Budeš hvězda, řekl...

Budeš hvězda, řekl...

 

Ctrl C, Ctrl V. Neustálá kancelářská práce bez konce. Jeden z mnoha úředníků během jednoho z mnoha fádních dní. Martin seděl u počítače, oči upřímně zahleděné do monitoru.

 

A přemýšlel, jestli se režisér dostal z pout, nebo už vykrvácel.

 

O čtrnáct dní dříve…

 

Kamila byla to nejlepší, co Martina potkalo. Opakovaně si dělal v hlavě seznam těch "Nej" věcí, kterými vstoupila tato divadelní herečka do jeho života. Ať už to byla její živelná povaha, jejíž opak Martin přesně byl, nebo neutuchající zájem o procházky do přírody, které ho vlastně docela bavily. Stejně se nejvíc těšil každý den na ten okamžik, kdy bude moc vypnout počítač a jít z práce přímo domů.

 

Toho večera společně s několika drobnostmi koupil i láhev červeného. Ne, že by si na víno potrpěl, nicméně nějak podvědomě tušil, že by mohla přijít vhod.

 

Nepletl se.

 

Sotva vkročil do dveří, přivítala ho vůně smaženého masa a rytmické dopadání nože na prkýnko. Krájené rajče evidentně nemělo nejmenší šanci. Kamila ho objala, políbila na krk a zašeptala:

 

"Mám překvapení."

"Jsi těhotná?" zeptal se s předstíraným strachem.

"Jasně, čekám paterčata. Se sousedem, neva?"

"Ne v pohodě," řekl s úšklebkem a chytil ji oběma rukama za zadek.

   

Maso, které bylo na pánvi příliš dlouho, o sobě dalo vědět pronikavou vůní spáleniny.

 

O večeři a půl láhve červeného později seděli v náručí na sedačce.

   

"Tak povídej, co máš za překvapení."

"Týká se to práce."

"Budete zkoušet nějakou novou hru?"

 

Roztáhla rty do úsměvu, tak jak to uměla jen ona, sklopila zrak k zemi a zavrtěla hlavou. Martin si pomyslel, že se snad trošku stydí.

 

"Dneska na zkoušce jsme měli návštěvu z televize. Ale ne z české. Byl to nějaký Rakušák. Budou tu něco natáčet pro zahraničí… „

 

Odmlčela se.

 

„… říkal, že ze mě budou jejich diváci šílet. Že budu hvězda."

 

Martin ji objal ještě radostněji. Po několikaletém angažmá v městském divadle, to mohl být ten důležitý krok vpřed. A on ji ho ze srdce přál. Kamila po zbytek večera vyprávěla, kde budou všude natáčet, jak jak se jí hrozně líbil scénář, co si všechno pak budou moc dovolit z vydělaného honoráře. Vyprávěla tak zapáleně, že si ani nepovšimla, že její drahá polovička tiše pochrupuje.

 

Dalších pár dnů bylo ve spojitosti s přípravami. Kamila balila kufry a následně je vybalovala bez ohledu na připomínky, že stejně tři čtvrtiny toho na sebe vůbec neoblékne.

 

První část natáčení měla být v exteriérech na severu Čech. On trval na tom, že ji tam odveze nebo aspoň se přijede podívat, Kamila ale trvala na tom, že pro někoho z venku nebude na natáčení místo a navíc, že podepsala dohodou o mlčenlivosti.

 

“Takže to, co jsi mi vykládala včera večer, bylo její přímé porušení?”

“Nic jsem ti neřekla, nikde jsem nebyla, ani Babičku jsem nečetla,” řekla a přidala polibek.

 

Martin pokrčil jenom rameny a nechal ji v jejím balícím šílenství.

 

Když stáli u autobusu a loučili se, vypadalo to, jako kdyby měla herečka odjet na čtrnáct let a ne na čtrnáct dní. Martin si ještě jednou prohlédl její spolucestující. Normální sbírka linkového autobusu vyjma několika chlapů s evidentně filmařskou technikou. Co však bylo malinko divné, jak si tihle pupkatí, povětšinou po čtyřicítce chlapy Kamilu prohlížejí. Ne že by se za jeho zrzavou přítelkyní nikdo žádný chlap neotočil, ale tihle ji sledovali s neskrývaným zájmem.

 

Martin zavrtěl hlavou. “Jsi paranoidní. Klídek,” řekl si

 

Vyměnili si poslední polibek a ona nastoupila. Zamávala mu ještě z okna. Usmívala se.

 

Za tři dny Martinovi zazvonil telefon. Skryté číslo. Zamyslel se. Mohl to být jeden z mnoha marketingových telefonátů. Druhá varianta byla, že volá někdo od policie, která skryté čísla používá.

 

“Dobrý den, tady kapitán Richard Mádlo, Policie ČR.”

“Dobrý den, pane kapitáne. Co se děje?” zeptal se Martin značně nervózně.

“Vaše partnerka byla hospitalizována v nemocnici. Dostali jsme se k ní před několika minutami. Měl byste přijet,”

“Která nemocnice?” zasýpal Martin.

 

Do půlhodiny stál u její postele.

 

Policisté se o něčem bavili na chodbě, ale Martin je sotva vnímal. Ležela tam, ošklivě zbitá, a to že je naživu ukazoval jenom displej Ekg a jeho pravidelná sinusoida.

 

“Jak jste na tom?” ozvalo se mu za zády.

 

Otočil se a podíval na kapitána Mádla. Cítil, jak se mu nehty zarývají do dlaně, to když svíral ruku v pěst.

 

“Mám chuť někoho zabít.”

“To vám celkem věřím, ale nedělejte žádné unáhlené závěry.”

“Nedělám, zatím,” zavrčel Martin. Po ušlápnutém úředníčkovi nebylo ani stopy

“Pojďme ven. Budu od vás potřebovat pár informací.”

 

Martin šel za policistou na chodbu. Mladší z dvojice vyšetřovatelů mu nevěnoval nejmenší pozornost, ale místo toho opřený loktem evidentně flirtoval s mladou sestřičkou.

 

“Járo, máš už něco?” zeptal se kapitán.

 

Mladší kolega naznačil sestřičce, která se červenala až za ušima, že je za minutu zpět. Dívka naštěstí nečekala a vzala do zaječích.

 

“Dobrý den, Jaroslav Krabec,” představil se mladší policista bez očividného zájmu sdělit svoji hodnost.

 

Martin mu podal ruku a čekal, co se dozví. Místo toho ho však hlavou vybídl kapitán Mádlo.

 

“Povězte nám, co se dělo posledních pár dní.”

 

A Martin spustil. Vyprávěl jim o tom, co Kamila dělá, kam měla jet a kde se měla pohybovat. Zmínil režiséra z Rakouska, i tu partu divných lidí u autobusu. Vyprávěl v kuse skoro patnáct minut. Mladší policista používal diktafon v mobilním telefonu, zatímco starší si dělal poznámky na papír. Oba ho občas přerušili a nechali si doplnit několik podrobností.

 

“Víte už něco o tom, kdo jí to udělal?” ptal se Martin s nadějí v hlase.

“Bohužel zatím ne. Našli ji polomrtvou na kraji Prahy dneska ráno. Mám tady i lékařskou zprávu. Můžu vám z ní pár věcí říct, ale jsou to dost hnusné věci.”

 

Martin zatnul pěst ještě o něco víc, až o sobě klouby daly bolestivě vědět.

 

“Povídejte.”

“Zlomená stehenní kost, pohmožděná žebra, těžký otřes mozku, zlomená čelist… “

“Ježiši Kriste” vydechl.

“A ještě jedna věc. Abyste chápal, proč jsem tu já s kolegou. My se specializujeme na velmi specifickou kriminalitu. Je mi to líto, ale vaše partnerka byla znásilněna.”

 

S Martinem se zatočil svět. Musel si sednout. Začal nadávat, vulgárně ale potichu. Pronášel ty nadávky směrem k sobě. Nedokázal se o ni postarat. Nedokázal ji ochránit. Zklamal ji.

 

Kapitán Mádlo se vedle něj posadil. Tichým, ale rozhodným hlasem k němu pronesl.

 

“Chápu, jak se teď cítíte. Viděl jsem to už předtím. Dostali jsme od vás spoustu informací. Dáme se do toho co nejdřív, ale musíte vědět jednu věc. Není neobvyklé, že se pachatel nikdy někdy nenajde. Vy ten svůj vztek musíte využít jinak. Buďte tam pro ni až se probere. Ať první, co vidí, jste vy.  Vezměte si dovolenou, připravte jí doma pokoj. Teď je to těžké, ale pár dalších měsíců bude ještě horší, než se to zlepší. Věřte mi.”

 

Martin kýval hlavou, ale uvnitř sebe cítil úplně něco jiného.

 

Frederic Knop, režisér snímku, zmizel ze dne na den. V jeho hotelovém pokoji se našla jak souprava pro S/M, což samo o sobě trestné nebylo na rozdíl od videozáznamu, na kterém byla i inkriminovaná herečka. Video samo o sobě dost průkazné, na jehož základě vydal soud příkaz k zatčení.

 

Možná dostal od někoho echo a možná to byla jenom smůla. Právní zástupce režiséra vyrozuměl českou stranu, že jeho klient je v Rakousku a důrazně odmítá veškerá nařčení. Styk zachycený na videu byl prý dobrovolný, předem domluvený a praktiky v něm oběma stranami odsouhlaseny. Jediná Kamila byla stále v kómatu a nemohla se opět ničemu bránit

 

Několikrát dokola četl vyjádření od policie. Odmítal se s ním smířit. I přes veškeré ujišťování, že policie a ministerstvo zahraničí udělat maximum, aby Rakouska protistrana režiséra vydala, mu bylo jasné, že se to nestane.

 

Když si toho večera lehl do nemocničního pokoje hned vedle jeho partnerky, připlula k němu myšlenka. Černá, nechutná a velmi, velmi nebezpečná. Než usnul, rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.

 

Jízdenky na autobus jsou stále anonymní a tak nikomu nebylo divné, když si mladý muž koupil lístek do Vídně. Po pětihodinové cestě přes půl republiky zastavil autobus v centru rakouské metropole. Mladík si našel levný hostel a zaplatil předem v hotovosti na dvě noci dopředu. Batoh na zádech, kolem krku laciný fotoaparát, kšiltovka a sluneční brýle. V sandálech výjimečně chyběly bílé ponožky. Byl to jeden z milionů turistů, kteří Vídní projdou.

 

Najít místo kde režisér bydlí, nebylo vůbec těžké. V hotelu, který v Čechách použil, si prozřetelně udělali kopii jeho občanského průkazu. Ne úplně v souladu s legislativou, ale dost častá praxe u hoteliérů.

 

Martin stál u dveří řady bytů dobře známých třeba z britských předměstí. Díval se na jméno na zvonku. Knop. Přemýšlel, jak se bude cítit za několik hodin. Cítil mrazení kolem páteře, ale ruce se mu neklepaly. Zazvonil.

 

Ozvalo se rachocení klíčku v zámku. Martin zalovil v kapse po spreji, který koupil před odjezdem v jednom armyshopu, kousek od Prahy. Prý dokáže útočníka okamžitě složit k zemi pouze po dvou vteřinovém nadýchání.

 

Výrobce tentokrát na obalu uváděl pravdu. Obtloustlý padesátník s notně ubývajícími mastnými vlasy překvapeně zamrkal na turistu a předmět, jenž držel v ruce, načež se s křikem poroučel na podlahu. Martin přiskočil a udeřil ho dvakrát do průdušnice. Ječení se změnilo v divné sípání. Rychle za sebou zavřel dveře a jenom kukátkem sledoval, zda-li někdo ze sousedů nebyl příliš uvědomělý.

 

Ale ani po deseti minutách čekání se nikde neobjevilo policejní auto. Režisér už nesípal, jenom se držel za oči. Dle očekávání a informací na imdb.org žil doopravdy sám.

 

“Pojď, natočíme spolu film, meine freund,” zašeptal Martin zvrhlíkovi do ucha a táhl ho do sklepa.

 

Schody do sklepa bral režisér doslova po hlavě, i když to původně v úmyslu vůbec neměl. Na hromadách krabic ulpíval několikaletý prach a stejně tak nepoužívaně se tvářil i ponk s horko těžko někdy používanou sadou pro kutily. Útočník to kvitoval s úsměvem.

 

Nejprve do rohu místnosti umístil skládací stativ, který si sebou přinesl v batohu a umístil na něj kameru. Červená diodka oznamovala, že je kamera zapnutá. Režisér, který se již vzpamatovával z nedobrovolného seznámení se pepřovým sprejem, začal kolem sebe máchat pěstmi, jakoby odháněl neviditelného nepřítele. Čech se jenom tiše smál.

 

Smál se celou dobu, kdy vyšel do patra, rozhlížel se po místnosti, a i když snášel dost velké křeslo po schodech opět dolů. Z železa vyrobené opěrky výborně posloužily k tomu, aby se k nim dala jeho oběť přivázat stahovacími pásky. Ujistil se, že se režisér ani nepohne a vydal se pro ještě několik drobností. Od doby co zazvonil na zvonek, uplynulo nanejvýš třicet minut.

 

Nabral kyblík plný studené vody a ještě do něj pro jistotu přihodil několik hrstí ledu z mrazničky. Led se sice prakticky ihned roztopil, ale i tak to stačilo k tomu, aby teplota vody ještě o několik stupňů poklesla. Jenom lehce namočil prst a cítil, jak se mu po těle rozbíhá husí kůže.

 

V přihrádce s příbory si vybral pár nožů, které zabalil do utěrky a nakonec našel i vytouženou potravinovou folii o které si původně nebyl jistý, jestli ji vůbec bude doma režisér mít. Pro jeho účely měla být mnohem lepší než veřejnosti hojně rozšířená informace o ručníku či tkanině.

 

Na závěr dal ještě vařit plný hrnec vody. Nejspíš ho nevyužije. Ale stejně bude možná horkou vodu potřebovat pro omytí stop.

 

Navlékl si gumové rukavice a přes obličej si nasadil lyžařskou kuklu. Vzpomněl si na zbitou přítelkyni v nemocnici a zachvěl se. Zlostí. Rychle pobral veškeré propriety a vrátil se do sklepa.

 

Na kameře zapnul tlačítko pro nahrávání a poprvé promluvil tentokrát anglicky.

 

“Jméno!”

“Was?” reagoval v němčině režisér

“Anglicky! Tvoje jméno?”

“Frederic Knop. Proč mi ubližujete?”

“Protože jsi podělaný zmetek, co znásilňuje ženské, které se nemůžou bránit.“

“Nikdy jsem nikomu neublížil! Pusťte mě a já na to zapomenu,” zavřeštěl překvapivě vzdorně.

 

“Zasranec” ulevil si Martin tak aby ho neslyšela kamera. Ale nebyl překvapený, tušil, že úchylák bude lhát. Proto se rozhodl začít zlehka. Tedy na to co mělo přijít.

 

Kopnutím převrhl křeslo i s jeho majitelem na zem. Odmotal metrový pruh potravinářské folie. Frederic se zkoušel marně vyprostit z křesla, ale všech pokusů zanechal, když mu Martin nalehl kolenem do rozkroku. Folii pevně obmotal kolem úst a pod nosem ale ujistil se, že může jeho oběť volně dýchat právě skrz nosní dírky. Vzápětí sáhl po kýblu ledové vody. Režisér se tvářil víc zmateně než předtím snažíc se přijít na to co bude následovat.

 

Američané dotáhli waterboarding na takovou úroveň, že pouhých pár minut stačí, aby se slabší kusy přiznaly, u těch silnější pak bylo mučení potřeba pravidelně opakovat.

 

Martin začal prakticky ihned lít vodu na Knopův obličej.  Jak si předtím našel na několika webových stránkách zasvěcených tomuto tématu, klíčové bylo lít vodu právě do nosu a do očí. To, že se pak mučený nemůže nadechnout přes ústa díky folii je asi jasné ale voda, která se dostává právě do nosu a třeba i do uší vyvolává ten intenzivní pocit topení. Sedmilitrový kýbl se vyčerpal skoro po třech minutách. Voda se totiž nelije rychle ale přiměřeně pomalu pro největší efekt.

           

Tři minuty intenzivního topení měly za následek, že se zvrhlík pomočil a omdlel. Martin ho jen pracně ho opět postavil s křeslem zpět nohy. Pro jistotu ještě zkontroloval záznam, ale karta v kameře ukazovala zaplnění sotva ze tří procent. Po celou dobu mučení se na nic neptal. Nechtěl slyšet vymyšlené odpovědi. On už měl veškeré odpovědi, které potřeboval. Co slyšet ale bude chtít, je jak se ten zkurvysyn dusí omluvami a proto měl na místě kameru.

 

Uplynulo půlhodiny, než k sobě Rakušan přišel. Jeho věznitel mu odmotal folii z obličeje a vyslovil jméno.

 

“Kamila Zahradníčková.”

 

Režisér sebou škubl, jakoby ním projel elektrický proud.

 

“Ona to chtěla! Domluvili jsme se na tom. Měla z ní být hvězda…”

“No vidíš,” opáčil Čech zvolna “ a teď bude hvězda z tebe.“

 

Prudce přiskočil ke svázanému a zabodl mu nad koleno jeden z nožů, které si přinesl z kuchyně. Řev zraněného rval uši. Přitom to byla rána, které ho neohrozila na životě. Martin si dal záležet, aby netrefil tepnu natož některou z důležité části kolene. Čepel nože možná trefila kost a to bylo dost bolestivé zranění nicméně ne takové, které by ho zabilo. 

Utěrku, ve které donesl zabalené nože, teď narval do ústní dutiny mistra režie. Měli před sebou přece jenom spoustu práce a nebylo by příliš vhodné, aby jim to narušovala svou přítomností policie. Několikrát pak v patře zkontroloval, jestli se opravdu kolem domu nepohybují majáky. V ulici však vládl ruch typická pro sobotní odpoledne. S trochou štěstí si tak budou sousedi myslet, že si majitel domů pouští nějaký horror či snad dává dohromady svou práci.

 

Voda na sporáku si tiše bublala. Martin dolil to, co se mezitím stihlo vyvařit a vrátil se k Fredericovi do sklepa.

 

Zápach moči byl ještě intenzivnější než předtím. Vytáhl utěrku z úst režiséra a zeptal se:

“Rozmyslel sis, co budeš vyprávět?”

“Všechno řeknu, prosím, řeknu všechno.”

“Dobře ale slibuju, že když se mi to nebude líbit, uříznu ti pytel. Tak spusť.”

“Dostal jsem zakázku od klienta z Německa, z Frankfurtu. Jmenuje se Heinrech Stark. Natáčím pro něj tyhle věci,” odmlčel se. “Natáčel jsem.”

“Co ty ženské, které používáš?”

“Prostitutky, stopařky ženský, které nikomu nechybí.”

“Tak proč Kamila?”

“Klient si jí vyhlédl, když tu byl na návštěvě. Viděl ji v divadle. Dostali jsme za úkol sjednat fiktivní natáčení a dostat ji z Prahy. Pak to bylo na nás.”

“Jména těch ostatních?”

“Jakých ostatních?”

“Neprovokuj mě, kurva, těch co jí taky ublížili.”

“Jsou v mojem adresáři, najdeš je tam pod záložkou štáb.”

“A teď mi popiš, co jste jí přesně udělali, krok za krokem.”

 

A režisér začal vyprávět.

 

Martin seděl v tureckém sedu na podlaze a jen se občas ohlédl, jestli kamera zabírá všechno. Dioda prozrazovala, že natáčení probíhá.

 

Frederick Knop domluvil, přiznal veškerou vinu a popsal vše, co se s Martinovou přítelkyní stalo. Čech ho během vyprávění ani jednou nepřerušil. Nepohnul se. Rozhostilo se mezi nimi ticho.  Přerušil ho až po několika desítkách vteřin právě Martin.

 

“Oceňuji, že jsi mi to všechno řekl. Ale…” odmlčel se. “Opravdu se mi to nelíbilo.”

 

Vytáhl z rány v koleni nůž se širokou čepelí a zarazil ho do látky kalhot. Režisér se začal zmítat jak pominutý ale nebylo mu to moc platné. Martin prořízl kalhoty i se spodním prádlem takže násilník zůstal od pasu dolu nahý. Podíval se na jeho nyní směšně malé přirození.

 

 

“Já svoje slovo plním…” zašeptal a jedním zručným pohybem čepele zbavil Frederica Knopa jeho zevního pohlavního organu. Jak slíbil.

 

 

 

****

 

“Jméno!”

“Was?”

“Anglicky! Tvoje jméno?”

“Frederic Knop. Proč mi ubližujete?”

 

Policista vypnul video a zavrtěl hlavou.

 

“Proč nám to ten magor vůbec posílal? Tohle nikdy nemůžeme použít jako důkaz u soudu. I když, podle všeho už snad není ani koho soudit.”

“No jasně Ríšo, ten chlap je zakopanej někde v mělkým hrobě. Nahlásíme to?”

“Měli bychom. Jenže já tohle video nikdy neviděl. Co ty?”

“Toho pána co odmítla Rakouská policie vydat, jsem určitě nikdy neviděl. A navíc mi to spíš připomíná studentský horror než cokoliv opravdového.”

 

****

 

 

Ctrl C, Ctrl V. Neustálá kancelářská práce bez konce. Jeden z mnoha úředníků během jednoho z mnoha fádních dní. Martin seděl u počítače, oči upřímně zahleděné do monitoru a v kapse ho hřála jízdenka do Frankfurtu nad Mohanem.