Můj osud část prvá

Hledím na prázdný papír jenž chci zaplnit písmeny slovy a větami. Napadají mě spousty myšlenky které bych chtěl vyjádřit a sepsat ale nevím odkud bych měl začít.
Pomalu sedím a můj zrak se pomalu obrací k oknu kde je právě mrazivá noc a já jen pozoruji jak se sněhové vločky pomalu snášejí dolů na ten mrtví svět pokrytý sněhem. Mé myšlenky se začali uspořádávat konečně do nějaké podoby. Nevím čím to je ale cítím v sobě mrazivé prázdno a pusto. Cítím jak svět umírá a řád chaosu se dostává k moci. Což by mi mělo dávat vlastně smysl.
Na filozofické nesmysli se ale moc pokročila noc a pomalu začíná svítat. Má sklenka vína začíná být prázdná a tak si jdu pro novou láhev vína.
Neznám lepší nápoj než rudé víno smíchané s čerstvou krví. Dojdu do komnaty kde uchovávám své skvosty které v osamělých nocí jako je tahle utápím svůj smutek.
Vyberu si svojí oblíbenou značku a odebírám se zpět do své komnaty kde se uvelebím k hořícímu krbu.
Nalévám si do sklenky a pozoruji jak ta rudá kapalina pomalu přelévá z lahve do sklenky .
Naleju si zhruba do poloviny a po té sáhnu pro svoji oblíbenou dýku. V jejím ostří se odrážejí plameny z krbu a já si jí slastně přiložím k ruce. Jedním pevným pohybem mi dýka proniká do kůže a pomalu se na ní objevuje proužek krve. Odložím pomalu dýku a pozoruji novou ránu na svém těle. Nejprve se objěvují jen pouhé kapky, pomalu jen po malích kapkách stékají po kůži. Lechce zvednu ruku ke rtům a začnu slízávat tuto tekutinu života.Není to to pravé jako krev od nádherné ženy, ale v tuto noc mi to musí postačit. Říznu se ještě víc aby krev opravdu tekla a nechávám ji stékat do předem připravené sklenice vína.
Jak se víno a krev smíchává, vzniká nápoj jenž má tu správnou rudě červenou barvu a vůni.
Zvednu sklenku k ústům a vdechnu tu nádhernou vůni. Pomalu polknu, ale chuť a účinek mě zcela neuspokojí tak jako obvykle.
Není se čemu divit pomyslím si. Je to už pár měsíců co jsem neměl cizí krev. Už je i pomalu na čase abych opět zavítal mezi ty ztracené duše, které zamořují tenhle svět.
Už je to dlouho co jsem se vzdal svého lidství a stal se démonem.
O svoji duši jsem přišel dávno, otravovali mně ty věčný emoce a city.
V té době jsem také ztratil své srdce a tím i svoji duši. Oboje jsem rozdával, nabízel jsem je jako nějaké vybrané speciality a ty stáda lačnící po všem co oni sami nemají je spásávali a vraceli je v podobě svých lejn. Nabýzel jsem je , ale za okamžik už nebylo z čeho rozdávat. Mé zásoby došli a nebylo je kde doplnit. Už nebylo kde brát a ani chuť někde získávat či měnit.
Takhle se nejspíš rodí démoni. Člověk najednou zjistí že celej svůj život jen rozdával sám sebe a když mu naoplátku život nedopřeje se spojit s osudy jiných lidí na tomhle světě, kde by mohl získat aspoň část emocí nebo duší ostatních, začnete si to brát sami a stanete se démony tohoto světa.
I já jsem se stal démonem. Nenáviděl jsem tenhle svět. Hledal jsem úkryt před lidmi na místech kam se báli chodit.
Ano občas za mnou zavítala nezvaná návštěva, která si hrála na něco není, ale ta se vždy stala jen mojí potravou.Také chtěla brát rvát a trhat. Vždy jsem se k nové návštěvě však choval vřele a sradostí je očekával, ale vždy jen proto že jsem dychtil po jejich citech a také po jejich krvi. Stravoval jsem je za živa a užíval si ten pohled když jsem jednu jejich část vždy zahazoval do rohu přesně na místo kde dopadla ta předchozí. Mě prostě bavilo. Taková ta zvrácená zábava která mi dávala radosti zaučení. Rozdávat bolest a smutek to bylo jediné co jsem už tomuhle světu mohl dát.
Už jsem nerozdával sám sebe ale nechával jsem ostatní aby sami sebe ztráceli.
Vezmu si sklenici a zamířím zpátky ke stolu kde mám stále rozložený prázdný list.
Dnes už asi nic nenapíšu a tak jen sedím a koukám se z okna kde ještě pořád padá ten krásně bílí sníh jenž už zcela pokrývá zem kam až můj zrak dohlédne. Kéž by na mě něco padalo co by mě uvedlo do dlouhého spánku po kterém se mi ztýská. To je jedna z nevýhod mého stavu, Mohu se uvést do stavu meditace která se podobá spánku ale je to podobné jako srovnávat nealkoholické pivo s normálním pivem. Chuť to má podobnou ale není to ono.
Zamířím do sklepení svého domu, které jsem si přebudoval na svoji ložnici a přes den to využívám jako svoji pracovnu. Žádná okna a žádné slunce tak to mám přesně rád. Lusknutím zapálím svíčky ale spíš jen tak pro atmosféru než li z důvodu aby mi poskytli světlo. Mé oči si už přivykli mému způsobu života už dávno.
Prozkoumávám svůj pokoj. Něco je tu jinak, cítím tu pach jiné bytosti.
Někoho kdo do tohohle světa nepatří stejně jako já. Ta vůne je půvabná a temná. Cítím mravenčení po kůži které rozechvívá místo kde obvykle tluče srdce.
Pach krve mi vždy rozdráždí smysli a vzruší mě.
Čichám ve vzduchu odkaď ta vůně železa vane a přitom se porozhlížím jak hladové zvíře. V rohu místnosti přímo u mého oltáře sedí žena oblečená do červeno černého korzetu s tmavě modrou minisukní a v ruce drží moji oblíbenou rituální dýku! Chvilku ji pozoruji je opravdu nádherná jak tam tak sedí a v klidu se řeže do rukou a pokynem ruky mě zve k sobě.
Jak jsem říkal už dlouho jsem neměl krev jinou než svojí a teď se mi nabízí ještě čerstvá a horoucí ne jako ty krevní konzervy co splaším když jdu do města.
Pomalu k ní přistoupím a lačně začnu pít ten nejlepší nápoj co si jen umím představit. Snažím se v klidu ovládat, ale nejde mi to. Tak dlouho jsem neměl krev takové kvality jako je tahle. Nechám se ovládnout svojí vnitřní touhou a lačně hltám krev až mám od ní celá ústa a obličej.
Na chvilku se odtáhnu a vidím jak se i ona chvěje vzrušením
Ovládne mě zuřivost a chtíč. Vezmu neznámé dýku z ruky a přeříznu šnůry co ji drží korzet který posléze spadne na zem.
Nebrání se jen slastně zasyčí když jí čepel nože pronikne do kůže. Slýzávám ji potůček krve co ji stéké po kůži a smáčí ji minisukni.
Sundám jí a ve světlech svíčky si prohlížím si její nádherné tělo. Kůže barvy čerstvě napadaného sněhu krásně kontrasuje s tmavě rudými potůčky krve. Nechávám se úplně ovládnout touhou po jejím těle a tím i vše co s ním souvisí.
Naše těla se zmítají v návalu rozkoše a komnatou se ozývají jen vzdechy a zvuky našich všude je cítít vůne krve a potu.
Cítím jak mi nechteama drásá kůži a jak svýma polibkama saje z ran krev. Souložme dokud naše těla nevypoví poslušnost a my se odebereme do svého světa snění