Tajemství zapovězených dveří

     Kužel světla linoucího se z baterky se zaleskl o rozměrný kovový předmět vsazený
do zašpiněné stěny sklepa.

     Robert v úžasu překvapeně povytáhl obočí, tohle opravdu nečekal. Vykročil a neslyšně se prodíral ledabyle poskládaným haraburdím.

     Odkudsi zhora zněly uspávací tóny orchestru. To jeho strýc, u kterého byl na prázdninách, zase ponocuje nad křížovkami a bláhově si myslí že jeho synovec šel spát.

     Robert o cosi škobrtl a spadl přímo do krabice porcelánového nádobíčka, ozval se hlasitý řinkot, dost neúspěšně tlumený kartonovými stěnami krabice, Robert úporně stiskl rty, byl naštvaný sám na sebe že si způsobil komplikace, znehybněl a naslouchal. Shora přicházelo jen monotónní dunění velebných tónů Dvořákova Larga. Strýc patrně nic neslyšel, možná taky že usnul.

     Robert si oddechl, tohle bylo o fous. Co možná nejpotišeji se zvedl. Jeho strýc mu sem přísně zakázal chodit a nevysvětlil mu ani pořádně proč. O to víc ho tajemný sklep přitahoval. K předmětu zbývalo ještě několik posledních metrů, ovšem bohatě vroubených bednami, truhlami a vším možným harabouzím.

     Robert znovu vykročil, tentokrát opatrněji. Ve vzduchu viselo zádumčivé ticho. Tma houstla a stávala se hmatatelnější, odvěké stěny vydávaly syrový chlad a ledovou vůni.

     Světlo baterky bylo tlumenější, chlapec si uvědomil, že mu začíná docházet baterie, ale nevěnoval tomu pozornost. Cele se soustředil na kov před ním, právě k němu došel. Ohromen zůstal stát a zírat na kovový předmět, jakousi desku, která patrně patřila ke stěně. Pokud to šlo v slábnoucím světle svítilny rozeznat, byla šedě lesklá. Ve středu se temněly čtyři otvory, klíčové dírky. V rozích trčely z předvětu kovové hlavy lvů, v každém rohu jedna. V tlamách lvi svírali obrovité klíče. Robert pochopil, tohle jsou dveře, rozezněly se v něm poplašné zvonky, říkaly - vypadni odsud je to zatraceně nebezpečné. Instinkt ho varoval, ale z hloubi desky jej cosi mocně přitahovalo, jakýsi pocit že tady je správně a že tam má vkročit.

     Bezradně zůstal stát, nevěděl co dělat. Nakonec ho přemohla zvědavost. Sehnul se k hlavě lva v levém dolním rohu. Opatrně vyndal klíč, jakoby se bál že se lev může probudit. Zasunul klíč do otvoru, stejně naložil se všemi zbývajícími.

     Na okamžik se zastavil a naslouchal, filharmonie už dávno dohrála, vládl pošmourný klid, velkolepé ticho.

     S tlukotem srdce otočil klíčky a až potom si uvědomil že možná uvedl do pohybu cosi, co nepůjde zastavit. Pohlédl na dveře pln úzkosti, ale nic se nedělo. Dveře se neotvíraly, a kliku nebylo vidět. Strach zmizel, zůstala jen nezkrotná zvědavost, a to něco, co ho pudilo dovnitř.Najednou přesně věděl co má udělat, nevěděl jak to vysvětlit, ale cítil že něco silného tam zevnitř mu to povědělo.

     Byl rozhodnut. Natáhl ruce, a rázně zatáhl za horní dvojici lvů. Odskočil, právě včas, aby mu pád dveří na beton nerozdrtil nohu. Ozvala se ohlušující rána, pronikající až do morku kostí. Před Robertem se černala chodba. Zhluboka se nadechl, a vkročil dovnitř, sotva zřetelný pramen světla mu razil cestu. Ovanul ho podivně nasládlý vzduch.

     Posvítil do tmy před sebou, ale nemohl nic rozeznat. Ozvala se ohlušující rána. Robert se otočil a posvítil, světlo baterky dopadlo na šedě lesklou plochu. Dveře byly zavřené. Robertovi došlo že udělal velkou chybu. Rozhlédl se po osvětleném prostoru.

     Světlo sláblo a nakonec zhaslo docela. Na čele mu vyskočil studený pot. Oči si pomalu začínaly přivykat na temnotu. Podíval se před sebe. V té tmě tam před ním se cosi pohnulo.