Hřbitovní chlad

Ocelově šedá obloha pomalu tmavla. Temnota se šířila všude okolo, zdálo se mi, že se přes ni nemohu ani nadechnout, nic jsem neviděla, neslyšela. Měla jsem jí plné oči, ústa, uši… Zašátrala jsem okolo sebe rukama, ale nic jsem nenahmátla. Pouze mi chlad olízl zápěstí a na celém těle mi naskočila husí kůže. Zavřela jsem oči, ačkoliv to žádný význam nemělo… Temnota byla doslova ohlušující. Pokoušela jsem se křičet, ale z mých otevřených úst žádný zvuk nevycházel. Podlomila se mi kolena a klesla jsem do trávy.

Nebylo to jako na louce. Něco nesedělo. Ta tráva byla tvrdá, odtažitě nepřátelská. Chladná. Zděšeně jsem znovu otevřela oči a zamžourala do temnoty. O kousek dál jsem zahlédla obrysy jakýchsi předmětů? Lidí? Nešlo to poznat. Země pode mnou mě děsila, tak jsem rychle vyskočila a rozeběhla se tam. Nohy jsem měla jako z rosolu, ačkoliv jsem se snažila běžet co nejrychleji, téměř jsem se nepohybovala. Obrysy se přibližovaly.

Až když jsem natáhla ruku a předmětu se dotkla, došlo mi, na co celou dobu hledím. Ta myšlenka mě uhodila do tváře takovou silou, až mi vhrkly slzy do očí. ‚Pryč!‘ rezonoval mi hlavou hlas mého podvědomí, ale neměla jsem sílu ani odvrátit zrak. Jako zhypnotizovaná jsem se dívala na náhrobní kámen, na kterém spočívala má ruka. Má ruka, která se v tu chvíli zdála být tolik cizí. Moje srdce se úplně zbláznilo. Chvíli jako by závodilo s časem, tlouklo jako o život. O vteřinku později několik úderů vynechalo, než se zase dalo na zoufalý úprk. Cítila jsem jeho tlukot v celém svém těle.

Když jsem začala vnímat detaily, všimla jsem si hluboké pukliny v kameni. Registrovala jsem tu černočernou tmu pod deskou a chtělo se mi zvracet. Silou vůle jsem odtrhla jak ruku, tak zrak od kamene a prudce se otočila. Někdo tam stál. Oddychla jsem si. Rozeběhla jsem se k siluetě mužské postavy a doufala, že mě vyvede ven. Naděje mi pulzovala až po konečky prstů.

Zakopla jsem a upadla muži pod nohy. Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. Vděčně jsem se jí chytla. Jeho prsty byly tuhé, ledové, vyhublé, kostěné. Otřásla jsem se. Když jsem stála pevně nohama na zemi, otevřela jsem pusu, abych mu poděkovala, ale slova mi zmrzla v ústech. Pohlédla jsem mu do tváře. Propadlé oči… Moment, oči? Díry v lebce hleděly kamsi do neznáma, řídké vlasy zplihle visely okolo obličeje. Neměl žádné rty. Ústa byla stažena do odporné čárky. Rozervaný černý hábit visel na jeho příliš hubené postavě. Nakláněl se nade mě. Ačkoliv jsme se ani jeden nehýbali, byl stále blíž a blíž. Sípavé zvuky mi trhaly ušní bubínky. Rychle jsem si zacpala uši a zavřela oči. Cítila jsem, jak se znovu sunu k zemi. Seděla jsem a tiše vzlykala. Přála jsem si ztratit vědomí. Co nejrychleji.

Náhle mě zaplavilo teplo. Nechápavě jsem otevřela oči. Za hroby stála obrovská tepaná brána. Jak jsem ji mohla prve přehlédnout? Někdo právě překročil hranice této noční můry. Za ním se táhlo divné jasné světlo, slyšela jsem tlumené cvrlikání ptáčků, do nosu mě uhodila vůně čerstvých konvalinek, teplo se šířilo ve stále častějších vlnách. Tenhle pocit naděje byl protržen až příšerným skřekem. Otočila jsem se směrem, kde předtím stála ona postava z hororu. Ustupovala. Ječela. Trhalo mi to srdce. Okolo ramen mě pevně objala paže a pomohla mi vstát. Teplo z ní mi protékalo celým tělem. Pak jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se. Byl den. Ocelově šedá obloha se mi zdála povědomá. Dopadaly na mě drobné kapičky deště. Motala se mi hlava. Měla jsem žízeň. Vstala jsem z ledové země. Ne… Ne země. Znovu jsem se zděšeně dotkla náhrobního kamene. Omdlela jsem prve na hrobě. Přešel mi mráz po zádech a rozechvěl mě do konečků prstů na rukou i na nohou. Opět jsem zděšeně vykřikla.

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Deku jsem měla skopanou až ke kotníkům, po tvářích mi tekly proudy slz. Nemohla jsem se rozkoukat, tma okolo byla příliš ohlušující. Zdálo se to být nekonečným kolotočem. Jako by ta noční můra pokračovala i po probuzení. Nešlo uniknout. Rozsvítila jsem lampičku u postele a několikrát se prudce nadechla. Celá jsem se nekontrolovatelně chvěla. Natáhla jsem se pro pití. Tep mého srdce se pomalu, ale jistě zklidňoval. Unaveně jsem padla na polštář, setřela slzy a povzdechla si. Už zase…