Pohřební přestřelka

Pohřební přestřelka


,,Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.''

J. R. R. Tolkien


Ano, jsem to já, ten obyčejný sedmadvacetiletý vdovec, který přišel o vše na čem mu záleželo. Tohle co tu píšu mi trochu dodává lidskou sílu, pokud nějaký člověk tohle objeví, je klidně možné, že už tu mezi vámi nejsem, co se stane dál už jenom záleží na mém osudu a kdo ví co přijde. Myslím si, že bych měl začít pěkně od začátku, jak to všechno začalo s tím mým nešťastným osudem, proto si dovolím konec mých současných řeči a zaměřím se momentálně na ty z minulosti.
Je po Silvestru jedné noci po velké opici se probudím z postele, moje oči jsou červené jak od hraběte Drákuly. Na zemi u koupelny ležela už tři roky stará fotka mé nebohé manželky, zvedl jsem ji, smutným výrazem se podíval a položil na stůl. Ach moje manželka, tak krásná, tak mladá jako já, tak hodná, tak veselá, proč zrovna ona mne navždy opustila? Kdybych aspoň věděl, co to bylo za nemoc, ale nikdo ani doktor nevěděl, co to byl za virus, vůbec nevěděl, odkud se ta nemoc vzala, ach ta neznámá nemoc, kterou už asi v životě nezjistím. Jednoho dne mi zazvonil telefon, moje srdce buší víc než předtím, ikdyž není proč se takhle děsit, jakmile jsem se po pár vteřinách uklidnil, šel jsem k tomu telefonu a pomalým tempem jsem ho zvedl. Z telefonu se ozval můj kamarád, dostal takový posilvestrovský nápad, jestli bychom nešli hrát v noci před hřbitovem fotbal, nechápal jsem proč zrovna hrát fotbal v noci a už vůbec před hřbitovem, myslel jsem si, že se kamarád do čista zbláznil, ale neviděl jsem to jako špatný nápad a tak jsem ho s radosti přijal. Hlava mne nebolela, proto mě nebránilo se upravit a jít ven.
Bylo asi kolem desáté večer, všichni jsme se sešli před hřbitovem, bylo nás celkem šest, jeden z mých kamarádů vzal fotbalový míč, jelikož ten můj co jsem dostal před pěti lety od své ženy prasknul, tak jsem ho vyhodil do koše. Hráli jsme fotbal na děsivém místě a ještě v temné noci. Kopali jsme do toho míče asi třičtvrtě hodiny, dokud jeden z mých kamarádů velikou silou nekopl do toho míče, který letěl docela nahoru do vzduchu a proletěl přes hřbitovní zeď, byli jsme docela naštvaní, nadávali jsme mu, jakou udělal chybu, hádali jsme se o tom, jak jsme přišli o další míč. Po desetiminutové hádce jsme přemýšleli co dál, jeden z mých kamarádů dostal nápad ,,Ať někdo jde pro ten balon, přece ho tam do rána nenecháme.'' Všichni jsme sděsili, všichni jsme si mysleli, dokonce jsme mu to sami řekli, jestli si z nás nedělá srandu, ale ne – opravdu to vzal vážně. Měl to udělat ten kdo to zavinil, ale nakonec jsem se obětoval sám a dobrovolně. Když jsem přelézal zeď s pomoci mých kamarádů, nebylo tam vidět skoro nic, bylo tam pouze jen pár luceren, ale svítily docela málo, ale přesto jsem to risknul. Když jsem byl už na druhé straně zdi, neměl jsem zrovna příjemný pocit, byla mi mnohem větší zima než z první strany, celý hřbitov byl velice zamlžen, ta mlha byla hrozně nepříjemná až hodně stašidelná, běhal mi mráz po zádech. Když jsem se začal sotva pohybovat, po pár krocích jsem něco slyšel, jako by tam někdo byl, ten zvuk pohybu vychází z těžkých bot, to budou nějaké kanady, hřbitov byl sice zamlžený, ale vím že ten pohyb se ozýval ze zadní části. Potom z ty mlhy vyšel nějaký neznámý člověk, úplně jsem se zastavil, nebylo mu vůbec vidět do obličeje, vím že měl na sobě něco dlouhého až na zem, vypadalo to na nějaký kabát či plášť, v pravé ruce držel něco velkýho, vypadalo to na lopatu. Čím dál více se přibližoval směrem ke mne, dostal jsem strach, že ten člověk jde po mne, proto jsem se nevzpamatoval, zazmatkoval jsem a rychle jsem zpátky přelízal zeď i bez nálezu míče. Když jsem se vrátil zpátky ke svým kamarádům, dívali se na mne jak na vyděšenýho blázna z márnice, všimli si na mne, že nedržím v ruce míč, proto jsem se jím snažil vysvětlit celou situaci, která na druhé straně nastala. Moc se jím nechtělo věřit, ale možná mi nakonec uvěřili už jen z toho mého vyděšeného a vážného výrazu a na mne bylo vždy poznat, co beru vážně a co ne. Proto jsme se všichni radši sebrali a šli domů, hlavně já už jsem chtěl od toho místa pryč.
Ještě jsem se na chvíli otočil hlavou směrem ke hřbitovu, ale po pěti sekundách jsem se radši otočil zpátky a šel rychlejším tempem domu.
Když jsem se vrátil do svého malého bytu, bylo mi líp než venku, sundal jsem si bundu a čepici, dal jsem si něco na zakousnuti, uvařil jsem si dobrý čaj s medem, tak jak ho dělala moje žena a zalehl do pelechu. V televizi nic nebylo, jen blbý teleshoping a hokej, tak jsem tu televizi radši vypnul. Když jsem všude po baráku zhasnul světla a šel spat, nemohl jsem vůbec usnout, unavený jsem byl jenom trochu, ale nějak mi běhal mráz po zádech, pořád mne drtí v hlavě ten hřbitov s neznámou osobou, byl to velmi špatný pocit, jelikož ten chlap – pravděpodobně určitě po mne šel a snad mne nesledoval, snad neví kde já bydlím, protože si nedovedu představit, kdyby najednou třeba teď vešel do mého bytu. Pořád mi to vše vrtá hlavou, ale snažím se na to co nejvíc zapomenout, zrovna tu chvíli jsem uslyšel zvuk z venku, ale to nic nebylo, byla to jen hloupá kočka, která zabloudila na ulici. Nic mne velkýho nevyděsí, řekl jsem si. A tak jsem se rozhodl, že teď už opravdu usnu, ale nezabíralo to, dal jsem si prášky a nakonec jsem opravdu usnul.
Spal jsem docela dlouhou dobu, nebylo už ráno, ale odpoledne. Když jsem konečně vstal z postele a cítil se velice odpočatě ve velmi dobré náladě a na všechno zapomenul, něčeho jsem si všiml. Všiml jsem si, že na nočním stolku ležel záhadný dopis, protože ještě včera tam neležel, z ničeho nic se tu objevil. Když jsem se na ten dopis podíval, tak než jsem ho otevřel, všiml jsem si že je na něm jméno mé ženy, byl jsem překvapen a ve velkém zmatku jsem dopis otevřel. V tom dopise byl nějaký vzkaz, vypadalo to jako by to psala moje žena, protože bylo to napsaný stejnými písmeny, nemohl jsem vůbec věřit, jelikož je tři roky po smrti, ale přece jenom jsem se na ten vzkaz podíval a přečetl. V tom dopise stálo ,,Ahoj miláčku, je to už dlouhá doba, co jsme se spolu neviděli, je mi smutno, jsem sama, úplně sama, chybí mi moje druhá polovička, jestli máš zájem se semnou sejít, přijď večer na hřbitov, budu tě čekat. Miluji tě.'' Dostal jsem velký strach, říkal jsem si, jestli si někdo ze mne nedělá srandu, přemýšlel jsem, zda mám do toho jít nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl že tuto záhadnou situaci vyřeším, i když jsem věděl, že jdu do velkého rizika.
Nastal večer a já vkráčel na hřbitov jako vyděšené dítě z hororu. Nevěděl jsem kolik přesně je hodin, protože moje hodinky mi nejeli moc dobře, na tom mi nezáleželo, můj důležitý úkol byl vyřešit záhadu mé nebohé manželky a to taky udělám. Jak jen tak jsem tam vkráčel mezi ty náhrobní kameny, kde je spousta mrtvích žen, mužů a děti, neviděl jsem zatím žádnou osobu. Hledal jsem hrob mé ženy, který nebyl daleko, ale bylo ho těžké najít, protože hřbitov byl hustě zamlžený, neviděl jsem ani na své boty, přesto jsem nezastavoval a pokračoval dál v cestě. Našel jsem svůj cíl, stál jsem před hrobem své manželky, hrob byl zapálen svíčky, bylo jich celkem pět, byly nové a před malou chvílí zapálené, nahánělo mi to další hrůzu, je mi jasný, že tu někdo ještě je, ale nikde žádnou osobu okolo nevidím. Možná jsem opravdu sám a je to jenom další moje noční můra, která mne chce totálně skolit. Na hrobě byl položen další dopis, vzal jsem ho do ruky a otevřel ho. Když jsem se podíval, co tam stálo, nelíbilo se mi to, v tom dopise stálo ,,Teď jsi na řadě ty!'' Už jsem si říkal, jestli si ze mne někdo utahuje a snažil se znemožnit jak mne, tak mou zesnulou ženu, dopis jsem zahodil a pomalé jsem se otáčel k odchodu. Když v tu chvíli někdo ke mne přišel a praštil mne obří lopatou do hlavy.
Byla to velká rána, netrvalo to ani vteřinu, ještě teď mi bolí hlava, bylo mi docela horko, málo jsem dýchal, žádný vzduch okolo mne, bylo mi hodně na zvracení, když se dívám okolo sebe, kde to momentálně jsem, zjistil jsem, že ležím v rakvi. Byl jsem totálně v šoku, křičel jsem o pomoc jako malá holka v zajetí. Najednou jsem byl z ticha, když se asi z venku ozývaly podivné hlasy, byly temné, děsivé až mne šokovaly, znělo to něco jako ,,Musíš zabíjet, zabij je všechny!'' Potom se ozval druhý hlas ,,Zemři!'' Zazněl hned potom ženský křik. Opět jsem dostal těžkou fóbii a začal znovu křičet o pomoc. Zjistil jsem, že mi něco tlačí do žeber, otočil jsem svoji hlavu a zjistil, že ležím na mrtvém těle, strašně jsem se lekl a nebylo mi zrovna moc příjemně. Říkám si, že jestli se odsud dostanu, tak nezaměřím svůj směr do mého bytu, ale do blázince. Po pravé ruce jsem držel něco z tvrdého papíru, zjistil jsem že na té fotce jsem já a moje žena, v tu chvíli mi bylo jasno, že ležím v hrobě mé zesnulé manželky. Musel jsem jednat, pomalu jsem se začal dusit a já už se chtěl dostat ven. Ale co mám dělat, když jsem zasypán hlínou? Mezi nohy ležel další předmět, byla to polní lopata ještě z ČSLA, další předmět mi ležel pod levým ramenem, tam ležela plynová maska M-10, nepochopil jsem, proč to tam vůbec všechno je, ale viděl jsem to jako naději útěku z hrobu.
Plynovou masku jsem nasadil na sebe, byla funkční, vzal jsem tu lopatu a začal rozbíjet rakev. Když jsem udělal malou díru, začala se sypat hlína ke mne jako v přesypacích hodinách, pokračoval jsem dál v rozbíjení, až došlo k velkému rozbití vršku, kdy hlína se začala na mne sypat víc, ale já mohl se hýbat a pomalu vylézt z rakve. Neviděl jsem už sice přes cestu, ale mohl se hýbat, jelikož ta hlína nebyla moc tvrdá. Zjistil jsem, že jsem nebyl moc hluboce zahrabán a já se snažil tu dutou zem prorazit. Po desáté minutě jsem prorazil zem a já z hrobu plný od hlíny navždy vysvobozen. Snažil jsem se najít toho člověka, který to udělal, prohledával jsem celý hřbitov, ale nikde nikdo, ten člověk musel se už stejně dávno vypařit. Potom jsem viděl větší náhrobní kámen ve tvaru pohanského kříže, tam ležel ztracený fotbalový míč, který jsem hledal, vzal jsem ho do ruky a utekl domu. Tohle se mi za mák nelíbilo, vypadá to že moje noční můry jsou na tom mnohem hůř než předtím.
Jsem konečně doma, špinavý, ale šťastný, rychle jsem zalezl do sprchy, abych mohl vypadat zase jako člověk. Přemýšlel jsem stále, proč mne někdo stále pronásleduje, co jsem komu něco udělal? Je to jak zakládání na vnitřního nepřítele, který nevydá do světa nic najevo, ještě stále se mi třesou ruce, nedalo se to vydržet, ze skříňky jsem vytáhl svůj kapesní nůž, který mi byl kdysi v šestnácti letech zabaven, od té doby jsem jej nepoužil, ale teď si ho vezmu, protože jestli mne chce někdo zabít, tak ať se ukáže a postaví se předemnou. Posadil jsem se na židli, abych se trošku zamyslel na další událost mého osudu. Začala mi být trochu zima a to jsem zatopil, slyším podivné kroky, opět vycházeli z těžkých bot, napřed jsem si myslel, že je to jen můj sen, ale byla to skutečnost, někdo začal otevírat pomalu dveře a já se šel podívat, kdo to vůbec je, protože domovník by mi vždy zazvonil, začali lítat po venku blesky a mezitím druhý dveře otevírá ta osoba, byl to ten neznámý člověk, který mne přivedl do hrobu, nůž jsem si ještě schoval pod mikinu, měl jsem dojem, že ještě nechtěl po mne zaútočit, vypadalo to že se mi snaží něco říct, jeho hlas zněl docela smrtelně.
,,Nadešel tvůj čas smrtelníku!''
,,Co po mne chceš?'' Ptám se.
,,V tom hrobě si měl zůstal, už jsem čekal, že tě vytáhnu jako mrtvýho a začnu si pitvat na tvém těle.''
,,Co jsi vůbec zač?''
,,Záleží snad na tom? Teď jsi ty moje oběť, každý kdo se zaplete do mých činu, ten trpět bude, stejně jako tvá žena viď?'' Ďábelský se směje.
,,Co jsi udělal s mojí ženou?'' Rozčíleně se ptám.
,,Já? Nic, ta nemoc přišla sama, já jsem si s jejím tělem pohrál až po její smrti. Měla překrásné vnitřnosti.''
,,Ty hajzle!'' V tu chvíli jsem vytáhl nůž. ,,Okamžitě sundej tu kapuci dolu a ukaž se jako pravý chlap!''
,,Je vidět, že jsi nic nepochopil, protože – já jsem smrt!
V tu chvíli na mne zaútočil, místo lopaty vytáhl velkou kosu, já stále měl v ruce ten nůž. Byl docela silný, ale bojoval jako člověk, už se mne pokoušel tou kosou dostat do mozku, ale při obraně jsem mu jí vzal z ruky a odhodil stranou. Byl bezbranný a já začal bodat do něj, několikrát jsem ho ubodal, jako správný masový vrah. Bylo vidět že až tak to úplnej smrťák nebyl, jelikož krvácel jako člověk a taky umíral jako člověk. Když se celý složil zemi, bylo vidět jak v tom dlouhém kabátě mizí, když jsem se pod ten kabát podíval, jeho tělo se rozpadlo na prach, ale všude po podlaze tekla krev, potom se hned ozvaly hlasy a říkali mi něco, že mě proklínají, budou mě prý nadále sledovat. Po tom všem jsem se docela zbláznil, říkal jsem si, že už to tak dál nejde, proto jsem přemýšlel co dál. Vzpomněl jsem si na svoji zděděnou chatu po prarodičích, proto jsem se rozhodl, že už tady ve městě nezůstanu a co nejrychleji se přestěhují na venkov, kde snad budu mít od těch hrobu pokoj. Okamžitě jsem si sbalil věci a odjel jsem na chatu.
Tak jsem tady na své malé chatě, kde je okolo samá příroda a nikde žádná osoba. Už tu trávím přibližně dva měsíce a musím říct, že dlouho už mi nic nehrozilo a taky možná nehrozí, před chvíli jsem nasekal dříví a momentálně tu sedím a popíjím kávu. Život najednou začal vypadat lépe, svých nočních můr jsem se nadobro zbavil a já tak mohl v klidu volně dýchat. Do města jsem se už nevrátil, jelikož vím, že tam už není pro mne bezpečno, pro svojí výživnou potřebu si chodím do nejbližší benzínky, která je přibližně pětset metru od mé chaty. Nebylo mi zrovna nejlépe, něco na mne lezlo, tak jsem radši dopil kafe a šel si lehnout.
Když jsem se probudil, nebylo mi zrovna nejlíp, měl jsem úplnou horečku, strašně jsem se potil v posteli, nebyl jsem nemocný ani nepamatuji, tohle na mne přišlo po dlouhé době, ale chtěl jsem něco dělat nikoliv ležet v posteli, ale nešlo to, nemohl jsem se hýbat, přesně jako se nemohla hýbat moje manželka. Čím dál víc se to zhoršovalo, bolelo mne celé tělo, včetně moje orgány. Venku začala silná bouřka a vítr, čím dál víc mne to znepokojovalo, říkal jsem si, že si mě noční můra našla už i tady, protože jsem po dlouhé době opět slyšel ty podivné hlasy, které jsem poprvé slyšel, když jsem ležel v ty rakvi, jen to bylo ještě horší než dříve, bylo to mnohem hlasitější, řvalo mi to přímo do ucha, já myslel že ohluchnu. Měl jsem zrovna ten pocit, že ztrácím vědomí, v tu chvíli přišla velmi hlasitá bouřka a někdo otevírá dveře od mé chatky. Velká rána přišla, byl to ten smrťák, kterého jsem zabil, byl jsem v šoku, celý jsem se klepal, nemohl jsem nic dělat, pamatuji si, že měl kosu, tenhle má velkou sekeru je to vlastně moje sekera. Pomalým tempem šel ke mne, vůbec nic neříkal, jak se předemnou zastavil, odhodil moji zapocenou peřinu na zem. Netušil jsem, co chce se mnou dělat, ale asi ta sekera měla nějaký svůj důvod. Napřáhl se a já přišel o svou první nohu, velice hlasitě jsem křičel i když jsem už nebyl schopný moc mluvit. Opět se napřáhl a já přišel o druhou nohu, opět jsem začal křičet, tyhle bolesti byly pro mě velkou noční můrou, čím dál více jsem ztrácel vědomí, ale měl jsem oči ještě otevřené, díval jsem se stále na něj. Já opět přišel o další část těla a tou je pravá ruka. Bylo mi jasné, že mne ten smrťák chce pravděpodobně rozčtvrtit na kousky, už jsem jenom věděl, že tohle je můj konec života.
Moje krev začala stříkat snad skoro po celé místnosti, smrťák položil mou sekeru a vytáhl další bodný předmět – skalpel, začal od břicha až skoro k mému srdci, které mi ještě zatím fungovalo. Hysterický jsem zařval ještě mnohem víc, ale bylo mi jasné, že mne nikdo už beztak neslyší. Smrťák si prohlížel mé orgány, ale zatím na ně nesahal, jelikož zjistil, že jsou ještě funkční. Svůj zakrvácený skalpel schoval a znovu popadl moji sekeru, na které je už spousta mé krve, zajímalo mne o co ještě přijdu, že by o tu levou ruku? Já už pomalu zavíral oči. Jakmile ten smrťák zapřáhl tou sekyrkou směrem k o hlavu kratší, chvíli se na mne díval a řekl ,,Tohle je tvoje nová etapa života smrtelníku!'' A já už ty oči radši zavřel.