Pronásledovaná

Rozhlédla se kolem sebe, nic neviděla, přesto jí však dlouho trvalo, než se uklidnila. Nakonec  se však přestala třást a opřela se o zeď, vyčerpaná tou nekonečnou noční můrou, jenž jí obklopovala.                                                                                     

Proč jen byla tehdy tak lehkomyslná? Proč byla takový idiot?

Kdyby byla rozumnější, nemusel by se její život změnit v peklo.

Stalo se to asi před třemi měsíci. Zrovna trávila víkend v nedalekém městečku. Odjakživa jí zajímala tajemná a strašidelná místa, netušila co jí na nich tak fascinuje, ale nesmírně jí přitahovala. Nebylo proto divu, že se začala zajímat o dům, který stál na okraji města a jemuž se místní vyhýbali s tím, že tam straší. Někteří z nich byli ochotní přísahat, že dům vyzařuje cosi zlého.

Tehdy se nad těmito myšlenkami jen zasmála a nedbajíc varování vydala se do domu. Neměla ponětí, co jí tenkrát přimělo vejít, možná lehkomyslnost, možná jen chtěla sama sobě dokázat, že se nebojí nebo to chtěla dokázat ostatním. Ted se však za toto rozhodnutí proklínala.

Od té doby, co odešla z té budovy jako by ji cosi pronásledovalo, cosi temného, neznámého, nebezpečného. Něco co jí usilovalo o život. Během těch tří měsíců měla několik autonehod a úrazů, z nichž měly některé tajemné, děsivé okolnosti, které ji děsily.

Při jedné z těch autonehod měla například těsně před nehodou pocit, jako by se náhle někdo objevil vedle ní a vzápětí cítila, jako by jí někdo přejel ledovým prstem po krku, to jí vyděsilo, sjela z cesty, narazila do stromu a jen zázrakem se jí nic nestalo.

Při další se zase vracela v dešti domů, jela po tmavé, opuštěné silnici náhle jí však nějaký stín vběhl před auto. Okamžitě stočila auto do strany a dupla na brzdu, dostala ale na kluzké silnici smyk a auto narazilo do sloupu stojícího kousek od silnice. Vyvázla jen s lehkým zraněním. Řekla o tom policistům, kteří to vyšetřovali, ale samozřejmě jí nevěřili.

Často se budila uprostřed noci s pocitem, že jí někdo sleduje, nebo že se k ní něco blíží. Budila se plná hrůzy, zbrocená potem, ale nikdy nic neviděla. Bála se o tom mluvit, pochybovala, že by jí někdo věřil. A tak den co den stále víc propadala strachu a brzy jí připadalo, že neustále jen utíká před zdrojem svého trápení. Zoufalá vydala se do kostela uprostřed noci, doufajíc, že jí snad tohle místo pomůže zbavit se temnoty, jenž po ní vztáhla ruku.

A tak nyní stála v kostele, opřená o zeď a sbírala sílu k poslední zoufalé prosbě o pomoc.