666. Divize Zatracených

Na dnešek se mi zdál sen, že jsem se ocitl na místě, jež nápadně připomínalo naše město. Stromy v parku i aleje podél cest vedoucích z města, stejné domy na stejných místech...Jen žádné barvy nikde nebyly- šero, tráva shnila a byla tmavě hnědá, na šedivé obloze bez hvězd jen nezvykle obrovský měsíc tlumeně svítil zlověstnými temně rudými paprsky do šedočerné tmy kolem. Stromy měly holé koruny bez jediného lístku a rozpraskané kmeny bez života.
Krom mě nebylo nikde ani živáčka. Ten temný svět kolem působil děsivě, ale zároveň jsem cítil, že se mi líbí mnohem víc než ten původní.
Procházel jsem se po liduprázdném městě a sledoval tu zkázu kolem sebe. Mírný vánek mi občas zanesl do nosu mrtvolný zápach, ale ani to mne neděsilo- nemám žádné přátele, takže jsem se neměl o koho bát...
Na ulicích ležela rozkládající se lidská i zvířecí těla, pár jsme jich viděl viset z oken. Jistý pan Krlec z Masné ulice se takhle houpal ve vánku, visíce za střeva z okna svho staromládeneckého bytu. Nikoho jsem však nelitoval, v tomhle všivém světě nebylo nikoho, komu by na mě záleželo, ani nikoho, kdo by mě měl rád. Nikdy jsem nikoho nezajímal, každý se mě stranil. Nikomu jsem nepřál nic zlého, ale lítost jsem rozhodně nepociťoval.
Na ty mrtvoly nebyl hezký pohled, ale strach se mne nezmocňoval-mrtví mi už neublíží!
Mířil jsem k radnici, abych se podíval na městečko z výšky, z radniční věže. Cestou jsem se díval do výloh dobře známých krámků. Prodavači leželi na zemi v tratolištích krve a krkavci, kterých tu bylo všude plno, ožírali jejich rozkládající se maso. z jejich mocného skřeku šla hrůza, kroužili nade mnou, ale nevšímali si mne. Jako bych tam snad ani nebyl.
jak jsem procházel kolem řeznictví, musel jsem si zacpat nos protože se z něj táhl hrozný smrad od všeho toho hnijícího masa různého druhu. Řezník sám byl oběšen na provizorním provazu ze svazku špekáčků, v hlavě měl zaražený svou sekyru na porcování prasat a po zástěře mu z ní stékal pramen sražené krve. Kolem pultu leželo několik mrtvých psů, kteří zjevně doplatili na svůj hlad...
Některá auta na silnici hořela, jiná byla nabouraná a rozmlácená. Těla v nich už žrali červi. Na rohu ulice jsem uviděl pohozené staré kolo. Nasedl jsem na něj a pokračoval mrtvým městem dál a sledoval všechnu tu zkázu kolem.
Řiditelka základní školy ležela na schodech u vchodu do budovy. Té jediné mi přišlo alespoň trochu líto, ona jediná se ke mě chovala dobře. Vždycky, když mě k ní přivedli a žalovali, co jsem zas provedl, laskavým hlasem mi říkávala ,,Ty kluku, ty rosteš pro šibenici." Ale holt už to má taky spočítaný.
Konečně jsem dojel k radnici.
Starostova žena byla nabodnutá na stožár a potrhaná vlajka jí takřka vlála ze břicha. Pěkný symbol naší státnosti, pomyslel jsem si trpce.
Starosta seděl ve své kanceláři v křesle za masivním dubovým stolem, s očima vytřeštěnýma patrně od strachu. v hlavě měl díru po kulce. Po celé místnosti jeho kanceláře byla poházená různá lejstra, jak je tu rozmetal průvan z rozbitého okna. Prošel jsem kanceláří dozadu ke schodům do věže, abych se na zkázu svého světa podíval z výšky. Shora to byl úplně jiný pohled. A náhle se mi to zalíbilo.
Všiml jsem si, že z pobořeného kostela stoupá hustý černý dým. Rozhodl jsem se zajít podívat z blízka, jak to odnesl, svatostánek našich oveček božích.
Dveře kostela byly zavřené. Zatlačil jsem tedy na ně, načež se s hlasitým vrznutím otevřely. Obraz zkázy přede mnou se mi moc líbil- oltář hořel, okna se svatými obrázky byla vymlácená, lavice rozházené a rozbité. Kněz byl ukřižován nad oltářem a jeho tělo se právě škvařilo v ohni.
Tu se za mnou zavřely dveře a já se prudkým škubnutím otočil. Stála tam postava oděna celá v černém, dlouhý kožený kabát, na hlavě kápi. Teprve teď jsem se poprvé lekl, za celou tu dobu co jsem v tom postapokalyptickém světě.
Postava se rychle přibližovala, až stála na krok ode mne. ,,Buď pozdraven, příteli," řekl mi. Podle hlasu jsem poznal, že je to muž. Hrozně mu páchlo z úst, po cigaretách a pivu.
Na otázku co je zač odpověděl: ,,Jsem ten, koho jsi zavolal- generál Armády zatracených duší, jež na TVÉ přání přišla ze samotných Pekel, aby vyhověla tvému přání." ,,Mému přání?" Zeptal jsem se nechápavě. ,,Ano, tvému přání. Totiž pobít ty psy, co tě zatratili a učinili tak z tebe vyvrhele na okraji společnosti." To mi vzalo dech. Pravda, zahrával jsem si s černou magií, ale že se mé temné touhy naplní...tomu jsem snad ani nevěřil.
Generál mne vzal ven před kostel. Stáli tam stovky mužů vyrovnaných v řadách. Byli oblečeni v jakýchsi uniformách, dlouhých černých kabátech a vysokých botách. Někteří měli hlavy skryté pod kápí, jiní měli jen vojenské čepice. Jejich obličeje byly podivné, bledé, propadlá líčka, bezvýrazné nepřítomné oči. Přes ramena pušky s bajonety. Pár jich drželo v ruce plamenomet.
Na výložkách kabátů měli rudé pentagramy s číslem 666.
,,Kdo jsou ti muži?" Otázal jsem se generála. Místo odpovědi luskl prsty, načež se muži postavili do pozoru, jeden, zřejmě velitel pluku, vystoupil z řady, zasalutoval a drsným hlasem spustil: ,,Šestistá šedesátá šestá divize Satanovy armády nastoupena v plném počtu. Čekáme vaše rozkazy, pane!" Generál řekl jen ,,Pohov," podíval se na mne a roztáhl ruce. ,,Tak nač čekáš? Teď jsme pod tvým velením. Rozkazuj dle libosti a neber na nic ohledy! Jsme zatracenci Pekel, pro nás žádná morálka neexistuje...Tak jen rozkazuj dle libosti!"
Chtěl jsem jít a rabovat, rozbíjet věci, střílet do oken...a nakonec to všechno podpálit a pak jít dál. Mstít se těm, kdo mne zatratili, zradili a vysmáli se mi.
V tom se ale do mrtvého ticha ozval hlasitý cinkot. Byl to můj budík a vteřinu na to už jsem se vzbudil. Čert aby vzal ten prokletý budík!
Po paměti jsem jej nahmatal vedle postele, oči jsem však neotevíral, doufaje že snad ještě usnu a znovu se octnu v tom krásném snu a půjdu dokončit, co jsem chtěl...Bohužel, nepovedlo se.
Když jsem vyšel z domu s cílem zajít si do trafiky pro cigarety a pak do školy, viděl jsem barevné město. Takové jako vždy. Protáhl jsem obličej a naštvaně se vydal na svou nudnou, každodenní cestu.
Řeknu vám, ten tmavý svět ve snu se mi líbil víc...