Dům Paní Brownové-Večeře (5.část)

První kroky k Johnovým dveřím byly pevné a rozhodné. Však čím blíž byla, tím víc se jí chtělo otočit a vrátit se zpátky domů. Přece jenom, znala ho teprve několik hodin a už si to míří k němu domů. Co když od toho něco očekává? Vypadá možná jako chytrý chlap, ale třeba je to jenom jeho taktika jak dosáhnout svého cíle, dostat Lenu do postele. Třeba se ale mýlím a nakonec bych se taky potřebovala uvolnit, pomyslela si. Nepoznávala se…

Vystoupala po pár dřevěných schodech a zhluboka se nadechla. Ještě vyndala z malé sportovní taštičky zrcátko a podívala se na sebe. Tahy od tužky na oči vypadaly stále svěže, a to Lenu uklidnilo…

„Tak co, holka, zvládneme to?“ zazubila se na svůj odraz.
„Doufám, že neruším,“ Lena sebou trhla a uviděla stát ve dveřích Johna. Nejradši by se teď propadla do země. Takhle se znemožnit hned na začátku. Nebyl to ten nejlepší start.
„Promiň, jenom si přijdu tak krásná, že se na sebe musím občas podívat,“ snažila se zahrát tu smolnou chvilku do autu.
„To plně chápu, taky bych se asi koukal,“ John ji obdaroval úsměvem a jednoduchým gestem jí dal najevo, že může jít dovnitř. Lena již neváhala a zalezla do tmavé místnosti. Dveře se zavřely…

Prošli neosvětlenou chodbou a Leně se na ní něco nelíbilo. Cítila se v ní až nebezpečně podobně, jako v chodbě paní Brownové…
V kuchyni již bylo skoro všechno připraveno. Neblýskané příbory ležely vedle modrých talířů přesně podle etikety slušného stolování. Měl smysl pro detail, a to se Leně moc líbilo. Uprostřed stolu stála kytice růží. Rudých květin lásky.
„Mimochodem tak květina je pro tebe.“
„Můžu si ji vzít i s tou vázou?“ Lena měla chuť na popichovanou.
„Ale vodu už si nalej svojí,“ jak bylo vidno, John byl na tom úplně stejně. „Ještě budeš muset ale chvilinku vydržet, maso se totiž rozhodlo zůstat kamenný, co nejdýl to půjde.“
„A nechceš nějak pomoct?“ Lena uměla vařit celkem solidně a když bude potřeba, ráda nabídne svoje zkušenosti nebo triky.
„To nebude třeba, z trouby už ho snad vyndat zvládnu,“ pokynul jí zvednutými rameny, „zatím si klidně sedni, ale jestli radši stojíš jak tvrdý y…“
Lena se posadila a pozorovala Johna, který zápasil s otevíráním láhve červeného vína. To měla ráda.

John vyndal maso z trouby za pár chvilek a naservíroval ho na talíř.
Jídlo vypadalo přímo fantasticky. Bylo vidět, že si dal opravdu záležet. Vizuální dojem byl však pouhé nic oproti tomu, co naservíroval na talíř jejím čichovým buňkám. Byl to přímo balzám pro nos.

„Teda, musím nesobecky uznat, že to vypadá fakt parádně.“ Lena cítila potřebu Johna pochválit. Snad to byl jen znak dobrého vychování, možná to opravdu chtěla.
„Díky, ale to ještě není moje mistrovské dílo. To bude až příště,“ bylo vidět, že nízkým sebevědomím ovšem netrpěl.
„Počkej, jaký příště? Třeba mě tohle zničí a já už nikdy nebudu schopná požívat tuhou stravu,“ Lena se rozhodla trochu mu to sebevědomí srazit, nebude to na škodu.
„No ty seš, ale…“ John už nic nedodal, nalil oběma sklenku vína a posadil se ke stolu…

„Teda, přehnala jsem to. Myslím, že na to tvoje mistrovský jídlo přijdu moc ráda. Jestli bude aspoň z poloviny tak dobrý, nemůžu chybět.“ Mluvila pravdu. Už dlouho jí tak nic nechutnalo.
„Jsem moc rád, že ti to chutnalo,“ usmál se na ni.
Ty jeho oči, Lena z nich šílela. Čišela z nich taková upřímnost a něco, co ještě nezažila. Nedalo se tak nijak nazvat, bylo to něco nového a zvláštního.

„Tak a teď to budem muset sklidit,“ John vstal od stolu a vzal ze stolu oba talíře i s příbory. Dal je do dřezu a pustil na ně vodu. Lena se rozhodla, že přispěje alespoň trochou do mlýna. Zvedla se a položila do dřezu k talířům i skleničky od vína.
„Teda, jak dlouho už jsi takhle nepracovala?“ John se rozesmál.
„Ty seš teda,“ Lena ho plácla přes rameno a rozesmála se taky. John však ihned zvážněl a podíval se jí do očí…

(Ty oči…)

Chytnul ji za ruku. Lena se mohla bránit, ale něco jí v tom bránilo. Možná, že potají na tohle čekala. Ač připouštět si to nechtěla, líbilo se jí to. Nevěděla proč, ale naklonila se k Johnovi a dala mu letmý polibek na rty.
„To mam za tu večeři?“
„To máš za to, že se ti opravdu povedla,“ ani to nedořekla a John jí polibek opětoval. Cítila jeho rty na svých a nechtělo se jí od nich už nikdy odtrhnout. Jejich jazyky spolu tančily ve víru vášně a Lena se cítila konečně šťastná. John sjel pomalu rukou přes její odhalená záda a dotknul se jejích pevných hýždí. Lena cítila to vzrušení. Položila mu ruku na krk a nepřestávala líbat. Jeho rty se probojovaly až na její krk a zkoumaly každý kousek hebké kůže. Lena se musela opřít o linku, aby neupadla. Absolutně neměla pod kontrolou své vlastní tělo, dělalo si, co chtělo. John se k ní přitiskl blíž a ona cítila na svých stehnech, že on taky není úplně v pohodě. Rukou mu sjela mezi nohy a pevně stiskla. John se trochu zachvěl a rukou jí zmáčkl ňadro. Neváhala a rozepnula mu poklopec. Bylo vidět, že se Johnovi trochu ulevilo. Lena ho jemně zmáčkla na nejcitlivějších partií a usmála se…

„Tak a teď si běž dát studenou sprchu,“ řekla mu ostře, sebrala kabelku ze židle a hrdým krokem vyšla na chodbu.
„Leno, já tě zničím,“ Moc dobře slyšela, jak se směje, takže ten strach nenahnal ani v nejmenším.
„Příště mi to už nedělej,“ Lena už slyšela tahle slova tlumeně. Byla na sebe pyšná. Nepodlehla…

Už viděla vchodové dveře, když ucítila silný návan studeného větru. Otočila se za sebe a něco ji táhlo zpátky.
(Leno, teď ho nesmíš opustit. Neopouštěj ho…. Prosíme… Všichni tě prosíme…
Ty dětské hlásky zněly v hlavě tak ukřičeně. Ony prosily. Podívala se na stěnu a i v té tmě viděla zvětšující se obraz srnky.
„Leno zůstaň tu s námi!!!“

Lena vyběhla ven. Ani netušila, co tím všechno způsobila.

Přeci jen měla zůstat…