Déšť (1/4)

Déšť mi nikdy nijak zvlášť nevadil. Když ale prší týden v kuse, začne to být otravné. Nemůžete jít pořádně ven a musíte se zabavit doma. Někdy je to fajn, protože si konečně najdete čas na knihu, co si chcete už dlouho přečíst. Kouknete se na pár filmů, možná k vám přijedou přátelé na kávu a nějakou společenskou deskovou hru, a pak na oplátku jiný den vy jedete k nim. Tedy pokud máte auto. Když jste na tom jako já, musíte na autobus. Prší neustále a vydatně, přičemž obloha má nudně olovnatou barvu.

Nikam se mi nechce, filmy mě omrzely, knihu jsem dočetl a počítačové hry nejde hrát do nekonečna. Dívám se z okna na tu deštivou apokalypsu a říkám si, jestli vůbec někdy přestane. Je to zvláštní déšť. Tak podivně tichý, stálý a trochu rezavý. Tomu říkám dovolená na pendrek.

Některé uličky a silnice se pozvolna proměňují v potůčky a posléze v potoky. Městská kanalizace nestíhala a právě tehdy to začalo.

 

1. 1.    Město krys

 

Chtěl jsem jet na malý nákup a tak jsem vyšel do toho mokrého nečasu. Deštník prodělával těžkou zkoušku podobně jako mé boty, které stejně během pár chvil promokly. Proud vody byl překvapivě silný a „říčka“ v mé ulici nabývala na síle. Kanály neměly šanci tohle množství vody pobrat. Pokračoval jsem k autobusové zastávce a netušil, co za chvíli uvidím.  Po ulici si vykračovaly krysy. Ne dvě, ne deset, ale rovnou desítky. Nevěděl jsem, co dělat, natož řešit odkud se vzaly, ale měl jsem pocit, že to nebude jen tak.  Slyšel jsem křik. Přidal jsem do kroku, abych zjistil, zda se někomu něco nestalo. Za zatáčkou jsem spatřil mladou ženu, kterak se snaží krysám vyhnout, ale bylo jich čím dál víc. Stála přitisknutá u stěny jednoho z domů a nebyla schopna se pohnout. V jejím výrazu se dalo spatřit nefalšovanou hrůzu a paniku.

„Slečno, jste v pořádku?“

Jednoduchá otázka, po jejímž vyřčení jsem si připadal hloupě. V pořádku nebyla. Ale dosáhl jsem toho, aby se pohnula a snad se i probudila ze strnulosti.

„Ne, nejsem, všude jsou krysy. Já mám hrůzu z krys,“ vydrmolila ze sebe kulometnou rychlostí a s nehranou panikou. Deštník, který měla, už dlouho nedržela tak, aby na ni nepršelo, nýbrž jím mířila na nejbližší krysy, jako by si myslela, že je vyplaší.

„Já vás doprovodím, kam budete chtít. Na autobus, k autu, do práce.“

Podívala se na mně. V té okolní šedi byly její modré oči jako z jiného světa. Mohl bych se do nich dívat celou věčnost. Čekal jsem, co řekne, ale byla v šoku.

„Já se tak bojím. Krysy, jsou všude, úplně všude.“

Popošel jsem až k ní, cestou nakopl pár krys a vzal ji za ruku. Nebránila se, jen vypadala zmateně. Neustále očima sledovala nekonečný proud nejošklivějších z rodu hlodavců.

„Půjdeme na chvíli ke mně. Udělám vám čaj a usušíte si alespoň věci.“

Neprotestovala, neříkala nic, jen začala tiše vzlykat.

Normálně bych tomu nikdy nevěřil, že je něco takového možné, ale ta hnusná zvířata byla všude, i před mým domem, v celé ulici a prostě kam až oko dohlédlo. Venku krom nás dvou nikdo nebyl, ale pár lidí mělo otevřená okna a dívali se na tu hlodavčí apokalypsu. Déšť snad ještě zesílil a hladina stoupala. Krysy už neběžely, nýbrž je unášel proud. Konečně jsme byli u mého domu a mohli jít dovnitř. Vodu jsem už měl na chodbě, stejně jako hlodavce.

„Půjdeme do nahoru do patra, tam krysy nebudou, nebojte se,“ řekl jsem modrooké slečně a vedl ji po schodišti.

V patře bylo všechno v pořádku. Sucho, teplo a pohodlí. Měl jsem tu velký obývák a v něm houpací křeslo po dědovi. Slečnu jsem do něj posadil a šel udělat čaj. Když jsem se s ním vrátil, pořád seděla ve stejné poloze, jak jsem jí tam nechal, akorát se strašně klepala zimou. Došel jsem pro pár dek a starý župan po babičce.

„Slečno, měla byste se z těch promočených šatů vysvléci. Usuším vám je a zatím jsem vám přinesl župan a nějaké deky, do kterých se můžete zachumlat,“ řekl jsem opatrně a trochu stydlivě. K mému překvapení opět neprotestovala a začala se svlékat. Když už měla jen spodní prádlo, podal jsem jí rychle župan a odvrátil zrak. Uvelebila se v křesle a já jí přinesl další šálek čaje. Pořád se klepala. Nevěděl jsem, jestli stále zimou nebo strachem. I takhle bezmocná byla moc krásná. Odněkud se ozvala rána. Muselo to být z přízemí.

„Omlouvám se, slečno, ale na moment vás nechám o samotě. Mrknu se, jak to vypadá dole, ale za chvilku jsem zpátky.“

„Vrať se brzy,“ špitla slabým tichým hlasem.

 

                                                                     2.

 

Jen co jsem vyšel z obývacího pokoje, zaduněla další rána. Scházel jsem ze schodů a znovu. Někdo klepal na dveře. Světlo podivně probliklo, ale zatím elektřinu nevypli. Krom čím dál silnějšího bušení do dveří jsem slyšel pištění krys. Schodiště končilo a překvapilo mě, že voda stoupla skoro o deset centimetrů. Z hlodavců se stali plavci, ale někteří se snažili dostat na schody. Dva se už dostali na ten první, ale odkopl jsem je.

„Otevřete, prosím,“ ozývalo se zpoza vchodových dveří a bouchání se stávalo čím dál naléhavějším.

Znovu do vody se mi moc nechtělo a otevírat neznámému taky ne, ale třeba ten člověk opravdu potřeboval pomoc.

„Tak do prdele, otevřete! Jinak mě ty svině sežerou!“

Mohl jsem dělat, že ho neslyším, ale to nebyl můj styl. Otevřel jsem.

Sotva jsem povolil kliku, už se neznámý muž soukal dovnitř. Neudržel jsem rovnováhu a spadl do vody. Říkal jsem si, že jsem to asi pěkně posral a pustil si do baráku nějakého hajzla, ale ten muž rychle zavřel dveře a pomohl mi na nohy.

„Omlouvám se, sakra moc se omlouvám. K čertu, ty hajzlové jsou i tady.“

Malou chvilku jsem mu chtěl spíš jednu vrazit, protože jsem byl celý mokrý a voda nebyla zrovna nejteplejší.

„Měli bychom rychle z vody,“ řekl ten muž. Teprve nyní jsem se mohl podívat, jak vlastně vypadá. Nemohlo mu být víc než čtyřicet, vlasy měl ještě černé, ale tvář prozrazovala mnoho životních zkušeností. Měl podivný tvar nosu, který mu asi někdo kdysi přerazil. V levém uchu visela malá náušnice s křížkem. Byl statné postavy, kdybych mu býval jednu vrazil, asi by mu to nic neudělalo a se mnou by byl rychle hotov.

„Ani nevím, kdo jste,“ řekl jsem.

„Všechno vám řeknu, jen se nechci nechat sežrat,“ řekl trochu vztekle muž a popošel na první schod.

„Jsou hnusné, odporné, ale určitě někoho nesežerou.“

„Opravdu? Tak hele,“ vyprskl chlap a vytáhl si nohavici.

„Bože,“ dostal jsem jen ze sebe. Teprve teď jsem si všiml, že se voda kolem jeho nohy zbarvuje do červena a nyní mi začal krvácet na schody. Pod lýtkem měl jasné znatelné stopy po krysích kousancích. Ty hlodavčí mrchy mu vykousaly velkou část tkáně, vypadalo to hrůzostrašně.

To už jsem stál také na prvním schodu, jenže na něj za mnou šplhaly i krysy.

„Au, hernajs!“ vykřikl jsem. Jedna z krys mě hryzla. Pomstil jsem se jí silným kopancem.

„Vidíte? Jsou to masožravý svině, rychle nahoru.“

Odkopl jsem ještě zbývající šplhající zvířata a mířil do patra.

 

První co, mně zajímalo, bylo, co dělá slečna. Usnula a hrníček s nedopitým čajem se válel nedaleko křesla. Nezlobil jsem se, prostě musela být šíleně unavená a šok vykonal své.

„No ta je nádherná,“ nezdráhal se nahlas vyslovit prozatím neznámý muž. „Ta je vaše?“

Rád bych řekl, že ano, to přiznávám.

„Ne, našel jsem jí na ulici, byla v šoku.“

„Hmm, pod tím županem asi nic nemá,“ řekl provokativně chlápek a ukazoval na její odložené oblečení na topení.

„Radši mi už konečně řekněte, kdo k čertu jste.“

Podával mi ruku, přijal jsem.

„Franta Jelínek se jmenuju a pracuju jako skladník v jednom hnusným a špinavým skladišti na konci města.“

Chvilku se usmíval, ale náhle jeho úsměv pohasl.

„Mohl bych se u vás posadit?“

Ten chlap měl dost ošklivě pokousanou nohu, takže jasně, že si chtěl sednout. Mělo mě to napadnout dřív.

 „Jasně, usaďte se na kanape, přinesu lékárničku a zkusím vám to vydezinfikovat.“

Franta si s hlasitým povzdechnutím posadil.

„Díky moc,…ehm..“

„Petr se jmenuju. Petr Skromný.“

Když jsem mu nesl čaj, viděl jsem, že se směje.

„Skromný. Opravdu jste skromný?“

„Jo, myslím, že jo, nepotřebuji toho hodně.“

„Ale barák máte velký, hodně velký. Jste tu sám?“

„To je výslech?“ ptal jsem se, při hledání lékárničky.

„Ne, ale vy jste chtěl vědět, kdo jsem, tak to samé chci po vás. A nemůžeme si tykat hernajs?“

„Jo, jasně. Tak ahoj, Franto.“

„Říkej mi Fredy. Ahoj, Petře.“

„Jasně, Fredy. Takže já prodávám v knihkupectví. Nic zajímavého co?“

„Skladník taky není zrovna nic extra. Ale jak si můžeš dovolit takovej barák?“

„Dědil jsem po dědovi. Dům i nějaké peníze. Proč si bouchal zrovna na můj dům?“

Fredy se dlouze napil čaje a na chvilku se zadíval na slečnu. Já také, pořád spala. Vypadala spokojeně.

„Bouchal jsem i jinde, ale nikdo neotvíral. U tebe jsem už taky myslel na odchod, ale otevřel si. A za to ti hernajs pořádně děkuju. Au, kurva to zabolelo,“ zasténal Fredy a chytl se za lýtko.

Už jsem byl zpět a snažil se kousance vydezinfikovat a poté obvázat.

„Doktor nejsem, ale snad jsem ti tím trochu pomohl. Skočím ti pro čaj.“

„Moc ti děkuju. Bolí to ale pořádně.“

 

                                                                  3.

 

Nalil jsem šálek čaje, když se ozval výkřik. Rychle jsem spěchal zpět do obýváku.

Fredy měl vyhrnutou nohavici a slečna se probudila. První co viděla, byl cizí velký chlap s rozkousanou nohou, nebylo divu, že se vylekala.

„Klid jen klid, slečno. To je Fredy a je mým hostem.“

„Panebože a co to má s nohou?“

„Krysy mě chtěly sežrat,“ řekl jednoduše host.

Bál jsem se, aby slečna nezačala opět upadat do šoku, ale nestalo se tak.

„Krysy? Bože, tak on to nebyl sen. Co se stalo?“ zeptala se a podívala na mě.

„Našel jsem vás na ulici, obklíčenou krysami a v šoku, vzal jsem vás k sobě.“

Trochu zmateně se podívala na to, co má na sobě a zčervenala.

„Vy jste mne...svlékl?“

„Ne, to jste zvládla sama. Věci se vám suší na topení a nebojte, nedíval jsem se.“

Fredy se zasmál. „To byla chyba, chlape.“

Slečna ho zpražila pohledem a řekla mi: „Děkuji vám, zachránil jste mě.“

„Jak se jmenujete?“

„Lucie.“

„A děláte modelku,“ řekl Fredy, přičemž si zavazoval ránu na noze.

Hlasitě se zasmála. „Kdepak, pracuji v jedné kavárně. Nic zajímavého, co?“

Tomu jsem se musel smát já i Fredy. Oba jsme se jí také představili a zmínili i naše „nezajímavá“ zaměstnání. Lucie vyprávěla, že šla na poštu, ale během chvilky se kolem ní prohnalo stádo krys a další následovaly. Už od malička má z nich hrůzu a měla pocit, že se ocitla ve své nejhorší noční můře. Fredy šel prý na autobusovou zastávku, aby se dostal na druhý konec města, kde pracuje. Zvířat se nebál, ale zničehonic se na něj vrhly a začaly kousat.

Můj původní plán byl, že až uschne Lucii oblečení a vzpamatuje se z šoku, půjde normálně domů. Jenže venku neustále pršelo a pomalu se stmívalo. Fredyho jsem také nechtěl jen tak vyhodit, když měl to ošklivé zranění. Nabídl jsem mu, že zavolám sanitku, ale to odmítal. Stejně jsem se o to pokusil, ale mobil záhadně neměl signál. Chodil jsem s ním po celém bytě, ale ani čárka. Nikam se nedovolám. Rozestlal jsem tedy kanape pro Fredyho a postel v jinak nevyužívaném pokoji pro hosty, kde bude spát Lucie. Moc jídla jsem doma neměl a tak to vyřešily instantní polévky a chleba. Z okna jsem vykukoval pravidelně. Ulice byly prázdné, až na řeku plnou hlodavců a bordelu, která se utvořila. A z nebe neustále padaly nové a nové kapky. V některých domech se svítilo a naproti mně sousedka paní Válková otevřela okno.

„Zdravím vás, pane Skromný. Jak jste na tom? Také máte přízemí plné vody?“

„Dobrý den. Je tam asi patnáct cenťáků a hlavně docela dost krys.“

„U nás v přízemí taky, ale manžel je umlátil. Vchodové dveře jsme zabarikádovali a stejně tak všechny východy. Sice voda trochu prosákne, ale krysy neprojdou. Pěkně ho pokousaly svině jedny.“

Manželé Válkovi jsou jedinými sousedy, které tu znám. Přistěhoval jsem se teprve před rokem a oni jediný byli natolik komunikativní, že jsme se seznámili.

„Mám tu chlapa, kterého taky nepěkně pokousaly.“

„Máte puštěnou televizi?“

„Ne.“

„Tak si ji pusťte. Já musím za manželem, tak zatím nashle.“

V duchu jsem se proklel, že mě nenapadlo zapnout televizi dřív. Určitě o tom mluví ve zpravodajství a informace jsou třeba.

 

Zapnul jsem televizi a stejně jako já i oba mí hosté byli zvědaví.

„…bude i v dalších dnech. Odhadem by mohla voda stoupnout ještě i o půl metru. Hasiči i armáda se budou snažit vytvořit v centru města barikády a vodu odsávat. Je opravdu velkou zvláštností a prozatím se meteorologové neshodli, proč prší zrovna nad městem Rudov a nikde jinde…“

Výklad moderátorky doprovázely letecké záběry nad městem. Všude voda a i z výšky bylo možno rozeznat neuvěřitelné množství krys v ulicích.

„…byly zaznamenány případy útoku krys. Zítřejšího dne zasáhne armáda a hlodavce zneškodní. Žádáme obyvatelstvo, aby zachovalo klid a do zítřejšího rána nevycházelo ze svých domovů…“

„Hernajs, to jsou mi tedy zprávy. Zdá se, že mají z krys pěknej vítr,“ ozval se Fredy.

„…množství vody v mnoha ulicích prozatím znemožňuje průjezd sanitek i ostatních vozů. Je nutné, abyste neopouštěli své domovy…“

„No jo, kam bysme asi tak chodili, že jo?“ komentoval opět zpravodajství Fredy.

Vypnul jsem televizi.

„Slyšíš to?“ zeptal se mně Fredy.

„Co?“ kontroval jsem já, ale i Lucie současně se mnou.

„Myslím, že k nám chce někdo na návštěvu.“

Fredy se zvedl a přešel ke dveřím na schodiště. Šel jsem hned za ním. Škrábání a pištění krys. Mělo mne napadnout, že se dostanou nahoru.

„Dojdu pro nějaké zbraně,“ řekl jsem a šel do malé místnůstky, ve které byly umývací prostředky a další úklidové věci. Vrátil jsem se s koštětem a násadou od mopu a tu předal Fredymu. Podle jeho výrazu jsem usoudil, že si asi představoval jiné zbraně.

„A co já?“ ptala se Lucie.

„Zůstaňte tady, nebude to žádná procházka růžovým sadem.“

„Nechci tu zůstat sama,“ řekla skoro zoufale. Dívala se na mě těma krásnýma pomněnkovýma očima a opravdu jsem na vteřinu myslel, že zůstanu.

„Nebude to dlouho trvat, brzy se vrátíme.“

„Jo, pořádně jim dáme na budku, uklidíme je a na večerníček nás budete mít zpátky,“ doplnil mě Fredy a nejspíš to zapůsobilo, protože Lucie pokývala hlavou a šla si sednout do křesla.

„Můžu otevřít?“

„Otevři, Fredy.“

 

                                                                 4.

 

Chtěly dovnitř. Musel jsem být rychlý a přesný. Tahle divoce jsem ještě nikdy nezametal. Jednu krysu po druhé jsem smetával ze schodů dolů, kam s čvachtnutím dopadly. Už jsem byl na dalším schodu, když Fredy zavřel dveře a konečně mi mohl pořádně pomoci. Kopal jsem a zametal, zvířat tu bylo několik desítek a útočily s neutuchajícím zájmem se dostat až nahoru. Můj kolega bojovník měl jinou taktiku. Vzal lopatu a sekl do schodu. Jedna krysa byla vejpůl. Sekal znovu a zas. Schodiště se barvilo do krvava.

„Neboj, uklidím to po sobě,“ říkal, přitom já mu to vůbec nevyčítal.

Schod po schodu. Kousanec po kousanci. Postupovali jsme dolů a nebylo možné se úplně vyhnout ostrým zubům krvežíznivých hlodavců.

Překvapilo mě, o kolik voda stoupla. Dosahovala až ke třetímu schodu, tedy nějakých padesát čísel. Krysy vždy byly zvířetem důvtipným, proto také přežily stovky tisíc let v podstatě neměnné podobě, ale zarazilo mě, že u schodů ve vodě byly na sobě navršeny krysí mrtvoly a po nich mohly živý jedinci vystoupat na ještě nezatopené schodiště. Zabili jsme jich hodně, ale nezdálo se, že bychom zvládli všechny.

„Člověče, ani nejsi nijak naštvanej, že máš zatopenej barák. Hernajs, já bych byl nasranej jak vegetarián v řeznictví.“

„Tady v přízemí nic moc není. Je tu stará kuchyně po prababičce, ale je v ní jen bordel. Plánoval jsem tu místnost opravit příští rok. Stejně je na tom i bývalý obývák a záchod. Potřeboval jsem mít nejdřív hotový vrchní patro a to navíc bylo i přede mnou využívané.“

„Jak si tady dlouho?“

„Necelý rok. Pořád si ještě zvykám. Je to hrozně velký dům. Na půdě jsem byl snad jen jednou a i další místa ještě nemám tak prozkoumané.“

„Koukal jsem, že celá čtvrť je taková starobylá.“

„No, hodně stará. Říká se, že je navíc postavená ještě na starším a původním městě. Mají být pod námi prastaré domy a opevnění ještě ze středověku a také katakomby.“

„Takže tyhle starodávné domy, jsou vlastně nová zástavba…zajímavé,“ podivil se Fredy a pokračoval v zabíjení hlodavců.

Přemýšlel jsem co s nimi.

„Fredy co kdybychom je nametli do támhletoho špajzu?“ ukazoval jsem na malou místnůstku napravo, která byla stejně jako celé přízemí nevyužívaná.

„Dobrý nápad.“

Pomocí košťat jsme ty hnusné potvory po vodě nametávaly do špajzu a nakonec se nám to povedlo. Sice několik krys si spokojeně plavalo kolem a hledalo kudy se dostat na pevnou zem, ale většina zvířat byla už mrtvá nebo ve špajzu. Ozývalo se z něj odpudivé pištění.

Zkontrolovali jsme ostatní nevyužívané místnosti, a protože i ony byly plné krys, rychle jsme zase zavřeli.

„Jsou všude,“ řekl Fredy a znechuceně si odplivl.

„Nemá to smysl, dokud voda neopadne a nepřestane pršet, nemá cenu se pouštět do uklízení.“

„Jen aby přestalo vůbec pršet. A snad těch potvor už nebude víc.“

Myšlenka, že by vůbec nepřestalo pršet, mi přišla nereálná. Věřil jsem, že přestane.

Voda kolem nás měla díky krvi lehce růžovou barvu a schody vypadaly jak z nějakého hodně krvavého hororu. Jako by je někdo polil kyblíkem červené barvy.

Vrátili jsme se nahoru a Lucie už netrpělivě čekala.

„Tak co, je po nich?“ ptala se.

„Jasně, slečno, když budete chtít, ušiju vám z nich krysí kožíšek,“ nabídl Fredy a křenil se jak šílenec.

„Ne, děkuji, myslím, že se bez toho luxusu obejdu.“

Dveře jsme pro jistotu utěsnili dekami a ručníky, i když kdyby krysy chtěly, asi by se prokousaly. Byla to spíš psychologická obrana.

Šli jsme spát. Než jsem usnul, poslouchal jsem chvilku déšť a moc si přál, aby přestal. Někdy k ránu jsem se na chvilku probudil a přišlo mi, že už ho neslyším. Když jsem kolem deváté opravdu vstával, venku bylo zataženo, ale déšť ustal a voda opadla. A zjevily se věci doposud skryté.