Johanna

Vždy s ní přicházejí stíny a temnota. Ztrestá všechny, kteří pošpiní její jméno.Nezajímá ji pohlaví, ani věk. Nezajímá ji odkud jste přišli a už vůbec ji nezajímá váš příběh. Vkrade se k vám potichu, bez jediné stopy. Nikdo ji neviděl, nikdo ji neslyšel, a přesto není úniku. Polapí všechny a pak už nikdo nikdy více nespatří světlo světa. A nemyslete si, že se proti ní můžete postavit. Směju se takovým chudákům!! Nevšimne si vás, jen pokud uctíte její památku. Jen pokud se jí budete opravdu bát. Oni jen z dálky viděli, jak stála uprostřed té dlouhé betonové cesty v poli, kterou osvěcoval pouze měsíc. Chvíli se rozhlížela kolem sebe, rozběhla se jako o život a zmizela v nedalekém tmavém lese.. Pořád mě navštěvují lidé z vesnice, byť jsem je nikdy ve svém životě ani jednou nespatřila, a doufají, že jím řeknu, co se jedné chladné květnové noci stalo. Nerozumí mému strachu, protože báchorkám nevěří, a proto se mi snaží porozumět a rozuzlit staré pověry. Každý rok někdo z naší vesnice zmizí beze stopy a nikdo neví proč. Děje se to od její smrti a nikdo tomu nemůže zabránit. Spousta lidí tvrdí, že zahlédli u lesa bytost v noční košili vždy noc před tím, než se někdo ztratil. Já vím, že v tom má prsty ona. Na naší vesnici leží kletba a nikdo nemá nejmenší tušení, jak závažná je. Je to prosté, za krutost se platí nejvyšším trestem. Johanna se nám mstí. Ty, kteří se jejímu příběhu vysmívali, nebo snad zneuctili její památku, našli mrtvé. Jejich tělo leželo v křečích na kraji či uprostřed lesa. V obličejích těchto ubožáků se zrcadlila hrůza a neskutečný strach. Leželi v louži někdy ještě teplé krve špinaví, poškrábání a otlučení, jakoby celou noc lesem utíkali a snažili se uniknout. Všichni se však zabili sami. Nechápu, jak se jim to mohlo povést, ale každý z nich si vlastníma rukama zlomil vaz. Jednou jsem tam zahlédla ležet mého souseda, který chvíli před tím, než jsme ho tam našli bezvládně ležet oznámil, že vše má určitě na svědomí chladnokrevný sériový vrah. Pochyboval, a už jen to se trestá. Když jsem nad ním stála a tiše jsem ho litovala, neubránila jsem se pohledu do jeho očí. Ach bože jak velký trest ho neminul! Vylekala jsem se! Vypadaly zmateně a tak prázdně! Ten pohled nikdy nezapomenu. Jako bych v nich viděla Johannu. Málo lidí ví, jak přesně se jmenovala. Někteří dokonce říkají, že přijela z ciziny a dávají jí na můj vkus až moc moderní jména. V hospodě u piva se dohadují, jestli se jí říkalo vznešeně Scarlett nebo více vesnicky Jorika. Tak starý je to příběh. Jediný, kdo si Johannu Waynovou pamatuje jsem já, a já vím, že tomu bylo úplně jinak, než si celé generace vypráví. Vím dokonce i to, že se tento příběh opravdu stal, a že se nejedná pouze o výmysl, který si vypráví klevetnice v neděli u kostela. A já hodlám otevřít staré rány, a krůček po krůčku se ponořit do minulosti. A i když mi má paměť tak dobře neslouží, vylíčím ho tak, jak nejlépe dokážu. Protože když jsem ještě bývala mladá, zrzavá a oblíbená Ruth, Johannin příběh jsem držela v tajnosti. Tmavovlasá vysoká dívka, trošku vyzáblá, ale hodně atraktivní, se vždy držela zpátky. Chodívala všude sama a každému se vyhýbala, protože nechtěla, aby se na ní dívali. A přes to, když vcházela do našeho obchodu pro čerstvé pečivo, s obdivem jsem pozorovala její osobnostní kouzlo. Okamžitě mě vždy uchvátila. Dívala jsem se na její dlouhé tmavé lokny, ale nenápadně, aby se nelekla a neutekla, protože potom bych přišla o její přítomnost, která mě vždy trochu vzrušovala. Sledovala jsem její ladnou chůzi a tiše jsem jí záviděla její rudé rty, které by snad každý chlapec bez námitku políbil. Její oči vždy rozzářily celý její obličej, i když se nikdy moc neusmívala. Byly skoro černé, možná kvůli tomu se mi zdály tak tajemné a vzbuzovaly ve mně husí kůži. Avšak, bála jsem se jí. Její krása nezakrývala ani z poloviny to, že to bývala podivínka. Ostatní se na ni nedívali mýma očima. V jednom kuse si na ni ukazovali a hloupě se jí smáli. Musím říct, že na ni byli dost tvrdí. Bavili se tím, že ji polévali vodou, shazovali na zem a jí kradli boty. Jednou si na ni dokonce počkali před obchodem, a když vyšla, házeli po ní vajíčka. Starý a ohraný dětský trik. Nikdy jsem s jejich hloupými vtípky nesouhlasila a občas jsem se Johanny zastala, protože jsem s ní soucítila a zdála se mi milá, podle mě si to nezasloužila. To si však nemysleli mí kamarádi, a já jsem se strachovala, že pokud se jím až moc postavím, udělají si terč také ze mě, a proto jsem se radši často držela zpátky. Říkávalo se jí šílená žena, a opravdu byla bláznivá. V jejích očích se mísil strach, touha a bláznovství. Niky se nevyjadřovala - mlčela - a tak nikdo netušil, co se tomuto divému stvoření honí hlavou. Nejspíš proto byla tak snadným terčem. Nebyl nikdo, kdo by se jí zastal. Její matka zemřela a otec každý večer trávil v hospodě a svou zlost si vyrýval na chudince Johanně. Její život pohlcovat strach a temnota. Nedokážu si představit co prožívala. Pamatuji si ten osudný večer, jakoby se stal včera. Vracela jsem se ze zábavy starou zkratkou rovnou domů a šla jsem sama, protože jsem měla dovoleno přijít nejpozději v 11 hodin večer a protože jsem byla vychovaná slušně, nedovolila jsem si odporovat rodičům. Ne, že by mě ostatní nechali jít samotnou. Sama jsem se jim ztratila, protože jsem se chtěla zdržet zdlouhavého přemlouvání ať zůstanu s nimi. Znáte to, radši jsem zkrátka v tichosti utekla. Přesto, že se k moci blížil červen, cítila jsem, jak se pod tenkou jarní bundou chvěji zimou. Cítila jsem se zvláštně, ani to nedokážu přesně popsat. Nocí vládlo ticho a tma, a kvůli tomu mě celou ochromila nervozita, ale přitom jsem vnímala každý nádech čerstvého vzduchu jako sousto, které mi vrací sílu a energii, a v celém těle se mi rozléval hřejivý pocit klidu. Měsíc byl zrovna v úplňku a svítil mi do kroku tak, že jsem ho pojala jako spojence a možná jsem se trochu přihlouple usmívala, když jsem kráčela nocí s hlavou vztyčenou k obloze. V tom jsem zaslechla zvláštní zvuk. Něco mezi pláčem a bezmocným kvílením. Dostala jsem strach a zrychlila jsem na kroku, ale každou minutu se zvuk stupňoval. Rozhlížela jsem se kolem sebe a mžourala jsem do tmy, abych zjistila, kdo ten děsivý zvuk vydává. Ruce jsem držela blízko u těla a pohledem jsem těkala ze strany na stranu. Míjela jsem keře a menší stromky, a pak jsem si jí všimla. Pomalu jsem se blížila ke keři, za kterým se mihotalo něco bílého. Zaťala jsem pěsti a nahlédla za něj. Seděla pár metrů ode mě, schoulená do klubíčka a celá se chvěla. Chvíli trvalo, než jsem ji poznala. Byla celá zablácená a špinavá a seděla tam jen tak v letní noční košili! Tiše jsem se jí zeptala jestli nepotřebuje pomoct, a natáhla jsem k ní ruku. Vzhlédla na mě těma černýma očima, ale chyběla v nich její okouzlující jiskra. Dívala se na mě svým prázdným bezduchým pohledem a mlčela. V zádech mi projel ten známý ledový mráz, který se dostaví v okamžiku, kdy spatříte něco příšerného. Dívaly jsme se sobě z očí do očí a já jsem si všimla až ohlušujícího ticha. Johanna přestala vydávat ten odporný zvuk. Na chvíli mě to zneklidnilo, a tak jsem se snažila zformulovat smysluplnou větu, ať nesedí na té studené zemi, protože jsem jí chtěla pomoct. Chtěla jsem sice také utéct, ale nemohla jsem jí přece nechat samotnou takto vyděšenou na odlehlém místě. Stála jsem tam s rukou nataženou k ní a čekala jsem, až se mě chytne. I kdybych tu měla být celý večer! Říkala jsem si a tiše jsem si dodávala odvahu. Po chvíli však vyjela po mé ruce a silně se do ní zakousla. Vůbec jsem to nečekala! Zaskočilo mě to - ta její šílenost mě vždy trochu děsila - ale tohle bylo příliš. Zbláznila se, blesklo mi hlavou. Uteč! Jdi pryč, vždyť je nemocná!!! Cítila jsem, jak se její špičaté zuby zarývají hluboko do mého masa. Dívala se mi do očí a byla si sebou naprosto jistá. Klečela a ani se nehnula, jenom tiskla své zuby blíž a blíž k sobě, jako by mi chtěla vyrvat kus masa. Ta bolest mě ochromila. Do hlavy mi stoupl tlak, okamžitě se mi rozbušilo srdce a celým tělem se mi rozlilo horko. Myslela jsem, že každou chvíli omdlím. Ani přesně nevím, jak jsem jí setřásla. Nehty jsem ji zaryla přímo do obličeje a myslím, že jsem ji praštila po hlavě nebo po nose, ale koho to zajímá ve chvíli, kdy mu jde v podstatě o život? Jakmile se mě pustila, rozběhla jsem se co nejrychleji a ani jsem se za ní neohlédla. Bála jsem se. Nevnímala jsem stromy, které lemovaly hliněnou cestičku, po které jsem utíkala, ani hlasitý dusot mých bot, dokonce jsem ani nepostřehla, že jsem zpátky ve vesnici. Jediné co jsem cítila, byla krev stékající přes mé prsty směrem na zem. Postupně se roztékala víc a víc, až se mi udělalo zle. Doma se s hrůzou v očích ptali, co se mi stalo, ale já jsem se nezmohla na nic. Jen jsem seděla v křesle, a dívala jsem se před sebe. Matka mi ruku sice hned zašila několika stehy, ale jizvy mi zůstaly. Ta noc byla příšerná. Bolestí jsem nemohla spát a stále jsem myslela na Johannu. Byla jsem tak vystresována, že jsem se bála pohnout. Naštěstí se mi k ránu podařilo usnout, a spala jsem až do oběda. Johanna byla na druhý den mrtvá. Její ubohé tělo našel jeden starý houbař v lese pod obrovským srázem. Jen tak bezvládně tam leželo v kaluži zaschlé smradlavé krve. Taky jsem se tam šla podívat, ten pohled mi vyrazil dech. Její kdysi tak krásné lokny byly zcuchané do chomáčů, plných jehličí a suchého listí. Její ruce a nohy byly celé poškrábané od trnů a otlučené od otcových pěstí. Ačkoli jí do obličeje nikdo neviděl, protože se jí krk zlomil do pravého úhlu, jsem si jistá, že tam měla škrábance od mých nehtů a modřinu od mé ruky. Všude kolem šel cítit nesnesitelný pach jejího zohaveného těla. Spousta lidí tvrdilo, že utíkala před otcem a do srázu spadla, ale mě bylo jasné, že tomu tak není. Sama do hlubokého srázu skočila rovnou po hlavě a zlomila si vaz. Zpráva o smrti Johanny Waynové se po vesnici rozšířila okamžitě, jako morová nákaza. Každý druhý o Johanně mluvil. Raději jsem přestala vycházet ven, protože jsem se o události toho večera nechtěla zmínit. Nedokázala bych to. Nedokázala bych se dívat do obličejů lidí, kteří ji nechápali. Ta noc mě naprosto změnila. Ztratila jsem všechny své přátele. Dlouhou dobu jsem tak úplně její příběh nechápala a nevěděla jsem, co všechno se onoho večera odehrálo. Později se však dostalo na povrch, co skrývala ve svých tajných denících. Johanna bývala skvělá dívka. Krásná a hodně nadaná, avšak nebyla moc oblíbená a doma prožívala peklo. Otec jí bil a často jí nedával najíst, dokonce ji nejednou znásilnil! A co jsme dělali my okolo ní? Nic!! Johanna byla tak plná nenávisti. Vytvářela si svůj vlastní svět a utíkala do něj z reality. Začal se jí ale vymykat z rukou. Vše, co kolem sebe viděla nebylo skutečné, přesto tomu věřila. Překročila své hranice, byla posedlá. Trhám si vlasy z hlavy, když vzpomínám na ta slova, která jsem četla z jejího deníku. Moc se mučila. Pronásledovaly jí stíny temnoty a mohli za to všichni, kteří ji ponižovali. Shodili jí sebevědomí tak nízko, že už jí nebylo pomoci. Johanna se opravdu zbláznila ze svého života, a to jen kvůli nám. Její mysl z ní udělala netvora, který se chtěl někomu pomstít. Nemohla to vydržet, a proto se zabila. Nechtěla už více poslouchat hlasy ve své hlavě, chtěla je nadobro pohřbít. Zkrátka osvobodila sama sebe. Jsem si jistá, že tu noc to už nebyla Johanna Waynová. Byla to naprosto jiná, psychicky labilní žena. Se strachem z posledních slov zavírám oči a pomalu oddechuji. Konečně jsem se zbavila toho těžkého břemene. Konečně jsem odlehčila svou duši a řekla nahlas, co se té osudné noci Johanně stalo. Přesto, že sedím klidně a vypadám vyrovnaně, uvnitř se chvěji jako osika v silné vichřici. Avšak doufám, že se nezlomím. Celý život žiji ve strachu a napětí. Johannin příběh mne opravdu poznamenal. I když jsme nikdy nebyly blízké kamarádky, cítila jsem s ní ono zvláštní propojení. Nyní se jí ale bojím. Od chvíle, kdy jsem se jí na cestě domů zbavila, na ni každý den myslím. Den po dni se strachuji čím dál tím víc, až z toho někdy začínám šílet. Přesto, že mi občas říkají podivínka - jako tehdy jí - nemyslí to zle. Jsem nyní hold stará, bláznivá ženská, ale nikdy se nezbavím toho pocitu, že jsem pro její záchranu mohla udělat víc. Johanna byla chytrá dívka, osvobodila své tělo, ale její duch se z tohoto krutého světa neztratil. Bloudí tajemnými lesy a hledá, komu se pomstít. Je stále ve střehu. Čeká tiše a klidně a pak zaútočí. A já se za ní každý večer modlím. Modlím se za to, ať mi nevezme můj život.