Temná touha

Temná touha

    „Tragédie života spočívá někdy v tom, že dostaneme to, po čem toužíme.“
                                Ernest Hemingway



Habibi, ležící mezi nadýchanými poduškami, zmáhal monotónní pohyb luxusních nosítek, která nesli černí otroci. Sledovala, jak ptačí hejno s pronikavým křikem stoupá k rudému nebi. Kdesi daleko lze spatřit i nebetyčné skalní věže a kdo má dobré oči, může ve zlatavém písku snadno nalézt i klikaté stopy rohatých zmijí.
Mladá žena měla strašnou žízeň a chtěla by se celá ponořit do chladné vody v rozkvetlé oáze. Zelená byla v arabských zemích vždy považována za nádhernou barvu pozemského ráje, protože symbolizovala nový život uprostřed vyprahlé pouště, kde téměř nic nedokázalo přežít. Plavala Habibi sama v sobě, nebo ve svých zmatených myšlenkách!?
Silnice byla úzká, hrbolatá a nadmíru mizerná dokonce i pro otužilé velbloudy. Vedla mezi vysokými hřebeny písečných dun matné barvy vybělených kostí. Až k Habibi - ukryté za rozevlátými závěsy - dolétl slabý vítr, který ohýbal vyschlá křoví. Snad i samotné slunce, tak krvavé, jí šeptalo svá zlá tajemství. Kdo pod nimi leží a hnije!?
Bludné karavany jen zřídka kdy narazily na zpustlé vesnice, které ovládla divoká zvířata. Lidé odtud většinou včas utekli mnohem dřív, než se v nich stihla usadit nějaká nakažlivá choroba a pobořené zbytky opuštěných příbytků zůstaly prázdné. Pozvolná zkáza vše zadusila, dokud za ní nezbyl již žádný život.
Opět ji přepadl ten důvěrně známý pocit malosti. Jak nicotná byla ve srovnání s celým světem! Poslouchala tiché vzdychání pouštního vánku, stejně šalebné jako odumírající moře bělostného písku na celé míle daleko. Mrtvá zem, kam nikdy nevstoupila ničí noha. Smrtonosné slunce spělo ke konci své denodenní pouti...
Hlasitě se smála, všichni viděli její pohlednou tvář pod průsvitným závojem a překrásné šaty se stříbrnými šperky: bledě vybarvenou róbu s pečlivě vypracovaným vzorem jasmínových snítek a svrchní roucho v nejsytějším odstínu šťavnaté zeleně, lemované silnou zlatou výšivkou. Nikdo ale neviděl, co bylo za ním. Nicota!
Rozpukaná skála, která by možná mohla promluvit, ale nemá co říct. Okolo nebylo nic. Žádný stinný les, žádná zářivá barva, žádný bující život. Jen neústupná smrt... má milovaná, proč mne nevezmeš k sobě!?
Horký vzduch se tetelil před znavenýma očima a tíživé ticho kolem ní ji málem ukolébalo ke spánku. Představovala si něžné růže, zelené listí a křiklavě barevné róby urozených žen pod vysokými stromy v obrovské zahradě, pod ovocnými stromy s mnoha a mnoha sladkými plody. Tam někde stojí ten starý velikán s jasně červenými jablíčky, na která nikdo nesměl ani sáhnout, neboť v sobě obsahovala zakázané poznání.
Den co den na tisíckrát děkovala všem dobrým mocnostem, že bude žít v sultánově harému. Habibi zůstane v nádherném paláci, bude si oblékat jen ta nejkrásnější roucha a její drobné ruce ozdobí jiskřící šperky s drahými kameny. Budou jí sloužit mladé dívky, které vyčtou z očí své paní každé přání ještě dříve, než je vůbec stihne vyslovit. Co víc si ještě mohla přát?
Nepozná vyčerpávající práci a nidky nebude usínat hladová. Už nikdy se nebude za bezesných nocí na tvrdé slaměné rohoři dívat do prázdné tváře bezbřehé tmy s rozbolavělým tělem, s prázdným žaludkem a s ošklivými myšlenkami na milosrdnou smrt...
Jak často si přála právě toto, když trpěla hladem a v nuzné vesnici plné pobořených chýší nebylo co jíst, ani pít!? Chodila s těžkým džbánem z pálené hlíny k vyschlé studni, kde nezbyla skoro žádná voda. Nikdy si nedokázala zvyknout na tu hroznou žízeň, která ji požírala zaživa.
Okolo ležely jen odlehlé samoty a nad nimi vřískal písečný vítr, plný nenaplněných příslibů. Neúrodné plochy bez žlutavé trávy, kde rostlo - či spíše umíralo -  trnité stromoví s holými větvemi. A všude samý kámen, nic víc, než mrtvý kámen...
Ona sama.
Daleko za rozlehlou pouští stály jen primitivní chýše, ve kterých žil neméně primitivní dobytek. Mnohým tak ti hloupí lidé připadali, protože se chovali jako tupá zvířata, halili svou nehezkou nahotu do roztrhaných hadrů a téměř nikdo z nich neuměl rozumně promluvit. Byla znechucená i pouhým pohledem na ně, i když se to snažila nedávat příliš najevo. Jak mohla půvabná Habibi vzejít z takové odstrašující špíny!?
Svět je zkrátka nespravedlivý.
Habibi si umínila, že už nebude myslet na nešťastnou minulost. Byla krásná se svým bronzovým obličejem a s podmanivýma očima, temnýma jako půlnoční nebe za bezměsíčné zimní noci. Krásná, ale bezduchá. Ucítila kdesi hluboko ve svém tvrdém srdci bolestivou prázdnotu. Nikdy nemilovala dokonce ani sama sebe. Jako kdyby v jejich žilách kolovala místo rudé krve jenom hustá tma...
Za tenkými závěsy velkých nosítek pomalu ubíhala fantastická krajina, tvořená zlatavými písky. Za nimi se vzpínala divoká pohoří, na zalesněných úpatích možná žili prostí lidé v chudičkých chatrčích - společně s krotkými hovádky pod jednou propadenou střechou, kam zatékalo. Jak krutý osud!
Osamělá pevnost stála nad mrtvým mořem písečných dun uprostřed zdánlivě nekonečné pouště, ze které se zvedaly k nočnímu nebi skalnaté věže. Její majestátní obrysy se skoro nedaly rozeznat z neudržované stezky, která se vinula po strmém svahu nad černou masou soumraku, protože hrubě opracované kamenné hradby téměř splývaly společně s ní.
Vysoko nad nimi bděl dorůstající měsíc, překrásný ve svém chladném majestátu. Ospalá Habibi zaslechla táhlý hlas sýčka, v košaté koruně stromu zahlédla i jeho žlutavé oči. Předpovídal brzkou smrt...
Stalo se to krátce po třetí hlídce temné noci, právě když kolem procházely mlčenlivé stráže s nabroušenými šavlemi. Pozorovala umrlou lunu, jak přelézá strmé vrchoky vysokých věží a měsíční svit posvěcuje spící palác zlověstnou bělobou polámaných kostí. Proč ji to napadlo!?
Nejspíše za to mohly všechny ty hloupé řeči, které tu a tam zaslechla z pomlouvačných úst. O sultánovi Muhammadovi se povídaly velice zvláštní věci. Některé z nich byly natolik příšerné, že snad ani nemohly mít pravdivé jádro!
Říkalo se, že nejjasnější sultán musí být velmi žárlivý muž, neboť žádná z jeho početných manželek již nikdy nevyšla z rozlehlého harému, kam nesměla vstoupit ani živá duše. Žádnou z nich již nikdo více nespařil...
Dvoukřídlá brána, pobitá zašlými měděnými pláty, se za ní zavřela a Habibi si s jakýmsi nepříjemným pocitem uvědomila, že se konečně ocitla zde, uvězněná ve zlaté kleci. Nebylo to ale právě tohle, co chtěla? Očekával ji přece zahálčivý život v nevídaném přepychu! Muhammadův harém ji pozřel jako sladký pamlsek s trpkou náplní, která těžkne na jazyku.
Ledový měsíc dorůstal do bělavého úplňku, husté mraky ho však nyní zastinovaly. Šepotající tma mezi mohutnými stromy a okrasnými keři působila ne právě pěkným dojmem. Nepřístupná zahrada ve vnitřní části harémového křídla nabízela nepřeberné množství tajných skrýší jak pro plachá noční zvířata, tak pro lidské bytosti a jejich sobecké touhy...
Hedvábná nosítka pomalu putovala zeleným peklem. Někde rozmarná příroda jakoby mimoděk vytvořila bujné háje, kde mezi štavnatým listím a těžkými květy poletovali noční motýli. Nikde nezahlédla ani živou duši. Palácové zahrady zely prázdnotou. Na první pohled pěkné, ale mrtvé...
A když ne zvenčí, tak alespoň pod povrchem. Stejně jako mladá žena, oblečená v krásných šatech, která má v sobě navzdory viditelné živosti zkažené jádro, jen trudnou hnilobu prožranou nenasytným červem. Žila, a přitom už dávno zemřela, ačkoli její štíhlé tělo se dosud neproměnilo v pouhé zpráchnivělé kosti...
Někde ve spícím paláci se odehrávalo další drama. Jasná světla zažehnutá ve ztichlých chodbách nedokázala zabránit zlověstným stínům, aby se nepozorovaně vplížily na různá místa, kde se mohl kdokoli celé hodiny nepozorovaně skrývat. Třeba nějaký nájemný vrah, nebo žárlivá sokyně? Úkladné vraždy nebyly v harémovém prostředí ničím neobvyklým, to Habibi věděla.
Váhavě vstoupila do potemnělé komnaty, prosycené silnou vůní orientálního parfému: připomínal jí santalové dřevo a ostré koření, možná se v něm ozývala dokonce dráždivá příměs vzácného pižma. Vznešený sultán již očekával svou novou manželku. Habibi na něj pohlédla temnýma očima, plnýma netajeného obdivu...
Muhammadova zachmuřená tvář s tmavou pletí, stejně jako černé vlasy a vousy, tvořila ostrý kontrast vůči nádhernému oděvu z toho nejjemnějšího hedvábí. Bylo tak bělostné, až oslepovalo lidský zrak. Bílá nebyla jen proklamovanou barvou neposkvrněné čistoty, ale i odvěkým symbolem vysokého postavení.
Jen ti nejbohatší si mohli dovolit takový nákladný oděv. Doplňovaly jej zlaté šperky a pečlivě zavinutý turban ze stejné látky spínala blýskavá brož s mistrovky vybroušeným diamantem, velikým asi jako křepelčí vejce. Habibi klesla na kolena a letmo políbila dlouhý lem Muhammadova hedvábného roucha.
"Buďte zdráv, veličenstvo."
"Vstaň, Habibi."
Usedla vedle něj na chladnou podlahu, pokrytou perskými koberci. Ve zděných výklencích stály stříbrné svícny, jejich matný jas však sotva dosáhl do samotného středu okrouhlého sálu. Muhammad jí podával vodní dýmku. Opřela se o měkké podušky a lačně ochutnala silný hašiš, dovezený až z dalekého Maroka. Habibi se zhluboka nadechla a vychutnávala si ten nezvyklý pocit, který začínal naplňovat její omámené smysly...
"Dnes na mne znovu dolehla tíha mého postavení," promluvil zamračený sultán. "Někdy mi připadá, že nic nemá smysl!"
"To přece není pravda," řekla Habibi.
"Ty nic nechápeš," odvětil mdlým hlasem. "Můj život mi občas připadá stejně nesnesitelný jako noční můra, ze které se nemohu probudit."
"Vždyť máte všechno, co chcete!"
"Nikdo mi nerozumí."
"Co vás trápí? Jste snad nemocný?"
"Někdy se cítím jenom jako ubožák, zavalený pod troskami tohoto paláce. Jako kdybych v něm byl pohřbený zaživa."
"Nemyslete na takové věci! Jsme přece spolu!"
"Noc je ještě mladá, že ano?" opáčil Muhammad. "Čas jako stvořený k umírání!"
"Proč jeho veličenstvo mluví o smrti této požehnané noci?" podivila se Habibi.
On jí však neodpověděl. Zdálo se, že bíle oblečený sultán se již napůl nachází v hašišovém opojení a přestává vnímat okolní realitu. Zdráhala se promluvit jako první, přesto však bylo pouhé mlčení více, než dokázala déle snášet.
Habibi byla hladový tygr a toužila urvat si pro sebe co největší sousto ze sultánovy vrtkavé náklonosti. Probodávala jej svýma hořkýma očima mandlového tvaru. Muhammad na ni lhostejně pohlédl, nezdálo se však, že by opětoval její rozbouřený zájem. Zraky měl prázdné, vyhlížely jako hluboká propast, ze kterých na ni zírala jen pustá noc...
"Připomínáš mi jednu ženu, Habibi."
"Koho?"
"Mou lásku."
"Kdo je ta žena, kterou jste miloval?"
"Odešla již dávno. Domníval jsem se, že bez ní nemohu zít. Ale to byl omyl!"
Muhammad se opět odmlčel. Dál již neřekl nic. Habibi se rozhodla k odvážnému výpadu. Brzy na sobě pocítila Muhammadovy ruce se silnými prsty a s dlouhými nehty jako ostré břitvy. Poškrábaly jí obnažené hrdlo, pár rudých kapek teplé krve poskvrnilo její lehké roucho světlé barvy rozkvetlého jasmínu...
Zdálo se, že krutý sultán ji chce políbit, místo toho však okusil její čerstvou krev. Habibi vykřikla instinktivním odporem na takovým šokujícím jednáním, on se však jen rozesmál. Jeho nemístný smích zněl hrozně, jako kdyby ani nebyl lidská bytost.
Možná, že pravý Muhammad již dávno zmizel v nenávratnu a jeho pozemskou schránku ovládal zlý džin ze staré pohádky, která ji vždy děsila, když Habibi bývala ještě malé dítě a krčila se v otrhaných hadrech u vyhaslého ohniště uvnitř nuzné chatrče, kde protahoval studený vítr. Venku vládla temná noc, hvězdnatýn nebem znělo zoufalé volání hřbitovních běsů...
"Zabil jsem ji!"
"Vy žertujete, veličenstvo!?"
"Já nikdy nežertuji!"
Hledala v sultánových slovech něco, co by jej usvědčilo ze lži. Ale nezdálo se, že by Muhammad žertoval. Vyděsila ji pyšná tvář s těma nejtemnějšíma očima, jaké Habibi kdy viděla. Jako kdyby se v nich skrývalo samo zlo v lidské podobě...
"Tančila šavlový tanec. Tanec smrti! Vlály okolo ní rudé šaty a černé vlasy, propletené lesklými penízky. Pamatuji se na ten moment tak dobře!"
Ovládala jej trýznivá nenávist k samotnému životu a milostná touha po krásné smrti, kterou se však nikdy neodvážil naplnit. Byl zbabělec? Nebo jen až příliš přivyknul pouhým představám, které mohly být mnohem lákavější, než ošklivá skutečnost!?
"Pak upustila obě šavle a klesla na zem. Šaty se okolo ní rozlily jako kaluž krve. Tehdy jsem pocítil touhu... touhu zprovodit ji ze světa."
"Vy lžete!" vykřikla Habibi.
"Pohroužil jsem zbraň do její hrudi," zašeptal Muhammad. "A její krev byla sladká jako první slast lásky."
Bezmezná nenávist a spalující vášeň v něm náhle splynuly v palčivý hlad. V rozbouřené krvi plála temná síla. Vyrvala všeobjímající smutek ze sultánova okoralého srdce a místo něj jej cele naplnila chladná prázdnota, podobná konejšivé smrti. Již nevnímal žádnou bolest, jen neochvějný led...
A přece, nikdy na ten krátký okamžik vrcholného vzrušení nezapomene. V té hebké tkanině červené róby sídlil strašlivý džin, zakletý do svůdné podoby krásné ženy. Když tančila, jako kdyby okolo ní šlehaly samé plameny. Ať shoří v pekle! Sultán Muhammad odložil vodní dýmku. V jeho zakalených očích se skrývala krvavá vražda...
"Podobáš se jí, Habibi. Podobáš se jí natolik, že mám chuť zabít i tebe."
Prázdné oči se zčeřily jako jezerní voda při slabém zemětřesení. Habibi prohlédla. Možná před ní nestál žádný člověk, ale ohavný ghůl s lidskou tváří a se zvířecím tělem, který každou noc hoduje na čerstvých mrtvolách. Hlavou jí bleskla zvrácená představa, jak šílený sultán smilní s mrtvými těly...
Kde odpočívají jeho milované!?
Co když se ocitla na místě, kam vůbec nepatřila? Nebyl to královský harém, byla to pouhá hrobka, odstrašující ve své nestvůrné velikosti. Pohřební komora zavražděných žen, které sultán Muhammad pojal za své vedlejší manželky...
Nyní jsou z nich pouhé prohnilé nádoby, kde přebývá hřbitovní hmyz a vytéká jejich rozevřenými ústy jako němá slova plná odporného zmaru. Všechny zoufalé prosby a plané naděje se promění v tisíce plazivých červů, kteří se budou pást na tvé pozemské schránce, vyhlížet z prázdných očních důlků a přivlastní si tvé poničené tělo až na věky věků!
Sultán Muhammad se k ní naklonil s děsivou důvěrností, na kterou vůbec nebyla připravená. Habibi se od něj s ošklivým výkřikem odvrátila. Vyděsilo ji to, co řekl, anebo cosi démonického v něm samém!? V černých očích planulo skryté šílenství a trýznivá touha po rudé krvi...
"Ne! Udělám cokoli!"
"Cokoli!? Mne dokáže uspokojit jedině pohled na smrt!"
"Já nechci zemřít!"
"Každý žije jen proto, aby zemřel."
"Mějte slitování!"
"Proč bys nemohla umírat pro mé pobavení? Jsi tak bezvýznamná! Stejně jako všechny ženy!"
"Neberte mi můj život!"
Sultánova ruka, bohatě ozdobená zlatými prsteny, vyňala z bělostného oděvu dlouhou dýku se zakřiveným ostřím. Byla to smrtící zbraň pověstných assasínů, určená výhradně k tomu, aby brala lidské životy.
"Tvé prosby mne již omrzely," vykřikl. "Připrav se na smrt!"
Povstal z měkkého koberce, ztěžka, ale zároveň se pohyboval nepopsatelně zlovolným způsobem. Volný oděv se kolem něj zvlnil, až to připomínalo pomalé pohyby bělavých chapadel nějaké vodní nestvůry, která možná žije na mořském dně.
Hedvábné podušky, bílé jako ten nejčistší sníh na špičatých vrcholcích vysokých hor, pokryje příšerný příkrov rudé krve z podříznutého hrdla, stejně jako tenkrát. Jak živě se na to pamatoval...
Jeho barvité vzpomínky na dávnou vraždu jej naplňovaly trýznivým vzrušením, kterému se sultán Muhammad nedokázal ubránit. Jeho lepší já se zřejmě navěky rozpadlo a on se zcela poddal své temné touze...
Rudé rty vášnivých žen se nikdy nemohou vyrovnat obnaženým zubům holé lebky, mladá těla nejsou nic proti práchnivějícím ostatkům a žádný lahodný hlas, šepotající horoucí vyznání nehynoucí lásky, nedokáže překonat nepopsatelnou rozkoš ze smrtelného výkřiku umírající krasavice, který se již mnohokrát zabodl do uší šíleného sultána...
Habibi se před ním pokusila uprchnout, ale nebyla dost rychlá. Mělká rána jí sklouzla na hruď a zanechala za sebou klikatou stopu, odkud okamžitě vytekla tmavá krev. Necítila skoro žádnou bolest. Ale o to horší byla hrůza! Uvědomila si, že zemře. Jedovatí hadi sultánovy zvrácenosti se zvedají, aby ji zardousili!
Podobal se samotnému ďáblu z těch nejodlehlejších koutů vyprahlé pouště, kde bují černé umění. Jako v pradávných legendách, které vždy pouhým šeptem vyprávěly o zakázaných věcech jako bylo obludné čarodějnictví, ztracená města pod hlubokými nánosy smrtonosného písku a nečistá zvířata, co se štěkavým smíchem hltavě požírají sešlé mršiny...
Hašišový kouř vykonal své a sebral jí i ten poslední kousek zdravého rozumu, který jí ještě zbýval. Hrůza! Zaťaté pěsti létají těžkým vzduchem, dlouhé nehty se zabodávají do kůže. V tom oživlém snu zní pronikavý křik a odráží se nekonečnou ozvěnou od hladkých zdí rozlehlého paláce. Dělo se to vůbec doopravdy!?
Než ji rozzuřený sultán znovu zastínil svou odstrašující postavou, oděnou v bělostném rouchu, před Habibi probleskly hořící svíce. Uviděl nachýlenou bradu, rozšklebená ústa a poškrábaný krk divoce vyvrácený do oblouku. Celá zakrvácená a neúprostá, přesně jako její tvrdý osud. Nesměla zemřít!
Při běhu na něj shodila stříbrný svícen. Sultánův hedvábný oděv vzplál jasným plamenem. Husté vlasy i vousy, prosycené silným parfémem s vysokým podílem čirého alkoholu, začaly okamžitě hořet také. Zvrhlý sultán okusil svou vlastní smrt, jak dlouho jej těšil jen pouhý pohled na ni!
Zachvácen nesnesitelným žárem, který však neměl zhola nic společného s milostným vzplanutím. Tančil na žhavém poli nabroušených mečů, plameny řezaly jako zběsilé a zcela se zmocnily ohořelého těla v rozervaných cárech bílého roucha. Muhammada pohltil hladový oheň...
Celý svět se mu začal chvět pod nohama, žravé plameny zachvátily i perské koberce, po kterých se válel v horkých mukách. Ohnivá náruč jej vtahovala do sebe, ano, zemře ve šlehajících plamenech jako nevěřící pes. Obestřela jej bezmezná temnota, dusivá černá bez konce a bez začátku...
Byla to sultánova smrt, ta krutá milenka, na kterou Muhammad tak dlouho čekal. Smrt, sladká i šeredná, má dvě tváře: nádherná žena s dokonalým obličejem bez jediného kazu a zhnilá zrůda se zčernalým masem, spáleným trýznivým mrazem až na na samou kost!
Habibi běžela spícím palácem, na prsou jí krvácela mělká rána od ostré dýky. Naštěstí zcela minula obnažené hrdlo, poznamenané ošklivými škrábanci od Muhammadových nehtů. Roztržený šat byl celý rudý, zato její tvář byla bílá jako padlý sníh. Náhle se ocitla v severní galerii, odkud vedlo mnoho různých dveří. Holý interiér ústřední svatyně sultánova harému se vstupní halou zanechala daleko za sebou.  
V bledých paprscích měsíčního světla se objevil klenutý strop s výraznými arabeskami, pak hladká podlaha složená z černých a bílých dlaždic. Habibi vyběhla z prázdné místnosti, vydala se vlevo kolem mohutné kamenné zdi, kde se rozkládalo další palácové křídlo. Jen samé pusté chodby, které se nejprve lomí a pak zase spojují v temný labyrint…
Prchala před děsivým přízrakem sultána Muhammada, který ji stále pronásledoval. Či spíše před zlým džinem, přesně jako v té staré pohádce, které se vždy kolik bála, když byla Habibi ještě malá a hloupá? Již nebyla sama sebou a pronásledovaly ji samé stíny, aby mohly zraněnou kořist obklíčit a pozřít, dokud v nočních temnotách nedozní její srdceryvný řev...
"HOŘÍ!"
Zuřivý požár se dlouho nedařilo uhasit. Rudé květy žhavých plamenů zvadly a bledý měsíc přešel do karmínové barvy až těsně před rozbřeskem. Říkalo se, že samotný dábel se prý zrodil z prokletého spojení nenasytného ohně a zlé krve. Kdesi nad ránem se znovu ozval smutný hlas zlomyslného sýčka...
K červenému nebi stoupal hustý kouř, přesně jako ve zpola zapomenutých pověstech o konci světa. Celá země, vyprahlá a neúrodná, se otřásala až do samotných základů všeho bytí, otevíraly se bezedné propasti a hladově pohlcovaly velká města i s nebohými obyvateli, kterým se již nepodařilo utéct před rozběsněnými živly. Vše bylo odsouzeno k záhubě...
Sultánův harém lehnul horkým popelem. Byla v něm nalezena těla, ne všechna z nich však byla spálená k nepoznání. Čekaly dlouho, pouhé pozemské schránky zbavené nesmrtelné duše zde ležely celá léta. Krásné ženy, které zvrhlý Muhammad miloval, ženy s ledovým tělem, se strnulou tváří a s bezkrevnými rty, poznamenané smrtelnou bledostí. Mrtvé, všechny mrtvé...