Svátek přichází

Ó, jak skličující to pocit, když soumrak padá na obnažený skelet šedivých ulic. Pápěří podzimu snáší se jak upomínkový dopis s doručenkou javorového listu. Vrána kráká svou hynoucí elégii a ranní sova uklovává čas nočním kohoutům. Dnes je všechno jinak.

Xandra nadmula hruď a vyrazila k Mee do pokoje. Sliny smíchané s železitou krví. Útroby třesou se uragánem nedočkavého vzrušení. Nelze to odkládat. Zvláště ne dnes. Ne dnes. Dnes je všechno jinak. Dřevěná podlaha zavrzala tichými kroky zšeřelou chodbou trouchnivých vzpomínek zahořklé duše.

„Meo… ach… ty mé růžolící poupě lákající k nakousnutí vůně,“ šeptla Xandra do ticha zšeřelého pokoje. Mea se vzepřela na loktech a zamžourala do tmy. Černý obrys se přibližoval.

„Meo, ty nevinná, budeš mou obětí!“

„Xandro, ne!“

„Ne?“

„Tělo se mi chvěje bolestí. Mám strach, sžírá mě úzkost! Oni přijdou!“

„Poddej se sžíravosti! Vpluj tiše do vodopádu šílenství!“

Xandře zasvítily oči. Ano, přesně tak to musí proběhnout.

Uchopila ramínko její podprsenky. Prsty se chvějí jako elektrizující megalit. Ještě kousek!

Mea její ruku odsunula. Zhluboka vydechla a opět si přiložila ledovou plenu mokrého kapesníku k čelu. Jako kdyby tento kus chabé látky mohl zaplašit veškeré můry noční, jež přicházejí se soumrakem do opuštěných obydlí. Vlna ledového blaha rozplula se po horkém těle.

Rudé lucerničky zaplavily ulice. Nároží rozžala se jasnou červení a masky vpadly do temných zákoutí. Rudá a nehybné masky. Nehybné masky a rudá. Plápolající zář dopadá na starý trakař, zchátralé humno i vyčkávající koňský povoz. Kamenné tváře se rojí v tichu. Na obnažený skelet šedivých ulic padá soumrak.

„Xandro, pomož! Nemohu dále, ach!“ hlesne tichounce Mea a něžná bílá dlaň jí sklouzne po zdobené pelesti postele. Ze zdi scenerii pozoruje temný Mordred, jehož oči i z olejomalby šlehají blesky nenávisti.

„Pomohu, to víš, že pomohu,“ vycení zuby Xandra a hladově přejede svým hbitým jazykem vyprahlou ústní dutinou. Něžně si přivine Meu na prsa a uvědomuje si to vzrušení tlukoucího srdce, které tepe potoky krve. Pro ni.

Mordred protáčí oční panenky a v koutku úst se objevuje úsměv. Ten je pro Xandru. Mea nic nesmí postřehnout. Ale i kdyby, osidla smrti již bezpečně ovíjejí její nevinné tělo a zámek osudu dávno postrádá svůj klíč v hlubinách bažinatých hvozdů.

Masky se daly do pohybu. Ustrašení a nevyvolení zastrčili petlice. Petrolejové lampy byly uhašeny a okna chalup i domků oslepla tmou. Jen matné skelné tabulky odrážení prázdné oční důlky ozářené červeným světlem. Kroky pravidelně duní prašnou cestou. Ještě vydržet. Do půlnoci. Až ráno první ovečka utrhne zelený kvítek, svět se vrátí zpátky. Až ruce Slunce prolnou schnoucí stebélka luční psárky, vše bude dobré.

Luna bílá jako konévka čerstvé smetany nakročila z napěchovaných mračen a osvítila bledou Meinu pleť. Prsty smrti jižijž prohmatávají její tenké kotníčky. Xandra ucítila nové povzbuzení. Jedním prudkým škubnutím sedrala z nebohé ležící dívky plátěnou noční košili.

Světélkující dav za oknem.

Xandra pohlédla skrze zdobené okno a její divoké oči se střetly s černými očními důlky jedné z masek. Nehýbat se. Ani se nepohnout. Bezvětří, bezčasí. Masky se pohybují dále. Jen tento večer. Zítra opět podzimní vánek polechtá krabaté pařáty prastarých dubů, v nichž uvízla tíseň.

Pokoje se barví červeně. Karneval smrti roztočil svůj magnetofonový záznam a obmotal okna jako huňatý zimní šál. Jaká nestoudnost, stát v této chvíli v blízkosti oken! Kdo žije zde? Snad temné síly či éterické existence zrozené ze zlatavých písků zurčící zimy?

„Kam jdeš?“

„Ulehnu do naší prostorné vany, drahá… je mi mdlo a ouzko, nesnesu déle dlít v této prostorné loži vědoma tváří za okny…“

Xandra, tuše zradu, svolila. Připravila koupel. Nejistě otočila kohoutkem a stříbrná lázeň začala světélkovat v temné modravé místnosti. Plamínky svíček zůstaly nehybné.

„Děkuji, drahá…“ líbla Mea Xandru do koutku úst a její drobné prstíky přejely po jejím rameni. Spodní prádlo se svezlo na malý kobereček. Drahá? Xandra tušila zradu.

Vrátila se do pokoje. Masky pomalu odplouvaly. Mordred. Olejomalba jakoby chtěla puknout a svým terpentýnovým hlasem vyřvat varování. Xandru zamrazilo. Otočila se na podpatku a jako mlha Ravnicy prolétla ke dveřím koupelny. Zamčeno.

Volat bylo zbytečné. Nelidská zvířecí síla bude lepší. Rozhodně pro tuto chvíli. Tropická zuřivost začala měnit její tělo. Drápy povyrostly. Jemné chloupky na pokožce se vztyčily. Ostré zuby se zachvěly touhou. A pak začala dveře trhat jako papír. Jako kalendář začaly odpadávat jednotlivé kusy prastarého suchého dřeva, až se v ploše vytvořil otvor. Xandra se dostala k vnitřní klice.

A našla Meu spočívající ve spánku věčném. Chladnoucí voda notně promísena byla s její nevinnou krví a směs tato přetékala na onen malý kobereček do hromádky zmačkaných šatů.

Xandra se usmála. Přitiskla svá chtivá ústa na krk mrtvé dívky a zuřivě se napila. Tak se přece dočkala. Mléčně probarvená luna pomrkla a zapelešila se v duchně černého mračna. Svátek skončil.