Fantom

Fantom


„Čím čistší oběť, tím špinavější ruce vrahů.“
Stanisław Jerzy Lec


Jedné noci, když za okny vytrvale šuměl déšť, jsem seděla na kraji lůžka a zamyšleně hleděla do tmy. Blížila se obávaná hodina, kdy fouká studený vítr a černá noc neochotně ustupuje před jasným úsvitem. Celou zem brzy zaplaví zářivá barva krve...
Přišel podzim a listy divoké révy již počínaly sbírat rudý nádech. Odrůstala zdi domu, neúnavně šplhala až vysoko do oken. Ale v nočních hodinách bylo všechno černé. Hustá spleť listoví ležela jako těžký příkrov na laťovém zábradlí pavlače. A podobně neproniknutelný příkrov smutku tížil i mne...
Hrozil mne rozdrtit každým okamžikem. Byla jsem slabá, příliš slabá na to, abych ho ze sebe dokázala setřást. Vrhal na mne temný stín, který mi užíral život. Věděla jsem, že se té drtivé tíhy nikdy nezbavím. Byla jako kámen, který mne táhl ke dnu.
Říjen přinesl sychravé, vlhké počasí a zamračené dny, které se rychle zkracovaly. Brzy se stmívalo, zato noc byla až nesnesitelně dlouhá. Nemohla jsem spát. Často jsem s otevřenýma očima ležela ve tmě, která mne z nepochopitelných důvodů děsila.
Tou dobou už všichni dávno spali, jen občas se mi podařilo zaslechnout útržkovité tóny nočního života - hlasy, křik, práskání dveří nebo kroky na schodišti. To poslední mne kupodivu dokázalo vyděsit nejvíc, protože jsem si nikdy nemohla být jistá, jestli náhodou nemíří za mnou...
Poslouchala jsem strašidelný šramot starého domu a celé hodiny čekala na důvěrně známý zvuk půlnočních zvonů z vysokých věží viktoriánského kostela, který stál ve vedlejší ulici. Připomínaly mi, že po nekonečném utrpení pokaždé přijde ráno.
Ani dnešní den nebyl jiný. Po bezesné noci jsem byla celá rozlámaná. Měla jsem volno, v pátek nebyly žádné přednášky. Dopoledne jsem stihla skočit na nákup. Sotva jsem se dostala domů, padla jsem na měkkou pohovku a pak už nevím. Za chvíli mne přemohla lehká dřímota. Když jsem se probrala, bylo skoro šest hodin.
Seděla jsem u okna a dívala se ven. Přicházely podzimní plískanice, uplakané nebe nad městem bylo neustále zatažené hustými mračny šedivé barvy. Dnešek byl jenom další z dlouhé řady nevlídných dní. Vedle mne ležela otevřená kniha, ale já nečetla.
Silný vítr zuřivě cloumal vetchými okenicemi, na skleněné tabulky naráželo spadané listí. Za zdí podkrovního pokoje však vládl klid. Až moc velký klid na to, aby mne dokázal ukolébat k letargické nečinnosti. Jako ticho před bouří!
Tušila jsem, že něco se má stát. Byla jsem celá zdřevěnělá od předstíraného sezení nad knihou, kterou jsem se ani nesnažila číst. A co hůř, byla jsem mrtvá zevnitř i z venku.
Bolavá hlava mne vyburcovala z unaveného stavu, už v ní nevřela ani kapka neklidné krve. Nedokázala jsem se pohnout, příliš vyčerpaná z akutního nedostatku spánku. Takhle skončí všichni, které naplnila temnota...
Roztržitě jsem převrátila pár stránek, aniž bych na ně pohlédla. Padala na mne typická podzimní deprese, nebo jsem se jenom bála!?
Pronajímala jsem si malý byt v podkroví, vlastně sestával jenom z jedné nevelké místnosti, patřila k ní také skromná koupelna a kuchyňka. Byl docela útulný, až donedávna jsem se v něm cítila dobře. Možná, že jsem se celou dobu prostě pokoušela najít nějaký důvod, proč bych neměla jít ven.
Sledovala jsem z okna, jak se dešťové kapky volně snáší na mokrý chodník. Jenomže pak jsem si představila prázdný byt, zhasnutá světla a k tomu ten plíživý nádech nebezpečí, který jsem nenáviděla. Ne, dnes jsem nechtěla být sama.
Rychle jsem se oblékla do nepohody - teplý kabát, kotníčkové boty na nízkém podpadku a vzala jsem skládací deštník. Okolo krku jsem si uvázala vlněný šátek, abych se nenachladila. Do tašky jsem sbalila něco na převlečení a k tomu malou taštičku s kosmetikou. Tušila jsem, že ji stejně nebudu potřebovat.
Ulice byla dlouhá a vzhledem k nepřívětivému počasí úplně opuštěná. Nikde žádný pohyb, pouze za jedním oknem v přízemí se nesměle zavlnila krajková záclona. Kdysi jsem se ráda procházela v dešti, když byl mírný. Teď na to nebylo ani pomyšlení. Snažila jsem se co nejdřív dostat na autobusovou zastávku.
Ve vzduchu visel jakýsi smutek a červené světlo zapadajícího slunce zaplavilo ulici, lemovanou vysokými kaštany. Možná ho způsobil jenom podzimní večer se svou vrozenou ponurostí, anebo za to mohly mé neklidné myšlenky.
Bydlela jsem ve velmi klidné čtvrti, plné obytných domů. Nebyl v ní skoro žádný provoz, všechny obchody i veřejná doprava byly vzdálené několik bloků. Dostat se na hlavní ulici zabralo asi patnáct minut chůze. Vždycky jsem měla ve zvyku zkrátit si cestu přes nepříliš udržovaný park.
Křivé stromky s rozevlátými větvemi se ohýbaly okolo úzké pěšiny, vystlané spadaným listím. Bylo na ní cosi nedobrého, ale nedokázala jsem to vysvětlit rozumem. Uvědomila jsem si, že přijdu pozdě. Varovali nás, že bychom se ve svém vlastním zájmu neměli dlouho zdržovat venku v pozdních hodinách.
Říkal mi to nějaký zapomenutý cit, na který se nedalo spolehnout. Neposlouchala jsem, co mi šeptá. Koruny stromů tančí ve větrné smršti, proplétají se jako sténající masa a kdosi se skrývá mezi nimi, někde za zdánlivě pevnou stěnou z povadlého listí krvavé barvy...
Pamatovala jsem si na divoký večírek, který se protáhl až do brzkých ranních hodin. Pozdě v noci jsme tudy šly s jednou dívkou z koleje. Byla jsem opilá a už si nepamatuju, jak jsem se dostala domů. Vím jenom jedno - jistá studentka byla nalezená mrtvá. Našli ji pár bloků od místa, kde bydlela.
Objevila se ve zprávách a všechny noviny otiskly děsivé články o její násilné smrti. Z takových reportáží mi běhal mráz po zádech. Tohle nebyl žádný anonymní obličej z černé kroniky, ale skutečná osoba, se kterou jsem se možná míjela na rušných chodbách univerzity. Uvědomila jsem si, jak snadno se dá zemřít. Zvlášť, když vám někdo pomůže něčím ostrým, třeba střepem z rozbité láhve od piva. Alespoň takhle to psali.
Dohadů o tom, proč ubohá dívka zemřela, bylo hodně. Mnohem horší bylo, že chladnokrevný vrah byl stále na svobodě. Mimoděk jsem přidala do kroku, protože zpustlý park se mi přestával líbit. Nechtěla jsem déle zůstávat na místě, kde se staly tak strašlivé věci...
Co si to nalhávám!? Copak jsem tak hloupá, abych nechápala, že nikde nejsem v bezpečí? Dělo se to po celém městě. Vy neznáte Fantoma a nevíte nic o jeho ďábelských zločinech. Tím lépe pro vás!
Sériový vrah si vyžádal několik obětí mezi mladými ženami a nezdálo se, že by měl v úmyslu skončit se zabíjením. Rozhodla jsem se pro dnešek přespat u kamarádky, protože jsem nechtěla být sama. Bála jsem se.
Fantomovy zločiny byly jiné - nešlo v nich o peníze, o sex, ani o pomstu. Byla to primitivní jatka, brutální a zbytečný zločin. Nestál za nimi žádný motiv, jenom nezvladatelná touha po krvi. Lidé v médiích je označili za vraždu bez příčiny, o jakých psali kriminalisté. Něco takového dosud nemělo obdoby!
Nejpodivnější na celé té záležitosti byl fakt, že vrah se vždy objevil stejně nepozorovaným způsobem, jako se poté ztratil. Někteří vyšetřovatelé dokonce došli k názoru, že naivní oběti jej musely pustit do svého domu samy. Nedávalo to smysl, ale jiné vysvětlení neexistovalo. Co když znaly Fantoma osobně? Věřily mu!?
Nikdo nevěděl, co si o tom má myslet. Neviditelný přízrak zmizel z místa činu a zbyly jen nejisté dohady. Policie byla bezradná. Tápala, protože jí chyběly důkazy. Ani zkušený kriminalista si s podobným případem nevěděl rady. Jisté bylo jen jedno - Fantom bude zabíjet znovu.

***

Dešťová přeháňka zeslábla a připadalo mi, že už nebude dlouho trvat. Za chvíli jsem přišla na zastávku. Můj autobus měl zpoždění. Podle jízdního řádu měl přijet už před deseti minutami. Musela jsem počkat na jiný spoj.
Stála jsem na malém náměstí, kolem mne prošli dva, možná tři lidé. Spěchali někam do neznáma, jako kdyby je poháněly obavy. Ptáte se z čeho? Nedám vám žádnou odpověď. Ale možná tušili to samé co já, když se bázlivě ohlédli, jestli náhodou někdo nejde za nimi.
Mé oči na pár vteřin oslepily poslední sluneční paprsky. Dopadaly na zmoklé střechy dřímajících domů, kde odpočívali ztichlí ptáci. Vytáhla jsem z kabelky zapalovač, vyklepala z pomačkané krabičky tenkou cigaretu a pak jsem pár minut zamyšleně pozorovala, jak se voňavý kouř rozplývá ve večerním šeru...
Konečně přijel můj autobus! Zhruba za půl hodiny jsem dorazila na sídliště. Omšelé paneláky s vybledlou pastelovou fasádou se bázlivě choulily jeden k druhému, za nimi se zvedalo tmavé, rozmazané pásmo kopců.
Bylo pozdě, už se rozsvítily pouliční lampy. Nebeská klenba nad nimi byla černá. Nočním vzduchem se všechny zvuky nesly mnohem rychleji než za dne. Snad díky tomu, že v nevlídných ulicích panovalo až zlověstné ticho...
Měla jsem pocit, že mne někdo sleduje. Cesta mezi šedivými budovami po liduprázdných ulicích a zapadlých alejích nebyla nic příjemného, to mi můžete věřit. Co by mohlo číhat mimo dosah světla, to si zvládnete domyslet sami.
Blikající lampy před ospalými domy mi připomínaly žluté oči. Velké kočkovité šelmy vyráží na lov za soumraku... kde jsem to jenom slyšela? Nebezpečné stíny se přibližovaly, tichý šepot ve větvích stromů zněl nyní mnohem hlasitěji. Nebo to byly jen nereálné hlasy v mé hlavě!?
Ohlédla jsem se a někde v polovině pusté ulice uviděla temnou siluetu anonymní postavy oblečené v dlouhém plášti, s kloboukem naraženým do čela. Cítila jsem, jak mi zběsile buší srdce. Ztěžka jsem spolkla to, co mne tížilo v krku. Výkřik!? Přinutila jsem se jít dál klidným krokem, i když bych nejraději utekla.
Byl to jenom starý pán se psem. Všimla jsem si, že je to německý ovčák. Dívala jsem se, dokud oba nezmizeli za rohem. Je to absurdní, ale dokonce i náhodní kolemjdoucí mne dokázali vyděsit. Copak začínám být paranoidní!?
Město žilo zahalené stínem, stínem strachu z neznáma a obavami ze smrti, která mohla číhat za každým rohem. Jen málokdo se v těchto dnech odvážil vyrazit ven po setmění, zejména šlo-li o mladé ženy. Fantom se prý potuloval nočními ulicemi...
Oddechla jsem si až u Katky. Bydlení v paneláku je všude stejné - málo místa, umakartové jádro a stěny tak chatrné, až je skrz slyšet každé slovo od vedle. Uvnitř třípokojového bytu bylo dle mého očekávání dost chladno a neútulno. Čtyři lidé - Katka, její muž a dvě děti - se sem sotva vešli.
Katka navrhla, že mi ustele v dětském pokoji. Dvojčata byla přes weekend na návštěvě u babičky, manžel se měl vrátit teprve v pondělí. Připadalo mi, že paní domu je z něčeho nervózní.
Zapnula televizi, ale nedívala se na ni. Asi to udělala proto, aby tu nebylo takové ticho. Byla roztržitá a každou chvíli se otáčela ke dveřím. Zrovna běžely zprávy. Katka zesílila zvuk.
Sice mi nic neřekla, ale já jsem věděla svoje. Připadalo mi, že se něčeho bojí, stejně jako já. Nechtěla zůstat sama v prázdném bytě někde na okraji města, kde by se mohlo stát cokoli.
V televizních novinách nebylo nic zajímavého. Skoro jsem čekala, že se v nich objeví nový případ. Naštěstí jsme neviděly žádné vraždy. Zaslechla jsem, jak někdo zaklepal. Katka šla ke dveřím. Mluvila se sousedkou.
Zůstala jsem sedět v obývacím pokoji. O tvář se mi otřela ledová ruka. Studený průvan, ale nemohla jsem přijít na to, odkud přichází. Okno bylo zavřené, ani dlouhé závěsy se nehýbaly.
Dívala jsem se ven. Byla tichá, jasná noc, nebe po dešti čistě umyté. Na míle daleko nikde nikdo - jenom prázdná čtvrť plná výškových staveb, za ní bledá pole a kolem černé siluety lesnatých vrchů.
Trochu jsem ztumila zvuk v televizi. Katka se za chvilku vrátila a poprosila mne, jestli bych jí nepomohla. Vadilo by mi, kdych místo ní skočila dolů do prádelny? Řekla jsem, že to není žádný problém.
Rozhodla jsem se, že pojedu výtahem. Zaslechla jsem tlumené zvuky z pátého patra - jak cinká svazek klíčů, když unavený nájemník odemyká dveře do bytu. To byla jediná známka života, kterou jsem zaregistrovala. Přišlo mi, že celý panelák je jako po vymření.
Za chvíli jsem stála v suterénu. Šla jsem po schodech do sklepa, skoro jako kdyby mne něco v temnotě vedlo. Počínalo si to tiše. Dost tiše na to, abych nezaslechla hbité kroky, podobné nechutnému cupitání krys...
Ve sklepě byla hrozná zima. Stěny kdysi mívaly bílou barvu, to bylo ale hodně dávno. Stop tu byl tak nízký, že jsem se ve dveřích musela skrčit. Na zemi ležely pohozené fialové tablety - jedovatá návnada na hlodavce.
Vešla jsem do místnosti, která sloužila jako prádelna. Holá žárovna visela na tenkém drátku, po stropě se vinuly tlusté kabely elektrického vedení. Bůhvíproč mi připomýnaly bledé kořeny, pohřbené hluboko pod zemí. Viděla jsem, jak se v rohu sklepení něco pohnulo. Něco živého a hladového...
Musely mne oklamat oči, za chvíli si začnu připadat jako blázen! Ještě si nestihly zvyknout na potemnělé prostředí, ve kterém jsem se pohybovala. Koš s prádlem jsem našla položený na jedné z automatických praček, všechny stály vyrovnané v řadě podél zdi.
Tma, nebo lépe řečeno nedostatek světla, mne mátla. Silné mrazení v zádech neustávalo. Snažila jsem se je nějak vyhnat z hlavy, ale nedařilo se mi to. Zase ten studený průvan! Odkud?
Nebyla zde žádná okna, dveře jsem za sebou svědomitě zamkla. Vypadalo to, že mrazivý vítr přichází ze samotných útrob rozpukané země. Jako kdyby se hluboko pod nic netušící budovou rozkládala obrovská jeskyně, kde spí nestvůrné bytosti. Nedokázala jsem uvěřit, že je to možné...
Čas vypršel a žárovka zavěšená nad mou hlavou najednou zhasla. Zůstala jsem potmě. Jednou rukou jsem k sobě přitiskla velký koš s prádlem, druhou rukou jsem bezradně tápala po hrubé zdi, odkud se pod dotekem mých prstů drolila vlhká omítka. Našla jsem vypínač.
Noční můra kolem mne se rozpadla na černé cáry, skoro jako zteřelá látka na propadlém těle hnijící mrtvoly. Odplazila se dozadu, ale nezmizela úplně. Na to bylo světlo příliš slabé. Nedokázalo ji zabít, jenom zranit!
Blížila jsem se výtahové šachtě. Zmáčkla jsem červené tlačítko, ale zápětí jsem si to zase rozmyslela. Nechtělo se mi nastoupit do stísněné kabiny - ani ne proto, že na mne působila klaustrofobickým dojmem. Ten pocit, že jsem v nebezpečí, byl stále silnější.
Temnota znovu ožila, až když jsem se k ní bláhově otočila zády. Přísahala bych, že cítím ledový vítr. Světlo vydrží jen na krátký interval. Trvá sotva pět minut, možná ani to ne. Musela jsem být rychlejší než podzemní hrůza, která vyrazila za mnou!

***

Vyběhla jsem po schodech, jako kdyby mne zdánlivě živoucí temnota pronásledovala. A možná, že to tak doopravdy bylo! Dez dechu jsem vyšplhala až do pátého patra. Celá uřícená a k smrti vyděšená, jako kdybych se snažila zdolat strmou skálu uprostřed sněhové vichřice.
Přistihla jsem se, že už několik minut stojím u dveří a sleduji děsivou hru stínů. Co když šlo o nějaký nadpřirozený jev? Tma, donedávna usazená v koutech sklepa, se svíjela jako odporné klubko hadů. Plazila se po schodišti, stále blíž...
Zabouchla jsem za sebou, aby se nemohla dostat dovnitř. Předsíň byla malá, sotva se do ní vešla vestavěná skříň, věšák a nástěnné zrcadlo. Nebylo v nic. Nic, čeho bych se měla bát. Oklamala mne mysl, zastřená podvědomým strachem z temnoty.
Ano, věděla jsem, že mne musel ošálit zrak. Jaké jiné vysvětlení by šílená iluze, že mne někdo pronásleduje, mohla mít? Pomyslela jsem si, že jsem prostě moc vynervovaná a odložila jsem těžký koš s prádlem na zem.
Když jsem se narovnala, všimla jsem si něčeho zvláštního. Něčeho červeného!? V rozdrásané zdi, ukrytá do tmavého kouta, zela hluboká trhlina - odtud přicházel studený průvan, co mne předtím tak zneklidnil!
Katčina předsíň byla jako vždy vzorně uklizená, nikde ani smítko. O to hůř pak vypadala zeď, zničená zevnitř. Otočila jsem se směrem, kde viselo oválné zrcadlo. Možná jsem v něm na vteřinu zahlédla nějaký pohyb!? Opět mne zachvátilo hrozivé podezření, že někde blízko se skrývá nebezpečný vetřelec...
Uvědomila jsme si, že to vůbec nedává smysl. Stěny panelového domu jsou jenom laciný umakart - materiál tak tenký, že slyšíte všechno, co se děje u vašich sousedů. Není možné, že zrovna v bytě mé kamarádky to mohlo být jinak. Za zdí neleží žádný prostor, kde by se někdo dokázal schovávat!
Všechno bylo nereálné, já jako ve snách. Z podrápané omítky pomalu stékaly jakési kapky, na bílém podkladu dostávaly děsivou barvu sytého šarlatu. Snášely se na zem u mých nohou.
Chtěla jsem zavolat na Katku, ale neudělala jsem to. Nepřežila by, kdyby uviděla tu rozšklebenou skulinu ve stěně! Řinulo se z ní něco jako proud krve, jakkoli absurdně to znělo. Nevěříte mi?
Nedokázala jsem pochopit, co se to děje. Jako kdyby pršelo rudé peří z černé trhliny uprostřed nějakého jiného časoprostoru, na stovky a stovky světelných let daleko od naší sluneční soustavy...
Ten pocit, že uvnitř hluboké rány zející ve zdi cosi bylo... věc, co se netrpělivě rozpínala jako obrovská améba, vyžadovala větší prostor, toužila se dostat ven! Betonová budova byla jako obrovské tělo, napadené zhoubnou nemocí.
Věc - ta, co jsem si ani netroufala popsat slovy - pohlcovala její život, hledala si svou cestu skrz krvácející stěny panelového domu, plného nic netušícím nájemníků. Nejspíš už dávno spí a neví, čí oči je tajně sledují úzkými škvírami, vyhrabanými ve zdech...
Chlad, který z ní vycházel, neměl nic společného s nevlídným počasím, jaké panovalo venku. Palčivá bolest v potrhaných útrobách vysoké budovy se znovu vzeplaja, ale tentokrát ji překryl mrazivý stín strachu.
Otevřela jsem ústa, ale můj křik umlčela nová záplava rudé krve, která se téměř současně vyhrnula ze sinale bílé zdi přede mnou. Trhlina se zvětšovala. Chatrná stěna se rozpadala a něco, něco nepopsatelně ohavného se skrývalo za ní! Ďábelské zlo se vyplazilo ze studeného přítmí stísněného vězení na světlo.
Tenké stěny bytu se zřítily, válela jsem se v něčem červeném. V čemsi, co donedávna kolovalo z žilách paneláku. Cítila jsem, jak si vřískot razí cestu mezi pevně sevřenými zuby, div mi neroztrhal rty. Nemohla jsem dýchat, a přece to byl jenom příšerný sen. Musím se probudit!
Utíkám do kuchyně a zavírám za sebou dveře. Jenomže je nemohu zamknout - nevězí v nich žádný klíč. Už vím, že jsem udělala velkou chybu! Měla jsem vyběhnout z bytu, tak bych možná měla nějakou šanci přežít. Teď trčím v místnosti o pár metrech čtverečních, ne o moc větší než obyčejný kumbál na košťata. Nikam se neschovám. Jsem v pasti!
Šílenství zničilo chatrnou klec a konečně bylo volné. A zuřivé, po dlouhém pobytu za mřížemi toužilo někoho zabít. Fantom!? Černé prázdno ve tvaru lidské postavy Fialové a rudé výbuchy barev...
Vím, že brzy přijde a já před ním neuteču. Nebudu s ním bojovat, nemám na to sílu. Nejsem schopná se pohnout a s vytřeštěnýma očima pouze zírám do zdi naproti sobě. Jsem uvězněná v noční můře. Už slyším jeho kroky! Vypadá to, že přichází z obývacího pokoje.
Rychlé tempo jeho chůze přesně kopíruje zběsilé údery mého srdce, ochromeného smrtelnou hrůzou. Tlukot splašeného bubnu mi připadá tak hlasitý, že téměř přebíjí zlověstný příchod hrůzy. Další krok se ozve mnohem blíž. Nevím, co bude dál!
Otevírá dveře, pak mu zbývá udělat ještě pár kroků a stojí za mnou. Mrazí mne v zádech, jako kdyby bylo v nevytopeném bytě deset stupňů pod nulou. Nevidím mu do obličeje. Vůbec si nedovedu představit, jak vypadá. Nikdo neví, jak Fantom vypadá. Všichni, kdo měli tu pochybnou čest se s ním setkat, jsou totiž mrtví!
Tohle je pravděpodobně ještě horší, než kdybch v sobě sebrala odvahu podívat se mu do očí. Fantom zůstane navždy pouhým přízrakem bez tváře. Krvelačná zrůda, která se celé týdny ukrývala ve špinavém doupěti na sídlišti, nenávidí denní světlo a touží po čerstvých obětech...
Hrozí, že zběsile bušící srdce mi každou chvíli vypoví službu. Nemohu začít ani křičet. Tiše sebou trhnu, když mi jeho ruka dopadne na rameno. Jenom čekám, kdy promluví a hrubý hlas z jeho hrdla se mne zeptá, jestli věřím na duchy...
Seberu ostrý nůž, položený na kuchyňské lince. Už je pozdě, nedokážu se před ním ubránit. Vidím šerednou tvář plnou špatně zhojených jizev, vypadá spíš jako strašidelná maska na půlnočním karnevalu ke dni všech svatých. Netuším, kdo jej zohavil.
Slyším Fantomův smích, zní skoro jako ječení. Spatřil strach v mých očích a v tu chvíli už věděl, že má vyhráno. Bezmocně se snažím vyprostit z jeho smrtícího sevření. Boj je marný!
Nevěděla jsem, co dělám. Poslední věc, na kterou se pamatuji, byla ta bolest Pronikavá bolest, jako kdyby něčí ruka pevně sevřela tvrdý kámen a vší silou se rozmáchla, aby mi rozbila hlavu. Ten pocit!
Najednou je všechno jinak. Probudila jsem se zmatená a rozbolavělá, hůř než kdyby mne někdo zbil. Zlý sen se změnil. Fantom zmizel! A kde je Katka!? Slyšela jsem její křik, to vím jistě - ale co bylo potom?
Hlavou mi vířily chaotické vzpomínky, jak utíkám temnou ulicí a někdo mne pronásleduje. Jak vřískám a padám na zem. Na tvrdý beton, postříkaný něčím rudým. Tekla v nich krev. Kdy se to stalo!?
Celý svět patřil temné noci, kde ožívaly pomstychtivé přízraky mrtvých. Žíznily po životě, který předčasně ukončila ruka vraha. Musely mít hlad, dost velký hlad na to, aby požíraly i hlínu a kamení. A snad i vlastní kosti, holé a slabé, zbavené nechutého násonu živé tkáně.
Byt byl prázdný. Katku jsem našla v obývacím pokoji. Když jsem ji uviděla, ucukla jsem leknutím. Ležela na podlaze, se sinalým obličejem otočeným ke dveřím. Nikdy nezapomenu na její oči - nebylo v nich nic. Anebo to byl jen hrozný sen? To kdybych věděla! Proč si na nic nevzpomínám?
Když jsem uviděla její tělo, podívala jsem se na své ruce. Byly od krve. Nedotýkala jsem se jí, neměla jsem na to odvahu. A nejen ruce - i šaty, boty, obličej. Tváře, podrápané od jejích dlouhých nehtů. Tehdy mi došlo, co se stalo - bojovala o život. To já ji ublížila.
A pak jsem si uvědomila, že to tak bylo několikrát - prchala jsem před vlastním šílenstvím a se zoufalým křikem dorážela na dveře domů, dokud mi neotevřeli. Mysleli si, že před někým utíkám. Vůbec netušili, že jsem s sebou do jejich domova přinesla smrt. Brzy je vzala k sobě. Já jsem jí pomohla.
Fantom sídlil v mé choré mysli a někdy se snažil dostat ven. Ten temný stín, který se dal spatřit pouze koutkem oka, mne nikdy neopouštěl. Nic víc, než krvavá skvrna v černé temnotě noci. To, že žil v mé pomatené hlavě neznamenalo, že není skutečný. Naopak, byl o to nebezpečnější. A chtěl zabíjet!
Začala jsem s ní cloumat, jako kdyby se Katka ještě mohla probrat. Možná byla v bezvědomí. Nebýt té hrůzné nehybnosti, tak by se zdálo, že jenom spí v mělké kaluži krve. Ani kapka nesmí přijít nazmar! Krev je příliž zvácná na to, aby se s ní plýtvalo!
Fantom je nehmotný přízrak, nemá tělo a snad proto tak zoufale prahne po krvi svých obětí. Zuřivá věc si netroufne vyplazit se ven na světlo, je jako žíznivý upír. Ožívá teprve, až zapadne slunce, znavené nekonečnou poutí po jasné obloze. Jinak by riskoval, ze ho spálí na prach.
Propluje pootevřeným oknem jako cár ledové mlhy, jako šedý závan kouře z vystydlého ohniště. Nic víc než zlý duch s mléčnými očními důlky a s ohyzdnou tváří, která připomíná karnevalovou masku. Přichází se soumrakem, přesně jako zlé sny...
Říká se, že nočním můrám a planoucímu šílenství prý vládne ohnivý měsíc v úplňku. Měsíc se svými štěkajícícími psi, s bílou kobylou a s uťatou hlavou Medůzy. Zná všechna tajemství spících lidí, kteří ani neví, jak zranitelní jsou. Fantom to ví. Bude navždy hladovět po životech jiných...
Prostě jsem nevydržela zůstat tam, kde se stalo něco tak strašného. Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit! Slyšela jsem, jak za mnou práskly dveře a jak běžím po shodech někam dolů. Už jsem takhle před někým prchala? Možná sama přes sebou!?
Ocitla jsem se na depresivně působícím sídlišti, úplně sama. Kdyby někdo z místních lidí nemohl spát a vyhlédl by ven, možná by spatřil mezi ponurými paneláky osamělou postavu, zalitou matným světlem pouliční lampy.
Plahočila jsem se po liduprázdné ulici, ztracená uprostřed hluboké noci. Na oblečení mi zasychaly rudé skrvny od krve. Bylo mi z nich špatně. Pořád cítím její slanou pachuť v ústech. Co bude dál? Nemám nejmenší tušení. Vím jenom jedno: Fantom žije ve mně!