Stín minulosti 9. část

Ááá, zakopl jsem o cosi velkého, vrazil do stolu a z něj na mne sletěla svíce. Rozežehnu ji. Podívám se, o co jsem to zakopl. Ve světle vše vypadá mnohem strašlivěji než potmě. Kriste Ježíši. To, o co jsem zakopl, je lidská kostra. Obmotaná spletí pavučin, špíny a nějakých hader. Leží na zádech, to, co zbylo z dlaní, něco pevně svírá. S velkým přemáháním a sebezapřením se to pokusím vyprostit z posmrtného sevření. Nějaký kousek papíru, díky své zdokonalené francouštině jej dokážu přeložit:

Temná je obloha nad tebou, měsíc zbarvil se do ruda,
vše trne napětím, co bude dál.
Přichází čas, nadchází temnota,
uhasíná oheň, jenž před tebou plál.

Země rozevírá se, otevírá ji někdo hrubou silou,
ten někdo zahalen je v černý šat.
Ten někdo zabil tvoji milou,
ten někdo, co nemá nikoho rád.
Jeho oči planou rudě,
jeho tvář zdobí škleb,
on nežije, nemá žádný tep.
Kdo by věřil mrtvé zrůdě?

A přec někdo najde se, ten kdo chce mít moc,
a ďábel mu hned přispěchá na pomoc,
toho člověka navždy pohltí temná noc.

Na konci je podepsán Anthony DeJaek.

Strnul jsem, nedokážu to pochopit. Chce se mi pryč, avšak nemohu, mé nohy mne neposlouchají. Najednou běžím pryč, olověné nohy povolily. Utíkám po schodech do suterénu. Můj sprint zabrzdily obrovské dřevěné dveře. S velkým úsilím je otevřu. Vstupuji do úzké chodbičky, dlážděné těžkými dlažebními kostkami, pokrytými vrstvou bláta. Najednou mne oslepil proud zářivého světla. Nacházím se uprostřed nějaké svatyně, osvětlené snad stem svící. Uprostřed stojí oltář. Těžko se dá poznat, co vyjadřuje. Naspodu leží kamenný kříž, na něm je postaven hrob, nad hrobem se vzpíná fénix. Celý výjev mne naprosto ohromil. Můj strach se smísil s pocitem úžasu. Tohle lidská ruka nemohla vytvořit. Jdu blíž, pomalým krokem, srdce mám až v krku, stojím těsně u toho. Na víku je vytesán medailon. Pane bože,, to je ten můj. Vytáhnu jej, chybí mi jedna část, ale jinak je naprosto totožný s tím vyrytým. Mráz mi běhá po zádech. Podlamují se mi kolena. Má mysl je ochromena a není schopna přemýšlet. Jednu věc však vím jistě, ten medailon musím sem vložit. Pomalu se zvedám z kolen, chci odejít, něco mne však táhne zpět. Nějaký zvláštní pocit, že tu něco nehraje. Teď si to konečně uvědomím, svíce planou. Ale jak je to možné? Vše působí zanedbaně, špinavě, neopečovaně a přitom tu září svíce. Pozoruji je. Jsou stále stejně vysoké, neubývají. Mohly by zde stát i tři sta let a stejně budou pořád stejné. Najednou slyším zvuk tříštěného skla, s leknutím se otočím po zvuku. Opatrně kladu nohu za nohou, můj mozek se bouří, není rozumné chodit blíž. Stále však jdu, přede mnou stojí další dveře. Jsou masivní, kované z bronzu, zdobené apoštoly. S vrznutím je otevírám. Vstupuji do široké chodby, s velkým červeným kobercem, naprosto nepodobné té předtím. Uprostřed velké vlhké místnosti s vodorovně naskládanými dřevěnými lavicemi stojí totožný oltář jako v té svatyni nebo co to bylo. Kráčím podél těch lavic, v duši uhnízdil se mi neklid. Klapot mých bot se ozývá celou halou. Přistupuji až k oltáři, klekám si před něj. Pokládám své ruce na něj. Zavírám oči...