Bod zlomu

Kočár kodrcal noční krajinou. Seneca poodhrnula látku, která zakrývala okénko ve dveřích kočáru a sledovala okolní krajinu. Měsíc v úplňku občas přitáhnul její pohled. Ráda se dívala na zářícího krále noci, ale úplněk přinášel vzpomínky, které se snažila zatlačit do nejvzdálenějšího kouta své mysli.

Tenkrát…

Seděla na posteli a znovu a znovu četla slova napsaná na pergamenu, jenž držela v rukou. Byla to milostná báseň od šlechtice, který často navštěvoval jejího otce.

Kolik jí tehdy bylo? Šestnáct? Byla tehdy tak naivní, tak důvěřivá.

Pod básní bylo připsáno pár vět. Psal, že by se s ní rád setkal. Šla tam, v očích jiskřičky nevinného nadšení.

Zavřela oči. V myšlenkách opět viděla onu noc. Mírně sněžilo a na zemi ležela vrstva čerstvého sněhu. Nad hlavou jí zářil úplněk.

Jasně viděla jeho vážnou tvář s šedýma očima, jeho tmavě hnědé vlasy. A v mysli se jí znovu rozezněl jeho hluboký hlas, jenž jí tehdy zněl tak překrásně a teď prohluboval její hněv.

„Doufal jsem, že se s vámi setkám.“  

„To já taky.“

Usmáli se na sebe a dali se do hovoru. Hovor plynul hladce, zabrala se do jejich rozmluvy, tak že přestala vnímat čas a svět kolem sebe. Ani si nevšimla, jak ji pomalu odvádí dál od lidí, do míst, kde budou úplně sami.

Když zastavili, byli na okraji lesa.

„Dokázal bych s vámi rozprávět celé hodiny. Přál bych si tuhle chvíli protahovat donekonečna. Být neustále blízko vás. Tak moc je mi vaše přítomnost příjemná.“

„Myslíte to vážně?“, usmívala se potěšeně.

Přistoupil k ní blíž a naklonil se k ní. Taky se k němu mírně naklonila.

Náhle jí však prudkým pohybem popadl za rameno. Než stačila překvapeně vykřiknout, projela jí tělem pronikavá, paralyzující bolest, když jí zaryl špičáky do krku. Podlomila se jí kolena. Zachytil ji, než se zřítila k zemi. Po chvíli jí odhodil, jako použitou, bezcennou panenku.

„P-Proč?“, cítila se hrozně slabá, viděla trochu rozmazaně. Jeho chladný, bezcitný hlas, však slyšela až moc dobře.

„Hlupačko.“, dívala se na něj a i přes zamlžené vidění, si dokázala představit, že se povýšeně, pohrdavě usmívá.“ Sladká slůvka jako tahle, nejsou nikdy pravdivá.“

Kopl jí do tváře spršku sněhu a odešel.

V tu chvíli, jako by se v ní něco roztříštilo. Položila hlavu do sněhu, zkřehlé dlaně zaťaté v pěst. K jejímu překvapení, se jí však nechtělo moc brečet. Místo toho cítila vztek, spalující vztek smíšený s bolestí.

Později jí našli muži jejího otce. Byla zmrzlá na kost. Ale podařilo se ji zachránit. Něco se nicméně napravit nedalo. Kromě toho, že přestala být člověkem, prošla i psychickou změnou.

Neuvědomovala si to, ale když se teď zastavila a podívala se zpět, vnímala to. Ta noc, byla jen první ranou, prvním krůčkem. Zabíjení lidí kvůli přežití, pití jejich krve, deprese, jenž měla po tom, co se stala upírem, nedůvěra, strach, které kolem sebe cítila, tiché nepřátelství lidí, kteří se k ní otočili zády. Způsobily, že skrytý vztek a bolest, nezmizely, naopak rostly a tuhly v ještě temnější emoce, které obalily a dusily to, co zbylo z její lidskosti.

Už se netrápila, neváhala, když musela někoho zabít. Zabíjení se pro ni stalo součástí každodenního života. Přestala mít výčitky svědomí.

 Zhluboka se nadechla, zavřela a zase otevřela oči. A na malou chvíli její černé oči změnily barvu na jasně rudou.