Déšť (4/4)

1. 1.    Úplně dolů až do tmy

 

Nikdo neprotestoval, nikomu se po schodech dolů nechtělo. Chtěli jsme se vrátit chodbou zpět a odbočit někam jinam. Jenže když jsme ušli asi padesát metrů, začalo něco, co víc než připomínalo zemětřesení. Po stěnách a ze stropu teklo zase víc vody a my měli co dělat abychom se udrželi na nohou. Katakomby se třásly. Ozvala se dunivá rána. Nedokázal jsem odhadnout, jestli to byl výbuch a vůbec dokud mohl vzejít. Nad námi, pod námi? Byli jsme už skoro u křižovatky chodeb, ale zahlédly jsme světlo. Bylo čím dál jasnější a blížilo se z levé chodby. Mysleli jsme si, že se jedná o další zbloudilé lidi, ale lidé to nebyli. Z chodby přišlo světlo. Nemělo nějaký určitý zdroj, prostě tu bylo. A s ním přišli oni. Stálo jich tam pět a vyplňovali celý prostor chodby. Bez tváří a s temnými postavami znázorňující tu nejčernější tmu. Zemětřesení ustalo, voda však stále tekla a čím dál víc. Bytosti promluvili.

„Pokračujte v cestě, jenž jsme vám vytyčili my, co se vracíme. Běžte!“

Udělali rychlý posun vpřed a strhla se panika. Všichni lidé se otočili a začali utíkat směrem ke schodišti a já s Fredym jsme nebyli pozadu. Kdo nestíhal, byl nemilosrdně stržen k zemi a než se postavil, bytosti si jej vzaly do parády. Nešťastníci byli spáleni pouhým dotekem stínové postavy. Běželi jsme stejně jako ostatní. Běželi jsme jak o život. Schody byly nejhorší. Spousta lidí upadlo a už jim nebylo pomoci. Při pádu se zranili, někdo je nešťastně šlápl a pak dorazili temní pronásledovatelé.

Nebyl čas se rozhlížet, smrt nám byla v patách a křik lidí kolem nás se odrážel od stěn v podobě děsivé ozvěny. Ocitli jsme se však v nějakém velkém prostoru, chodby chyběly, jen různě daleko od sebe stály metr silné sloupy spojující podlahu se stropem. Lidé se rozběhli do všech směrů, já si hlídal Fredyho. Starý muž, kterého jsme potkali, už mezi námi nebyl, bytosti ho dostihli u prvního sloupu. Mladá dívka, která se nás po celou dobu držela, zmizela kdesi ve tmě. Lidí kolem nás rychle ubývalo. Kužely světel se bláznivě míhaly jinak neprostupnou tmou. A stále se za námi ozývaly hlasy našich pronásledovatelů. Hnali nás vpřed a občas jsem někoho z nich zahlédl osvícené světlem mé nebo cizí baterky. Usmívali se.

„Říkám to nerad, ale už mi docházejí síly,“ řekl zadýchaný Fredy.

„To nejsi sám.“

„Ženou nás jak ovce na popravu.“

To byla pravda. Ten pocit, že jsme jen lovná zvěř, jsem měl neustále.

„K čertu, já nechci být ovce.“

„Hernajs, já klidně ovce budu, ale živá ovce!“

„Co budeme dělat, já už takhle nedovedu dál utíkat.“

Fredy nic neříkal. Bytosti zas někoho chytly. Tmou se zablesklo vznícení. Krátké, avšak smrtící.

„Kašlu na to! Já už do prdele nemůžu!“ zařval Fredy tak hurónským hlasem, až zaléhaly uši a ozvěna se kolem nás prohnala dvakrát. Zastavil se a já automaticky s ním. Nepřišlo mi na rozum běžet dál. Fredy měl s sebou jen velký kuchyňský nůž, ale tvářil se, jak kdyby měl tu nejmocnější zbraň na světě. Já třímal v ruce sekáček. Ne, stále jsem ho měl, byl čas ho použít.

Kolem nás bylo čím dál méně hluku, chaos a křik se vzdaloval, zbyla jen tma, chlad a zvuk kapající vody. Ze stropu neustále kapalo. Někde jen kapky, jinde stály čůrek, pod kterým se tvořila louže.

Nikde nic.

„Někdo tu stále je,“ pošeptal. Viděl jsem, jak mu jde pára z úst. Byla tu velká zima. Baterkami jsme stále prozkoumávali okolí a neodvažovali se pohnout.

„Něco slyším, Petře.“

Takové čvachtnutí jako když někdo omylem šlápne do louže. Svítili jsme dál a pročesávali tmu. Bytost se mohla schovávat například za nějakým ze sloupů, ale to jsme prozkoumat nechtěli. Baterky nedosvítili na žádnou stěnu, zdejší prostor se zdál obrovský.

„Ještě něco slyšíš?“ zeptal jsem se.

„Ne, a to mě právě děsí.“

Stáli jsme takhle ještě asi patnáct minut a začali se třást zimou a opět jako by začalo téct více vody. Louže se spojovaly a voda neúnavně stoupala. Najednou jsem cítil hroznou samotu. Nekonečnou a definitivní. Bylo to ubíjející, jen my dva a nekonečné katakomby. Jenže kde jsme teď, když jsme sešli schodiště?

„Musíme se pohnout někam,“ řekl jsem a Fredy souhlasil.

Cítil jsem ohromnou únavu. Dnešní den bych nazval nekonečným a nezdálo se, že by končil. Jenže je ještě vůbec nějaký den? Třeba už je svět jen jedna věčná noc.

 

                                                               2.

 

Svítili jsme na sloupy a snažili se najít nějakou informaci o místě, kde jsme. Jenže sloupy byly jen sloupy a nic na nich nebylo. A takhle to pokračovalo dál. Procházka temnotou. Bylo tu smutno jako nikde jinde na světě. Cítil jsem přítomnost něčeho pradávného a věčného. Něco se zde stalo a já věděl, že to bylo krvavé. Věděl jsem také, že kdysi tu panoval ruch a místo nebylo zdaleka opuštěné. Tak to na mne působilo.

„Hrobka. Hrobka věčnosti,“ špitl možná spíš pro sebe Fredy.

„Co si myslíš? Viděli jsme ty keltské značky. Myslíš, že to má s tím vším něco společného?“

„Možná. Ten déšť a bouře mohl rozpoutat Taranis. Možná mu to přikázal Esus a Samhain se snaží, aby se duše mrtvých Keltů dočkala spravedlnosti a vrátila se na povrch. Jenže třeba to o Keltech vůbec není, protože tady pod městem zemřelo tolik lidí a v mnoha obdobích, že je možný všechno.“

„Máš pravdu. Zabíjelo se tu neustále. Nevíme, za jakých okolností zmizeli Keltové, jestli vybili nebo byli donuceni jen odejít. Pak ty katakomby a mraky kostí. Kde se vzaly? To musely být stovky mrtvých. A pak to město. Jak mohli v 19. století jen tak bezohledně zasypat i živé lidi? Jestli je to ovšem pravda.“

„Bezohlednost je tu s námi od pradávna a vždycky tu bude. V tomhle nebylo 19. století jiné. Víš co je ale sranda?“

„Povídej.“

„Že se o tom vůbec bavíme. Vždyť je to celé fantasmagorie. Nic z toho by se nemělo vůbec dít, a když, tak jedině v nějakém béčkovém hororu padesátejch let.“

„Jenže se to děje. A děje se to nám.“

„Jo, hernajs, kdyby se to tak dělo někomu jinému, co?“

„Co to je?“

„Taky si to slyšel?“

Zastavili jsme se. Něco jsem zaslechl. Takový slabý zvuk. Baterkou jsme zkoumali tmu, ale nic nezahlédli. A znovu.

Fredy do mě strčil, že se mám držet s ním víc nalevo. Zvuky neustávaly. Rušili jsme je čvachtáním, protože voda už dosahovala pěti centimetrů a stále stoupala.

„Slyšíš? Je to pláč.“

Hledali jsme. Museli jsme už být blízko. Chtěl jsem zavolat, ale rozum mi říkal, že bych to dělat neměl, možná bychom tu osobu vyplašili. Sloupy působily strašně dezorientačně, protože si člověk nikdy nebyl jistý, jestli už kolem něj jednou neprošel.

Pláč už zněl zcela jasně, blížili jsme se.

„Tady je,“ zahlásil Fredy, který šel kousek přede mnou. Zastavil se u jednoho sloupu, u kterého seděl v podřepu nějaký člověk.

„Je tohle vůbec možný?“ zeptal se s naprostým šokováním v hlase Fredy.

Byla to dívka. Posvítil jsem na ní a podlomily se mi kolena.

Nebyl jsem schopný promluvit. V slzách a nešťastná, postavila se z podřepu Lucie a vrhla se mi do náruče. Objímal jsem jí a cítil něco, co doposud ne. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale věděl jsem, že mně s Lucií něco spojuje. Plakala. Objímala mě téměř křečovitě a trochu to bolelo, protože jsem měl po celém těle nejrůznější šrámy a bolístky.

„Holka, kde ses tady vzala?“ zeptal se Fredy, aby ukončil poměrně dlouhé mezidobí plné jejího pláče.

Objetí se uvolnilo a Lucie se ještě uplakaná obrátila k Fredymu a pak zas ke mně.

„Zabíjeli všechny v ulici. Nevěděla jsem, co mám dělat a vyběhla ven. Měla jsem asi i štěstí, že si mě ze začátku nevšimli. Viděla jsem všechno to neštěstí. Hledala jsem pomoc a Petře…já se chtěla k tobě vrátit,“ řekla a mě bylo do breku. „Jenže si mě všimli. Vběhla jsem do nejbližšího domu, ale nevěděla kam dál. Jeden z nich si pro mě šel. Myslela jsem, že je konec. Neměl tvář, jen stín, ale měla jsem pocit, jako by se smál. Natahoval po mně ruce…a potom se zasekl. Jako by něco poslouchal a pak tleskl. Najednou jsem byla v téhle temnotě. Bez baterky, bez ničeho. Strašně jsem se bála. Slyšela jsem skřeky, řev a pak kolem mě proběhlo několik lidí s baterkami a oni je pronásledovali. Zůstala jsem u tohodle jednoho sloupu a čekala na smrt, ale ta zatím nepřišla.“

A snad jako výsměch osudu nebo těch bytostí se právě v tu chvíli objevila jedna z nich.

„Ještě nejste na místě,“ slyšel jsem ve své hlavě.

„Hernajs, já se lekl. Běžíme!“ zakřičel Fredy a začal běžet. My ho ihned následovali, ale občas jsem se ohlédl, abych zjistil, kde je bytost. Udržovala si jen malou ztrátu a měl jsem pocit, že kdyby chtěla, dávno nás už má.

„Co to kurva je?!“ zařval překvapením Fredy a ani jsem se mu nedivil. Několik metrů před námi se otevřela země a temnotu ozářilo oranžové světlo. Do země vedly další schody a kdesi dole plály ohně. Je tohle snad vchod do pekla? Směšná myšlenka. Bylo jasné, kam nás bytost směřuje. Čekala, až vejdeme.

„Petře, tak jdeme. Ten hajzl nás nikam jinam nepustí,“ nabádal mě Fredy.

Lucie se na mně andělsky usmála a já chtěl jít. A rozhodně jsem jít měl. Jenže něco ve mně chtělo zjistit, zda je stínová bytost zranitelná. Stála jen kousek ode mne, jako by to čekala. Byla to chvilka. Ohnal jsem se sekáčkem a mířil na krk. Byla to stínová bytost, neměla určitě žádnou krev, a kdo ví, jestli vůbec nějakou hmotnou podstatu, ale zkusil jsem to. Nemám ve zvyku utíkat. Nebylo to rozumné, v tuhle dobu jsem poslechl svou hloupost. Bytost můj manévr hbitě vykryla a chytla mne za paži. Cítil jsem nekonečnou bolest, která se prohryzávala celým mým tělem a proudila až do hlavy. Díval jsem se do beztvaré tváře zla, které mě drželo. Myslel jsem na smrt, říkal jsem si, že by byla východiskem a zároveň s tím trochu počítal, protože oni přeci zabíjejí pouhým dotykem. Jenže bytost chtěla asi něco jiného. Cítil jsem ještě něco dalšího. Magii nebo něco takového. A byl jsem si jist, že to co mne drží, je něco hrozivě starého a není to z tohoto světa. Jako bychom se na chvilku spojili. Viděl jsem utrpení. Mnoho smrti, mnoho pláče. To vše v různých dobách. A viděl jsem toho víc. Potom mě bytost pustila a vztekle mi vnutila myšlenku:

„Nemůžeš zabít smrt! Teď si něco vezmu s sebou.“

Bytost se mžikem dostala k Lucii a odnášela ji do prostor, kam vedly schody.

„Lucie!“ vykřikl jsem automaticky.

S Fredym jsme se vydaly po schodišti hledat Lucii, o kterou jsem opět přišel, jen díky své hlouposti.

 

                                                                  3.

 

Pod schodištěm nebylo peklo. Oranžové světlo měly na svědomí louče na stěnách pod schody. Osvícena byla jen krátká chodba vedoucí do dalšího otevřeného prostoru podobnému tomu, ze kterého jsme přišli, jen sloupy chyběly. Bylo to ještě mnohem bizarnější než nahoře. Kolem nás neprostupná tma a my dva s baterkami. Děsivá však byla skutečnost, že jsme stály po kolena ve vodě a bylo slyšet, že někudy sem teče.  Vody přibývalo. Byla tu strašná zima a já měl strach o Lucii. Hrozivý a užírající. Tak moc jsem ji chtěl znovu vidět.

„To bude dobrý, Petře,“ řekl Fredy jako by mi četl myšlenky.

„Doufám. Ale nevidím nic, co by nám pomohlo.“

Pochod tmou byl skličující. Nebyl tu bod, kterého by se dalo chytnout a nějak se zorientovat. Baterka nedokázala nikam dosvítit a mohli jsme taky klidně chodit neustále dokola a nepřišli bychom na to.

Paže po doteku bytosti strašlivě pálila, ale měl jsem už z dneška tolik zranění, že jsem se to naučil nevnímat. Alespoň v rámci toho, abych mohl pokračovat v cestě.

„Hernajs, taky pořád o něco ve vodě zakopáváš?“

„No a něco mi pod nohama občas křupne.“

„To budou určitě kosti.“

„Počkej, něco slyším,“ řekl jsem a oba jsme se zaposlouchali.

Hlasy a pláč. Zrychlili jsme krok a brzy viděli i světlo. Hodně světel.

Tmou se míhaly kužely světel z mnoha baterek. Chvilku mi to připomnělo osvětlení na rockových koncertech. Vešli jsme mezi ně. Někteří naříkali, jiní nadávali, ale všichni si byli jistí, že je to konec. Některé z těch lidí jsem poznával, šli s námi v katakombách. A voda pořád stoupala. Sahala nám už téměř k pasu.

„Přesně vím, o co tu jde,“ řekl Fredy jako by se chtěl pochlubit.

„Povídej.“

„To jak nás ti hajzlové pořád popostrkovali níž a níž, to má jedinej důvod. Chtějí se nás zbavit, chtějí nás utopit jako koťata.“

Taky mě to napadlo a Fredyho slova mi domněnku potvrdily.

„Takže se vracíme ke schodům?“ zeptal jsem se, protože mi to připadalo rozumné.

„Myslíš, že tam ještě jsou? A najdeme je vůbec?“

„Přeci tu nebudeme čekat, až se utopíme.“

„To určitě ne, musíme se pohnout.“

Pohnuli jsme se a nabádali ostatní, ať jdou s námi. Někteří šli, jiní ne. Jenže já stále neměl svou Lucii. Začal jsem volat její jméno. Několik Lucií tu bylo, ale ta pravá nikoliv.

„Lucie!“

„Petře, takhle jí nenajdeme.“

„Jenže jak?! Řekni, co mám sakra dělat?“

Byl jsem zoufalý a vzteklý.

„Má ji určitě jeden z těch hnusáků.“

„To mi teda pomohlo.“

Cítil jsem beznaděj. Nebyla možnost, jak se k ní dostat a voda stoupala a byla chladná. Na chvilku jsem dostal křeč do pravé nohy.

Chvilku jsem ještě zkoušel volat a pak ke mně přišel jeden muž.

„Pane, vy hledáte takovou moc hezkou mladou slečnu, že ano?“

„Ano, mluvte, co víte?“ vyštěkl jsem na něj.

„Víte, já se sem dostal takovými tunely. Není tu jen tenhle prostor, ale i labyrint, a když jsem šel chodbou, viděl jsem světlo. Jedna z těch bytostí s sebou nesla mladou hezkou holku.“

„To bude ona. Víte jak se dostat k tomu labyrintu?“

Muž pokrčil rameny.

„To bohužel ne, tady jsem ztratil orientaci, ale nemůže to být daleko. V chodbách jsem byl tak před necelou půl hodinou.“

„Děkuji vám, opravdu.“

Motivace mi narostla. Určitě ještě žije. Nevěděl jsem, proč bytost drží zrovna ji, ale ani mě to nezajímalo. Prostě jsem jí chtěl zachránit.

Zima byla pořád stejná, ale příliv nového adrenalinu mi nedovoloval to vnímat. Cesta vodou však byla velice namáhavá. Cesta se zdála bez konce a já upadal myšlenkami někam daleko. Možná to dělalo podchlazení, možná ztráta krve nebo jen prosté vyčerpání.

Přemýšlel jsem svým životem, který byl donedávna poměrně jednoduchý a nudný. Z domova do práce, z práce domů a tak furt dokola. Pak přišlo to dědictví a já najednou vlastnil velký starý dům ve městě, jehož historie skrývala tajemství. Byl jsem tu chvilku, ale i tak mi bylo divné, proč jediný s kým jsem se bavil, byli Válkovi. Ostatní sousedé v celé ulici mě ignorovali. A nejen mně, ignorovali sami sebe, jeden druhého. A nakonec nás tahle hrůza co začala jen nevinným deštěm, spojila dohromady. Umíráme všichni spolu. Na povrchu nás nahradí někdo jiný, ať už to bude kdokoliv nebo cokoliv.

„Petře, támhle!“ řekl mi s naprostou naléhavostí Fredy.

Schodiště. A tentokrát vzhůru.

„Myslíš, že je to, kterým jsme sem sešli?“

„Ne, tohle bude jiné, vidíš to bílé světlo přeci.“

A opravdu, zdálo se, že schody stoupají někam, odkud vychází jasné bílé světlo. Nepříznivé bylo to, že po nich teklo hodně vody a tak prostor dole stále rychleji zaplavoval.

„Tohle je cesta,“ řekl Fredy a někteří z lidí, co šli s námi, už mířili nahoru.

A pak jsem zaslechl volání.

„Tak pojď Petře.“

Volání mého jména. Dívčí hlas.

„Co se děje?“

Lucie.

„Lucie mě volá.“

„Hernajs chlape, prober se. Nikdo tě nevolá.“

„Slyším jí.“

Chytl mne za ruku.

„Petře, nikdo tě nevolá. Buď rozumný a pojď se mnou.“

„Nemůžu ji tady přece nechat!“

Ruku mi ještě víc zmáčkl a snažil se mne táhnout. To mě naštvalo a tak jsem trhl nazpátek. Vysmýkl jsem se.

„Petře! Zemřeš tady, jestli nepůjdeš. Voda stoupá čím dál rychleji, koukej, jak se valí ze schodů.“

„Fredy, já nemůžu jít,“ řekl jsem a začal se vzdalovat. Ještě chvilku se na mne nevěřícně díval a pak se otočil a zamířil ke schodům.

„Hodně štěstí, Petře,“ slyšel jsem, jak za mnou volá a v duchu jsem mu byl vděčný.

 

                                                                4.

 

Vím, že měl Fredy pravdu a nikdo na mně ve skutečnosti nevolal. Její hlas jsem slyšel někde ve svém nitru, volal mě a mámil. A já šel. Voda už dosahovala téměř k hrudi a světlo baterky žloutlo. Věděl jsem, co to znamená. Cesta brzy skončí. Přesto mě nemrzelo, že jdu. Litoval jsem jen, že možná je to kvůli mně, že chytili Lucii. Párkrát se o mne opět pokusila křeč a znovu jsem měl pocit, že jí slyším. Ale už jsem nedokázal odhadnout, zda je to skutečnost nebo ne. Viděl jsem malý ostrůvek, na kterém hořel táborák, a u něj seděli dva lidé. Podivný, staře oblečení, spíš jak kdyby na sobě měli nějaké hadry, ale moc jasně jsem je neviděl.

„Petře! Petře!“ slyšel jsem zcela jasně volání Lucie.

Zrychlil jsem nebo se o to alespoň snažil. Minul jsem ostrůvek a jen zaslechl zlomek konverzace těch dvou podivných lidí.

„Tak co mistře Samhaine, najde ji?“

„To je věc osudu, ale opravdu ji touží najít, Esusi.“

Toužil jsem. Strašně moc.

Volal jsem také její jméno, ale volání bylo často zmatené díky ozvěně, která mi vše zkreslovala. Někde tu byla. Kolem mě už byly vysoké stěny a já věděl, že jsem v labyrintu. V tu chvíli baterka vypověděla svou službu a já se ocitl v naprosté a neprostupné tmě.

Voda stoupala, stejně tak i můj strach…že ji nenajdu včas. Volala mě jak siréna a já se snažil. Možná se mi tam někde hlouběji v labyrintu směje stínová bytost. Snažím se plavat. Pořád narážím do zdí a volání Lucie neustává. Zdá se mi trochu blíž. Možná je to tím, že ji nehledám rozumem, ale poprvé v životě dám na hlas srdce. To mě táhne za ní a tak plavu dál a hledám ji…..

 

 

 

                                                         K  O  N  E  C