krétských břehů vyšel bílý býk. Byl to velkorysý dar od Diova staršího bratra Poseidona, kterým štědrý bůh prokazoval pyšnému králi svou nebeskou přízeň.
Minos měl mořského býka - který mu přinesl vymodlený blahobyt - obětovat jako pokorný dík pro olympské bohy. Nevděčný král se však rozhodl, že si jej ponechá pro sebe a místo něj bylo zabito jiné dobytče, které si sám vybral ze svého obrovského stáda.
Poseidona však oklamat nedokázal. Žádný z pouhých smrtelníků, byť by byl i z královské krve, se nemohl opovážit tak svévolně opomíjet přání mocných! Poseidonova pomsta však kupodivu nepostihla zpupného panovníka, ale krétskou královnu.
Bohyně Afrodita proklela nebohou Pasifae a uvrhla na ni holé šílenství. Minoova manželka začala toužit po tom, co přišlo z mořských vln a s pomocí dvorního vynálezce Daidala se dopustila skutků natolik bestiálních, že nemohly skončit jinak, než trestem ještě stokrát horším, než byl ten předchozí...
Hříšná královna, postižená strašnou kletbou rozhněvaných bohů, přivedla na svět cosi, co počala od bílého býka. Říkalo se, že ten podivný tvor, kterého porodila, neustále rostl a sílil. Byl nebezpečný. Protože nešlo ani o obyčejného člověka, ani o nerozumné zvíře, nedokázal najít žádný přirozený zdroj potravy. A tak začal požírat lidské maso...
Podle děsivé legendy dal krétský vladař, rozzuřený na nejvyšší možnou míru, vybudovat spletitý labyrint - kolosální stavbu tak neuvěřitelně rozlehlou a složitou, že z ní nikdo nedokázal utéct. Do tohoto obrovského vězení dal navždy uzavřít prokletého syna své šílené manželky. Minotaur byl nenasytný. Žádal stále nové a nové oběti, aby zahnal hlad...
Phoebe strnula jako solný sloup. Zaslechla čísi kroky, které sejí  v tom tíživém tichu zabodávaly do uší. Z mrazivé temnoty před ní se náhle vynořila mladá dívka s udýchaným obličejem, oblečená podobně jako Phoebe celá v černém. Byla to smuteční barva, jako kdyby se strojily k poslednímu odpočinku. Obě dvě však věděly, že důstojný  pohřeb nebude mít ani jedna z nich.
"Cloe!? Jak ses sem dostala?"
"Já nevím!"
"Kde jsou ostatní?"
"Všichni se rozutekli. Jsou pryč!"
"Nechali tě tam?"
"Nechci zůstat sama!"
"Nebojíš se, že tě najde zrůda?"
"Žádná zrůda není!" vykřikla Cloe. "Copak ty to nechápeš!?"
"Není?"
"Je to lež. Budeme tak dlouho bloudit v tomhle paláci, dokud nezemřeme. Bude to pomalá smrt."
"Ale co všechny ty pověsti!?"
"Lži!"
Phoebe jí příliš nevěřila, i když se zdálo, že Cloe má zřejmě pravdu. Bloudily již dlouho! Jediné zřetelné body - podle kterých se dala alespoň pomyslně odhadnout vzdálenost, kterou již urazily - tvořily kolosální sloupy z obrovských kusů hladce opracovaného kamene, na kterých se výhružně skvěly jakési nečitelné znaky. U hranaté paty jednoho z nich leželo nehybné tělo.
Mrtvý chlapec, ne o moc starší než ony dvě, se koupal v krvavé kaluži. Phoebe připomínal poražené jehně, kterému zručný řezník jedním tahem podřízne krk a pak ho nechá, aby samo vykrvácelo. Cloe ukázala na ochablou ruku, která dosud svírala ostrý nůž.
"Zabil se sám!"
"Chtěl rychlou smrt?"
Phoebe nechápala, jak se mu podařilo propašovat u sebe něco ostrého, aniž by si toho nikdo nevšiml. Rudá krev už začínala pomalu zasychat a v hustých provazcích stékala z podřezaného hrdla až na kamenitou podlahu, kde se vsakovala do žíznivé skály. Potřísnila i chlapcův bílý oděv a ztuhlý obličej s otevřenýma očima. Ty oči byly stále tak živé…
"Pojďme odsud!" vykřikla Phoebe.
Táhla za sebou Cloe, která se hystericky smála. Bylo jí jedno, kam jdou. Musela se dostat pryč. Nabízel se jí jen beznadějný pohled do totální nicoty. Všude kolem ní se stahovala stále ta samá temnota, odkud nebyla žádná cesta ven. Pořád nad nimi visel ten nesnesitelný závan vlhké plísně a pokročilého rozkladu, rozlézal se dokonce i po ledových zdech podzemního bludiště.
Široká chodba, kterou utíkaly, se rozveřela do mrtvé tmy a ony tušily, že v té neproniknutené temnotě na ně čeká něco děsivého, něco s ostrými zuby a drápy pokrytými zaschlou krví. Nebo to byl jen zlý sen!? Byl to studený vzduch a černý stín, jedno velké slepé oko, které však nikdy nespí.
Cloe napínala uši a Phoebe si tiskla prokřehlé ruce na ústa se zaťatými zuby. Trvalo celé hodiny, než je přepadlo vyčerpání. Nikdo z těch, kteří vkročili do palácového komplexu, již nespatřil sluneční paprsky. Pořád však nedokázala uvěřit, že zemřou. Ztracené v podzemním bludišti, které je prosáklé sedlou krví, dunivou ozvěnou křiku a všeobjímajícím strachem z neznáma...
"Já vidím světlo!"
Cloe se skoro rozběhla a Phoebe ji rychle následovala. Ožila v ní slabá naděje, že se snad přece jen dostanou ven. Něco se změnilo, když přišly do podzemní komory. Vcházely do čtvercové haly, která neměla žádný strop a padalo do ní tlumené světlo. Ze všech stran ji však uzavíraly silné stěny, stejně nepřekonatelné jako vysoké hradby obleženého města.
Jaké zklamání!
Horský masiv se zdál být protkán matoucí změtí přírodních jeskyň a temných štol. Mnoho nehezkého se skrývalo za úzkými výklenky a skalními puklinami, a nemusely to být jen vybělené kosti těch, kteří zde zůstali uvěznění navždy. Nikdo - dokonce ani jeho vlastní stavitel - se dobře nevyznal v minojském labyrintu.
Phoebe si vzpomněla, jak někde slyšela o tom, že Daidalos se v tom geniálním bludišti, které navrhnul pro krétského krále, málem sám ztratil a jen šťastnou náhodou z něj našel cestu ven. Všichni sedření otroci byli po dokončení jeho mistrovského díla zabiti, aby nikomu neprozradili, jak uniknout ze záhadné stavby, na které pracovali celá léta. Nyní nežije ani slavný stavitel, takže tajemné plány minotaurova vězení jsou již definitivně ztraceny. Phoebe byla příliš vyčerpaná na to, aby dokázala pokračovat v rychlé chůzi:
"Já už nemůžu!"
"Ne!" zasyčela Cloe. "Nezastavuj se!"
"Nech toho," odsekla Phoebe. "Já už nepůjdu dál!"
"Vstávej!!!"
"Nech mě!"
"Jdeme dál!"
"Už ne! Stejně je to k ničemu!"
"Musíme se dostat ven."
"Nikdy se odsud nedostaneme!"
"Mlč!"
"Já chci umřít! Chci konec!!!"
Phoebe si přitiskla roztřesené ruce na pobledlou tvář a začala vzlykat. Až když přestala plakat, uvědomila si, že zůstala sama. Hysterická Cloe se svým pronikavým smíchem zmizela a v matoucí temnotě zůstala jen druhá dívka s poškrábaným obličejem, který poznamenala vlastními nehty.
Ztratila se jí!
Phoebe si s šílenou hrůzou uvědomila, že už ji nenajde! Kdoví, jak hluboko v obovském bludišti ve vlastně nyní nachází!? Neodvážila se na ni volat, aby se vrátila a nenechávala ji samotnou. Měla až moc velký strach z toho, co by mohlo zaslechnout její slabý hlas, a pak možná odpovědět krvelačným řevem.
Minotaur!
Skrývá se v rudé temnotě, jakou si žádný člověk vůbec nedovede představit. Jeho mrtvá mysl ožívá potlačenými vzpomínkami, vrozenou krutostí, spalují nenávistí vůči všem obyčejným lidem! Nezvadatelným hladem po tom, co mu zůstalo navždy odepřeno...
Padla na ni mrazivá noc a nesla s sebou hrozivou předzvěst čekající záhuby. Měsíční světlo pronikalo do prostorného dómu jen natolik, aby poodhalilo nebezpečné nástrahy ve čtyřech rovných chodbách, která se z něj táhly dál a dál do černých hlubin.
Vybrala si jednu z nich, i když samozřejmě vůbec tušila, kam vede. Phoebe se přitisla zkřehlými zády ke stěně, druhou rukou tápala po nějaké opoře. Její hubené prsty nahmataly nerovný povrch zvětlané zdi, drolil se z ní jemný prach. Do opracovaného kamene byla zasazena obětní nádoba, plná sedlé krve.
Ocitla se v tiché tmě, kde nebylo jediné  jasné místo, jediný prchavý záblesk světla, ke kterému by se mohla vydat. Nejhorší na tom bylo, že Phoebe si byla vědoma svého zraku – neoslepla. Zatím. Ale příliš dlouhý pobyt v ponurém podsvětí, bez životně důležité přítomnosti slunečního světla, zavře oči každému. Když vtom se odkudsi ze spícího bludiště ozval lidský hlas.
Uslyšela výkřik! A pak -
Pak umlknul. Vynořil se ze samé černoty jako sinalé chapadlo ve slaných vodách uvnitř zatopených jeskyních daleké Kalábrie, které se prý nachází hluboko pod mořskou hladinou. Zalil ji prudký oceán milosrdného bezvědomí, který ji naprosto pohltil a zanechal před jejím zmučeným zrakem jen slepou prázdnotu.
Spala!?
Probrala se na ledové podlaze, hladová a prokřehlá až do morku kostí. Byla pohřbená zaživa jako mramorová socha z antického chrámu na potopené pevnině pod bahnitými nánosy z mořského dna. Jak dlouho zůstala tak ležet, ztracená v okolní temnotě?
Copak mezitím přišla zase další noc!? Uvězněná v temném labyrintu hluboko pod krétským palácem, který byl sám o sobě dost obrovský na to, aby vydal za celé město. Možná, že to byl jen zlý sen...
Jak dlouho už je vlastně tady a umírá hladem a žízní? Do nekonečných tunelů nahlížel stropními trhlinami bílý měsíc, ledový jako mrtvá tvář. Sebrala v sobě poslední síly a šla dál. Bolelo ji celé tělo. Phoebe se pomalu blížila ke slabě osvětlené křižovatce, kde v kamených konzolách dohasínaly dvě pochodně.
Sebrala jednu z nich a rychle se od ní vzdalovala. Přišlo jí, že je to není dobré místo. Mnohokrát zkoumala, zda ji někdo nepronásleduje. Avšak pokaždé, když se ohlédla, viděla jen mrazivou tmu. Ta ji oddaně následovala, kamkoli se pohla. Vždycky o nepatrný krok za dohasínající loučí, co jako zlatavá zář putovala podzemními pustinami.
Začínala znovu rozeznávat složitou klenbu holých zdí, hliněnou podlahu i další chodby, vytesané do mrtvého kamene. Šedivé stěny. Silné kořeny, propletené jako hadovité klubko, sem prorůstaly mezi opadaným kamením. Vedla dolů...
Zabloudila v matoucím nitru mramorového labyrintu, který vznikl krátce po smrti krétské královny Pasifae a nyní v sobě věznil jejího prokletého syna. A děsila ji temná vize nevyhnutelné budoucnosti v odstrašující podobě krvelačné nestvůry, která mohla číhat za každým rohem...
I přesto, že nyní zůstala sama, nedokázala vydržet na jednom místě. Na to měla až příliš velký strach. A přitom stále doufala, že někde najde Cloe. Nebo někoho jiného, kdo ještě žije. Byla tam tak strašná zima!
Phoebe si myslela, že se určitě musela přiblížit zemskému povrchu, i když tísnivý tunel spíše napovídal o opaku. Věděla, že je hluboko dole, snad až pod bájným příbytkem hladové příšery. Velmi, velmi hluboko pod povrchem, tak nekonečně daleko od čerstvého vzduchu, od volné oblohy…
Kráčela po hrbolaté půdě pod podivným stropem, který seděl tak nízko nad rozpolcenou zemí, až se jí zdálo, že by si o něj mohla klidně rozbít hlavu. Ze ztvrdlé hlíny odkapávala ledová voda s příchutí rozpuštěného kamene. Stékala po podivných krápnícíchh a vytvářela neurčité obrazy, které však postupně získávaly hrůznou podobu.
Objevily se samé rozšklebené lebky, shnilé hnáty a holé kostry, strnulé v krátkém okamžiku tak hrůzné nehybnosti. Ale pak na nich zatančilo slabé světlo z plápolajícího oharku a ubohé dívce se zdálo, že se ta zhmotněná těla snad začala znovu ožívat. Našla odporné doupě s tělesnými pozůstatky předchozích obětí!? Jsou to mladé dívky a chlapci, jen samé mrtvé děti...
Na těch lidských ostatcích bylo něco výhružného, něco na jejich očividném hladu, se kterým k ní vzpínaly pokroucené ruce. Němá země je přijala za vlastní a staly se její nedílnou součástí. Staly se jen dalším kusem tvrdé skály...
S chladnou nenávistí hltala zkamenělé mrtvé. Tak skončí také ona, s tím už se smířila. Spletité katakomby, odkud vanul zpráchnivělý vzduch plný poletujícího prachu, ji zcela pohltily. Jako kdyby byla Phoebe již dávno mrtvá a neschopná sebemenšího odporu. Tak dlouhou dobu...
Vleklé hodiny plynuly dál a dál a pak přišel další den. Zůstala sama. Ostatní byli mrtví. Jak trpce nyní litovala toho, že na sebe předtím tak hlasitě přivolávala táhlé umírání. Kdoví, proč se zrovna Phoebe podařilo přežít tak dlouho!?
Cloe měla pravdu. Žádná zrůda není! Byla to jen krutá lež, kterou si vymyslel Minos, aby mohl vraždit athénské děti. Mstil se za svého mrtvého syna. Možná, že jeho manželka byla skutečně šílená, ale všemocní bohové ji jistě neprokleli. Nikdy nepřivedla na svět nic, co by se živilo lidským masem.
Pronikavá zima jí málem rozlámala všechny kosti v ochabujícím těle. Dusila se a propadala, slepá a docela bez dechu. Phoebe konečně pochopila, proč Daidalos vybudoval tento nekonečný labyrint, podobný palácovému komplexu. Nebylo to žádné důmyslné vězení. Byla to monumentální hrobka. A ona v ní již brzy bude ležet mrtvá...
Všechno tu vypadalo úplně stejně, jeden tunel stíhal další tunel, nebylo se na čem zachytit. Rozlehlé sídlo se pozvolna rozpadalo. Třesoucí se stěny pokrývaly pavoučí sítě, které se málem dotýkaly špinavé podlahy. Kašlala. Na okoralých rtech se objevilo cosi červeného. Vyplivla vlastní krev, která chutnala skoro stejně trpce jako ona sama.
Bílý mramor jí tančil před horečnatýma očima. Skanulo na něj pár kapek teplé krve. To proto byli ti mizerní pavouci celí bez sebe. Cítili, že už brzy dostanou čerstvou oběť a vrhali se po ní, aby z ní vysáli všechen život. Bolestný sten jí zemřel v sevřeném hrdle.
Neklidná kaluž špinavého světla pronikla matoucí temnotou a odhalila to, co hloupá Phoebe považovala jen za krutou lež. Byla natolik zděšená, že nedokázala ani křičet, když se před ní náhle uprostřed depresivního lesa hladce otesaných sloupů objevil minojský býk.
Skláněl se nad hlubokou nádrží plnou stojaté vody, která připomínala průzračné jezero uprostřed starého hvozdu, kam přichází pít divoká zvířata. Tam nebyla žádná naděje, žádné světlo, tam se nikdy nenašel ani sebememší náznak slunečních paprsků...
Potřásal rohatou hlavou a jeho horký dech se srážel v mrazivém vzduchu jako bílá pára. Nebo to byl dokonce člověk, prokletý pomstychtivými bohy!? Tak nestvůrně obrovský, s bestiálním tělem potřísněným zaschlou krví. Hladový jako otevřený hrob...
Noční můra ožila a pronikavý vřískot se odrážel řezavou ozvěnou od vlhkých skal, které ji odklopily ze všech stran. Phoebe běžela po rozpraskané podlaze, kam se málem zhroutila při prvním pohledu na tu bezbožnou věc. Něco takové přece nesmí být! Ale je!!!
Prchala před bájným démonem, před jediným obyvatelem tohoto odporného paláce, který připomínal černou hrobku, zbrocenou horkou krví. Byl jí v patách a dokonce i kamenné koridory kolem něj se tiše třásly podvědomou hrůzou z jeho obludné podoby.
Phoebe se opět rozplakala. Narazila do šedivé stěny, kterou podpíraly dva silné sloupy se zdobenými hlavicemi. Byla to slepá ulička, jen další ze stovek a tisíců podobných uvnitř spletitého labyrintu! Už před ním nedokázala utéct!
Možná, že si v posledním záblesku jasné mysli uvědomila, jak zle si s ní zahrál krutý osud. Nikdo nedokáže utéct před smrtí. Čeká ji velmi ošklivý konec v nekonečných hlubinách toho pustého sídla...
Proč právě ona musí zemřít, aby mohli ostatní žít!?
Ale jen tak dlouho, dokud neuplyne několik let a opět nepřijde čas poslat na Krétu nové oběti! Rozpukaná zem za ní duněla pod drtivými údery býčích kopyt, které připomínaly prudké zemětřesení. Vzdálené ústí dlouhé chodby naplnil zlověstný stín, překonávající i  žalostné zbytky slabého světla ze stropních trhlin. Byl tak vysoký, že se jich téměř dotýkal.
Nebo snad jen působil takovým monstrózním dojmem, protože při své neuvěřitelné velikosti téměř ani nedokázal projít úzkým tunelem? Kráčel ztěžka a skláněl širokou bíčí šíji, zatíženou mohutnými rohy. Hrubá ruka promnula zchuchanou bradu a zdálo se, skoro jako kdyby se chystal promluvit.
Avšak vydal ze sebe jen burácející řev, podobný ohlušujícímu hučení tekoucí vody. Uměl vůbec mluvit? Uměl myslet!? Obrovský býk se k ní blížil pomalu, jako kdyby nebylo třeba spěchat. Dostihl svou oběť, polomrtvou hladem a vyčerpáním. A nyní již věděl, že mu neunikne...
Zbyla jí jen primitivní vůle k životu, která však kolísala pod vší tou strašlivou váhou. Phoebe se zdálo, že se na ni snad zřítila celá skála, něco právě tak obrovského a neskutečně tvrdého. Málem ji rozdrtila celá ta nesnesitelná tíha. Jako kdyby byla zaživa pohřbená pod všemi těmi kamennými kvádry, kolosálními sloupy a nad tím vším se vznášel krvavý příkrov jisté smrti.
- a ta otřesná tvář, zcela zvířecká, a přitom v ní přece zbývaly alespoň poslední stopy ztracené lidskosti! Pohlédla a něj a jen to stačilo k tomu, aby ji zcela opustily ji poslední síly. Bez dechu klesla na stísněném konci slepé uličky, upadla na ledovou podlahu kdesi pod prokletým královským synem. Začala se topit v ledových vlnách sílící temnoty, které zaplavovaly její bezvládné tělo. Omdlela...