Femme fatale

Ráno jako každé jiné. Spěchal jsem po levé straně pohyblivých schodů směrem k východu. Téměř nahoře jsem si už začínal myslet, že stihnu navazující tramvaj, když dívka o pár schodů přede mnou rozhodila rukama a začala se kácet mým směrem. Instinktivně jsem se ji pokusil zachytit, ale neodhadl jsem správně okamžik a škobrtnul jsem. Hlavou jsem narazil přímo do jednoho ze schodů. Slečna mezitím znovunabyla rovnováhu. Chvíli mi trvalo, než jsem se sesbíral z ostrých hran schodiště. Oprášil jsem cípy svého kabátu o špínu ze schodů a pohlédnul jí do očí. Byl jsem okamžitě ztracen. Dlouhé černé vlasy, vystouplé lícní kosti, široká, letmo se usmívající ústa a oči, ve kterých se již bez pochyb utopilo několik nešťastníků. Srovnat si myšlenky bylo pro mě v ten moment nemožné. Nedokážu říct jestli to bylo kvůli ráně do hlavy. Náhle jsem si uvědomil, že si mě dívka zkoumavě prohlíží. Pochopil jsem, že se mě nejspíš na něco ptala. Mohl jsem duchaplně odvětit, že jsem v pořádku, ano mohl, ale místo toho jsem tam jen stál a tupě zíral na usmívající se slečnu.
„Promiňte mi slečno, nějak jsem vám nerozuměl“ vysoukal jsem ze sebe.
Dívka se usmála a vlídně opakovala mnou odtušenou otázku. „Jste v pořádku?“.
„Ano, prosím“ odvětil jsem napůl ve snu.
„Jste si jist, že jste v pořádku?“ naléhala. Vypadala ustaraně. Zamrkal jsem a ucítil, jak se mi krev hrne do tváří. Nečervenal jsem se už pár let, ale jediné co jsem v dané situaci zvládl, bylo uhnout pohledem. Chtěl jsem se omluvit, složit jí nějaký ten kompliment, ale nedokázal jsem ze sebe vymámit ani hlásku. Podíval jsem se zpátky jejím směrem a snažil se nepodlehnout jejímu úsměvu. Snaha byla marná. Přikývl jsem.
„ To je dobře. Omlouvám se za způsobené nepříjemnosti. Bohužel se s vámi budu muset pro dnešek rozloučit. Doufám, že se ještě někdy potkáme za trochu lepších okolností.“
Chtěl jsem ji zadržet ale místo toho jsem sám sebe slyšel říct polohlasem „ Tak tedy na shledanou“.

Když jsem otevřel oči, ležel jsem v bíle vymalovaném pokoji a nechápaje jsem zíral do stropu. Uběhlo pár minut a do pokoje zdravotní sestra. „ Ale, ale pan Vrána je vzhůru.“ Poznamenala. „Tak jak se máme pane Vrána?“ zeptala se.
„Kde to jsem?“ oplatil jsem její otázku otázkou.
Sestřička se usmála „V nemocnici Milosrdných Bratří pane Vrána. Nevzpomínáte si, jak vás přivezli?“.
„Ne“ odvětil jsem.
„To nevadí. Pan doktor vám všechno osvětlí, až přijde. Řeknu mu, že jste se probral.“ řekla sestřička a odešla z místnosti.
Čekal jsem. Nic jiného mi nezbylo. Doktor přišel během několika minut, sedl si ke mně na postel a s přátelským úsměvem začal „ Tak vy si nás prý nepamatujete, pane Vrána.“. Zavrtěl jsem hlavou a bolest mi vystřelila po zátylku. „Moc bych se být vámi nehýbal“ poznamenal doktor mírně. Utrpěl jste docela těžký otřes mozku“
Vypadal jsem asi dost zmateně, protože doktor si poposedl a začal od začátku. „Ráno jste šel po eskalátoru a musel jste asi uklouznout a padl jste přímo na schody. K tomu o vás zakoplo dalších pár lidí, kteří také spěchali do práce. Pomoc zavolal až nějaký student, který podle všeho do školy nijak zvlášť nespěchal. Nu, ale abych pokračoval, byl jste v lehkém bezvědomí, které se časem prohloubilo kvůli krvácení do dutiny lebeční. Operovali jsme okamžitě a upustily tlak v lebce. Takže byste měl být v pořádku, ale necháváme si vás na pozorování. Máte zhmožděná žebra a těžký otřes mozku“.
Nechápavě jsem na něj civěl a pak mu začal vyprávět svojí verzi událostí. Doktor se zamyslel. „Mozek je zajímavá věc pane Vrána. Má způsoby jak se bránit před drsnou realitou a tak některé vzpomínky potlačí a jiné upravuje i amnézie může být následkem takového zranění hlavy. Váš případ bych charakterizoval jako částečnou amnézii spojenou s traumatickým zážitkem, kterým to pro vás muselo být, ale abychom si mohli být jisti tak raději zavolám ústavního psychologa, aby se na vás podíval, pokud ovšem budete souhlasit“.
Pomalu jsem přikývl. Doktor odešel a já zůstal sám. Po chvíli mne rozbolela hlava. Převalil jsem se na bok s myšlenkou zaspat tu bolest. Sen přišel téměř hned, jak jsem zavřel oči.

Stál jsem sám v přítmí vedlejší uličky bez veřejného osvětlení a užíval si letního nočního vzduchu. Bylo krásně teplo. Procházel jsem se liduprázdnou uličkou. V tom jsem si všiml dívky stojící pár kroků ode mě, i když bych přísahal, že před chvílí tam nikdo nestál.
Neznal jsem ji, ale zdálo se mi, že jsem ji už někde potkal. Štíhlá dívka v bílých letních šatech působila nevysvětlitelně přitažlivým dojmem v přítmí uličky. Světle modrá stuha v jejích dlouhých černých vlasech ten dojem jen umocnila. Tajemstvím opředená postava poutala moji pozornost stále víc.
Pomalu jsem vykročil jejím směrem. Vypadala nervózně. Můžeme však předpokládat že by tak vypadala každá dívka, která by po půlnoci potkala s chlapem mojí výšky a mého vzezření a k tomu sama. Již jsem si za ty roky zvyknul, že mohu působit přinejmenším nepříjemným dojmem a popravdě mi to většinou vyhovuje. Za normální situace bych také šel dál bez povšimnutí a jen si zabrblal pro sebe, jak je hrozné když vás lidi posuzují podle zevnějšku, dnes však ne, dnes jsem se rozhodl tento předsudek posunout za mne. „ Dobrý večer slečno“ pozdravil jsem.
Dívka uhnula pohledem bez pozdravu. Nevypadala, že se rozhodla mne ignorovat, spíše vypadala, jakoby se mne bála, že by nejraději utekla, že samotná moje přítomnost ji děsí. Byl jsem jako na trní. Roztržen mezi odchodem a zvědavostí dozvědět se o tom plachém stvoření více. Dívka byla velmi krásná. Přišel jsem až téměř k ní když jsem se zastavil. „Nechci, abyste se mě bála“ upozornil jsem. Přišel jsem si najednou hrozně trapně, když jsem si uvědomil absurditu mého počínání. Jsme přeci po setmění v temné uličce a já se snažím oslovit slečnu, i já bych měl podezření ke komukoliv, kdo by se ke mně v takové situaci byť jen přiblížil. „Opravdu se mě nemusíte bát“ ujišťoval jsem dívku. „Ty jsi ale kus idiota“. Pomyslel jsem si. Situaci to samozřejmě vůbec nepomohlo, dokonce to umocnilo už tak nepříjemnou atmosféru. Ale něco mi nemohlo dát pokoj a stále mě přitahovalo k tomu nádhernému stvoření přede mnou.

Stál jsem tak blízko. Pomyslel jsem si, že kdybych natáhl ruku, mohl bych se jí dotknout a podívat se tajemné dívce do tváře. Chvíli jsem se zdráhal, ale nakonec jsem neodolal pokušení a rukou jsem se natáhl. Na moment jsem se zastavil, ale nedalo mi to a odhrnul jsem havraní kadeře z dívčina líčka.
Dívka se mi podívala s ledovým klidem přímo do očí. „To byste neměl“ řekla pomalu a klidně. Naskočila mi husí kůže.
„ Ve svém životě jsem už několikrát zjistil, že je lepší dělat věci, co chci a nikoli věci které bych měl.“ odvětil jsem. Ztrácel jsem se v jejích šedých očích. Nádherné oči pomyslel jsem si. Nikdy jsem takové neviděl. Vypadaly jako kalná tůň za denního světla nebo jako ranní nebe těsně před úsvitem.
Stáhl jsem ruku zpátky k sobě „promiňte, jsem to ale nevychovanec. Jmenuji se Martin a...“
„Já vím, známe se již mnoho let“ přerušila mne dívka.
To mě na chvíli zarazilo, ale moje ukecaná nátura se nedala zaskočit. “Vidíte to a mě jste hned přišla povědomá, i když jsem si byl jistý, že bych si takovou krásku jako vás pamatoval.“
Dívka na mě pohlížela nechápavým pohledem. Cítil jsem, že mi nevěří, jakoby jí ještě nikdo nikdy nesložil kompliment. „Přeci víte, že jste krásná, že ano?“ řekl jsem a už jsem chtěl pokračovat v lichocení té tajemné neznámé.
Když mne dívka opět zastavila v půli řeči „Nerozumím tomu, co říkáte, krásná, já?! To musí být nějaký omyl.“ Zněla stále tak sebevědomě.
Vyprskl jsem smíchy. Nechtěl jsem slečnu urazit, a tak jsem se pokoušel svůj smích tlumit. Ona mne mezitím pozorovala stále ve stejné poloze, jakoby se snažila rozluštit záhadu života. Když jsem se uklidnil, ptal jsem se dál „Prosím vás, neříkejte mi, že mi nevěříte? Mohla byste mi prosím říci své jméno? Třeba mi to pomůže s pamětí a rozvzpomenu se. To víte, potkal jsem v životě spoustu lidí a trápí mne, že si nemohu vzpomenout“.
Dívka jemně zavrtěla hlavou se zavřenýma očima a letmým úsměvem. Byla opravdu okouzlující. „I když vám řeknu své jméno tak si nevzpomenete, protože když jste mne viděl naposledy tak jste ho také neznal.“ Téměř zašeptala. Zamyslel jsem se, ale stále jsem si za boha nedokázal vzpomenout a její krása mě pouze rozptylovala. Oplýval mne pocit blaženosti jen z pohledu na ni.
Když nad tím zpětně přemýšlím tak jsem byl naplněn klidem a vše co jsem k tomu potřeboval, byly její hluboké šedé oči. Dlouho jsem se tak v klidu necítil. Pořád jsem se ve svém životě za něčím honil nebo plánoval nějaký další stres, ale teď jsem byl úplně klidný a zapomněl jsem na svět okolo sebe. Naposledy jsem se podobně musel cítit velmi dávno. „Prozradíte mi tedy vaše jméno, a kde jsem vás potkal?“ řekl jsem vyrovnaným hlasem.
Dívka se mi chvíli tiše dívala do očí. Pak sklonila zrak a začala vyprávět. „Jmenuji se Morgana a poprvé jsme se potkali, když jsi na hřišti upadl z houpačky. Nikdo si toho nevšiml, tvoje babička zrovna honila tvého polonahého bratra po hřišti, protože si nechtěl obléct kalhoty. Já jsem byla ten, kdo ti pomohl vstát. Praštil ses tenkrát šeredně do hlavy a pořád jsi plakal. Tvoje babička pak přiběhla a já jsem v klidu odešla, protože jsi mě už nepotřeboval.“

Když domluvila, stál jsem chvíli v zamyšlení. Muselo to být dříve, než mému bratrovi bylo pět let. Doufejme. To by znamenalo, že mě ještě nebylo ani sedm. Pohlédl jsem zpět na slečnu, nepřišlo mi, že by mezi námi byl velký věkový rozdíl, pokud vůbec nějaký. „Máte úžasnou paměť“ vydechl jsem.
Opět s letmým úsměvem lehce zavrtěla hlavou. Vypadala tak roztomile, že jsem musel odolávat pokušení ji obejmout a políbit. Básník by ji popsal jako cudnou pannu a pohádkář nejspíše jako ušlechtilou princeznu. Pro mě byla středem vesmíru.
Princezna se zahleděla zpět do mých očí a pokračovala ve vyprávění. „Pamatuješ, když jste s Ondrou lezli na borovice v lese? Jak se pod tebou podlomila větev a ty jsi propadl asi o tři metry dolů a zachytil se až ve spodních větvích?“.
“Myslel jsem, že je po mě“ odvětil jsem s prázdným výrazem. „Ale nebylo“ odvětila Morgana s úsměvem.
Zarazil jsem se „Počkej, jak o tom víš? Já myslel, že jsme byly sami.“
Úsměv se vytratil a dívka zašeptala „ Běžela jsem pro pomoc. Vypadal jsi hrozně odřený a potlučený a bála jsem se, že se ti něco stalo, ale když jsem se vrátila, byli jste už pryč“.

Mrzelo mne, že jsem si dívku nepamatoval, ale jeden pohled do jejích očí a bylo mi to jedno. Už jsem se nedokázal ovládnout, odhrnul jsem její vlasy z tváře a pohladil ji po tváři. Lehce přitom přivřela víčka a jemně opřela svoji hlavu o mou dlaň. Nerozumím proč, ale měl jsem pocit, že ji miluji a že jsem ji miloval celý život. Jen jsem.... zapomněl? Jak jsem mohl zapomenout? Objal jsem ji druhou rukou okolo pasu a přivinul ji k sobě. Zavřel jsem oči a sklonil hlavu tak aby mohla dosáhnout. Cítil jsem její horký dech na své tváři a její útlé ruce jak mne pevně objímaly. Sklonila hlavu a zabořila tvář do mého ramene. Když jsme se na moment pustily, všiml jsem si, že pláče. Jemná slzička běžela dolů po její tváři. Ústy jsem zachytil kapičku slzy, která se vykutálela s koutku jejího oka a políbil jsem ji na víčko. Zachvěla se po celém těle. „Copak se děje?“ zeptal jsem se, jak nejvíc v klidu jsem dokázal.
Podívala se mi zpátky do očí, její slzy měnily barvu jejích očí na světle modrou. Palcem jsem ji otřel vlhkou cestičku, kterou za sebou slza zanechala. Zatímco jsem nedokázal spustit zrak z jejích nekonečně krásných očí.
Morgana otevřela ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Oči ji zatěkaly, uhnula pohledem a vymanila se z mého objetí. Pomalu polkla a rozechvělým hlasem řekla „Miluji tě. Celý svůj život jsem do tebe zamilovaná, ale musím už jít a ty na mne zase zapomeneš.“
Měl jsem knedlík v krku a najednou se mi chtělo také plakat. „Nechoď, prosím. Nemohl bych jít s tebou?“ Zavrtěla hlavou a políbila mne na čelo.
Byl jsem jako přikovaný, nemohl jsem pohnout jediným svalem. Pokoušelo se o mne šílenství. Nechtěl jsem aby tenhle okamžik někdy skončil. Nakonec jsem ze sebe vypravil „Uvidíme se ještě někdy?“
Morgana přistoupila a zašeptala chvějícím se hlasem „Samozřejmě drahý, ale teď si musíme zase jednou říci sbohem, ale jsem ráda, že jsme si mohli popovídat.“ v jejím hlase úplná jistota a já jí uvěřil a uklidnil se. Objala mě. Zavřel jsem oči a přitisknu ji tak blízko jak jsem jenom mohl.

Cítil jsem, jak mi slza stéká po tváři, ale něco bylo divné. Slzička neběžela dolů kolem nosu ale spíše ke spánku. Jako kdybych ležel na zádech. Otevřel jsem oči a chvíli nechápal co se děje. Ulice i Morgana byly pryč. Místo toho jsem zíral do šedivého stropu. Celé moje tělo bylo těžké, špatně se mi dýchalo a nemohl jsem pohnout hlavou. Když jsem se očima rozhlédl kolem, pochopil jsem, že ležím v nemocnici. Vedle mé postele někdo seděl, byl to můj bratr. Už se příliš nevídáme, a proto to bylo velké překvapení vidět ho ve stavu, v jakém byl.
Profesionální číšník, který si vždy dával velký pozor na svůj zevnějšek, vypadal teď jako bezdomovec. Narostl mu dokonce plnovous. Vypadal, že několik dní už neviděl sprchu natož postel. Kruhy pod očima byly také nepřehlédnutelné. Náhle se probudil a vyskočil ze židle jako by ho bodla včela. Hlava mi stále třeštila a nerozuměl jsem příliš tomu, co se mi snažil říct. Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděl plakat a nejspíše poprvé kdy to bylo radostí.
Ničemu jsem nerozuměl, ale vzpomínka na sen s Morganou mě stále hřála u srdce. Byl to opravdu jenom sen, co to říkal ten doktor o mozku? Snažil jsem se přemýšlet, ale stále mě bolela hlava a neměl jsem sílu mluvit. Bratr mezitím zavolal doktora. Svítil mi do očí baterkou a vypadal docela ustaraně. Všechny slova, ale utopila bolest rozléhající se uvnitř mé lebky. Nemohl jsem přemýšlet, poslouchat nebo dokonce mluvit. Mohl jsem jenom spát. Zavřel jsem tedy oči a doufal, že se vrátím zpět k plaché Morganě v bílých šatech a modrou stuhou v černých vlasech.

Když jsem oči znovu otevřel, byl zde taneční sál plný lidí. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, až mě napadlo, že tohle bude další sen. Měl jsem pocit, že jsem na tanec připraven a v hlavě jsem měl plno otázek pro Morganu. Rozhodl jsem se ji najít, ale nějak se mi to nedařilo. Prohledal jsem balkony i přízemí. Po Morganě ani stopa. Vydal jsem se tedy k východu. Přední dveře se rozevřely, než jsem k nim stihl dojít a dovnitř vkročila Morgana. Všechny otázky se mi při pohledu na ni vytratily z hlavy. Když jsme se viděli naposledy, byla to nesmělá dívka.
Hedvábně bílé šaty s dlouhými rukávy končící v cípu uvázaným k prostředníčkům ukazovaly celá její sněhově bílá ramena. Světle modré krajkování spojovalo rozparek, končícím vysoko na stehnu, téměř neviditelnou pavučinou. Další krajky pak zakrývali její dekolt. Přes ramena ji spočívalo načechrané boa s černých per, které nádherně ladilo s její vlastní černou hřívou načesanou nahoru. Světle modré oční stíny a černá rtěnka už jenom dokončili umělecké dílo mojí zkázy, jehož ztělesněním byla bytost, která ke mně kráčela sebevědomým krokem. Prošla okolo mne bez pozdravu. Otočil jsem se za ní a dlouhými kroky ji dohnal. Nabídl jsem jí rámě a ona přijala.

Došli jsme až na okraj tanečního sálu. Tam se ke mně otočila čelem, pohladila mě po tváři a spočinula dlaní na mém rameni. Jemně se na mě usmála. Chytil jsem ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Nastavil jsem ruku zhruba do výšky svého ramene a ona tou svou spočinula v mé dlani. Její ruku jsem jemně přidržoval ve vzduchu, jako by byla motýlek. Jednal jsem s ní zkrátka, jak nejjemněji jsem dokázal.
Začali jsme tančit. Neměl jsem tušení, co hraje kapela, ani jsem neznal žádné taneční kroky. Prostě to všechno přišlo tak nějak přirozeně, jako bych byl pro dnešní tanec stvořen. Žádné chyby, žádná nervozita, jen jsem hleděl zpříma do jejích očí a nechal se nést nohama.
Naprosté ticho přitom panovalo v mé mysli, jak jedinou podstatnou věcí se pro mě stala Morgana a její oči. Cítil jsem poutko jejího rukávu, jak se mi tře o dlaň s každým krokem, cítil jsem její vůni, která mě přitahovala stále blíž. Její vůně byla možná ještě opojnější než její pohled. Chtěl jsem ji říct jak je nádherná a jak moc jí to sluší, ale myslel jsem si, že by to jen zkazilo atmosféru. Tančily jsme tedy dál.
Zdálo se mi, že tančíme bez lidí a bez hudby, jako bychom zde byli jenom my dva. Nepovažoval jsem to za důležité. Nepotřeboval jsem nikoho jiného. Pomalu jsme začali zpomalovat otáčky, až jsme se přesunuli do jakéhosi pouhého pohupování z nohy na nohu. Pustil jsem její ruku a dlaní jsem sklouzával podél její paže dál k jejím bokům. Její ruka, kterou jsem opustil, se mezitím uhnízdila na mém druhém rameni. Chvíli jsme se tak houpali do rytmu hudby, která tam již dávno nebyla, a pak jsme zastavily úplně.
„Víš už, kdo jsem?“ zašeptala Morgana. Váhavě jsem přikývl. Nebyl jsem nervózní. Neměl jsem strach. Vlastně nic co bych si dříve myslel, že bych v této situaci mohl pociťovat. Místo toho jsem byl neuvěřitelně v klidu a odhodlaný udělat poslední krok. Byl jsem rozhodnut: žádná další nemocnice, žádné starosti a utrpení, žádná bolest, už nikdy. Vzal jsem její spanilou tvář do dlaně tak jemně jak jsem jenom mohl a políbil jsem ji. Zalila mě neuvěřitelná slast. Jen já a Morgana navždy svoji v jednom věčném objetí.