Poslední lov

Poslední lov

i

 Starým hřbitovem se jako lačná bestie proháněla melancholická symfonie bolesti. Ozvěny dávno mrtvých se mísily se vzdálenými nářky těch, co se brzy v mrtvé obrátí. Vítr kvílel skrz náhrobky, brána hřbitova vřískala rzí a okolní stromy se větvemi sápaly po rozpadlých zdech, jako když kostlivci bubnují prsty na kámen. Okolí osvětloval jen úzký srpek měsíce a několik loučí zaražených nepravidelně do měkkých míst v zemině.

Seděl tu už hodinu a vzpomínal. Upřeně zíral na fotku ženy ve zlatém medailonku, který ležel v jeho levé dlani. Stiskl jej a kožené rukavice na ruce zavrzaly. Víc než temná minulost ho děsila představa, že už ani ta není jeho. Na tomto místě šlo přijít opravdu o vše.

Vstal a došel pomalu ke starému stromu. Jeho boty čvachtaly hlasitě blátem, ale byl si jistý, že má ještě čas. Nepamatoval si, kdy sem přišel, jestli vůbec přišel, ale byla to dost dlouhá doba, aby ho zde dokázalo překvapit už máloco. Věděl, co dělá. Jeho kloboukem zastíněnou tvář osvítila jedna z pochodní a odhalila obvaz nasáklý krví v místě, kde bývá ucho. V očích měl muž bolest, chlad, smrt… ale hlavně únavu.

Ulomil dvě tlustší větvičky, jen to zapraskalo. Vyčerpáním se sesunul k zemi a rukama se tak tak zachytil o strom. Hluboce se nadechl a pokusil se vstát. Povedlo se. Zkontroloval, jestli jeho vybavení stále leží u betonového náhrobku, o který se před chvílí opíral. Ulomil ještě jednu tenkou větvičku a opatrně se k náhrobnímu kameni zase vrátil. Cítil hořkou radost, když ho zem opět zastudila na zadku, aspoň něčím si zde mohl být jistý. Připomněl si tím, že je stále naživu.

Sáhl si pod koženou vestu a chvíli si prsty pohrával kolem výstřihu košile, než se mu podařilo vytáhnout kožený provázek, který se výstřihem proplétal. Svázal jím dva klacíky k sobě a vytvořil tak provizorní kříž.

„Umbasa“ zašeptal. Vzal čutoru a plášť, který mu ležel u náhrobku a přešel přes polovinu hřbitova k malé díře, kterou tam předešlou noc vykopal. Vytáhl medailon z kapsy a sundal si rukavici. Vložil jej do ní, jako do nějakého ochranného pouzdra. Z náprsní kapsičky na vestě vytáhl minci, něco co vypadalo jako starý zub a uschlý žlutý kvítek v malém skleněném flakonku. Všechen tento osobní majetek hodil do díry a nakonec do ní opatrně vložil rukavici s medailonem. Na zápěstí se mu zablýskal zvláštní kovový mechanismus, který byl předtím rukavicí skryt. Zakřesal ozubeným kolečkem na zařízení a z předního otvoru v mechanismu vyšel slabý plamínek, jehož světlem zkontroloval obsah v díře. Máváním pochodně by mohl vzbudit pozornost, na kterou nebyl připraven. Když byl s výsledkem spokojen, zakopnul ji hromádkou hlíny a položil navrch placatý kámen. Poklekl k němu, až mu v kolenech zakřupalo. Dvěma prsty si přejel přes tvář a udělal na kamínku svou krví čáru. Pokračoval v tom, dokud se na kameni rudě nelesklo jméno ‚Roland‘.

„Umbasa“ zopakoval a vrazil do země provizorní kříž. Tím posledním tenkým klacíkem, který ulomil, si postupně vyčistil špínu zpod nehtů a poslední vodou z čutory omyl tvář a krev z prstů. Spojil dlaně a pozvedl je k něčemu, o čem si vzpomínal, že bývalo nebem.

„Nechť tvá duše dojde zaslouženého odpočinku…“ řekl klidným hlasem.

ii

Když se blížil ke kryptě, cestu mu překryl známý stín. Stín věci, která ani zdaleka nepřipomínala člověka.   

Obrovský masiv hmoty se vlnil v jakémsi podivném éterickém uskupení. Části tohoto těla připomínaly strupy, rez a hnis. Jiné vypadaly, jako by ani neexistovaly v tomhle světě, ale byly někde jinde, přesto spojovaly tělo -  něco co tam mělo být, chybělo. Místo toho byla jen podivná hmota krevního aerosolu či snad nějakého rudého výparu, který jaksi dodržoval tvar monstra. Kdo ví, jaká tajemná síla zachovala tvorovu soudružnost. Bytost byla od lovce asi pět metrů, když se z toho zvráceného útvaru pomalu vynořila dlouhá dlaň, ta už vypadala lidsky, byla však veliká. Přidala se k ní slepá tvář bez čelisti, ze které visel snad dvoumetrový jazyk a záhy i druhá dlaň, ta se však uprostřed délky opřela o zem, aby se mohlo tělo spolu s první dlaní ještě víc natáhnout, ohromně dlouhé tělo. Beznehtá ruka s kůží, která se odlupovala jako stará barva, se zastavila až před mužovou tváří a výstražně tam zůstala, bránící v průchodu. Smrděla smrtí.

 „To jsem já“ zahrčel lovcův hlas a dlaň se začala vracet zpátky do masito-krvavé ulity. Až nyní vyniklo, jak neohrabané stvoření je. Rukou se při stahování opřelo o jazyk, který mu ležel na zemi, a bytost tichým tónem, připomínající jen zvuk slabého průvanu v místnosti, zavyla bolestí a začala stahovat zraněný jazyk do pusy. Pro lovce to byla podívaná plná soucitu a strachu. Děsil se toho, že na tomto místě lze spatřit i horší osudy a že jednou bude tvořit také dílek na této děsivé mozaice hrůzy a beznadějného úpadku. Pokud už dávno netvořil.

V kryptě, v truhle hluboko v díře, do které vedly spirálové kamenné výběžky neurčitého původu, ho čekalo vše, co mu na tomto místě zbylo. Ocelová hůl ostrá jak meč a pistole s jedním stříbrným nábojem. Náboj si šetřil pro sebe, ale už byl pevně rozhodnut, že takto odejít nechce a když vydržel doposud, vydrží už do konce. Býval knězem, alespoň si to pamatoval a jako sebevrah by klidu nedošel.

Na dně truhly ležela i hlava obřího kamenného kladiva s otvorem pro meč, který by dodal zbrani rukojeť a umožnil její používání. Meč však byl dávno ztracen – zapomenut - a ti kteří padli jeho ostřím, také.

Lovec věděl o městě skoro vše a nebál se opustit svou skrýš nalehko, teď ho však čekal lov. Vítal myšlenku, že by mohl být už jeho poslední. Rukou si přejel přes prošedivělé vousy a zazubil se.

iii

Jeho dnešní kořist číhala ve staré katedrále, přesněji řečeno za ní. Přední zeď s několika zdobenými okny a obřími dveřmi bylo jediné, co z kdysi majestátné stavby zbylo. Všechny ostatní zdi, střecha a trosky, které by tam podle logiky měly být, byly pryč. Jakoby se svět rozhodl, že ta několikametrová oblast je zbytečná a srazil ji pouze na přední zeď a oblast, která do té doby byla za katedrálou, dvorek. Studna, železný plot, pár náhrobků a betonových základů znemožňovaly úplně pohodlné manévrování, ale bylo to asi lepší, než kdyby s bestií bojoval v katedrále, která tam měla být.

                Dodnes stále nepochopil, kde se bere ten tajemný opar obklopující hnízda mocnějších bestií. Před katedrálou to vypadalo jako by půda krvácela z milionu drobných ran a kapky krve byly jen drobné kapičky mlhy, které se vznášely vzhůru k nebi. Jako něco vysoko nad vším, co se živí veškerým negativnem tohoto místa, tohoto světa - lovec nevěděl, věděl jen to, že mu vždycky při setkání s těmito výpary krvácí z nosu.

Mlha si vždy pohrávala s myslí smrtelníka, nutila ho myslet na nepředstavitelné věci. Jakoby to už byla rutina, se jí lovec pokusil projít. Spatřil temný a nekonečný prostor plný miliard drobných světélek. Stál na chladné a zamrzlé plošině. Připadal si jako by byl v tuto chvíli mimo tok všeho. Spatřil tvory, kterým se bizarností nemohly rovnat ani bestie v tomto městě. Kapsy prázdnoty se vznášely prostorem a ticho střídalo podivný bzukot, který vycházel z jeho vlastní hlavy. Připadal si, jako by se jeho tělo rozdvojovalo, ale při jakémkoliv pokusu toho vnitřního těla projít tělem vnějším se ozývala ona silná rezonance a tlačila jej zpátky dovnitř. V temnotě se zhmotňovaly další a další světelné body. Hmotnily se z bílých mlhových vláken které se táhly od vzdálených tmavých koulí. Body světel se vznášely a připomínaly hvězdy na noční obloze. Občas nějaké světlo vyhaslo, když do něj vrazil obří tvor, který brázdil prostor. Bývalý kněz spatřil neuvěřitelné množství věcí, které by se vedle sebe nemohly ve skutečnosti snad nikdy vlézt. Pokud by ovšem nebyly extrémně daleko. Při myšlence na to, jak velcí tvorové musejí být, nabrala rezonance uvnitř něj na takové síle, až mu začalo krvácet z nosu. Když otočil hlavou, neviděl nic nového, než viděl okamžik předtím. Neexistovalo zde nic jako zorné pole. Zde, mimo vše, viděl vše. Vibrace se mu chystaly roztrhnout ušní bubínky.

Mlha neviditelnou bílou rukou škrábala na jeho lebku zevnitř a doháněla ho k šílenství. Mohlo to být pár sekund, mohly to být celé věky. Jako už tolikrát předtím, prošel skrz mlhu a vše tohle zapomněl.

iv

Odhodil plášť nasáklý deštěm, který ho doposud tížil a otřel si už automaticky krev z nosu.

Byla tam.

Vypadala jako nepovedený experiment spojení vlka, nebo spíše vlkodlaka s můrou. Dvoumetrová bestie s pařátem porostlá srstí, které ze zad trčela zničená můří křídla a z jedné strany tlamy visely jako nudle páry velikých tykadel přelomených v různých délkách, několik jich dokonce prorůstalo skrz zmokvané oko. Na hrudi tomu visela hotová kolonie můřích kokonů. Místo pravého pařátu má tvor jen pahýl, ze kterého teče zelenohnědý sliz. Bestie je však mobilní, nohy má obě podobné vlkodlaku, i když místo ocasu má zase hmyzí zadek. Z křídel na zádech neustále odpadávají drobné částečky, a přesto jich je tam ještě dost. Křídla by totiž nemohla být funkční, ani kdyby byla vcelku, bylo jich nespočet. Záda potvory byla křídly doslova prorostlá, lámaly se o sebe a občas se v sobě i zaseknuly. Obě poloviny těla se vzájemně ničily a zabíjely onu parazitující cizí část. Těžko odhadnout která zvířecí část vyhrávala. Přesto se teď na chvíli spojily proti novému vetřelci, který narušil jejich nekonečné utrpení. On, člověk, který chce mít vše za sebou proti bestii, která i přes veškerá svá muka bojuje o každou sekundu svého přežití.

                Lovec si nejprve přehrnul rukáv přes mechanismus na levé ruce a poté přehodil ocelovou hůl, o kterou se doposud opíral, do pravé ruky. Zbraň se za cinkotu proměnila v ocelový ostnatý bič. Když na něj tvor, ten nepovedený vyděděnec, naběhnul, tak jen lehce uskočil do strany a nechal se zasypat odlupky křídel. Rychle se otočil a bič z netvorových zad strhnul několik výrůstků a zaryl se do masa, kterého utrhl dostatečné množství k tomu, aby příšera zakvílela. Jedním mechanismem bič vystřelil do dálky a druhým se stáhl zpět, do podoby meče. Lovec vystřídal mnoho zbraní, ale tato byla jeho první. První a jediná, která mu zůstala věrná až do této chvíle, kdy už ho opustily všechny, které kdy prošly jeho dlaněmi. Než tolik zestárnul tak věděl, že by touto holí zabil cokoliv. Osvojil si ji skoro víc, než své vlastní ruce. Na okamžik zalitoval, že si nenašel čas opravit obří kladivo. Bude zapomenuto, spolu se vším.

Netvor zareagoval zběsilým a překvapivě rychlým protiútokem, až se bývalému knězi podlomily nohy a musel se vymrštit do strany a odkutálet pryč. Pařáty se po něm sápaly. Původně chtěl nejprve tvora pořádně zranit železem, ale bál se, že by k tomu nemusel dostat příležitost, pokud bude dlouho váhat. Únavu ve svalech a kostech cítil už mnoho let. Zamířil na tvora levou rukou, prstem uvolnil malinký ventilek na zařízení a cvakl tajemným mechanismem.

Jako všechno krásné na světě, bylo mu už i tohle odepřeno. Mechanismus zacvakal a zařízení začalo syčet, to však bylo vše.

„Umbasa!“ zakřičel vztekle a tvor ho nabral předloktím do vzduchu a odmrštil do bahna. Lovcův kotník hlasitě zakřupal a to bylo zlé. Snažil se odkutálet do bezpečí, ale narazil hlavou na jakousi obrubu. Učil se ignorovat paralyzující bolest, kterou míval, když se cokoliv cizího dotklo jeho useknutého ucha. Teď ho však bolest trhala zevnitř, když jím narazil do betonové hrany.

Vztekle bušil do zakrvaveného obrubníku ocelovým mechanismem, až to ohlušivě cinkalo, lehce ty zvuky překřičel. Krev mu stříkla do očí. Byl chvíli hlasitější než potvora, která mu mezitím do zad vrazila pařáty a přirazila ho k zemi. Na chvíli jej pustila a zvedla se na zadní nohy. Tentokrát ho překřičela ona. Vše doprovázelo kmitání křídel, které o sebe třely, tloukly a lámaly se jako suché listí.

Krev se mu dostala až na jazyk a v tu chvíli si uvědomil svou poslední naději. Nápad, který by mohl porazit i absenci štěstěny. Kapalina byla totiž daleko studenější než krev a rozhodně nechutnala jako krev.

„Vezmu tě s sebou!“ lovec vytáhnul z opasku pistoli. Nevěděl, jestli se dožije těch několika sekund, aby svůj plán učinil, ale zkusil to. Namířil si pistolí na předloktí a střelil. Zavibrovala mu celá paže. Černá tekutina začala stříkat na všechny strany. Vyskočil na nohy a oslepen tančil dokola s rukama nataženýma před sebe. Z jeho zad prýštila krev a tentokrát to byla opravdu krev. Cítil, že by mohl mít záda rozervané až ke kostem, ale jistý si tím nebyl. Říkal si, že když to má být jeho poslední tanec, tak ať stojí za to. Podivně se u toho však kymácel, protože jeho kotník připomínal želatinu a tak hopsal, aby na něm nemusel dlouho stát, až nakonec opět upadl. Bestie se k němu přikrčila a drápy mu sedrala kůži z prstů na ruce. To je ale maximum, kam dosáhla. Kněz se zvládl podivným a trochu ponižujícím způsobem odmrštit a dobelhat o trochu dál a opět zvedl zápěstí, aby udeřil. Tentokrát byl jeho cílem kus železného zábradlí. Cítil, že ze zařízení stále tryská kapalina, ale nemohl už dál čekat, než se nádržka vyprázdní, možná ani nechtěl. Tentokrát stačilo bouchnout jen jednou.

                Neslyšel nic, jen cítil smrad spáleného masa. V uších mu dunělo a o zrak nejspíš přišel. Mechanismus mu explodoval v ruce, ale ještě mu držela vcelku, protože mu pomohla dopadnout tak aby si nerozbil lebku. Kapaliny muselo zůstávat už málo. Cítil však menší železné šrapnely v těle, jeden i v krku. Ležel na zádech a bestie vedle něj křičela ve smrtelné agónii. Srst se spekla a celé tělo se zmítalo v plamenech připomínajících vatru. Díky ohni se ukázalo, že tento dlouhověký souboj dvou parazitů začala ke konci přeci jen vyhrávat křehká můra.

Lovec a bestie opouštěli tento svět jen pár metrů od sebe. „Děkuji bože“ zasípal a nechal se pohltit tmou. Upadl do bezvědomí. Byl to jeho poslední lov.

S přísliby horších zítřků se však jeho hruď znovu nadzvednula.