PACH KRVE JINÉ LOVCE TÁHNE

Skáču z hořícího letadla, padák se otvírá, do pralesa mizím. Vše dopadá dobře, bankovky z posledního paše hřejí. Čert vem letadlo. Svoji práci odvedlo. Vydělal jsem tolik peněz, že tři roky nemusím dělat.
Do Evropy si zajedu, ze života dobrodruha si chci odpočinout. V Římě za svým přítelem z dětství zajdu.

„Čau brachu, tak mě tady zase máš. Už jsem Ti chyběl, co říkáš, čtyři roky v Salvadoru. Snad Tvoje zbožnost vydejchá pašeráka.“
„ já vím, že budeš mým osudem, kdo jiný by kněze s takovým životem hledal.“
Usmál se a na kafe postavil.
Dlouho do noci si povídali. Slunce mě v posteli probudilo. Ticho starého domu. Na stole snídaně a vzkaz: přijď za mnou do koleje kolem 15 hodiny.
Zbaštil vajíčka se slaninou, zalil džusem. Zapálil na balkoně doutník, hemžení lidské na ulici sledoval.
Pohoda. Žádní vojáci, žádní mafiáni, spořádaný život velkoměsta.
Vypadl jsem kolem desáté. Metrem zajel do centra, prošel po známých místech mládí, dal kafé, poseděl, usmál se na pěkné Italky.
V poklidu na třetí do koleje jsem dostal.
„Vítám Tě.“
„ Čau.“
„Pojď do mé kanceláře.“ Kývl.
Vešli.
Tam starší žena a fousatý muž seděli, nervózně koukali kolem sebe.
„To je on. To je člověk, který je schopen Vaši skupinu do misie dovést.“
„Kolik to stát bude?
„Vás nic, církev to platí.“
„Dobrá, kdy můžeme vyrazit?“
Do té doby jsem mlčel, přemýšlel o lidech, pro které mám riskovat kejhák. Jeptišky, novicky, potrhlej přírodovědec, dva kněží, doktor.
„Víza a očkování je hotovo? Kdy budete sbaleni?“
„Vše je vybaveno, myslím, že příští týden by mohli letět.“
„Dobrá, zavolejte mi, kdy se sejdeme na letišti.“
Nechal jsem je vyděšené, moje sebevědomé chování je drtilo i imponovalo.
Za dveřmi moje cvičené ucho zaslechlo: je opravdu tak dobrý? Je, on jediný je schopen Vás dostat do misie.
To bych řek, že jsem dobrý, má pověst stála pár let dřiny.
Toulal jsem se po městě, hledal, čmuchal a pár speciálních věcí si zajistil. Taky úplatky pro policii a povstalce. Přesně jsem věděl, co chtějí. Mám toho plnou tašku.

Do odletu se flákám. Vyzkoušel pár Italek, ale zjistil, že Indiánky jsou vášnivější. Hodně spal a užíval si sprchy, vědoma toho, že za pár dní bude hodně špíny. Na těle i duši. Jsem realista, život je takovej.

Ve sportovním obleku se objevím na letišti. Moji tašku dostala církev bez proclení do letadla.
Musel jsem se smát. Byli oblečeni tak akorát na popravu, únos, nebo dárcovství orgánů.

Volal dlouho, zařídil vše, pak se vrátil ke skupině.
„Můžeme vyrazit.“
V letadle nikdo nemluvil. Většina spala. Včetně mne.

Na letišti mě čekal můj člověk.
„Máš to nachystaný?“
„Přesně, jak jste řekl.“
„Paráda, všichni do mikrobusu, na nic se neptejte a s nikým nemluvte.“

Dojeli na místo. Zajeli do dvora. Železná vrata se zavřela. Vyděšeně se koukali na sebe.
Rozesmál jsem se.
„Jste v jiné zemi, tady platí jiné zákony a vy se musíte na ně připravit.“
Přikývli. Co jiného jim zbylo, byli v moci tohoto muže.

Přítmí. Vešli dovnitř.
„Tam jsou pokoje, tady teče voda, studená, záchod na dvoře, jídelna. Pár hodin tu zůstanete.“
„Tady?“
„Ano, tady, dokud nepřipravím cestu, ani nevystrčíte nos. Pokud máte pocit, že to zvládnete sami, prosím můžete jít, dávám vám životnost tak asi šest hodin. Víc ne. Pak vás najdou na smetišti.
Rozumíte, co jsem vám řekl? Dal jsem slovo, že vás dostanu do misie, a to taky udělám, ale bude to po mém, jinak jeden telefonát do Evropy a končím.“
Podíval jsem se na ně. Byli ještě vyděšenější.
„Klid, má úspěšnost obchodů je zatím je stoprocentní.“
Moc jsem je neuklidnil.

„Frančesko, mám nachystaný svý věci?
„Si, seňore.“
„OK, jdu se připravit. Ty lidičky převlíkni, nakrm, a nikam nepouštěj.“
„Si Seňore.“

Převlékl se do svých hader. Vysoké kožené boty, svoje oblíbené kalhoty, pevné a pohodlné, koženou bundu, svůj dlouhý vojenský nůž, pistoli, samopal si pověsil na záda. Klobouk.
Jsem to zase já. On, jehož znali.

Vyšel na ulici. Mladý policista na mě koukl. Uznale číhl na samopal. Prošel kolem něj. Sedl do starého, ale velmi výkonného vozu.
Tašku s dary v kufru, samopal na sedadle. Jiná země, jiný mrav.

Dojel na letiště.
Vstoupil do budovy, s taškou.
Když jsem vyšel, měl pronajaté letadlo a koupený volný let do cílového města.
Sedl do auta. Vzal mobil a…
„Čau Frederiku, připrav mně vstupenku. Však víš, co potřebuji. Připrav ten rychlý člun. Zásoby a benzín. Bez povyku. Pro všech to bude skupina hluchoněmých věřících do misie.“
„Jasně“
„OK. Sejdeme se na letišti. Ve středu tam budu.“
Zapálil doutník a v hlavě projíždím celou trasu.
Pak se vrátil do domu.
Zabušil na dveře.
Objevila se hlava Frederica.
„Máš je připravené?
„Mám, seňore.“
„Dobrá, jdu se podívat.“

Vejdu. Vypadali kouzelně.
„Tak, abyste věděli, od teď jste skupina hluchoněmých věřících jedoucích do misie, kdo cekne, zemře, rozumíte? „
Hleděli na mě, jak na zjevení.
„Opravdu rozumíte?“
Po jednom souhlasně kývli.
„Teď se běžte najíst. Zítra vyrážíme.“


V šest ráno se otevřeli vrata a cesta počala. Osm lidí a řidič. Vše spalo. To jsem potřeboval. Žádné zbytečné oči. Bez problémů dorazili na letiště.
„Do letadla.!“
„Do této herky?“
„Letíte z Říma na golf, nebo do misie? Žádné řeči, nasedat a mlčet.“

Rozjeli se po ranveji, letadlo se odlepilo. Nastavil kurs.
Přiletěli jsme večer. Nic zajímavého za letu nebylo. Dva se pozvraceli.

Na letišti čekal Frančesko.
Lidé z letiště dostali úplatek, žádný let se nekonal.
Mikrobus. Cesta městečkem k přístavu. Tiše, nenápadně. O žádnou pozornost jsem nestál.
U břehu člun, už něco pamatoval, ale měl dva nové silné motory.
„Je všechno nachystáno?“
„Tak, jak jsi řekl.“
„Fajn, domluva platí, tady máš zálohu, zbytek, až se vrátím.“
Obchod proběhl.
„Tak lidi, na palubu, hlavně tiše, žádná publicita, nevíme, jaké oči nás vidí.“
Kdyby tak věděl, že jedny oči viděli, nohy běžely a čerstvou zprávu ústa předala…

Člun po řece vyrazil. Znal cestu. Nechápaje proč je misie tak hluboko v pralese. Pražskému jezulátku se Indiáni v pralese klaní.
Jedu pomalu, ve tmě nechci na nic narazit. Hlavně pryč od lidí…
Zastavil až ráno. Loď schoval za stromem. Nikdá nevíš.
„Nikdo na břeh nepůjde, čurat do kýblu, i v řece smrt číhá.“
Zvuky džungle ovládly zvukovou kulisu.
Počkal do přítmí. Pak zase vyrazil. Věděl, že jízda je nebezpečnější pro loď, ale bezpečnější pro lidi.
Tímto způsobem jsem se dostal k přístavu misie.
Nikdo nás nečekal. Divné. Zbystřím. Zbraně prohlédnu, ale lidem nic neřeknu. Paniku, tu opravdu nepotřebuji.
Vysadil jsem lidi.
„Tady zůstane, nikam se nehnete, člun schovám a hned se vrátím. Profesore, žádné objevné cesty, na to bude dost času.“
Jak jsem řekl, tak udělal. Loď schoval opravdu pečlivě. „Svetr na zádech“ se mi ježil a to neznamená nic dobrého. Sakra, podplaceni byli jak policajti, tak povstalci, na co jsem zapomněl?
Hlavou se mi honily myšlenky. Klid brachu, misie je kousek.

Čekali na mě.
„Co teď?“ ptali se.
Vezmeme bágly, a pomalu se vydáme na cestu. Je to kousek. Sakra!, kde je profesor?“
Koukali po sobě, strach je objal, rameny krčili, nikdo nevěděl.
„Teď ho hledat nebudu, nejdřív se hneme, v džungli zmizíme, tady jsme na ráně.“
Sakra jeden silný, zbytek ovce, jeden pošuk v lese, bašta.

Pomalu se vydali po pěšině.
„Ani nepípnete! „ Zasyčel. Odpovědí mi byly vyděšené oči.
Jdu vpředu, jak kočka našlapuji, ani větvička nesmí prasknout. Jakoby tisíc očí mě sledovalo.
Ušli asi kilometr. Vhodné místo pro táboření.
Tady se schováte, já dojdu pro profesora, vrátím se, počkáme na noc, žádný oheň ani kecání!“
Někteří se začali modlit.

Sám se cítím líp, vědoma, co dělám a kde jsem. Džungle ke mně většinou mluví, dnes mlčela.
No nic, teď najdu toho profesůrka. Vrátím se k přístavišti. Jako stopař čenichám kolem. Pak stopu najdu. No jó, ten blbec, k napajedlu si to namířil. Snad budu rychlejší než jaguár.
Vydal se po stopě.
Šel pomalu a opatrně, nějaký pohyb zachytil. Nahé tělo Indiána. Nad něčím se skláněl. Tělo.
Indián mě uviděl a ruku zvedl. Signalizoval smrt.
Došel k němu, pozdravili se jako lovci, vím, co se sluší.
„Mapinguari „ řekl Indián
Smrad tu byl a děda měl v hrudi pěkné rány, vyjevený vyraz… že by opravdu objevil, po čem toužil?
Nemám čas se věnovat mrtvým.
Indián zmizel v pralese. Já taky.
Našel jsem je v pořádku.
Vystrašené k smrti. Řekl jsem ji pravdu. Přijali ji.

Do rána stejně spali. Jak zabití, já na jedno ucho.
Ráno se skupina vydala na cestu.

Jdu vpředu, zbraně odjištěné, uši na stopkách adrenalin v krvi.
Brána. Brána misie.
Ticho. To ticho nevěstí nic dobrého. Kde jsou hlasy? V misii to hučí.
Zastavím se. Toho mě zachránilo.
Ostatní, pod vidinou bezpečí se rozběhli k bráně.
Šestý smysl mi řekl, švihni sebou a ani se nehni. Nepřemýšlel, udělal.
Lidé dávce samopalu vběhli do cesty. Kulky ukončily jejich misi.

Zmizel jsem v trávě. Pak je uviděl. Šest povstalců. Smích ze smrti těch blbejch bělochů.
„Ani se nestačili pomodlit Otčenáš!“ chechtal se asi osmnáctiletý klučina, zuby zkažené od drog.
Vrátili se do misie, jediné děvče ušetřili, mladou míšenku, kdo by jídlo připravil.
„Ještě, že mešní víno tady maj, dáme si, nažerem se zítra tu malou zabijem a půjdem.
Dobrej typ toho mladýho od Margity. Jeho máma mi dluží prachy, tak nosí informace.“

Pak se oddali chlastu, drogám, ale hlídku nechali. Dva chlapy. Nováčky.
Počkal jsem, až usnou. Ochladilo se, ti dva k ohni se stáhli. Děvče na provaze přivázané „škádlili“
taháním za provaz. Pak toho nechali.
Čeho netušili, že pach krve jiné lovce táhne.

Pomstu chystám, moje lidi nikdo vraždit nebude, prachy jsou za práci. Já ji neodved. Pýcha pálí.
Čekám na příležitost, chtěl bych je v tichosti vyřídit. Nevím, jak velká skupina skutečně je.
Tiše se plazím blíž a blíž. Jedním skokem chci vyřídit nožem strážce a s ožralým zbytkem nebude tak velká práce.

Jsem skoro na dosah, když divný pach mě praští do nosu… neznám, pudy mi velí, ani se nehni!
Pach krve jiné lovce táhne.
Vyřítilo se to z houští! Tuto bytost jsem nikdy neviděl… hlídka svým řevem smrti ostatní z opilosti zvedla. Snažili se tomu postavit. Za chvíli bylo po všem. Neměli šanci.
Mapinguari!

Jen to děvče nechal. K mrtvému se hrůzou schoulila a to ji zachránilo.
Zmizelo to. Chvíli jsem byl v klidu.
Strašné rány a smrad.
Sňal provaz, Vzal děvče do náručí a zmizel v džungli. Do rána.

Ráno jsem se vrátil do misie. Byl to hnus pro oči i duši. Nebrali si servítek. Hold, když mezi lidmi proběhne diskuse přes Kalašnikov.
Živý v džungli nic moc pro mrtvé neudělá. Taj sem je položil aspoň vedle sebe, do důstojnější polohy, než v okamžiku smrti. Džungle už zařídí zbytek. Dokonale, napořád.

Vypadli jsme. Držela se mě jako klíště. Člun byl v pořádku. Cesta rychlá.
Člun vrátil, zaplatil.
Pak na faru zašel.

Už dva roky jsme svoji, kde žijeme psát nebudu, máme dvě pěkný děti a mám dost peněz, abych užíval přiměřený život do smrti.
Jo a ty prachy mi nechali, nebyla to má chyba, kluka prej pověsili… nevím je to z doslechu…

Možná je celý příběh z doslechu, já fakt nevím….