Ďáblův švec

Pan Schmidt žil se svou ženou na předměstí Chemnitzu, kde se narodil a s výjimkou těch pár let, co byl v učení, tu trávil celý svůj život. Vyučil se ševcem a po návratu ze školy si založil malou dílnu. Krom zkušeností v oboru získal během svého učení také lásku. Lásku k dívce, která se měla brzy stát jeho manželkou.
Dlouhá léta měli krásný, ne-li snad přímo ukázkový, vztah. Jenže paní Dorotte Schmidtová byla tak trochu koketa. Vědoma si svého půvabu a neobyčejné krásy, ráda pozorovala muže, kteří se div nervou o to, kdo jí u baru připálí cigaretu. Ne že by si manželka ševce mohla dovolit trávit noci po barech luxusních podniků, ale ráda se účastnila různých plesů, bálů a jiných společenských akcí.
Pan Schmidt byl nejdříve proti, nikdy ho však nemusela přemlouvat příliš dlouho. On se totiž pan Schmidt rád napil. Obvykle netrvalo dlouho a přestal se věnovat tanci s manželkou a místo toho obracel dnem vzhůru jeden korbel piva či kalich vína za druhým. Na snobské řeči intelektuálů nikdy moc nebyl, protože jim nerozuměl, a pokaždé se našel někdo, kdo s ním popíjel až do rána.
Dorotte si pak mohla v klidu užívat pozornost pánů kolem sebe.
Bylo to na podzim, když Dorotte zase přišla za svým mužem. ,,Příští týden bude v Chemnitzu ples. Dlouho jsme nikde nebyly, tak co kdybychom tam šly?" ,,Nemám ty candrbály rád," odpověděl suše. ,,Každej se tam sanží dokázat, že je víc než ostatní a přitom žije z ruky do huby, jako my." Na to Dorotte nic neřekla, stejně ví že ho nakonec přemluví. Jako vždycky...
Několik následujících dní se paní Schmidtová chová ke svému muži velmi vlídně, vaří jeho oblíbená jídla, je milá, zkrátka mu podstrojuje. Dělá to tak pokaždé a sama se diví, že si to pan Schmidt ještě neuvědomil. Nicméně, i tentokrát to přineslo své ovoce.
Když dorazili manželé na ples, byla už zábava v plném proudu. Dorotte hned ve dveřích potkala svou kamarádku Martu, rovněž dámu která si náležitě užívá když je o ni zájem. Marta jim představila svůj doprovod- mladého elegána ve fraku, který byl přesně tím snobským intelektuálem jaké pan Schmidt nesnáší. Ale překonal se a dobrých dvacet minut se s ním nuceně bavil o věcech, o kterých vlastně nic nevěděl. Vlastně spíš jen přikyvoval a tvářil se jako že ho ty řeči zajímají.
Konečně se ten mladý elegán omluvil a šel tančit s Martou. Od pana Schmidta očekával totéž, jenže toho ani nenapadlo, aby šel tančit s manželkou. Namísto toho se odebral k baru a užíval si po svém.
Vždycky se rád a hodně napil, dneska měl ale neobvykle velkou žízeň a mizel v něm jeden pulitr za druhým. Pivo tu točili dobré, správně vychlazené, což jako by jeho žízeň jen zvětšovalo. Každé druhé pivo poctivě zapíjel kořalkou takže byl brzy opilý. A protože Dorotte měla jako obvykle o společnost postaráno, nebránilo mu nic aby nasával až do samotného konce plesu.
,,Tak tohle je poslední," říká barman. ,,Pro dnešek končíme." Pan Schmidt cosi zavrávoral, vypil celé pivo naráz a těžkým krokem se odpotácel hledat manželku. Ta byla s jedním ze svých ctitelů ještě na parketu a tančila na poslední tóny doznívající poslední skladby této noci. Pochopitelně se jednalo o ploužák, takže si Dorotte a ten cizí muž byli dost blízko.
Pan Schmidt se k nim dopotácel ve chvíli, kdy hudba zrovna dohrála, ale ještě si všiml jak jí ten muž cosi šeptá do ucha a ona se decentně pousmála. Sotva si všimla že jí manžel pozoruje, spěšně se se svým společníkem rozloučila a šla k manželovi který se opíral o sloup, aby neupadl protože rovně nebyl schopen stát.
,,Tak co? Už jsi se rozloučila se svym šamstrem?" Namísto odpovědi obrátila oči v sloup a povzdechla si nad jeho stavem.
,,Nech toho. Jsi zase úplně na mol, Arne."
Následovalo nesrozumitelné vrávorání, zakončeno jediným dostatečně srozumitelným slovem ,,kurva".
Dorotte vyvedla manžela ze sálu a po pár nekonečně dlouhých minutách stály venku před radnicí, v níž se ples konal. Přivolala taxi, pak mu pomohla nastoupit. Cestou byl pan Schmidt na manželku velmi hrubý. Byla na jeho opileckou vulgaritu zvyklá, ale tentokrát byl nepříjemnější než obvykle.
,,Přestaň už mě laskavě urážet, ty jeden násosko!" Vypěnila.
,,Co si to dovoluješ, ty jedna couro?!"
Zrovna v tu chvíli zastavil vůz před jejich domem. Dorotte vystoupila, zaplatila taxikáři a naštvaně zamířila ke dveřím, kterými za sebou důrazně práskla.
Panu Schmidtovi chvíli trvalo, než se svým potácivým opileckým krokem došoural za ní. Při vstupu zapomněl překročit práh, zakopl a upadl na zem.
,,Tak mě sakra zvedni," křičel na ženu a jednou rukou se držel za bolavou hlavu, zatímco se tou druhou podpíral při opakovaném pokusu vstát.
,,Ani mě nehne. Jdu spát a opovaž se mě rušit, až se připlazíš do ložnice!" Odsekla a odkráčela nahoru po schodech.
Trvalo asi dvacet minut, než Arne konečně našel dost sil aby vstal z podlahy, nakonec se mu to ale povedlo. Na schody si ve svém stavu netroufal, byl rád že jde po rovině, natož aby se šplhal nahoru do patra. Tak zamířil do kuchyně. Vyndal ze špajzu lahev jakéhosi likéru a dopřával si plnými doušky.
Asi po hodině byla lahev prázdná a nový nával alkoholu v něm probudil novou sílu.
Vyšel nahoru do ložnice a zamířil rovnou ke spící ženě. Stoupl si k ní před postel a mlčky jí pozoroval nenávistným pohledem.
,,Já se dřu jako idiot, dělám od nevidim do nevidim, nemám ani na nový sako a ta kráva si strajdá po plesech a utrácí moje peníze za nový šaty, jako by sme byly nějaký milionáři. A ke všemu se mi tam kurví s každym, kdo se na ní jenom podívá!" Říkal si.
Popadla ho šílená zlost. Vyndal z kapsy nůž, který si s sebou přinesl a beze slova jí ho vrazil do srdce.ak ho vytáhl a bodl znovu. A znovu. Bodal a bodal, jako smyslů zbaven.
Když bodl naposledy, ulehl do postele vedle jejího mrtvého těla a klidně usnul.
Vzbudil se až kolem poledne. Vstal, na mrtvou se ani nepodíval a šel si uvařit oběd. Po obědě odnesl mrtvolu své ženy do dílny. Tělo stáhl z kůže a rozsekal na malé kousky, které později odvezl hluboko do lesa a zakopal.
Kůži zpracoval a ušil z ní několikero párů bot. Jeden pár si nechal, zbylé prodával na trhu, jak tomu dělával obyčejně.
Po nějakém čase přišla Marta a sháněla se po Dorotte.
,,Není tu," řekl jí pan Schmidt. ,,odjela ke své tetičce na venkov a nevím, kdy se vrátí."
To Martě na pár týdnů stačilo. Pak se ale objevila znovu a že prý jí dopis, jež poslala na adresu Dorottiny tetičky, vrátili jako nedoručitelný. Arne se s ní odmítal bavit a vehementně popíral, že by věděl, kde je jeho žena.
Asi dva týdny na to přišla policie a vyptávala se po Dorotte. Nahlásili nám jí jako nezvěstnou, řekli. Prohledali celý dům, i se sklepem a půdou, a pana Schmidta si odvedli na stanici k sepsání výpovědi ve věci zmizení jeho ženy. Hned ho ale pustili, protože nebylo žádných důkazů, že by o ní něco věděl.
Po pár dnech se však ozval policii taxikář, který je vezl z onoho plesu a vypověděl, že ,,ten pan Schmidt byl na dámu velmi hrubý a dokonce ji nazýval děvkou. A taky byl děsně moc ožralej, pane inspektor."
Následoval nový výslech Arneho a ten se po pár hodinách s klidem přiznal, že svojí ženu zabil a dopodrobna vylíčil jakým způsobem se zbavil jejích ostatků, i že z kůže ušil boty. Dokonce se zdálo že je na to hrdý a chlubil se, že takové krásné boty ještě nikdo nikdy neušil.
Brzy byl soud. Arne Schmidt byl za svůj bestiální čin, jež nemá v celé historii obdoby, odsouzen k trestu smrti provazem a bude pohřben za hřbitovní zdí, coby nejhorší vyvrhel, který kdy v tomto městě žil.
Od té doby po Chemnitzu kolují historky a pověsti o ,,Ďáblovu ševci", jak jej lidé nazvali.