Třináctá zrůda

Na lince důvěry zazvonil telefon. Drobná dívka Lenka na druhém konci dýchala ztěžka. To ale operátoři netušili, když se hnali ke svým počítačům. „Linka důvěry. Jak vám můžeme pomoci?“ zeptal se mladý operátor. „O-oni. Tady. Já se bojím!“ vzlykal dívčí hlásek. „A kdepak jsi, beruško? My ti pomůžeme, ale musíš nám říct, kde jsi.“ „Neeee!“ křičel dívčí hlásek a pak se ozvalo klasické „tú-tú-tú…“ Telefonní sluchátko zmlklo. „Sakra!“ zaklel operátor. „Půjde to vyhledat?“ Technik chvílí ustaraně zíral na monitor. „Kdepak, bylo to skryté číslo.“ Všem bylo jasné, že nemohou nic dělat. Dívali se chvíli mlčky jeden na druhého a pak se vrátili každý ke své práci.

Lenka byla velmi nenápadná a tichá. A také stydlivá. Neměla příliš kamarádek, ani kluky moc nezajímala. Byla velmi hubená a bledá. Žila se svými rodiči ve velikém tmavém domě na konci města. Její rodiče byli chladní, odměření, vyzáblí a vyhlíželi tak trochu jako chodící smrt. Ten dojem způsobovala bledost a černé oblečení, které stále nosili. Jejich dům byl také zařízen v tmavých barvách a tmavomodré závěsy nepropouštěly příliš světla, proto byl dům vybaven bezpočtem svícnů (svíčky byly kupodivu bílé) a starobylých mosazných stropních svítidel. Lenka se doma nikdy necítila bezpečně, nikdy tam nepociťovala lásku, ani teplo. Bylo to jen chladné přístřeší.

Lenčina matka Alice pocházela z velmi bohaté rodiny. Ve věku své dcery trávila čas nikoli úžasnými večírky a zběsilým nakupováním, nýbrž studovala knihy o čarodějnictví, satanismu a černé magii. Byla to znuděná pubertální holka, kterou už nic nebavilo, ale tohle jí přišlo tak nové a vzrušující. Pak potkala jistého Adriana, pozdějšího otce Lenky. Byli si dost sympatičtí (i když nutno říci, že to slovo zní v případě těchto dvou trochu jako rozladěné housle). Adrian byl z rodiny, kde Vánoce byly nejsmutnějším obdobím roku. Jeho rodiče chodili v černém a nikdy se neusmívali, stejně tak on sám. Všechno to, co Alice četla, on skutečně prožil. Ty rituály, mše, kouzla a všechny ty prapodivné věci jako tajemství moci bylin, způsoby, jak někomu ublížit (nebo ho naopak ochránit, což ovšem nebyl tak častý jev), to vše znal. Brzy se ve jménu Satana spojili v jedno.

Jednou se Alice v některé ze svých černých knih dočetla o zvláštním rituálu. Tímto rituálem bylo možné stvořit zrůdu, která by ve jménu nejvyššího Pána zla očišťovala svět od těch, kteří se nechtějí přiklonit na jeho stranu. „Adriane,“ hlesla ledově. „Něco jsem našla. Víš něco o rituálu Třináctá zrůda?“ Adrian se pomalu otočil. Chvíli se na Alici díval, jako by ani nevěděl, kdo to vlastně je. Pak se na chvíli zamyslel a začal mluvit: „Je to dlouhý, starý a neskutečně krásný rituál. Museli bychom zplodit dceru. Každý rok jí věnovat dar, kterému ale nesmí rozumět. Nikdy by se nesměla dotknout běžného lidského jídla. Jen toho, co praví rituální kniha, jinak by děvče mohlo získat příliš lidskou identitu. Když dovrší třinácti let, uspořádají se velké černé orgie, během nichž se děvče probodne rituální dýkou. Tedy na závěr těch orgií. Jako vyvrcholení celého procesu ji pak oživí vlastní matka nečistým polibkem.“ Alice hltala každé jeho slovo. Znělo to tak krásně temně, naplňovalo ji to jakýmsi vzrušením. „A až ta Třináctá zrůda vstane z mrtvých?“ zeptala se. „Pak osvobodí svět od bezvěrců. Od těch, kteří nejsou vyznavači našeho Pána.“ V jejich tvářích byl chtíč, zlo, nenávist, ale i rozkoš z představy něčeho tak úžasného. Beze slova se na sebe podívali. Okamžitě se na sebe vrhli. Nicméně, podařilo se. V Aliciině lůně se rodila holčička. Nic netušící shluk buněk, zázrak života, byl stvořen pro zkázu, hrůznost a smrt.

Alice rodila tajně, za asistence Adrianovy matky. Její vlastní matka ani netušila, že přišla do jiného stavu. Nemluvily spolu od svatby Alice s Adrianem. Pro noblesní a snobskou paničku byl temný život dcery pod její úroveň. Když se však Lenka narodila, bylo úplně jedno, kdo dělá Alici „porodní bábu“. Maličká, bledá a vyzáblá Lenka měla téměř bezbarvé oči. „Je tak – tak krásná!“ vydechla vyčerpaná rodička. Adrian se obscénně laskal s použitými zakrvácenými ručníky a vypadal, že je v sedmém nebi. Jeho matka uložila Lenku do kolébky z dubového dřeva, vystlané černým hedvábím a saténem. Vypadala jako čerstvě padlý anděl, když tak ležela v té tmavé záplavě a klížila se jí očka. Alice také upadla do hlubokého spánku. Adrian zanechal svých něžných hrátek s ručníky a uložil se (ještě celý od krve) vedle Alice. Byl nanejvýš spokojený. O patro výš jeho matka připravovala prvotřídní hody pro budoucí zkázu těch, kteří nevyznávali Satana.

Celých těch třináct let bylo dosti krušných. Lenka totiž odmítala jíst to, co jí připravovali. Do školy s ní musela chodit speciální asistentka, protože by Lenka mohla někde zkusit něco normálního, a to absolutně nepřipadalo v úvahu. Také raději trávila čas venku než v domě, a tak měla často domácí vězení. Její rodiče měli mnohdy obavy, aby se rituál vůbec podařilo dokončit. Prosili svého temného Pána, aby jim pomohl, aby do Lenky vložil svého zlého Ducha, ale nic nepomáhalo. Lenka působila jako křehký andílek. Nikdo nevěřil, že by z ní jednou mohl být krvelačný a bezcitný zabiják. Dál jí však věznili v domě a cpali něčím, co Lenka nazývala poněkud expresivním výrazem, který se užívá pro průjem. Nicméně do svých třinácti let vše snášela. Po určité době totiž zjistila, ze nemá žádnou možnost rodičům v tomto výchovném postupu zabránit. V rodině to všem připadalo normální, kamarády neměla a paní učitelka jí to nevěřila. Neměla tedy na výběr.

Když nastal den jejích třináctých narozenin, dům oživl. Všude se to hemžilo příbuznými a známými. Všichni neustále něco někam nosili nebo pořád studovali knihy, staré dámy vařily lektvary. Mimochodem se jim dařilo vytvářet velmi pronikavý zápach, díky kterému byla Lenka jako omámená, takže je ležela ve svém pokoji a přemýšlela, kterou slavnostní černou róbu si vezme na večerní narozeninovou černou mši. Vůbec netušila, co přesně se bude dít. Zavrzaly dveře. „Á, tady jsi, dcero.“ zahalekala matka. „Hm,“ odvětila suše Lenka. „Přišla jsem ti dát instrukce ohledně dnešního večera. Tady máš to, co si vezmeš na sebe.“  a postavila vedle postele starou černou truhlici. „Ale mami! Já si chtěla sama něco vybrat! To snad nemyslíš vážně!“ fňukala Lenka. „Tak poslouchej, třinácté narozeniny jsou velmi důležitá událost. Dnes večer se rozhodne o tvé budoucnosti. Nemáš na vybranou. Pokud to neabsolvuješ, do třinácti dní zemřeš strašlivou smrtí. A to bys přece nechtěla, že?“ řekla sladce Alice a odešla. Lenka se zamračeně dívala na dveře. Tak se aspoň podívá, co jí přinesli. Není to tak zlé. Vlastně je to perfektní. Róba jak pro samotnou princeznu pekel. Začala se nadšeně oblékat a úplně zapomněla na všechen svůj vztek ohledně blížícího se večera. Dokonce přestala vnímat i šílený zápach z kuchyně.

Kolem osmé večer ji matka uvedla do temného a studeného sklepení jejich domu. Lenka tam nikdy předtím nebyla, a proto si teď připadala jako Alenka v říši divů. Sklepení sál byl ze starých oslizkých kamenů, na stěnách byly svícny s černými svícemi. Všude visely obrácené kříže. Bylo tam velikánské lože, potažené černým sametovým přehozem. V každém rohu stál oltář s vyobrazením Satana a velkým pentagramem. Lenka dostala strach. Roztřásla se po celém těle. Dovedli ji k loži. Ležela tam a v tom část shromáždění začala zpívat chorály. Zněly děsivě a disharmonicky. Všichni se vrhli na lože k Lence a začali ze sebe strhávat svá černá roucha. Snažila se bránit, ale v klubku zmítajících se těl neměla šanci. V tom zmatku vypadla z postele na zem. Rozeběhla se po schodech nahoru do obytné části domu. Byla nahá, poškrábaná, potlučená a znechucená. Vždyť ji tam také několikrát znásilnili. Snažila se přijít na to, co udělat, kam se schovat. Pak si vzpomněla na jednu přednášku ve škole. To číslo má napsané v deníku. A deník je pod polštářem. Výborně, dovolala se! Jenže než stačila říct, kde je, dveře se rozletěly. Stačila jen zděšeně vykřiknout „Neee!“ A dav ji unášel zpět do sklepení.

Tam se odehrálo vše znovu, ale tentokrát ji dobře střežili. Přesně o půlnoci ji matka probodla rituální dýkou. Poté jí dala na chladnoucí rty vášnivý polibek. Lenka otevřela oči a běsnící vyběhla ven ze sálu. Našli ji v jejím pokoji. Najednou rozuměla všem těm podivným věcem, které celých třináct let dostávala rok co rok. Nyní k nim přibyla zakrvácená dýka. Ještě tu noc na ní byla další krev. V sousedním domě ráno našli tři těla. Pověšená hlavou dolů a s vytřeštěnýma očima. Zdi byly pokresleny pentagramy a obrácenými kříži. Každá oběť měla na čele krví napsané číslo třináct. Rituál se vydařil.