Portrét hraběnky R.

Portrét hraběnky R.


„Teprve až smrt zarámuje život, portrét je doopravdy zavěšen na zdi.“
                                    William James



Hraběnku R. jsem sice spatřila jen jednou, ale i tak se mi vryla do paměti nesmazatelným způsobem, který lze přirovnat snad jedině ke krvavé ráně ostrou dýkou, co za sebou ve zraněném těle navždy zanechá hlubokou jizvu. Přestože od toho pomíjivého okamžiku již uplynulo mnoho a mnoho let, nikdy na ni nezapomenu. Protože její krásnou tvář, tak krutě poznamenanou vleklým umíráním, až dodnes vídám ve zlých snech...
Byla jsem tenkrát ještě dítě, staré pouhých jedenáct let. Jen hloupá holčička, která ve svém věku ještě ani nemohla pořádně rozumět tomu, co se kolem ní dělo. Zase se mi vrací neveselé vzpomínky na mého otce a na jeho nejlepší dílo, které se mu stalo osudným. Všechno si pamatuji, jako kdyby se to stalo teprve včera...
Milovala jsem jej tak, jak jen může malé dítě milovat svého otce. Byla jsem si však vědoma, že je to pouhý člověk. Sice slavný, ale malířů je mnoho. A není to zrovna výnosné povolání, jak by vám jistě sám potvrdil, kdybyste se jej zeptali vy.
I na výborného umělce se snadno zapomene, jakmile jeho díla, malovaná v určité stylu, vyjdou z módy. Zpravidla ani zdaleka nežijí v takovém dostatku, jaký by se jim zamlouval, samozřejmě pokud se jim nepodaří najít si nějakého bohatého mecenáše, aby je financoval. To ale nemusí vyjít každému.
A velmi smutnou skutečností zůstává, že řada dobrých malířů se doopravdy proslaví až potom, co jim sklíčení lidé - snad členové rodiny nebo jen dobří přátelé - dají poslední sbohem. Matná památka jiných však pohasne ihned, sotva zarmoucení pozůstalí odejdou z tichého pohřbu...
Otec maloval převážně portréty, avšak nikdy o ně nebyl tak velký zájem, jaký by si - alespoň dle mého skromného mínění - zasloužily. Dokázal lidskou tvář i postavu vylíčit až do těch nejmenších detailů a jeho obraz byl zcela shodný se skutečnou osobou, navzdory tomu však většina lidí považovala jeho díla za příliš ponurá na to, aby se jim mohla zalíbit.
Sama netuším, čím to vlastně bylo, ale otec měl jakýsi podivný talent zachytit v každém člověku ubíjející smutek, vnitřní utrpení či dokonce hlodavý žal nad něčím nepochopitelným. Zřejmě ani on sám tomu moc nerozuměl...
Dost možná, že ty nešťastné obrazy jen věrně odrážely jeho vlastní povahu. Říká se přece, že žádné dílo nikdy nezapře svého tvůrce! Jeho umělecká popularita každopádně poklesla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se tato nemilá situace měla v dohledné době změnit.
Peníze začaly časem docházet a už si nemohl dovolit déle přebývat ve velkoměstě, na které byl zvyklý. Proto se přestěhoval do menšího, trošku sešlého domu. Stál skoro na samotě blízko žlutavých polí a udusané silnice, kde jen občas projel nějaký místní sedlák se svým pomalým povozem.
Málokdy k nám vůbec zavítali nějací hosté, protože otec se s nikým nestýkal, a snad o to ani nestál. Chodila k nám akorát nějaká žena z nedaleké vesnice, která se starala o zanedbanou domácnost a jen sem tam se objevil starý známý z dřívější doby, kdy byl ještě o jeho zvláštní obrazy zájem. Mezi hlučnými ulicemi jsme se ocitli, jenom když jsme jeli do nejbližšího města nakoupit ty nejnutnější věci.
Tímto prostým způsobem jsme žili několik let, dokud jednou nepřišel ten zamračený večer koncem říjnového měsíce, kdy se u nás událo cosi nečekaného. Něco takového můj otec, ten zapadlý umělec s nepříjemným sklonem k sebelítosti, ani v nejmenším nemohl předvídat. Hrabě R. rozbil stereotypní běh našeho nudného života, který stejně sestával jen z toho, co jsem popsala výše. Potom již nic nebylo tak, jako dřív!
Otec zrovna pracoval na nějakém novém obraze a já jsem věděla, že ho nesmím rušit, nebo by se na mne moc rozzlobil. Nebyl nijak nadšený, když uslyšel, jak kdosi tahá za mosazný zvonek u vstupních dveří. Odešel a já zůstala sedět se svým tenkým skicákem. Cosi jsem do něj čmárala barevnými pastelkami. Ještě jsem neuměla moc kreslit. Ale už tehdy jsem věděla, že až vyrostu, chci malovat stejně jako on.
Pak se objevil hrabě R. Přelétl lhostejným pohledem poloprázdnou místnost, která sloužila jako otcův ateliér. Nezdálo se mi, že by jej nějak zvlášť ohromila. Přes ruku nesl přehozený cestovní plášť, nyní jej však zcela samozřejmě obložil na jednu z volných židlí. Venku na něj určitě čekal krásný kočár a nafoukaní sluhové, se kterými k nám přijel.
Věděla jsem, že je neslušné na někoho zírat, ale jeho obličej se mi prostě nelíbil. A nebyl to nijak vlídný obličej, to mi můžete věřit. Z nějakého nepochopitelného důvodu mne děsil. Pozdravila jsem ho jako každé dobře vychované dítě, ale on mi vůbec neodpověděl. Malé holky si samozřejmě nevšímal.
"Čemu vděčím za vaši návštěvu?" vyptával se otec. "Nechcete mi snad tvrdit, že Praha už mne postrádá?"
"Nikoli," odtušil hrabě R. "Mám pro vás práci."
"Jakou práci?" divil se otec.
"Jde o obraz, který bych si u vás rád objednal."
"Proč právě u mne?"
"Máte svůj osobitý styl, který se liší od ostatních. To ví každý, kdo viděl jedno z vašich děl."
"Nemusíte mi mazat med kolem úst!"
"Já jsem neměl v úmyslu vám lichotit," ohradil se hrabě R. "Miluji umění."
"Já také. Ovšem zdá se, že jen málo lidí je schopno mé umění ocenit!"
"Vždy se mi líbily vaše obrazy," připustil hrabě R. "Jsou tak..."
"Melancholické?" doplnil jej otec.
"Ano! Jsou smutné a přitom svým způsobem... nádherné. Jako kdyby se v nich skrývala smrt."
"Zvláštní, že jste použil zrovna taková slova."
"Má manželka je těžce nemocná. Lékaři jí nedávají příliš mnoho nadějí. Byl bych velmi rád, kdybyste pro mne namaloval její portrét."
"Je-li to tak, pak vaši nabídku přijímám."
"Přirozeně. Jsem ochotný zaplatit vám tak velkou sumu, jakou budete chtít."
"Na penězích se dohodneme později," ujistil jej otec. "Nyní by mne zajímalo, kdy uvidím vaši choť?"
"Již za pár dní můžete odjet na mé sídlo. Tam se s ní setkáte," odpověděl hrabě R. Pak se na moment odmlčel, aby dodal: "Pokud už nebude příliš pozdě..."

***
                                                                       
Hrabě R. si přál, aby pro něj otec namaloval svůj nejlepší portrét, který by věrně zachytil jeho drahou choť. Dozvěděla jsem se, že hraběnka R. prý pocházela z řad maďarské aristokracie. Šlo o velmi starou šlechtu, která byla vyhnána ze své rodné země. Vzniklo totiž vážné podezření, že se podílela na velké zpronevěře peněz z královské pokladnice. Jejich bývalá sláva zanikla společně s nimi...
Existovaly také písemné doklady o tom, že několik významných členů z její vyhoštěné rodiny kdysi zemřelo na jakousi nevyléčitelnou nemoc, se kterou si bezmocní lékaři nevěděli rady. To mne nijak nepřekvapovalo, neboť jsem věděla, že všechny staré rody zpravidla postihuje podobné zlo. Pravou příčinou bývá modrá krev, ve které někdy koluje až příliš mnoho nepřirozených hříchů, uvržených do milosrdného stínu temného mlčení...
Jsem si jistá, že tak talentovaný umělec - jakým můj milovaný otec bezesporu byl - by dokázal vytvořit i z umírající ženy vznešenou paní v plném zdraví a znovu jí navrátit její ztracenou krásu, o kterou ji okradla těžká choroba.
Dříve, než uběhnul jediný týden, bylo vše připraveno a my nastupovali do panského kočáru, který pro nás poslal hrabě R. Namáhavá cesta nám zabrala více než dva dny a pamatuji si, že jsme nocovali v zájezdním hostinci U Bílého koně, kde se zastavovali snad všichni unavení pasažéři z nepohodlných dostavníků.
Druhého dne byla cesta ještě obtížnější, protože jsme začali šplhat po příkrých silnicích. Otec byl docela rozmrzelý, ale já jsem byla spíš nedočkavá, až budeme konečně u cíle. Po několika hodinách strmého stoupání jsem vyhlédla z malého okénka a spatřila jsem nepřívětivé místo, kam směřovala naše zdlouhavá cesta.
Na samém konci strmé stezky se tyčilo prastaré sídlo. Vlastně působilo spíše jako pouhá zřícenina nedobytného hradu, tak ponurá v černém hávu počínajícího večera. Za nepohodlným kočárem se uzavřely hradní brány. Přijeli jsme na jeden z mnoha domovů Hraběte R. Bála jsem se tam!?
Ani nevím. Jako malému děvčátku mi určitě připadal strašidelný, možná jsem si jej představovala jako zakletý zámek zlého černokněžníka z nějaké staré pohádky, které jsem kdysi četla. S odstupem času si však uvědomuji, že byl jen zchátralý. A až trestuhodně neudržovaný.
Hrabě R. v tomto starém sídle nepobýval příliš často, to jsme se o otcem záhy dozvěděli od zdejšího služebnictva. Možná, že právě proto se coby nevšímavý majitel ani neobtěžoval s nákladnou rekonstrukcí, i když zanedbaná stavba by ji opravdu potřebovala. Anebo mu takové zpustlé prostředí dokonce vyhovovalo!?
Jak zvrácený může být charakter člověka, který spáchal takové skutky jako tento sebestředný muž? Pokud se jich hrabě R. skutečně dopustil. To zůstává dosud nezodpovězenou otázkou. Nyní však předbíhám!
Mnozí mu připisovali na vrub různé zločiny, ačkoli dokázat se mu nedalo vůbec nic. Nikoho však příliš nepřekvapovalo, že nebyl nikdy obviněn, ani potrestán. Říkalo se o něm, že je bohatý. A navíc měl až moc dobrý původ. Světská spravedlnost byla, zdá se, v této nevelké zemi vyhrazena spíše pro nižší vrstvy. Stejně jako konopná oprátka na té nejobyčejnější šibenici, kde se houpají popravení zločinci.
Faktem ovšem zůstává, že už tehdy měl pověst dost špatnou na to, aby od něj odrazovala ostatní. Neměl žádné známosti, brzy jej opustili bývalí přátelé a snad by se od něj odvrátila i vlastní rodina, kdyby ještě nějakou měl.
Jeho starší bratr přišel o život již dávno, údajně během nějaké tragické nehody. Krátce po něm zemřeli jeho rodiče, sešlí vysokým věkem. Kromě nich měl hrabě R. ještě jednu sestru, se kterou se však vůbec nestýkal. Pokud o ní bylo známo, pak se provdala za nějakého bezvýznamného člena pruské aristokracie a odstěhovala se do jeho rodné země.
Kromě své nemocné manželky, která se nyní nacházela ve velmi vážné stavu, neměl nikoho blízkého. Staré rodinné sídlo se nacházelo na velmi osamělém místě, obklopené hlubokými lesy. Troufám si tvrdit, že otec byl v posledních letech jediným návštěvníkem, kterého k sobě hrabě R. pozval...
Vystoupili jsme na vnějším nádvoří a všimla jsem si, že nějací služebníci začali hned odnášet naše těžká zavazadla. Pod nohama číhala děravá dlažba, stará snad celé stovky let. Na některých místech, kam během dne nejspíš ještě dopadalo sluneční světlo, rostl slabý plevel.
Otci se přišel představit nějaký muž, který zde zřejmě zastával důležité místo. Já jsem se zatím rozhlížela kolem. Zaslechla jsem, na co se jej otec ptal. Určitě nechtěl být nezdvořilý, ale já věřím, že i na něj zapůsobilo to, co měl prozatím před sebou možnost vidět, ne zrovna nejlepším dojmem:
"Proč hrabě pobývá právě zde!?"
"Pán je velmi zvláštní člověk," odvětil muž vyhýbavě.  
"To věřím," opáčil otec. "Mohu jen zklamaně konstatovat, že toto sídlo není dostatečně reprezentativní pro člověka takových příjmů, jaké má hrabě R."
"Toto je pouze jedno z mnoha míst, která hrabě R. vlastní."
"Zdá se mi, že se o něj příliš nestará," podotknul otec.
"Mám za to, že se sem přestěhoval na radu lékařů," muž se odmlčel, pak dodal o něco tišším hlasem: "Jde o naši paní. Prý by jí pobyt ve velkoměstě jen přitížil. Říká se, že horský vzduch je zdravý."
"V tom máte nepochybně pravdu," souhlasil otec. "Ačkoli stále nejsem přesvědčen o tom, že toto místo je vhodné pro delší pobyt."
"Ujišťuji vás, že si zde brzy zvyknete. Stejně jako my všichni."
"Já doufám, že ano..."
Sotva jsme si stihli trochu odpočinout po namáhavé cestě, poslal pro otce hrabě R. Měl se poprvé setkat s jeho vznešenou chotí, kterou dosud znal pouze z doslechu. Šla jsem s ním, i když by mne možná nejraději nechal jinde. Pamatuji si, že mne napomínal, abych se chovala slušně. A abych byla zticha!
Nevlídné sídlo vypadalo, jako kdyby bylo vybudované snad v dávno zapomenutých dobách temného středověku. Mělo studené kamenné zdi, pokryté oloupanou omítkou, a v nich byla jen na nemnohých místech úzká okna ze zašlého skla, zasazeného do olověné mřížky. Naše spěšné kroky se dutě rozléhaly v tichých chodbách...
Podivně vybavené pokoje, do kterých nás odvedli, se mi moc nezamlouvaly už proto, že v nich byla jen holá podlaha z mohutných prken. Všimla jsem si, že byla celé začernalá od usilovného leštění. Úplně na ní chyběly teplé koberce, což by byl zřejmě na ponurou dobu svého vzniku až neslýchaný přepych.
Obrovské lože se tyčilo na vysokém stupni uprostřed starodávné komnaty, takže se zdálo být ještě mnohem, mnohem větší. Vedlo k němu několik malých schůdků. Myslela jsem si, že takový starý nábytek musel být ve středověké éře velmi módní záležitost. Zároveň se mi však zdálo až příliš tvrdé.
Nemělo žádné pořádné sloupky, jen masivní dřevěný rám, pokrytý hlubokými řezbami. Kupodivu na něm nespočívala měkká nebesa, jak jsem čekala, ale jen silná dřevěná deska. Tvořila nad ním něco jako malovaný strop, na kterém se mezi ovocnými stromy pásli bájní jednorožci. A pod nimi spočívala hraběnka R.
Její nehybný obličej mi připomínal vzácnou kamej, zasazenou v rudém sametu. Tmavé rty ostře kontrastovaly s bělostnou pletí, kterou snad ani nepoznamenalo sluneční světlo. Kulaté znaménko krásy nad nimi působilo skoro jako barevná skvrna, dá-li se černá považovat za barvu. Černá a rudá...
Až nyní jsem si povšimla, že je zde i hrabě R. Jeho choť však nejevila nejmenší známky života. Děsila jsem se, že je již mrtvá a že jsme přijeli pozdě! Ukázalo se však, že se mýlím. Byla jen velice slabá. A unavená. Zdánlivě ožila, až když jí byl otec formálně představen. Dokonce jsem si namlouvala, že se na něj i usmála.
Neslyšela jsem, co čem mluví, protože jsem si ani netroufala přijít blíž. Hrabě R. přikývnul a snad k tomu ještě něco dodal. Jeho choť, očividně příliš vyčerpaná na to, aby mohla vést delší rozhovor, se opět bezvládně zhroutila do vyšívaných podušek z rudého sametu. Otec naznačil lehkou úklonu a pak jí zdvořile políbil ruku. Přišlo mi, že je jako z bledého alabastru, právě tak bílá a ledová. Bylo mi z toho do pláče...
Bylo již pozdě a otec mne poslal, ať si jdu lehnout. Nikdy dřív jsem tak dlouho neponocovala a vlastně jsem byla docela ráda, že si budu moci po tak dlouhé cestě odpočinut. Spala jsem na obyčejné dubové posteli v menším pokoji hned vedle těch, které byly vyhrazeny pro otce. Dnešní den mi přinesl až moc nových dojmů...
A ne všechny byly moc hezké. Neustále jsem před sebou viděla hraběnku R. Byla tak krásná! A nevyléčitelně nemocná. Uvědomila jsem si, že brzy zemře. Náhle mne při pomyšlení na ni přepadl takový smutek, až jsem začala slzet.
Kvílející vítr, který pronikal skrz zašlé zdivo a rozpadající se střechy nad ním mi žádnou útěchu nepřinášel, i když plakal společně se mnou. Vše kolem mne ni připomínalo čekající smrt, která jednou dostihne i mne samotnou. Myslím, že tehdy jsem poprvé pochopila, že každý život musí někde skončit. A přestože jsem byla jen nerozumné dítě, takové děsivé zjištění mne naplňovalo velkou lítostí...
V rohu studené místnosti stála dřevěná truhlice, kam jsem si měla uložit vybalené věci. Postavila jsem na ni zapálenou svíčku, protože jsem se trošičku bála být sama potmě. Vstala jsem a přenesla ji blíže k sobě.
Holé dřevo, po kterém jsem přitom musela přejít bosá, mne záblo do zmrzlých nohou. Cítila jsem i ledový dotek kamenných stěn pod dětskou rukou. Byla černá noc a nedopadaly tam žádné měsíční paprsky, aby do ní vnesly alespoň něco ze svého stříbrného jasu.
Všude vládlo až ohromující ticho. Dohořívající svíčka vytvářela z mého malého světa jen ubohý ostrůvek slabého světla uprostřed strašidelné temnoty. Plakala jsem tak dlouho, dokud nevyhasnula docela a pak se mi konečně nepodařilo usnout...

***

Otec měl v úmyslu namalovat velkolepý portrét přesně tak, aby naplnil veškerá očekávání hraběte R. A ta byla velmi vysoká. Vkládal do něj tolik nadějí, že se nezdráhal splnit jakékoli požadavky, ani bez reptání vydat velké sumy peněz. Pro známého umělce byl ochotný udělat téměř cokoli.
Požadoval však, aby si otec s prací pospíšil a své dílo dokončil nejpozději do Nového roku. Uhodnout, proč si hrabě R. přeje spatřit krásný obraz, co nejdříve to bude možné, nebylo nijak těžké. Jeho milovaná choť scházela ze dne na den a bylo jen otázkou času, kdy si pro ni přijde sladká smrt...
Vstávala jsem asi okolo osmé hodiny, ostatně jako každé ráno. Sotva jsem se stihla nasnídat, už jsem se sháněla po otci v jeho prázdném pokoji. Vpadla jsem do holé místnosti, kterou prozatím používal jako malířský ateliér.
Nebyl ale příliš nadšený z toho, že mne vidí. Našla jsem jej, jak sedí na tvrdé stoličce s rozviklanýma nohama a zamyšleně krouží měkkým uhlem nad bílým plátnem, kde již brzy vznikne první skica.
Ve druhé ruce však držel načatou láhev laciné kořalky. Minulé noci nejspíše nedokázal zamhouřit oči, proto působil vyčerpaným dojmem. A navíc měl na sobě ještě pořád oblečenou noční košili, ve které se pokoušel usnout. Ani nevzhlédl, jen na mne křiknul opilým hlasem:
"Neumíš zaklepat!?"
"Co děláte, tatínku?"
"Nic! Tohle je k ničemu! K ničemu!"
"Proč?"
"Teď mne neruš! Ty nevidíš, že se snažím malovat?"
"Ale tatínku -
"Nech mne být!"
Nechápala jsem, proč se otec tak rozčílil. Sebral z blízkého stolku upatlaný štětec a hodil ho po mně s jedním velmi nepěkným výrazem, kterému jsem tehdy ještě nerozuměla. Nestihla jsem před ním včas uhnout a pak mi to bylo moc líto. Na bílé blůzce po sobě zanechal ošklivou skvrnu, která nešla vyprat. Celá vylekaná jsem za sebou zabouchla.
Poznala jsem, že otec je zrovna v jedné ze svých melancholických nálad a tak jsem raději co nejrychleji zmizela. Za zavřenými dveřmi se ozývaly zuřivé kroky a tlumené nadávky. Těmi asi spílal sám době, protože nedokázal na nic přijít. Pak jsem uslyšela něco jiného. Možná, že ve vzteku rozpáral malířské plátno kapesním nožem!
I tak jsem měla velkou radost, že otec zase začal pracovat. Když dostal zakázku na nový obraz, znamenalo to, že pro nás vydělá nějaké peníze! Možná, že všechno se časem vrátí do starých kolejí a až odjedeme domů, bude dobře. V to jsem doufala, ačkoli mne nepřestávalo mrzet, že jsem mu na obtíž.
A tak otec v následujících dnech započal své mistrovské dílo, zatímco za zašlými okny jeho starodávných pokojů, odkud téměř nevycházel, kvílel podzimní vítr a po šedivé obloze tiše poletovalo suché listí ze žloutnoucího stromoví. Pořád měl co dělat, na rozdíl ode mne. Nudila jsem se.
Nějaká hodná služebná - už si ani nepamatuji, jak se jmenovala - se zřejmě rozhodla, že mi bude dělat starostlivou chůvu a od té doby neuplynul snad ani jeden den, kdy by mi nevyžehlila nějaké pomačkané oblečení anebo mne protivným hlasem nevyhubovala, že jsem už zase zmizela. Zatímco otec maloval, já jsem se potulovala po zchátralém zámku...
Hradní knihovna se rozprostírala v mnoha studených sálech s holými zdmi, kde se každý krok rozléhal jako nekonečná ozvěna. Stovky zaprášených polic a snad celé tisíce tlustých svazků! Čtverhraná okna, umístěná těsně pod klenutými stropy, poskytovala jen velmi málo bledého světla. Temné místnosti se v něm pomalu rozplývaly...
Kraloval v ní stárnoucí muž, který byl očividně více než spokojený s tím, že může krátké dny nevlídného listopadu strávit v bezpečné odloučenosti hradních zdí a tiše listovat v napůl zpráchnivělých knihách.
Měl šedivé vlasy, které mu ustupovaly. Neforemný střih tvídového obleku poněkud skrýval jeho silnou postavu. Zapadlé oči na mne vlídně hleděly za hranatými brýlemi se zašlými skly. Dovolil mi, abych si na pár dní půjčila nějaké knížky.
Dlouho jsem se procházela v mrtvém pralese, kde dřevěné regály plné všelijakých knih rostou tak vysoko, jako kdyby se pokoušely upamatovat na poražené stromy a na jejich bývalou divokost, se kterou kdysi vířily v mrazivé vichřici...
Slábnoucí světlo nesahalo dále, než doprostřed rozlehlého sálu, či snad spíše tajemné jeskyně plné různých zákoutí. Za ní jsem spatřila nějaké dveře, zakryté sametovým závěsem. Přijít blíže jsem se ale přece neodvážila.
Dlouhou chodbu zaplavovala mrzká černota, podobná hustému dehtu. Někde jsem četla o tom, že v něm kdysi umírala pravěká zvířata, která se propadla do oné živoucí hmoty. Ne, neutopila se v ní, místo toho je čekal mnohem horší konec...
Prázdné výklenky najednou vypadaly jako vydloubané oční důlky, těžké dveře jako otevřené tlamy, a záhadná chodba jako hladový chřtán. Skrývalo se v něm něco, co se nedalo přesně rozeznat? A já jsem to vlastně vidět ani nechtěla! Ne něco, co se by se plazilo po špinavém koberci směrem ke mně...
Divné, co všechno může napadnout malou holčičku, když má dostatečně bujnou představivost na to, aby dokázala vidět obludné démony kolem sebe! Mocné přeludy, o kterých pověrčiví lidé říkají, že prý nespatřeny přichází z pekelných kobek v ohnivém podsvětí, aby lačně pohltily hříšné duše...
Tma tak úplná, že jí lidské oko nepronikne a já se zase cítím jako vystrašené dítě, jen co si na ni vzpomenu. Přesto mne však čímsi přitahovala, to přiznávám. Nedovedu ten morbidní zájem nijak vysvětlit. Shovívavý knihovník se mi smál:
"Ty nevíš, že kdo je zvědavý, bude brzo starý?"
"Co je tam?"
"Hrabě R. tam má své obrazy."
"On maluje!?"
"Je to jeho hobby."
"Mohla bych se na ně podívat?"
"Ne, to by nešlo."
"Proč ne?"
"Hrabě R. si nepřeje, aby někdo beze svolení vstupoval do galerie."
"Copak on nechce vlastní díla nikomu ukázat?" divila jsem se. "To jsou tak špatná?"
"To nemohu posoudit. Já jsem je neviděl."
"Tak proč okolo toho dělá takové tajnosti?"
"Hrabě velmi miluje umění. Mám za to, že pokud by mu v tom nebránilo vysoké postavení, možná by se pokusil sám stát malířem."
"Jak by mu v tom mohl zabránit původ?"
"Věř mi, že ano! Jsi ještě moc mladá na to, abys pochopila, co všechno si může člověk dovolit."
Raději jsem se už dál nevyptávala. Odnesla jsem si od něj něco na čtení. Opravdová představivost přežije na nejmenší plošce barvy, na tom nejjednodušším obrázku, na té nejtenčí knížečce...
Mohla jsem předpokládat, že pokud bude otec pracovat na svém mistrovském díle, vyžádá si od něj honosný portrét nejen všechen jeho malířský um a naprosté soustředění, ale také neobyčejnou spoustu času. Na mne mu už žádný nezbyl.
Tak to šlo několik dní, dokud mne jednou otec nezavolal k sobě. Těšila jsem se, že mi možná ukáže svůj nový obraz. Zklamání však přišlo téměř okamžitě, když mi řekl, že chce jen pomoci s hledáním nějaké ztracené věci. Nakonec se stejně ukázalo, že ji nechal ležet ve vedlejší místnosti a pak na ni zapomněl. Ani jsem se mu nedivila. Když se zabral do nějaké práce, býval roztržitý.
A někdy dost nepříjemný. Portrét ubohé hraběnky, na kterém během minulých dní tak usilovně pracoval, jsem bohužel ani nezahlédla. Tajemná malba zůstávala skrytá pod bílou látkou, která neprozrazovala nic víc, než že půjde pravděpodobně o nákladné dílo v životní velikosti. Vzrůstající zvědavost mne mučila dnem i nocí!

***

Nejhorší ze všeho ale je, když nemáte co dělat! Někdy mne stačila zabavit ta hodná služebná, když u nás poklízela, anebo si se mnou přišla jen tak popovídat. Jenže i ona měla pořád spoustu práce. Jednou ráno měla vyřizovat nějaké nákupy a podařilo se mi ji uprosit, aby mne vzala s sebou. Slibovala jsem, že jí se vším pomůžu.
Moc mne mrzí, že už si ani nepamatuji, jak se ta dobrá duše jmenovala. Ale mohla bych jí říkat třeba Nana. Každá chůva je vždycky Nanynka, nebo Anička, tedy vlastně Anna. Ale malé děti, které ještě neumí pořádně mluvit, jí říkají Nána. Tak se volá i na dědině, kde jsou lidé ještě hloupí.
Došly jsme až na samý vršek mírného kopce a já jsem se zahleděla do zeleného údolí, které se rozkládalo mezi dvěma nevlídnými horami. Neobydlená krajina tam za nimi možná skrývala mnohá tajemství, mé oči však klouzaly po zalesněném svahu až úplně dolů, kde se právě probouzela nevelká vesnička.
Bylo to vlastně jen pár roubených chalup s doškovými střechami, které ještě pokrýval načervenalý opar časného rána. Působilo to tak romanticky, skoro jako nějaký naivní výjev od lidového umělce. Nenápadně se krčila mimo hlavní cestu na lesnatém úpatí neúrodné vrchoviny.
Na návsi byl okrouhlý rybník. V jeho temné hladině se zrcadlil holý stromek bez žlutavého listí, které již dávno shodil do stojaté vody. Bylo ještě příliš brzy, ale i tak tam už bylo živo. Nana mi vysvětlila, že rázovití lidé na venkově musí vstávat časně z rána, aby stihli vykonat spoustu práce.
Mířily jsme do docela obstojného hospodářství se zdmi obílenými vápnem. Na zabláceném dvoře kdákaly kropenaté slepice, zobající u nevzhledné hromady starého harampádí. Huňatý pes, až doposud spící na hřejivém podzimním slunci, si nás ani nevšiml. Možná, že ta němá tvář už Nanu znala z dřívějška.
Přivítala nás selka, možná ani ne zrovna nejhezčí, ale zato vysoká a statná. Měla zarudlý obličej a silné ruce s hrubými prsty, zvyklé především na polní práci. Moc jsem si ji ale neprohlížela, protože mne ihned upoutal její pěkný kroj.
Byla oblečená do bílé košile s rozměrnými rukávy, sametové vesty a široké sukně, lněné kolovanky, ozdobené barevnými pruhy. Kolem krku měla uvázaný červený šátek. Větší, hedvábný, pak nosila na hlavě, jak se říká na pokosmo.
Zatímco jsem dětskýma očima obdivovala její venkovský oděv, který jsem ještě nikdy dříve neviděla, dohadovala se s Nanou o penězích. Zdálo se však, že jí nakonec udělala dobrou cenu. Kupodivu jsem si však zapamatovala spíš to, o čem začaly ty dvě klepny mluvit až potom. Ani nevím proč, ale nějak s tím možná souvisela i prostá skutečnost, že takové řeči se vždycky dobře poslouchají.
"Neviděla jste to děvčisko do Vejvodů?" vyptávala se zvědavá selka.
"Koho?" divila se Nana.
"Tu Báru. Zatracená holka! Ono to je tak do větru, hanba mluvit."
"Ne! Proč?"
"Prý ji poslali k pánům. Slyšela jsem to od kmotry."
"U nás neslouží!"
"Jste si jistá!?"
"Určitě u nás není. Já jsem ji nezahlídla ani jednou."
"Stará Vejvodová ji poslala do služby, že prý ji doma živit nebudou. To místo jí sehnala bába, co chodí žebrat."
"Tu já znám," přikývla Nana. "Byla u nás už dávno. Ale holku jsem neviděla."
"Že by došla jinam?"
"Já nevím, kde je."
"Jenom aby si nepřinesla z té služby živou vejslužku!"
Nana se tomu smála. Mladá děvečka v plátěné košilce a všední kanafasové sukni, převázané pruhovanou zástěrou, nám přinesla vejce, mléko a máslo. Všechno jsme naskládaly do proutěných košíků s prohnutým dnem a musím říct, že na zpáteční cestě se celkem pronesly. Asi proto, že tentokrát jsme musely jít do kopce.   
Odpoledne jsem se zdržovala u sebe v pokoji. Nebyl nijak zvlášť velký, ale stejně se nedal dobře vytopit. Byla mi nepříjemná zima a jen jsem marně čekala, jestli se náhodou neobjeví otec. On však nepřicházel, a tak jsem se tiše vykradla ke dveřím, které mi zůstávaly téměř stále uzavřeny. Zkusila jsem tiše zaklepat.
Nikdo mi neotvíral, i když jsem slyšela, jak je za nimi živo. Tentokrát jsem se však nedala jen tak odbít a pokračovala jsem v tom tak dlouho, dokud mne lhostejný otec konečně nevzal na vědomí. Něco na mne zakřičel, ale pak mne přece jenom pustil dál. Nejspíš proto, abych s tím už přestala.
Byla s ním nějaká služebná, které jsem si možná už předtím všimla, jak vypomáhá v hradní kuchyni. Měla rozcuchané vlasy takové té nijaké barvy, které někteří říkají myší, protože se nedá jinak popsat. A - jak jsem s nevypočitatelnou hrůzou zjistila - dokonce rozvázanou šněrovačku! Když promluvila, zahlédla jsem ošklivou mezeru mezi předními zuby.
Otcovy pokoje vypadaly jako bitevní pole, kde se však vedla blesková válka zcela jiného druhu, než o jakých nás učili ve školních lavicích. Na zaneřáděném stole, pod kterým se válela převrácená židle, stály dvě prázdné sklenice a otevřená láhev silné slivovice. Vznášela se tam palčivá vůně prolitého alkoholu a ještě něco jiného, mnohem horšího. To jsem však dosud ve svém dětském věku nebyla schopná rozeznat...
Nevšímali si mne, a tak jsem kolem nich proklouzla k záhadnému obrazu, který zahalovala zřasená masa bílé látky. Byla jsem příšerně zvědavá a nikdo mi nemohl vyčítat, že jsem se nenápadně proplížila do otcova malířského ateliéru. Chtěla jsem vidět okouzlující portrét hraběnky R.
Pečlivě propracované pozadí za ústřední postavou tvořil mořský břeh a mramorové sloupy se zaoblenými hlavicemi, snad se mělo jednat o nějaký antický chrám. Otec si ve své tvorbě vždy s jistou sentimentalitou, která by možná spíše slušela slabému pohlaví, potrpěl na romantizující prvky. Vždy se mi zdálo, že dodávaly jeho již tak dosti pochmurným dílům poněkud gotický ráz.
To mne však nyní nezajímalo, protože veškerou pozornost na sebe strhávala úchvatná žena, stojící mezi monumentálními pilíři, zabořenými ve světlém písku. Hraběnka R. byla oblečena v oslnivé róbě ze zřaseného hedvábí syté barvy půlnoční modři, která jen a jen umocňovala podmanivý lesk jejích potemnělých očí. Odhalené hrdo i jemné ruce zdobily blýskavé klenoty posázené drobnými diamanty, ve kterých se odráželo měsíční světlo.
Ani překrásný šat, ani drahocenné šperky však nedokázaly překonat svou pyšnou nositelku. Měla nádhernou tvář s plnými rty a s ostrými rysy, které byly vždy tak příznačné pro maďarskou šlechtu. Skrývaly v sobě cosi dobyvačného, snad šlo o staré dědictví po divokých předcích, kteří se kdysi v šerém dávnověku spojili s hunskými nájezdníky na nekonečných pláních rovinaté Pusty, kde za černých nocí toužebně naříká silný vítr. Byla jako živá...
... každou chvíli by mohla promluvit. Obdivovala jsem její bělostnou pleť bez jediné poskvrnky, do které rumělková barva, lehce nanesená na bledých lících, vnesla zdání zdravé vitality. Ano, věřila jsem, že právě takhle si ji chtěl její zarmoucený manžel navždy zapamatovat. Ne jako umírající trosku, ale jako úžasnou ženu. Vyzařovala z ní však jakási tichá hrozba...
"Je krásná!" vykřikla jsem.
"Krásná? Je to mrtvola!" odsekla služebná.
"Není!"
"Je mrtvá. Už teď je skoro po ní. Hrabě si pak najde nějakou jinou. Mladší, než ona."
"Tak nemluv!" okřikl ji otec.
"Co by ne!?"
"Neurážej ženu svého chlebodárce. Platí tě."
"Co je to za peníze? Těch pár šupů? A ta dřina k tomu?"
"Buď ráda, že máš co do huby."
"Ty buď rád, že se s tebou vůbec zahazuju. A že jsem ti přinesla chlast!"
Otec chtěl asi něco dodat. Něco ne moc hezkého, jak mne napadalo, protože měl divný výraz. Vyděsily mne ty krví podlité oči, co se dívaly někam mimo mne. Ještě nikdy dřív jsem jej nezažila v tak zpitém stavu. Pak, jako kdyby si najednou uvědomil, že jsem tady já, křiknul:
"Podívala ses na můj obraz, tak už padej!"
Netroufala jsem si odmlouvat mu. Ale mrzelo mne, že musím jít pryč, když mne nechtěl mít kolem sebe. Přistihla jsem se, že žárlím na tu nehezkou služebnou, která se ani neuměla pořádně obléknout a slušní lidé by ji jistě do žádné dobré domácnosti nikdy nevzali. Zaslechla jsem ji, jak šeptá:
"To je ale vlezlá holka! Do všeho strká nos?"
"Je celá po matince."
Zbytek jsem už raději ani neposlouchala!
Možná, že otec neměl tolik pít. Šel spát jako obyčejně kolem půl dvanácté. To jsem poznala podle toho, že ze sousedního pokoje ve ztichlém patře už dávno odešla ta sprostá služka, která se mi nelíbila. Pozorovala jsem ji klíčovou dírkou, jak se nejistým krokem kolébá dolů a otrhaný lem dlouhé sukně přitom zametá zvětralé schodiště. Byla jsem ráda, že konečně zmizela.
Připadala mi opilá. Na tom by ostatně nebylo nic divného, protože také otec si přece pořádně přihnul. Neměla jsem však nejmenší tušení o tom, že už tehdy bral nějaké léky na spaní. Mám za to, že právě nebezpečná kombinace efedrinového dryáku zalitého tvrdým alkoholem otevřela temná zákoutí jeho znaveného mozku a v nich zdivočelo to, co jej potom začalo pronásledovat...
Měl zlý sen, o kterém by mi mohl vyprávět, kdyby jej nevyděsil tak moc, že si sám vlastně ani pořádně nepamatoval, co se mu zdálo. Ať už to bylo cokoliv, začal křičet ze spaní. Vzbudil mne ten otřesný řev, pro který snad ani nemám jméno. Možná, že šlo o první předzvěst toho, co se z něj jednou stane:
Předčasně zestárlý muž, unavený svým zmařeným životem, který nacházel prchavou útěchu jen v pití. Byla to však skutečně jeho vina, nebo jej k tomu něco donutilo!? Jisté je však to, že vyčerpávající práce na portrétu hraběnky R. jej poznamenala. Změnila jej, ale k horšímu. A přesto jeho zamlžená mysl náhle ožila, tedy alespoň ta část, která dosud spala...
Uprostřed chladné listopadové noci se vyřítil z nepohodlného lůžka, kde předtím strávil nějaký čas s nalitou služebnou, a jako smyslů zbavený vtrhnul do neuklizeného pokoje, ve kterém předchozího dne již brzy ráno začal malovat. A pak musel uvidět hraběnku R. Či spíše její téměř hotovou podobiznu, na hony vzdálenou umírajícímu originálu s propadlými tvářemi a těžce nemocným tělem, podobným pouhé živoucí kostře...
Nedovedla jsem si představit, co ho mohlo tak hrozně vyděsit, ale téměř jsem za zavřenýma očima viděla, jak celý zpocený mlátí zaťatými pěstmi do zničeného plátna a před vytřeštěnýma očima mu tančí rudé skvrny. Slyšela jsem jej, jak křičí. Ale zůstala jsem ležet. Zlobila jsem se na něj za to, jak zle se ke mně zachoval. A přišlo mi, že si snad dnešní noci klidný spánek ani nezaslouží.

***

Ovšem to byla jen nepatrná episoda, na kterou se brzy zapomnělo. Otec sice poničil ten nešťastný portrét, ale pak se s o to větší vervou rychle pustil do nové verze, aby ji mohl dokončit co nejdříve. Nic jej nezastavilo v malování jeho mistrovského díla, které od samého okamžiku svého vzniku nechtěl ukázat ani živé duši...
Otec na mne vůbec neměl čas. Většinou jsem bývala sama a příšerně jsem se nudila. Jednoho dne mne napadlo, že půjdu ven. Bylo zrovna docela hezky, takže jsem si řekla, že budu malovat. Nebylo nijak zvlášť těžké nenápadně proklouznout do zámecké zahrady, protože si mne stejně nikdo nevšímal.
Bylo teplé odpoledne, jak ještě občas bývá, když končí vlídný podzim. Měla jsem na sobě nízké boty, červené punčošky a kostkované šatičky s krátkou pelerínou, podšitou králičí kožešinou. Neposlušné vlasy jsem si spletla do nevzhledného uzlu a zastrčila jsem je pod slaměný klobouček tak, aby nebyly vidět.
Zrezavělá branka naštěstí nebyla zamčená, jak jsem původně předpokládala. Vzala jsem svůj tenký skicák, vodové barvy a vydala jsem se ke skalnatým útesům, na kterých byl před mnoha a mnoha lety vybudován starý hrad. Sama jako vždycky...
Vysoká zeď, porostlá bujnou zelení, jako kdyby neměla konce. Stínily ji mohutné kaštany a jejich vůně bylo omamná jako silné víno. Mezi nimi byl vytesán velký štít, pokrytý jemnými vzory. Napadlo mne, že se pravděpodobně jedná o erb hrabat z rodu R. Lemovaly jej propletené svazky kamenné zeleně.
Nikdy jsme neměli dost peněž na to, aby mohl otec zaměstnávat zodpovědnou guvernantku, která by na mne dohlížela. Nyní si zpětně uvědomuji, že jsem v té době měla mnohem více svobody, než valná většina dětí mého věku. Nikdo mne nehlídal, otec byl příliš zaneprázdněn prací a já jsem se sama toulala mezi kamennými rozvalinami...
Zatoulala jsem se hodně daleko a před sebou jsem spatřila nějakou budovu, která mi připadala strašidelná. Z boku okrouhlé věže stoupaly kamenné stupně se zdobeným, leč značně zašlým kovovým zábradlím.
Z cihlových zdí vyčnívaly nejrůznější umělé plastiky, které jsem si zvědavě prohlížela. Jejich rozmístění i výběr sice působily nahodilým, neuspořádaným dojmem, ale mým dětským očím se zdály být všechny jako živé. Ze zvadlých listů vyhlížela divoká zvířata i bájné bytosti s podivnými tvářemi...
Vyšplhala jsem po úzkém schodišti až na samý vrchol vysoké stavby. Sluneční paprsky sem sice padaly vytlučenými okénky, kde kdysi dávno bývalo zasazené barevné sklo, avšak silné stěny ze sebe vydávaly ochromující chlad. Usadila jsem se do vydroleného výklenku uprostřed holých zdí, odkud se dalo dívat ven. Můj nový úkryt skýtal krásný výhled!
Nehostinná krajina se zvedala k zeleným kopcům a za mělkou řekou už začínaly divoké lesy a rozeklané vrchy. Opravdové hory to sice nebyly, avšak úrodná rovina také ne. Sledovala jsem bílé labutě, jak se ladně snáší na neklidnou hladinu vodního toku. Nana se mi snažila namluvit, že prý se tam kdysi někdo utopil, to jsem však považovala za pouhou legendu!
Pokud si pamatuji dobře, pak malba něžných akvarelů byla vždy považována na vhodný způsob, jak by měly mladé dámy trávit volný čas. Bylo docela legrační představit si, že jsem z urozeného rodu a že vše kolem mi patří! Prosté děti mívají někdy hloupé nápady.
Zatímco jsem malovala, uběhlo už hodně času. Občas jsem se zadívala dolů. Upoutal mne kdosi, koho jsem na moment zahlédla za vzdálenou linií hustého stromoví. Už začínalo ztrácet žlutavé listí a mezi holými větvemi se mi podařilo spatřit nějakého muže.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a snila. Brzy mi byla docela zima. Postupně se ochladilo a sluneční paprsky, ve kterých jsem se lenivě vyhřívala ve tvrdém výklenku u rozbitého okna, začínaly slábnout. Čas se nesnesitelně táhnul...
Potom jsem opět zahlédla, jak se kdosi rychle prodírá mezi opadanými stromy, co postupně usínaly zimním spánkem. Myslela jsem si, že by to mohl být hrabě R. Zdálo se mi, že míří směrem ke starému hradu, kde vždy vládlo tíživé ticho...
Hraběnka R. přece potřebovala především naprostý klid! Každý kolem ní našlapoval po špičkách a proslýchalo se, že vznešená paní již prožívá své poslední dny. Stále na tom byla velmi zle a nezdálo se, že by se její vážný stav měl v dohledné době zlepšit. Ani pesimističtí lékaři jí nedávali příliš mnoho naději.
Když jsem se vracela zarostlou pěšinkou, vedoucí přes zámeckou zahradu, byl už skoro pozdní večer. Chtěla jsem svůj nový obrázek ukázat otci, ale ten se už zase zamknul ve svých zdemolovaných komnatách a hrál mrtvého. Zkoušela jsem na něj klepat, ale on dělal, že mne neslyší. Anebo tam třeba vůbec nebyl!
Otec mne dříve občas nechal, abych se na něj dívala, jak maluje. Když byl v obzvlášť dobré náladě, někdy mi dokonce dovolil, abych udělala pár tahů vlhkým štětcem na nějakém místě, kde nebylo co zkazit. Jenomže to jsem mohla dělat u nás doma, ne zde. Zde se třeba na celé dny uzavíral za zamčenými dveřmi a běda tomu, kdo by se odvážil jej svévolně vyrušovat!
Vzpomínám si, jak jednou vyšel ze svých nepoklizených pokojů, kde od jisté doby tajně nasával, o několik hodin dříve než obvykle. A vznesl velmi odvážný požadavek, ze kterého druzí nebyli nijak nadšení! Chtěl si zařídit nový ateliér. Ten, který dostal, označil za zcela nevyhovující.
Tvrdil, že prý je tam mizerné světlo, ve kterém se nedá malovat. A že tam má moc málo místa. Mrzutí sloužící - sice poněkud neochotně - vyhověli jeho požadavkům, nicméně jemu to nestačilo. Nařídil jim, aby začali s renovací prostorné haly v prvním patře, což byla dlouhá místnost plná usazeného prachu a rozbitého nábytku, která dříve sloužila jako taneční sál.
A právě tam nám jednoho uplakaného dne hrabě R. oznámil, že jeho milovaná choť je mrtvá. Všechny ta zlá zpráva velice zasáhla, i když očekávat ji musel každý. Studený déšť bušil do zatažených okenic a mísil se s tichým nářkem pozůstalých.
Hrabě R. zůstával očividně nepohnutý jejím náhlým odchodem, ačkoli to byl právě on, kdo dnem i nocí bděl u jejího smrtelného lože. Dal odvolat všechny lékaře a během posledních dní hraběnčina života jí sám podával silné léky, které ji nakonec ukolébaly do věčného spánku...
Prohlížela jsem si hraběte R. Byl střední postavy, oblečený do střízlivého oděvu tlumené barvy. Doplňovala jej nenápadná paruka, samozřejmě bílá, jaké se dnes již dávno nenosí. Netruchlil pro ni, anebo byl rozhodnutý nedávat na sobě nic znát. Těžko říct, co z toho by odpovídalo té horší možnosti.
Levou rukou se opíral o silnou vycházkovou hůl, zatímco pravou měl zastrčenou v kapse. Ta skleslá póza sice působila požadovaným dojmem zarmouceného manžela, jeho oči jej však usvědčovaly ze lži. Byly tak vypočítavé, skoro až šílené…
Pak jsem zaslechla, co říká můj otec. Šlo o pouhý fragment nesouvislých myšlenek, dal-li se jeho dementní monolog tak označovat. Ani nevím proč, ale zapamatovala jsem si ani ne tak hraběte R. a těch pár slov, jako spíše otcovo útržkovité mumlání:
"Odejde odsud daleko. Až hrabě R. zdědí její majetek..."
Tato věta zůstala nedokončená, jako kdyby se ji zdráhal vůbec vyslovit nahlas. Nikdo mu však neodpověděl. Otec se možná domníval, že je to tak lepší. Pak jsem na něj však pohlédla a uviděla jsem, že si mluví pro sebe. Ještě podivnější však bylo, že si i sám odpovídal! Vedl jednostrannou konverzaci s cizím hlasem, který slyšel jen on ve své vlastní hlavě!?

***

Hraběnka R. odešla navždy a již nikdy se k nám nevrátí, leda snad jako vybledlá vzpomínka na urozenou ženu, která prohrála svůj nerovný boj s nevyléčitelnou chorobou. Věděla jsem, že byla pohřbena do hradní kaple, stejně jako někteří členové z rodu R. Ležela nad ní těžká žulová deska s jejím jménem, vytesaným do necitelného kamene...
Nadále ubíhaly stále kratší a kratší dny, ze kterých se stávaly celé týdny. Otec se vždy objevil jen pozdě večer, aby v rychlosti pojedl u společného stolu s místním personálem, případně občas prohodil pár slov se mnou, anebo s někým jiným. Většinu času ale zůstával zamračený a skoro ani nepromluvil. Změnil se.
Nešlo jen o to, že se začal uzavírat sám do sebe. Podepsalo se na něm velké vyčerpání, které se však nedalo připisovat na vrub jen zdlouhavé práci na hraběnčině portrétu. Zřejmě přestal užívat léky na spaní a celé noci zůstával vzhůru, tomu ostatně nasvědčoval i jeho zanedbaný vzhled: zarudlé oči, podlité samou krví a zplihlé vlasy svázané umazanou stužkou, kde však začínal namísto fádní hnědé převládat spíše šedivý odstín. Více než kdy jindy jsem si začínala uvědomovat, že to s ním vůbec, ale vůbec nevypadá dobře.
I já jsem pomalu propadávala dosud nebývalé zádumčivosti, kterou bych dnes možná pojmenovala jinak. Nejlépe by mi posloužil jistý lékařský termín, odvozený od hlubokých propastí, které se tak lačně otevírají v našich nejčernějších myšlenkách. To cizí slovo, co jsem tenkrát ještě neznala, znělo deprese.
Vždy jsem bývala zvídavé dítě, obdařené zdravou dávkou sebevědomí, které rádo prozkoumávalo tajemný svět kolem sebe. Skrývalo se v něm přece tolik zajímavého! Avšak ponuré prostředí prosáklé předčasnou smrtí, co mne během posledních dní tak cele obklopovalo, se muselo nějak odrážet i na mě.
Zpustlé sídlo působilo tak neuvěřitelně skličujícím dojmem! Troufám si tvrdit, že i starší a rozumnější dívka než já by na mém místě jen stěží nepropadala politováníhodným stavům melancholické mysli. Navíc i otcův zjevný nezájem o svou malou dcerku mne velmi bolel.
S depresivním pocitem temného smutku jsem sledovala, jak se podzimní dny rychle krátí, ledové slunce umírá a jak ze hlubokých lesů přichází hustá mlha plná pronikavého chladu až ke zchátralému zámku...
Nudila jsem se. Všechny knihy jsem už dávno přelouskala, ale na nějaké nové čtení jsem už neměla chuť. Hradní knihovna, kde jsem se vždycky cítila trochu stísněně, byla prázdná. Položila jsem je na psací stůl z dubového dřeva, kde jindy sedával starý knihovník a zamyšleně studoval polorozpadlé svazky středověké epiky.
Jsem si jistá, že ten dobrý muž by mi nikdy nedovolil, abych vstoupila do soukromé obrazárny. Protože ta totiž patřila výhradně hraběti R. a nikdo jiný tam neměl co dělat. Nebyl zde však nikdo, aby mi v tom mohl zabránit. Hnala mne probuzená zvědavost, vlastní snad všem bystrým dětem. Někdy si říkám, že jsem to neměla dělat.
Napřed jsem se snažila nakouknout dovnitř klíčovou dírkou, ale neviděla jsem za ní nic víc, než samou tmu. Odhrnula jsem sametové závěsy a s divoce bušícím srdcem uchopila zašlou kliku. Otáčela se ztěžka, slabé dětské prstíky s ní sotva pohnuly. Pak jsem byla uvnitř! Ani kapky krve by se ve mně nedořezal...
Hrabě R. dal zazdít všechna okna, na jejich místě se nyní nacházely jen mělké výklenky, kde visely vedle sebe jeho hrůzné malby. Na obnažené cihly byla nanesena obyčejná světlá omítka, kterou však kdosi úplně přemaloval na černo. Už to mne velmi zarazilo, pak jsem si ale začala prohlížet vystavené obrazy. A ty mne, je-li to vůbec možné, vyděsily ještě víc!
Divoké malby hraběte R. působily krajně surreálním dojmem, alespoň pokud jsem já mohla posoudit. Napadlo mne, že můj otec by je možná s určitým pohrdáním označil za diletantská díla. Snad nebyly ani příliš dobře namalované, v tomto případě však vůbec nešlo o vytříbený styl či uměleckou techniku, které se ostatně dosahuje jen velice těžko. Obojí totiž totálně přehlušovaly křiklavé barvy a pronikavá hrůza, co doslova sálala z těch obludných děl!
Na jednom z nich umíral mladý muž, který se nápadně podobal na hraběte R. Krutý umělec jej zachytil právě v okamžiku, kdy byl postřelen a s šokovaným výrazem ve tváři - ach ano, ty aristokratické rysy jsem vskutku poznávala - bezmocně klesá ke tvrdé zemi. Zdálo se mi, jako kdyby se snažil volat o pomoc. Žádná však nepřicházela.
Na druhém byla stará žena s nadýchanou parukou pudrové barvy, celá v černém. Suchá postava oblečená do smutečních šatů staromódního střihu, jaké kdysi nosily truchlící vdovy. Její věkovitá tvář mi však připomínala umrlčí lebku a ve zpola rozloženém mase se s odpornou lačností hemžily bílé larvy...
Další dílo: Tlustá prostitutka s obnaženým poprsím na mne upírala vytřeštěné oči, ve kterých se však už nezračil dokonce ani primitivní pud sebezáchovy. Jako kdyby nebyla nic víc než pouhý dobytek, určený na porážku. Do zčernalého hrdla se jí zařezával tenký opasek, utažený tak pevně, až ji s ním někdo uškrtil.
Potom tam byl ležící chlapec, úplně nahý, kterého kdosi surově pobodal. Rudá krev zalévala bledé tělo pokryté otevřenými ranami, odkud pomalu vyprchával zbývající život. A mimo něj ještě mnoho jiných! Všichni mrtví, nebo umírající. Všichni zachycení tou samou rukou, co si zjevně libovala v obscénních scénách...
Ale nejhorší ze všech bylo to poslední plátno! Snad i nejnovější? Zobrazovalo mladou dívku v potrhané košili z hrubého plátna, naivní děcko jen o pár let starší než já. Dívala jsem se na ubohou oběť násilného činu s rozevlátými vlasy a s rozmazaným obličejem znetvořeným němým výkřikem, jak padá kamsi do nedozírné hlubiny. Tak živá!
Dokonce i dnes stačí, abych si na ni jen vzpomněla a udělá se mi zle. Před pár dny jsem se sama toulala na skalnatých útesech kolem opuštěného sídla, a málem mne strhl silný vítr. Dost možná, že její rozbité tělo leží neobjeveno na dně zarostlé strže a hoduje na něm hladová zvěř...
Taková příšerná představa byla více, než jsem dokázala snést. Zalekla jsem před ní - či spíše před tím, co jsem viděla - a donutila jsem se odejít, i když nějaká špatná část mne samé se od ní stále nedokázala odtrhnout. Když jsem roztřesenýma rukama zavírala zpuchřelé dveře, zdálo se mi, že sametová temnota tam za nimi znovu ožívá...
Plížila jsem se prázdnými chodbami, vyděšená až do té míry, že jsem málem ani nedýchala. Když jsem se ocitla před otcovými pokoji, snažila jsem se nedávat najevo, jak moc jsem vystrašená. Nevešla jsem však dovnitř, neboť jsem jej zaslechla, jak s kýmsi neviditelným zaníceně debatuje o penězích. Už zase si mluvil sám pro sebe.  
Ale ne! Nemohla jsem mu to říct!
On by mi stejně neuvěřil, i kdyby mne třeba byl vůbec ochotný vyslechnout. V to jsem již ani nedoufala. Zavřela jsem se do své malé ložnice, vybavené odloženým nábytkem, který už nikdo nechtěl. Bála jsem se, a vlastně jsem ani nevěděla čeho. Těch děsivých obrazů? Nebo toho, kdo je namaloval!?
Pokoušela jsem se uklidnit, ale nešlo to. Vzpomínám si, že mne navštívila noční můra, ve které jsem opět spatřila hraběnku R. Její krásnou tvář bez sebemenší poskvrnky, bez sebenepatrnějšího kazu, kde byl však v každém vznešeném rysu vepsán bezbřehý žal. Vzlykala a její tlumený hlas zněl jako neslyšný šepot podzimního listí...
"Proč? Řekněte mi, proč se to muselo stát!"
"Neptejte se mne na to," odvětil hrabě R. "Já sám nevím."
"Proč jste učinil toto!? Čím jsem vám ublížila, nejdražší?"
"Ničím, má lásko. Vždy jste byla tak obětavá... až mne to začínalo nudit."
"Vy mne již nemilujete?"
"Miluji vás. Proto musíte zemřít!"
"Zapřísahám vás! To nesmíte!"
"Vy nesmíte dál žít."
"Ne! Neopouštějte mne!"
"Sbohem, má drahá."
"Vraťte se!"
Hraběnka R. propadla zoufalému záchvatu, příliš slabá na to, aby jej byla schopná zadržet. Její zrůdný nářek naplnil rudou temnotu královských komnat, ve kterých prožívala poslední chvíle svého zmařeného života. Či spíše té trýznivé parodie na to, co z něj provedla těžká nemoc. On však odešel, aniž by jí věnoval jediný pohled. Byla mrtvá!
Stejně jako oni. Jako ti, které hrabě R. uzavřel do své tajné galerie, kam nikdo nesměl vstoupit. Do té monstrózní obrazárny, kde se jejich krutý tvůrce se zvrácenou rozkoší ukájel nad mrtvými! Nad tím, co způsobil!
Měla jsem strašlivé tušení, že se tam brzy objeví nový obraz. A bude na něm zachycená mučivá smrt hraběnky R. Její obětavý manžel jí přece sám podával utišující léky, které jí měly pomoci překonat ty nejtěžší stavy? Nebo ji místo toho donutil spolknout smrtelný jed, který jí dopomohl na onen svět!?
Jak najednou všechno začalo dávat smysl! Co když to nebyl jediný zločin, kterého se hrabě R. dopustil? Lépe ani nepomýšlet na takové věci! V bizarních vraždách nacházel jakési bolestivé uspokojení, které jej nutilo zabíjet stále znovu a znovu...
Nejen prosté lidi, na kterých nikomu nezáleželo, ale i sobě rovné? Jednoho po druhém!? Napřed svého staršího bratra, který by jej jinak připravil o šlechtický titul? Pak utrápené rodiče, po kterých zdědil všechny peníze, ale až příliš rychle je rozházel? A nakonec by se rád zbavil i své milované manželky, aby se mohl zmocnit jejího velkého majetku!?
Zlý sen náhle odezněl do ztracena a já byla sama, zamotaná do teplé deky. Probudila jsem se uprostřed skomírající noci s neovladatelným křikem, ne nepodobným tomu, která jsem ještě nedávno slyšela ze sousedních pokojů skrz silné zdi kamenného sídla. Chtěla jsem teplé mléko a vlídnou ruku, která by mne zase uložila do rozházené postele. Nebyl zde však nikdo, aby mne utěšoval...

***

Přišel prosincový měsíc, nepřinesl s sebou však žádnou naději do budoucna. Dříve jsem se na něj vždy těšila, protože společně s ním přicházely i vánoční svátky. Letos se mi byly úplně lhostejné - jen další štědrý den, kdy mne stejně otec obdaruje něčím, co jsem vůbec nechtěla. Bylo to tak ubíjející!
Když toho roku napadnul první sníh, odvážila jsem se zas po dlouhé době vyjít ven. Po bílé obloze táhly divoké husy a já slyšela jejich hlasitý křik. Zněl tak zoufale! Toulala jsem se neupravovanými loukami až k odstrašujícím hradbám hustého stromoví, kde začínal spící prales. Byl jediný, koho jsem vídala. Stále tak sama...
Konečně nadešel den, kdy měl můj otec slavnostně odhalit hotový portrét ve zrenovovaném sále. Poněkud mne zklamalo, že je opět přikrytý bílou látkou. Otec na tom však neústupně trval. S jakousi až paranoidní umanutostí, která se u něj v poslední době stávala skoro nornou, se strachoval, že by někdo mohl příliš brzy spatřit novou verzi jeho mistrovské práce. Dřel na ní tak dlouhou dobu.
Ano, vzpomínala jsem si, že zde byla po krátkou dobu vystavena i nádherně vyzdobená rakev se zbědovanými ostatky hraběnky R. Jak morbidně příhodné místo pro předvedení její věrné podobizny! Ta sladká vůně řezaných růží v sobě hostila samou skrytou hnilobu...
Prošli jsme mezi zvědavým davem přihlížejících do prostorného sálu, kde dominovala drahá napodobenina vzácného dřeva, černé závěsy a pohřební výzdoba. Na můj vkus až příliš mnoho vadnoucích květin a vymetených pavučin. Až příliš mnoho umírání!
Společnými silami jsme přemístili rozměrné plátno, zasazené v pozlaceném rámu, do středu tmavé místnosti. Poté mne otec požádal, abych raději přivolala nějaké sloužící, aby se mohli také podívat na památku své zesnulé paní. Anebo s ním jen nechtěl být sám!?
Hrabě R. přišel za malou chvíli a zdálo se mi, jako kdyby jej pojednou ovládlo velké očekávání. Já jsem s ostatními postávala vzadu, mezi otevřenými dveřmi a studenou chodbou, ze které táhlo. Sledovala jsem, jak otec opatrně stáhnul bílou látku z malířského stojanu a přede všemi odhalil hraběnku R.
„Skvělé dílo!" vykřikl hrabě R. "Jsem s vaší prací navýsost spokojený!"
"To jsem rád."
"Máte velký talent. Věděl jsem, že portrét od vás bude hoden své ceny."
"Kdy dostanu zaplaceno?"
"Své peníze si zasloužíte, příteli. O to nemějte obavy."
„Děkuji vám.“
"Tento obraz bude viset v hradní síni! Dohlédněte na služebnictvo, aby jej umístilo na nějaké vhodné místo."
"Jak si přejete."
Okouzleně jsem hleděla na rozměrné plátno, kde zářilo živé zpodobnění vpravdě božské krásy! Vznešená žena oblečená v modré róbě byla snad ještě lepší, než původní verze otcova obrazu. Pyšná paní s ušlechtilou tváří plnou unylého žalu, který byl tak typickým prvkem pro vše, co melancholický umělec dosud vytvořil.
Hleděla na mne očima tak živýma, až by jenom málokdo uvěřil, že její představitelka je již po smrti. Zdálo se mi ale, že ze svého velkého portrétu, ozdobeného pozlaceným rámem, shlíží jaksi pomstychtivě…
Vyprávěla jsem vám, jak se mi zdál ten zlý sen?
Pak za mnou jedné noci přišel ještě tisíckrát, tisíckrát horší! Hraběnka R. se v něm opět navrátila mezi živé, mohu-li to tak říct. Ne však jako vzkříšený člověk, ale jako pouhá vychrtlá kostra, zničená dlouhou nemocí. Procitla ze své posmrtné ztuhlosti uprostřed klenuté hradní kaple, kde vždy planuly štíhlé svíce...
Nemrtvá povstala ze zapečetěného hrobu a táhla za sebou po vykládané podlaze ztýrané tělo, milosrdně zahalené v hedvábném rubáši. Hledala svého proradného chotě s modrou krví, který jí možná pomohl zemřít. Uvědomila jsem si, že maďarská šlechta byla často - a nikoli neprávem - osočována z vampirismu!
Chtěla si přivlastnit jeho zbývající život! Chtěla, aby poslušně ulehl vedle ní pod žulovou desku na tvrdé lože mrtvých a pojídal hnijící maso, prolezlé bledými larvami. Ty si najdou nějakou cestu všude, dostanou se do sebemenších puklin, proniknou do těch nejtenčích škvír, do všech uzavřených dutin...
... a požírají vás zaživa. Zevnitř, stejně jako smutné myšlenky a zamlčená obvinění. Myslím, že nemá cenu, abych zbytečně zacházela do ještě větších detailů. Noční můra zmizela až brzy nad ránem. Zahnalo ji krvavě rudé světlo horského rozbřesku, které se úděsným způsobem rozlévalo po sněhových závějích…
Ach ano, zima byla zlá. A pro hradního pána se stala tím posledním, co kdy prožil. Našli jej ve velkém sále, ale tou dobou byl již mrtvý. Ležel před odhaleným portrétem hraběnky R. Potřísnila jej zaschlá krev a šedivé hrudky mozkové hmoty, kde vždy přebývalo tolik šílené představivosti.
Spáchal nenadálou sebevraždu, kterou mnozí připisovali jeho velkému žalu nad bolestnou ztrátou své milované manželky. Přiložil si kovovou hlaveň nabité zbraně ke spánku a se zakalenýma očima, až do poslední chvíle upřenýma na hraběnčinu podobiznu, roztřesenými prsty stisknul spoušť!
Nezanechal po sobě nic víc, než pár slov, načmáraných na potrhaném papíru. Šlo o pouhý útržek z dlouhého dopisu, který se však hrabě R. z neznámých důvodů rozhodl zničit. Je možné, že i ten zmačkaný kousek zbyl z celého listu jenom náhodou. Byla na něm napsána jedna věta. Krátká, ale o to výmluvnější:
.
MRTVÍ MNE VOLAJÍ

To, co přišlo potom, mohu popsat jedině jako nevkusný cirkus, kde se odehrávaly samé tahanice o spravedlivě rozdělené dědictví. Hrabě R. po sobě bohužel nezanechal žádného dědice, takže se zdálo, že celý jeho majetek – který mimochodem vůbec nebyl tak velký, jak jsme původně předpokládali – bude rozdělen mezi jeho mladší sestru a nějaké vzdálené příbuzné. Zdlouhavá jednání zabrala několik dní, než si i můj otec ukousnul svůj díl z jeho peněz. Pamatuji si, jak se po dlouhé době vynořil ze zamčené pracovny, kde se radil ohledně své vysoké apanáže.
„Otče, je vše v pořádku?“ ptala jsem se.
„Už je to pořádku, nedělej si s tím starosti,” odpověděl. “Brzy odjedeme domů.”
“Opravdu?”
„Pojď se mnou,“ řekl a věnoval mi mírný úsměv, který jsem na něm neviděla celé týdny. “Začneme balit naše věci.”
“Ale co váš honorář?”
„Za portrét jsem skutečně dostal vyplacenou velkou sumu peněz, jak sliboval hrabě R. Jeho právníci neponechali nic náhodě.”
“My jsme bohatí!?”
“No, to sice nejsme, ale mohu tě ujistit, že taková suma by nám možná vystačila třeba na několik let skromného života.”
„Co budete malovat dál?“
Nad mou nadšenou otázkou se však otec zarazil, a dobrá nálada z něj úplně vyprchala. Mrzelo mne to, ale už jsem to nemohla vzít zpátky. Nechtěl ani pomýšlet na žádná nova díla. Ne od té doby, co prodal překrásnou hraběnku R. na svém prokletém skvostu, kvůli kterému dokonce jedné noci už zase křičel ze spaní.
Co zbylo mě? Nic!
Naposledy jsem se vydala do zámeckých zahrad, holých a ponurých ve studené záři prosincového slunce. Snad žádný jiný hrad nepůsobil tak hrozivě jako ten, který se vypínal vysoko na příkrém útesu a pod ním se pokorně krčila bídná vesnice. Bouřlivý vítr vřískal a na sešlá stavení se začala snášet večerní tma. Vše působilo tak bezútěšně, až z toho usedalo i mé smutné srdce...

***

Hraběnka R. si snad ani nemohla vybrat lepší místo k umírání. Nyní mne však napadá zcela jiný důvod, proč ji její drahý choť dal odvést právě sem. Chtěl se vyhnout nepohodlným svědkům a všetečným otázkám, které by musely nad jejím náhlým skonem nutně dříve či později vyvstat!?
Zdálo se mi, že zde vládnou zlé síly, které si libují v lidských obětech. Existuje ale samozřejmě mnohem prozaičtější vysvětlení: ve skutečnosti hrabě R. zavraždil všechny ty ubohé duše různými způsoby, které se zrodily v jeho choré mysli. Neříkal snad, že miluje umění!?
A s obdobnou fantaskní představivostí, jakou mívají všichni duševně narušení, se nechal inspirovat jejich posledními okamžiky při malování svých děsivých obrazů. Zvěčnil na nich své podivné zločiny, aby se mohl kdykoli ukájet pohledem na to, co spáchal!? Jak zvrácené!
Samozřejmě byste mohli namítnout, že hrabě R. měl až příliš dobré alibi. Neexistovaly proti němu žádné důkazy, aby mohl být obviněn. Pouhá nepodložená tvrzení by neobstála před žádným soudem, to mi můžete věřit.
Nicméně, jak byste objasnili prostou skutečnost, že po celá léta okolo něj postupně umírali jeho blízcí? Co se stalo se všemi lidmi, které druzí pohřešovali a jejich vystydlé stopy vždy skončily u šíleného hraběte?
Jak vysvětlit, že jsou určité osoby, které zemřely za neobjasněných okolností a jejich poslední chvíle byly zachyceny na surreálních plátnech, žárlivě ukrytých v zámecké galerii? A to v mnoha naprosto šílených verzích násilné smrti, na každém díle jiná a snad ještě tisíckrát krutější, než jaká byla zobrazena na tom předchozím...
Ale to jsou všechno jen samé domněnky!
Pamatuji si, že když jsem s otcem odjížděli po horské silnici, zuřila kolem nás sněhová bouře. Přišlo mi však, jako kdyby tam ten ubohý muž zanechal kus sebe sama. Věděl snad něco o hraběti R. a jeho bizarních zločinech? Bál se promluvit!?
Jediným důkazem by se mohl stát velký portrét, který snad až dodnes visí ve vstupní hale pobořeného hradu a padá na něj staletý prach z rozdrolených stropů. Tak skončilo otcovo mistrovské dílo, které svého vlastního tvůrce nadobro připravilo o všechny další počiny. A také zlovolný obraz, který zabil hraběte R.
Ze vznešené hraběnky R, která zemřela na jakousi nevyléčitelnou nemoc, otec vytvořil nádhernou ženu v rozpuku nejlepších let, ačkoli k něčemu takovému měla v posledních dnech svého krátkého života velmi, vskutku velmi daleko.
A on přesto nebyl se svým nejlepším dílem spokojený. Tvrdil, že jej děsí! Stálo ho jak celá léta běžného žití, tak i zdravý rozum. S úspěšným umělcem to šlo rychle skopce. Bylo velmi smutné, vidět jej, jak ničí sám sebe.
Od té doby už nemaloval. Možná, že se o to ani nesnažil. Anebo už nechtěl zachytit na bílém plátně všechny ty zvrácené obrazy, které před ním kreslila jeho provinilá mysl. Škoda, že některé věci již nelze vzít zpět. Začal pít, aby na vše zapomněl...
Stal se z něj předčasně zestárlý muž, vlastně spíš sešlý alkoholik a nebylo divu, že se s ním už nechtěli stýkat dokonce ani jeho bývalí kolegové z umělecké branže. Po několika promarněných letech, kdy nenamaloval ani jediný obraz, jen tupě pokračoval v pití a v bádání nad nějakým smyslem svého zkaženého života. Žádný však nenalézal!
Neměli jsme peníze a museli jsme se přestěhovat do ošuntělého domu uprostřed rušného velkoměsta, kde se naštěstí platilo jen nízké nájemné. Pro mne to byl obrovský šok, protože až tenkrát jsem si uvědomila, jak zle jsme skončili. Poprvé jsem poznala opravdový hlad, bezútěšnou bídu a obnošené oblečení. Staré šaty jsem se snažila přešívat pořád dokola, aby se vůbec ještě daly nosit.  
Obývali jsme společně jednu studenou místnost, kam se sotva vešlo několik kusů otlučeného nábytku a malá plechová kamna, na kterých jsme museli vařit. Zdi byly tak tenké, že jsme slyšeli každý krok našich sousedů, co byli stejně chudí jako my. Vůbec se tam nedalo spát, protože mne rušil nesnesitelný dětský křik z vedlejšího bytu.
Nezdálo se však, že by si toho otec povšimnul. Všechno mu bylo jedno. Od té doby, co přestal malovat, se zcela se uzavřel sám do sebe. Už mu nezáleželo na ničem. Jen jsem se divila, že se také neodnaučil mluvit. Zemřel o pár let později, když mi bylo devatenáct. Myslím, že to tak bylo lepší. Snad jej opilecká smrt vysvobodila z těch strašných snů...
Pokud jsem kdy domnívala, že horší už to být ani nemůže, tak to jsem se šeredně spletla. Poslední zbytky z hubených úspor, které jsem si sama vydělala úklidem, padly na ten nejlacinější pohřeb a pak mi nezůstalo už nic. Nebo možná jen děsivá vyhlídka na nejistou budoucnost...
Až dodnes nechápu, jak jsem to těžké období dokázala překonat sama. Myslím si, že v tom musela sehrát nějakou roli má silná vůle. Odmítla jsem skončit stejně jako on. Na rozdíl od něj jsem nepodlehla slepé sebelítosti. Ze začátku to bylo hodně zlé, ale nějak jsem se protloukla vždycky.
Podařilo se mi najít si místo v dívčí škole jako učitelka kreslení. Moc peněz v tom sice nebylo, ale na skromné živobytí mi to přece jen vystačilo. Tehdy se na odbornou kvalifikaci vyučujících příliš nehledělo a stačilo mi jen předvést, co umím s měkkým uhlem a s malířskou paletou. Mohla jsem učit mladé dívky, které byly ještě méně vzdělané, než já.
I se svými nevelkými znalostmi jsem byla brzy povýšena. Po čase jsem se přestěhovala do pěkného penzionu v tiché čtvrti, zcela odlišné od té, kde jsem zanechala nemilé vzpomínky na svůj dosavadní život. Ve volném čase jsem ráda navštěvovala přeplněné galerie, plné nádherných obrazů. Začala jsem malovat...
Ne, nesnažila jsem se jít ve stopách svého zesnulého otce, jak byste si snad mohli myslet. Měla jsem v sobě však cosi, co muselo být zachyceno na čistém plátně. Ta má nebyla ale ani zdaleka tak depresivní jako ta, mezi kterými jsem vyrostla. Většině lidí se mé náladové malby líbily. Říkali, že mám velký talent.
A přesto, někdy se mi zdá, jako kdyby mne mé vlastní ruce nechtěly poslouchat. Má prokletá díla hovoří za vše. Skoro na každém z nich je totiž ten podivný kaz, ta záhadná věc, kterou si nikdo nedovede vysvětlit!
Někdy tiše stojí v pozadí, zdánlivě nenápadná, a přesto tak děsivá. Někde zase výhružně vyhlíží z temných stínů, na jiných plátnech se jen kdesi mihne jako nezřetelný přízrak. Je to podivná žena s mrtvou tváří, kterou by snad někteří mohli označit za krásnou, kdyby z ní nevyzařovala tak ohyzdná hrůza. A podobá se hraběnce R.