Konec dobrý, všechno dobré...horror?

Konec dobrý, všechno dobré

Žiji s rodinou v malém domku u hřbitova. Ozývají se od něj různé zvuky, až mi běhá mráz po zádech.

Když jsem byla malá, vždy jsem musela spát u rodičů, protože jsem se hrozně moc bála. Bylo to prostě příšerné.

A taťka si to užíval. Když jsem spala u nich, strašil mě historkami, že se tam oběsila nějaká dívka a od té doby tam straší, že se říká, že tam je vchod do pekla a že se asi právě teď otevřel…

I když jsem na duchy nevěřila, zvuky mi napovídaly, že tam asi vážně straší. Samozřejmě to byla blbost. Duchové neexistují. Nebo snad ano?

Možná si myslíte, že jsem úplně blbá, ale kdyby jste žili u hřbitova, už by vám to tak nepřipadalo.

Jednou jsem si četla historii hřbitova.
Prý tam dřív byl rybník a nějaký muž v něm utopil svou manželku a syna. Hrozná představa.

Sice mi už je jedenáct a já bych se neměla bát (hlavně, když ani není čeho), není tomu tak. Stále se bojím. I přes to, že vlastně není důvod.

Ostatní holky se mi jednou smály, když jsem se jim svěřila. Řekly, že jsem chudinka a že jsem divná. Utekly a už se se mnou nebaví. Bylo mi to líto. Přišla jsem o kamarádky jen proto, že jsem se jim svěřila.

Když je náhodou někdy potkám a pozdravím je, utečou a pak si na mě ze stínu ukazují: koukni, to je ta divná, co se bojí duchů!

Už si z toho nic nedělám. Dřív jsem to řekla rodičům. Taťka mi řekl, že si z toho nemám nic dělat. Prý jen nemají o čem mluvit, tak pomlouvají.

Je to tu zase. Zase ty divné zvuky vycházející od hřbitova. Ale dnes ten strach přemůžu. Přemůžu, přemůžu, přemůžu,… Budu spát ve svém pokoji.

Když jdu spát, kouknu se z okna. Ztuhnu. Na hřbitově je přízrak. Chodí sem a tam a občas se sehne k zemi, jako by jí něco šeptal.

Ale tentokrát strach přemůžu, opakuju si pořád dokola. Vzala jsem si na sebe kabát, v noci je zima.

Když otvírám branku hřbitova, polije mě horko i zima zároveň. Jdu směrem k přízraku. Zdá se mi příliš velký, možná i hrozně nebezpečný…

Přízrak se otočí ke mně a ze stínu na mě koukají jeho zlé černé oči. Zařehtá. Cože? Jsem si zcela jistá, že duchové neřehtají. A nemají čtyři nohy. A…

Vyjde ze stínu. Je to kůň!!! To by mě ani ve snu nenapadlo.

“Tak to ty tady strašíš, a žádný přízrak”, šeptám mu, když ho hladím. “A za to, že jsem tě potkala v noci, ti budu říkat Dark Night”. Dark Night zaržál, jako by mi rozuměl.

Vedla jsem ho domů do stodoly. Nikdo v okolí nemá koně, takže taky nikomu nebude vadit, když si ho nechám. Dala jsem mu vodu do kyblíku. Ráno mu budu muset sehnat nějaké jídlo.

Tatínek slyšel rachot a šel se sem kouknout. Zeptala jsem se, jestli si můžu Dark Nighta nechat. “To víš, že můžeš, Minno. Hlavní je, že ses už přestala bát.” Objala jsem tátu. Je to ten nejlepší táta na světě.

Kamarády už nepotřebuji: stačí mi Dark Night. To je přítel, který mě nikdy nezradí.