Posedlost

Daniel urovnal poslední skříň s oblečením. Nesnášel, když nebylo vše důkladně složené a urovnané. To je také důvod, proč žije v malém domě sám, co nejvíc izolovaný od společnosti ostatních lidí. Spokojeně se podíval na hotovou práci a zkontroloval, jestli někde něco nepřehlédl, nestávalo se mu to často. S uspokojením se posadil na židli a zapnul televizi, většinou tam nešlo nic zajímavého, ale byl to jeho zvyk.

 

Nejednou se Daniela hrstka jeho přátel snažila přesvědčit, aby začal chodit mezi lidi a trochu žít. Pro něj bylo něco takového nepředstavitelné martyrium. Trpěl během dětských let a nehodlal nadále trpět i v dospělosti, při první možné příležitosti se stáhl do ústraní. Práci korektora zvládal z domova a snažil se chodit minimálně nakupovat, spoléhal na ochotu některého ze svých přátel.

 

Teprve nyní si uvědomil, že se zaujetím sleduje nějaké romantické drama, sice od poloviny, ale to mu nikterak nevadilo. Čím častěji se díval na podobné filmy, tím intenzivněji toužil po něčem podobném. Přál si mít po svém boku někoho, s kým by mohl sdílet cokoliv, ale osud mu nepřál. Měl problémy se vším, co nebylo podle jeho představ, co bylo výrazně asymetrické nebo jakkoliv vybočovalo ze standardů. Přes to všechno se Daniel snažil bojovat se svým nutkáním vše přizpůsobit svému přehnaného perfekcionismu.

 

Při přípravě večeře nebo jiného jídla zažíval nesnadné okamžiky. Většina jídla a jeho přípravy se neobešla bez porušení pořádku. Těch několik minut, během kterých vařil, se snažil vznikající chaos nevnímat, ale byl to pro něj nelehký úkol. Nejednou se stalo, že touha vše urovnat zvítězila nad hladem a Daniel byl nucen zůstat bez jídla.

 

Každý si myslel, že se jeho stav lepší, protože většinu dní byl schopen uvařit a vykonat další úkony, které ho stály nemalé úsilí. Daniel byl vděčný za sebemenší náznak pokroku, ač si mnoho lidí myslelo opak, nechtěl být sám, nebyl samotářem, ne dobrovolně. Vymyslel pro sebe jakýsi druh testu, který plánoval poprvé vyzkoušet nadcházející večer.

 

Před svým velkým dnem naposledy vše urovnal, každý příbor, osušku i knihu pečlivě uložil na své místo. Teprve poté mohl jít klidně spát.

 

Tu noc se mu zdály divoké sny, jako už dlouho ne. Ráno se probudil zpocený a vyděšený myšlenkou, že děsivé sny byly zlou předtuchou. Obával se, co se večer stane, ale byl odhodlaný nevzdat se. Sobě i ostatním chtěl dokázat sílu své vůle.

 

Pár hodin před příchodem svých hostů začal připravovat jídlo, které je chutné, ale jeho příprava nebude Danielovi činit přílišné potíže. Jednou či dvakrát byl nucen odejít do vedlejší místnosti, aby se uklidnil. Začínaly se mu třást ruce a na čele mu vyrazil pot. Částečně to bylo způsobeno nervozitou, ale velký podíl na tom měl jeho problém s pořádkem.

 

„Bude to dobrý, musím to zvládnout,“ uklidňoval sám sebe.

 

Těsně před dokončením jídla sebou Daniel trhnul leknutím, jak ho vyděsil domovní zvonek. Jeho hosté přišli dřív, než čekal. Nejistě přejel pohledem hodiny, kuchyň a chodbu vedoucí ke dveřím.

 

„Přece to teď nevzdám. Nemůžu,“ pokoušel se dodat si odvahy, když šel pomalu otevřít.

 

Než otevřel, nechal ležet ruku na klice pouze jednu nebo dvě vteřiny, ale ta doba se stala nekonečně dlouhou. Měl chuť vše odvolat a vrátit se ke svému nerušenému životu. Ne, pomyslel si, bylo toho už dost. S úsměvem otevřel dveře svým přátelům, to netušil, že na něj čeká překvapení v podobě třetího hosta. Jakmile spatřil ženu, kterou nikdy před tím neviděl, strnul. Hlavou mu proletěl bezpočet myšlenek.

 

Jako vzorný hostitel opět rychle nasadil úsměv a se všemi se přivítal. Odvedl je ke stolu, kde jim nabídl pití, než dokončí poslední úpravy.

 

Celý večer se nesl v příjemném duchu. Pro pozvané to byl nevšední zážitek, když dostali s tou nevyšší pečlivostí poskládané jídlo na talíři. Daniela několikrát přepadla menší úzkost, když se jeden z hostí zapomněl ovládat, a musel na několik okamžiků zmizet pryč, ale po jejich odchodu byl sám se sebou spokojený. A o to víc, když o něj Eva, třetí a nečekaný host, projevila překvapivě velký zájem. Konečně se cítil jako člověk, který žije. Po náročné večeři opět vše uklidil na přesně vyhrazená místa a šel konečně spát. Před usnutím se těšil na další schůzku s Evou, na které se domluvili.

 

Daniel čekal v jídelně s očima upřenými na hodiny, sledoval každou vteřinu, než se ozval zvonek. Konečně přišla Eva, měla dvaadvacet minut zpoždění. Normálně by to Daniela rozčílilo, ale teď se snažil nedat nic najevo a co víc, byl ochotný jí to prominout.

 

„Já vím, já vím, jdu pozdě, ale musela jsem ještě něco dodělat,“ spustila místo pozdravu.

 

„V pořádku,“ uklidnil ji Daniel. „Mám několik zajímavých filmů, myslel jsem, že bychom se na ně mohli podívat.“

 

Eva jen souhlasně přikývla a vydala se směrem, který jí ukázal. Poté, co dala na stranu všechny polštáře, se posadila na pohovku. Využila toho, že Daniel odešel do kuchyně pro nějaké občerstvení a z kabelky vylovila zrcátko, aby mohla zkontrolovat svoje líčení. Když se vrátil, už klidně a pohodlně seděla.

 

Celé odpoledne strávili sledováním filmů nejrozličnějších žánrů. Mezi nimi si povídali o práci, dětství i o plánech do budoucna. Podobné schůzky se odehrávaly několik měsíců stále častěji. Daniel se sice nemohl zbavit svých úzkostných záchvatů, když něco narušovalo daný řád, ale věděl, že pokud nebude s Evou, těžko najde někoho jiného a sám už být nechtěl.

 

Po jednom takovém odpoledni skončili s promítáním filmů až pozdě večer. Daniel se přistihl, jak konec jejich posledního filmu prospal.

 

„Asi už bych měla jít, je pozdě.“

 

„Nechceš zůstat tady a odejít až ráno?“ nabídl Evě ještě rozespale.

 

„To přece nejde,“ zaprotestovala Eva, která mezi tím začala vstávat a sahat po kabelce.

 

„Sama jsi řekla, že je pozdě.“

 

Eva se usmála a skoro až stydlivě přikývla na jeho nabídku.

 

Daniel jí dal jednu ze svých úhledně složených osušek a ukázal Evě, kde je koupelna, aby se mohla opláchnout.

 

Zatímco se za zavřenými dveřmi ozvala voda, Daniel odešel do ložnice, aby dal pryč vše, co by mohlo jakkoliv změnit svou polohu, pokud by si Eva nedala pozor. Veškeré věci z nočního stolku dočasně přesunul do skříně. Několik polštářů také odnesl, protože by nesnesl, kdyby byly rozházené. Už jen když se sám probouzí, snaží se co nejrychleji ustlat a uklidit, aby byl co možná nejméně rozrušený.

 

Eva po teplé sprše vešla do ložnice, kde svítila jen malá lampička. Trochu rozpačitě se rozhlédla po pokoji. Vše bylo urovnané s nejvyšší pečlivostí stejně jako v ostatních místnostech. Po počáteční nejistotě se odhodlala jít za Danielem, který už ležel v posteli. Byl to zvláštní pohled, jako kdyby si lehl pod deku a každý přehyb urovnal. Nikdy nic podobného neviděla. Pokusila se ulehnout k němu tak, aby nadělala co možná nejméně nerovností na peřině.

 

Oba po chvíli společně usnuli. Ani jeden však netušil, že zdánlivá idylka nebude trvat příliš dlouho. Danielem začaly zmítat zlé sny, pro které neměl žádné vysvětlení. Krátce před třetí hodinou přešel rozespalý do kuchyně, aby si nalil sklenici vody, doufal už v klidnější spánek.

 

V domnění, že již bude vše v pořádku, se vrátil za Evou do ložnice. Něco ho však zarazilo. Nejprve si nebyl úplně jistý, co to je. Přesto po chvíli soustředění poznal ve slabém světle lampy výraznou pihu, kterou měla Eva na pravé tváři. To byl okamžik, který se stal onou poslední kapkou v poháru jeho sebeovládání.

 

Daniel se naklonil nad Evu a začal si prohlížet to, co hyzdí její tvář. Chtěl to ignorovat, prostě si toho nevšímat a pokračovat ve spánku, ale měl pocit, že tím byl poskvrněn i on a jeho dům. V poslední naději si začal namlouvat, že je to třeba jen smítko, které půjde odstranit. Teprve nyní si uvědomil, že celou dobu držel sklenici s vodou a jako očarovaný pozoroval spící a nic netušící Evu.

 

Odložil sklenici a z jedné zásuvky vyndal jeden z přesně složených kapesníků. Namočil kousek do sklenice s vodou a opatrně se s ním přiblížil k její tváři. Nejprve ji jen lehce a opatrně otíral, ale postupně stále přidával na intenzitě. Nevšímal si, že se Eva začala více převalovat a probouzet se.

 

„Bože, co to děláš?“

 

„Já jen… Máš na tváři… Něco…“

 

„Okamžitě toho nech,“ odtáhla se od něj. „Běž pryč ode mě.“

 

„Chtěl jsem jenom…“ pokusil se k ní natáhnout s kapesníkem, aby ještě jednou zopakoval svou snahu o odstranění kazu na jejím vzhledu.

 

„Nesahej na mě!“

 

Daniel se narovnal. Začínaly se mu třást ruce a cítil, jak se mu zrychlil tep. Snažil se ovládat a mluvit klidně, ale dařilo se mu to stále méně. Oči měl upřené pouze na pihu, která narušovala veškerý pořádek a řád. To nemohl snést.

 

„Máš něco na tváři,“ sáhl si na svou, aby ukázal místo, o kterém mluví.

 

Eva si přejela po místě, které naznačoval, rukou a zprvu nechápala, o čem mluví. Rázem se jí na tváři objevilo pochopení.

 

„To je jenom piha.“

 

„Jenom,“ zopakoval po ní, ale do tónu se mu vkradla nechuť. „Nemůžeš to nějak zakrýt?“ pokusil se o poslední řešení a doufal, že ho přijme.

 

Eva na něj upřela čokoládové oči. Nadechla se, jako kdyby chtěla něco říct, ale hlas jí vypověděl službu. Zůstala jen němě stát a s obavami čekala, co Daniel řekne nebo udělá.

 

Udělal o krok vpřed. Nevěděl přesně, co chce provést, ale nějaké řešení být muselo. Jeho pohyb probudil Evu k životu.

 

„Nechoď ke mně.“

 

Daniel udělal další krok, v hlavě si přehrával bezpočet scénářů a vybíral ten nejlepší. Stále upřeně sledoval znamínko na její tváři. „Nemůžeš to nějak zakrýt?“

 

Rázem Evou projel vztek. „Ne. Nemůžu to zakrýt. Je to jenom piha,“ rázně vykročila k odchodu. „Smiř se s tím,“ otočila se ještě mezi dveřmi. Zamířila do pokoje, kde nechala kabelku a doufala, že se jí podaří odejít a dostat se co možná nejdřív domů.

 

Daniel se o chvíli později vydal za Evou. Ne, nehodlal se s tím smířit, nemohl. Přišel zrovna v okamžiku, kdy si z pohovky brala tašku. Několika rychlými kroky přišel k ní. Snažil se jí přesvědčit, prosbami i výhružkami. Nic z toho na Evu neplatilo, chtěla být od něj co možná nejdál.

 

„Nemůžeš jen tak odejít, uprostřed noci.“

 

„Ale jo, můžu,“ otočila se k němu zády a namířila si to pryč. Kolikrát viděla a četla v detektivkách, že se nemá k nikomu otáčet zády, kolik příběhů, které četla, byly jen o tom, že se nic netušící oběť k někomu otočila zády a to se jí stalo osudným. V tu chvíli ji to nenapadlo, nebyla schopná racionálně přemýšlet.

 

Danielovi bušilo srdce jako o závod. Své třesoucí se ruce už se nesnažil ovládat, ani zakrýt své rozrušení, které způsobila taková zdánlivá maličkost, pro něj to ovšem maličkost nebyla. V afektu se natáhl po Evě a sevřel jí ruku. Už tak byla vyděšená a tohle ji jen přidalo. Snažila se vyprostit z jeho ocelového sevření.

 

„Nech mě být!“ vytrhla se mu konečně. Nečekala, že se jí to podaří a zavrávorala. Snažila se udržet rovnováhu, možná by se jí to i podařilo, kdyby nezakopla o koberec. V tom krátkém okamžiku se už nedalo nic dělat, musela se poddat gravitaci. Upadla na zem a hlavou narazila na roh stolu.

 

Daniel si v zápalu emocí nebyl schopný uvědomit, co se stalo. Nevšiml si, nebo si nechtěl všimnout, krve, která se objevila, ani toho, že nedýchá. Viděl to pouze jako svou příležitost. Krásná a takřka dokonalá Eva se přestala bránit, pro něj to znamenalo jediné – dávala mu příležitost, aby jí pomohl zbavit se té ohavnosti na tváři.

 

Na chvíli odešel, a když se vrátil, držel v ruce nůž. Poklekl k ní a s chirurgickou přesností začal vyřezávat pihu z její tváře. Měl pocit, že se mu dílo daří. Nevšímal si toho, že je rozrušený, klepou se mu ruce a není schopný tak jemné práce. Ve výsledku to byl on, kdo její tvář zohavil, ale to si uvědomil až později, když se uklidnil.

 

Celý den seděl nad jejím tělem. Přál si, aby to byl jen sen, aby vstala a byla v pořádku, ale věděl, že se to nemůže stát. Chtěl jí odnést někam jinam, ale nezmohl se na to. Jen seděl a díval se na své dílo zkázy.

 

Ozval se zvonek, bušení na dveře, ale Daniel nevstával. Nebyl si úplně jistý, kolik je hodin, ani co je za den. Stále se nemohl vzpamatovat z toho, co udělal.

 

Potom všechno bylo příliš rychlé, než aby to dovedl vnímat. Nějací muži ho odvedli. Vyptávali se na Evu a na to, co se stalo. S neuvěřitelnou přesností byl schopný říct vše, co se dělo, kolik bylo hodin, i jak bylo co přemístěné. Ovšem od okamžiku, kdy si všiml pihy na její tváři, měl vše zahalené v mlze. Matně si vzpomínal na hádku, ale dál si nevzpomínal na nic. Teprve po několika hodinách si uvědomil, co se stalo.

 

Nikdo nepochyboval o tom, co se tu noc přihodilo. Daniel měl strávit několik následujících let ve vězení, ale vzhledem k tomu, že se jeho posedlost dostala na povrch, byl přemístěn do léčebny, kde mu měla být poskytnut odpovídající pomoc.

 

V jeho pokoji bylo vše dokonale poskládané, stejně jako tomu bylo u něj doma, ale i tak měl potíže s ovládáním. Veškeré vybavení pokoje bylo pevně spojené se zemí a nedalo se s ním manipulovat. Několik týdnů chodil po pokoji, přemýšlel, jak by mohl s věcmi pohnout, ale nikdy mu to nešlo.

 

Kvůli drobnostem, kterých by si snad nikdo nevšiml, trpěl dnem i nocí. Přes noc se budil zpocený hrůzou a přes den se nepřestával třást. Tep se mu každým okamžikem zvyšoval a srdce bilo na poplach. Cítil se jako klaustrofobik uvězněný ve výtahu. Hrdlo měl sevřené, po těle mu vyrašil studený pot a měl pocit, že se dusí, že na něj celá místnost padá.

 

Možná to byly výčitky svědomí, kvůli potlačeným vzpomínkám na tu osudnou noc a možná ho chtěl jen některý zaměstnanec trápit a s věcmi v jeho pokoji schválně pohnul a pevně přidělal. Ať už to bylo jakkoliv, Danielovo srdce nebylo natolik silné, aby takový nápor vydrželo.