Déšť (3/4)

1. 1.    Město pod městem

 

Byl zázrak, že jsem neupustil baterku a ani sekáček. Měl jsem velké štěstí, že jsem se o něj více neporanil při krkolomném pádu, ale řízl jsem se do stehna. Ne moc, ale bolest jsem cítil. Shora na mne dopadala hlína, dřevěné úlomky a malé kousíčky rozdrobených cihel. Špatně se mi dýchalo, kašlal jsem. Baterka osvětlovala okolí, ve kterém jsem se snažil zorientovat a zjistit, kde vlastně jsem. Trosky, suť, kamení. Nade mnou byla nízká cihelná klenba a já se nemohl postavit. Vzbudila se ve mně klaustrofobie, kterou jsem dosud netrpěl, ale tady jsem se cítil, jak by na mně leželo celé město, a já se nemohl nadechnout. Plazil jsem se, zůstat na jednom místě by bylo hloupé. Jsou příjemnější než se plazit po kamení, zbytkům střešních tašek a občas zavadit o něco ostrého. Odřeniny se množily geometrickou řadou. Kde to jsem? Zbytky domů? Pozůstatky města, které bylo tak rychle vystěhováno a na jeho základech postavený současný Rudov?

Abych v tom malinkatém prostoru nezůstal sám, připojilo se ke mně pár krys a začaly do mne kousat. Nebyla možnost se po nich ohnat. Prostě jsem se musel plazit dál. Občas jsem sotva proklouzl mezi sutinami, jindy na mne shora tekl pramínek vody a pode mnou bylo mokro. Nevím, jestli jsem někdy zažil něco nepříjemnějšího, ale chvílemi se mi chtělo plakat a vykašlat se na to. Nevím, jak velkou vzdálenost jsem urazil, mohly to být kilometry, ale zrovna tak jen pár desítek metrů, ale pode mnou jsem pocítil dřevo. Trámy a latě. Staré, ale držely. Napadlo mne, že pod nimi bude nějaký prostor a tak jsem do nich začal sekat sekáčkem. Bylo to náročné, nemohl jsem se pořádně rozpřáhnout a sekáček není sekera. Krysy mě dál kousaly a já se modlil, abych to zvládl. Dřevo bylo navlhlé a čas na něm zanechal stopy, prosekal jsem se. Zasvítil jsem baterkou do nově vytvořeného otvoru a spatřil schody. Po předních jsem vpadl do vysekaného otvoru. Půlmetrový pád jsem přežil bez úhony a začal se sunout po schodech dolů. Po pár metrech schodiště končilo a navazovala na něj chodba. Mohl jsem se postavit a tak jsem učinil.

Cítil jsem, jak krvácím na mnoha místech. Baterkou jsem si posvítil na nohy a povytáhl nohavice už tak rozdrbaných kalhot. Krysy se mne řádně přiživily, ale teď, když jsem rány viděl na vlastní oči, začalo to teprve pořádně bolet. Hruď, břicho, stehna, ruce. To vše jsem měl pořádně odřené.

Chodba byla celá cihlová a měla obloukovou klenbu. Vysoká tak akorát pro dospělého člověka průměrného vzrůstu a široká tak, aby vedle sebe mohli jít dva lidé.

Katakomby.

Dýchla na mne atmosféra něčeho hodně starého a ospalého. Šel jsem rovně a po vždy po nějakých dvaceti či třiceti metrech byla nalevo nebo napravo odbočka. Něco mi ale říkalo, ať neuhýbám z cesty. Stropy, stěny i podlaha byly mokré, déšť z povrchu dosáhl až sem. Panovalo tu ticho a já si připadal jak první člověk, který tu kdy byl. Jenže nebylo tomu tak. Zdi musel někdo postavit a umně do nich vklínil i lebky a kosti jiných lidí. Vrtalo mi hlavou, jak to, že na povrch tedy byly vplavené krysy a kosti? To by přeci muselo být podzemí celé pod vodou. Nebo nebyly vplavené, ale na povrch někým nebo něčím vypuštěné?

Baterkou jsem zasvítil do každé chodby i výklenku, který kolem kterého jsem prošel. Byl tu až nepřirozený klid a já tušil, že to nevydrží dlouho.

Začalo to kroky. Měl jsem pocit, že jich slyším nějak hodně. Zastavil jsem. Ticho. Popošel jsem a znovu. Dva nebo tři kroky navíc. Otočil jsem se za sebe. Nikde nikdo.

Zvukové halucinace pokračovaly dál. Krom kroků se chodbami nesl tajemný šepot. Vždy když jsem procházel kolem nějaké odbočky, tak se ze tmy boční chodby cosi ozvalo. Baterkou jsem tam namířil, ale najednou byl klid. Měl jsem pocit, že jsem zcela jasně slyšel: „Vypadni!“

Nevnímal jsem už své zranění, jen ty zvuky kolem. Na stěnách kam jsem zasvítil, jsem začal vídat stín. Vždycky jen na vteřinku, ale byl tam. Něco se mnou v katakombách pod městem bylo. Začala jsem si víc všímat těchto jevů, než cesty samotné a po chvilce, jsem došel k závěru, že jsem zabloudil a z hlavní cesty sešel. Cosi mě udeřilo do zad, otočil jsem se a nikde nikdo. Baterka namalovala na protější zdi děsivou siluetu a ozvalo se:

„Vracíme se!“

V tu chvíli mě něco škráblo přes celá záda. Vykřikl jsem a ohnal se sekáčkem. Zbytečně. Zrychlil jsem krok a mířil dál do chodeb. Kroky za mnou byly čím dál hlasitější, šepot srozumitelnější a stíny naléhavější. Chodby se stáčely sem tam, křížily se a já už opravdu netušil, jestli se nemotám v kruhu. Zastavil jsem, protože jsem se chtěl trochu zorientovat, ale někdo po celou dobu šel se mnou. Dostal jsem se do nějaké místnosti, kterou podepíraly dva zděné sloupy, a u jednoho stála ta bytost. Stejná jak ti, co jsem potkal v domě.

„Nahoru už nepatříš,“ řekla mi klidně a zcela srozumitelně. Pak se proti mně rozběhla. Nevím proč, ale začal jsem utíkat. Musel jsem, nebylo možné proti tomu bojovat a já tedy utíkal. A slyšel jsem řev. Byl můj. Běžel jsem možná deset minut, nedíval se vedle sebe ani za sebe a pak jsem prostě jen zakopl. Letěl jsem dobré tři metry a zastavil se až o stěnu. Zpoza rohu pak vešla lidská postava. Nevěřil jsem svým očím, byl to Fredy.

 

                                                              2.

 

Myslel jsem, že mě šálí smysly, ale naštěstí to byl opravdu on.

„No hernajs chlape, seš to ty?!“

Předchozí hrůzné okamžiky, kdy mne pronásledovala zlá bytost, byly pryč a já se cítil na moment skvěle. Fredy tu byl, Fredy mi pomůže.

„Kde se tu bereš?“ zeptal jsem se ho. Vypadal upoceně a byl celý špinavý, jako od sazí.

„Vyhnali mně.“

„Kdo?“

„Spíš co. Nevím, takové bytosti, normálně bych ti řekl, že jsi pako, kdybys mi o nich povídal ty, ale hernajs, přísahám, že jsou skuteční!“

„Vím to. Také mě pronásledují. Jak tě jako vyhnali?“

„Kroužili kolem domů jak mlsní psi. Pak se dostali do mého domu. Srali mě, tak jsem chtěl jednomu vrazit pěstí, ale chytil mi ruku a koukej, co mi ten kripl udělal,“ řekl Fredy a vyhrnul si rukáv pravé ruky. Na paži byl doslova vypálený obtisk ruky.

„Bolí to jak čert,“ pokračoval. „Začal jsem utíkat a nevím proč, ale táhlo mě to do sklepa. A přísahám na všechno možný, našel jsem tam poklop, kterého jsem si nikdy dřív nevšiml. Si připadám jak blázen. No, prolezl jsem jím a pak jsem uklouzl a padal. Pak jsem byl v nějakých ruinách, proč myslíš, že jsem od sazí. Musel to být nějaký komín nebo něco vypáleného. Pak jsem se prosmýkl dalším haraburdím až k nějakýmu schodišti a začal bloudit chodbama tohodle labyrintu.“

„Jsou to katakomby.“

„U mě je to jen zkurvený bludiště. Katakomby by přeci měli vést odněkud někam. Mít hlavu a patu. Jenže tady nic není, jen chodby co se kříží, kosti mrtvých a nic víc.“

„Já myslím, že někam vede. Ale teď mě zajímá, kam půjdeme.“

Šli jsme a nevěděli kam. Chodby si byly podobné jak vejce vejci a tak jsme prostě doufali, že nás přeci jen někam zavedou. Rozum mi říkal, že to ale snadné vůbec nebude. Srdce mi radilo, nelámat si s tím hlavu, protože tahle cesta má svůj smysl.

 

Svit baterek olizoval cihlové stěny katakomb a dodávaly alespoň malý pocit uklidnění. Světlo je přeci naděje a tu jsme potřebovali. Voda si hledala cestu mnohými skulinami a tekla po zdech, kapala ze stropu a tvořila malá jezírka na nerovné podlaze. Byl jsem s Fredym a bál jsem se méně. Už mě neobtěžovaly tajemné hlasy, ani vidiny čehosi ve tmě. Nekonečné chodby byly deprimující, ale konečně se něco změnilo. Došli jsme ke schodům.

Nebyly prudké, ale vedli až někam do ztracena. Baterka dál nedosvítila, nemohli jsme odhadnout, kam až vedou.

„To je jak schodiště do pekla, co?“ zeptal se mě Fredy.

„Taky mě to napadlo, ale spíš někam do starších částí podzemí. Půjdeme dolů, nebo budeme pokračovat další chodbou nalevo?“

Fredy chvilku přemýšlel.

„Ty schody se mi nějak nelíbí. My potřebujeme na povrch, ne furt hlouběji. Jdeme dál.“

Neprotestoval jsem, schodiště skutečně vypadalo jak do jiného světa a já se chtěl dostat pryč z katakomb. Pokračovali jsme tedy další chodbou a brzy nás vyrušil výkřik. Byl hlasitý a rozléhal se po chodbách v nepříjemné ozvěně.

„Hernajs, to bylo blízko!“

Zrychlili jsme krok a snažili se mířit k místům, odkud jsme si mysleli, že výkřik zazněl. Ozvěna nás však mátla. Jenže výkřik se ozval další a mnohem blíž. Zrychlili jsme ještě víc a slyšely jak se k nám někdo nebo něco blíží. Baterku jsme namířili tím směrem a odhalilo běžící postavu. Ta se lekla a opět zakřičela. Poznali jsme staršího muže, který se chtěl vydat na útěk opačným směrem.

„Počkej přece! My ti nic neuděláme, jsme taky lidi,“ zakřičel Fredy a muž se zastavil.

„Vy jste také lidé?“ zeptal se opatrně.

„Jasně, přeci bych ti nekecal. Já jsem Fredy a tohle Petr.“

„Kde jsou? Kde jsou ty zrůdy?“

„Klid chlape, klid. Tady kámoš je ošklivej, ale zrůdy tu žádné nejsou.“

Muž měl zcela šedivé vlasy a bradku, která vypadal spíš už jen jako chmýří. Došli jsme až k němu a snažili se ho uklidnit, ale byl velice vystrašený.

„Jsou už všude. Úplně. Zabíjejí každého, koho se dotknou. Vzplane jak papír.“

Fredy se na mě vážně podíval.

„Tak to jsem měl kurva štěstí, že mě jen popálil.“

„Nemohl jsem už zůstat doma a tak jsem se chtěl schovat ve sklepě a našel průchod. Ale nikdy předtím tam nebyl, přísahám!“

„Věříme vám, tam nahoře…kolik jste viděl těch…bytostí?“ zeptal jsem se.

Starý muž mi najednou připadal ještě starší, když se na mně podíval a chystal se odpovědět.

„Jsou všude. V ulicích je…teda byl jen křik a hrůza. Viděl jsem jich desítky.“

„Jak to myslíš, že byl?“ zeptal se Fredy a nelámal si hlavu s tykáním.

„Pak křik utichl, lidé postupně mizeli.“

„Kam?“ zajímalo nás současně s Fredym.

„Buď je zabili, nebo zmizeli…asi sem dolů.“

A jako by tím, co řekl, cosi spustil. Slyšeli jsme další a další výkřiky. V chodbách byli lidé a bylo jich hodně.

„Vyhnali nás, ale to není ještě konec,“ řekl starý muž.

Děsila mě představa, jak ty stínové bytosti vyvražďují město a ostatní zoufale utíkají do katakomb. A proč najednou všichni nalézáme průchody do podzemí, o kterých jsme doposud neměli ani tušení?

Trochu se mi zdálo, že vody po stěnách teče víc než ještě před chvílí. Možná to bylo důležité a možná ne. Rozum mi říkal, rychle zmizet. Ale já už vím, že rozum je jen převlečený strach. Musel jsem uvažovat jinak. Fredy mi v tom dost pomáhal. Byl to srdečný člověk, a proto jeho první myšlenky vedli k dalším lidem.

„Jdeme pro ně. Musíme jim pomoci.“

Šli jsme, a myšlenkami jsem zabloudil jinam. Přemýšlel jsem, co se asi děje s Lucií. Žije? Uvidím ji ještě?

 

                                                             3.

 

Chodbami se míhaly světelné kužely vyzařované z baterek. Katakomby tolik světla najednou nepoznaly jistě mnoho a mnoho let. Zastavili jsme každého, koho jsme potkali nebo spíše narazili.  Převážně to byli vyděšení lidé, ale našli se i takoví, kteří neskrývali vztek a chtěli se vrátit zpátky na povrch. Jenže jak bojovat se stínovými bytostmi?

Většina se připojila k nám, ale někteří byli v takovém šoku, že nebyli schopní vůbec vnímat, natož někam jít. Nemohli jsme však zůstávat, s lítostí jsme pokračovali dál.

Bylo nás už přes třicet. Naše baterky rozjasnily temnotu podzemního bludiště. Teprve nyní jsem rozeznával podivné značky, které se v nepravidelných intervalech objevovaly na zdech.

„To jsou nápisy. Písmo Ogham, používali ho Keltové“ řekl Fredy.

„Ty to poznáváš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Vypadám, jak vypadám, ale žádný hlupák nejsem.“

„To si taky nemyslím, jen bych to do tebe neřekl.“

„Bavilo mě to už jako kluka. Jak jsem se ve škole dozvěděl, že tu kdysi žili Keltové, začal jsem se o to víc zajímat. Prostě zvědavost.“

„A co to teda znamená?“ zeptala se vedle nás kráčející mladá žena. Vrazila do nás před hodinou z jedné vedlejší chodby. Byla vyděšená a utíkala jak pominutá. Překvapivě rychle se uklidnila a nyní kráčela v docela dobré náladě. To dělal ta společnost několika desítek lidí. Dodávalo to pocit bezpečí.

Zastavili se u jedné značky - Taranis

„Moc to číst neumím, je to dost těžké se naučit, ale myslím, že je to Taranis. Keltský bůh, pán nebe.“

Nic mi to neříkalo a ani ostatním ne. Brzy jsme narazili na další nápis.

Esus

„Esus. Tenhle nápis jsem několikrát viděl, protože je to jeden z nejdůležitějších Keltských bohů.“

„A co to všechno znamená?“ zeptal jsem se.

„To opravdu nevím. Ty značky by tady neměly být. Katakomby nejsou zdaleka tak staré. Tou dobou byli Kelti jen dávnou minulostí.“

Další chodby, další nekonečné cesty a další Ogham.

Samhain

Fredy chvilku přemýšlel.

„Tak co to znamená?“ ptala se mladá dívka netrpělivě.

„Samhain,“ pošeptal Fredy.

„No tak, vy nás napínáte,“ usmála se dívka.

„Ten měl co dočinění se smrti a vzkříšením. Tohle se mi vůbec nelíbí. Něco nám to sděluje.“

Dívka i ostatní nechápavě hleděli na Fredyho, já začínal tušit.

Nekonečný a krvavý déšť. Pán nebe. Lidé umírají a oni se chtějí vrátit. Bůh smrti a vzkříšení.

„Říkají, že se vrací. Hernajs, myslím, že jsme pořádně v hajzlu.“

„Mám na to zcela stejný názor,“ řekl jsem Fredymu a pokýval jsem hlavou, že opravdu vím, jak to myslí.

„Každopádně ty nápisy nás mají k něčemu přivést. Určitě to sem nenačmárali jen tak.“

Rozhodli jsme se pokračovat dál a ani ne za pár minut nám bylo jasno, proč tam ty znaky byly. Došli jsme na konec chodby. Dál vedly schody do hlubin.

„To jsou ty samé schody, co jsme už jednou viděli, že jo?“

„Možná, je dost možné, že schodišť je daleko víc. Každopádně zeptám se podruhé, jít dolů nebo se obrátit a zkusit to jinudy?“ řekl Fredy a z jeho hlasu bylo znát, že doufá, že odpovím. Jenže já nevěděl. Rozum. Co ten mi řekne? Jít hlouběji do katakomb asi není nejlepší nápad. Na druhou stranu stejně jen bloudíme. Ale ty keltské znaky. Měli bychom jít od nich pryč.