Temnota lednice

David, 12

Už půl druhého roku máme v kuchyni dvě ledničky. Jedna si majestátně libuje hned vedle špajzky plné jídla a celé dny i noci spokojeně vrní jako mladý, leč uznávaný člen naší domácnosti. Zatímco druhá lednice, ošuntělá společnice mého dětství, se ztichle krčí ve špinavém koutě u velikého okna, z něhož je tak fascinující výhled do dvanáctipatrové propasti.
Ke své odsunuté a ukřivděné lednici, chtělo by se říct, mám snad až takzvaný fulghumovský vztah: Vím, že naše resonance jsou naladěny na stejnou tóninu a nedovedu si představit to jedno děsivé odpoledne, kdy opět vstoupím do našeho bytu a ona bude pryč…
Až jsem si jednoho dne uvědomil, že ji miluji. Ale neberte prosím vás lásku dvanáctiletého chlapce jako plané řeči mladické neuvědomělosti. Můj vztah a obdiv k ní jsou pocity nevyvratitelné; ostatně – známe se už více než desetinu století, takže nemusíme mít žádné obavy ze vzájemné neznalosti. Ona sama je dozajista natolik vnímavá a inteligentní, aby poznala, co je pro ni skutečně nejlepší; totiž já jsem jediný člen naší rodiny, který jí neopovrhuje a nezatracuje její existenci ani poté, co funkce chladícího zařízení v domácnosti byla předána mladší a dozajista atraktivnější pracovní síle.
A tak jsem jí začal psát po celém těle; vzkazy, přáníčka a dopisy se množily všude na jejím hebkém povrchu okolo každého záhybu i rýhy. Má láska byla napsána černou lihovou fixou na bocích, na nohou a na břiše bílé lednice; od hlavy až k patě tam přede mnou stála nahá, jak ji výrobce stvořil, oslovená mými touhami a pokreslená mou vášní.
Pohladil jsem ji a na srdce jí ještě napsal poslední větu:

„Temnota následků konce věčnosti se světlem navěky proplétá.“

Seděl jsem na zemi před ní, před svým dokončeným uměleckým dílem, a se zalíbením ji pozoroval. Má lednice s tekoucími černými vlasy slov. Jenže tenhle byt byl pro nás dva zbytečně veliký; až příliš veliký. Konečně jsem se tedy odhodlal ji otevřít. Křídlo dveří se rozlétlo, ale žlutá žárovička kvůli zrádnému proudu nemohla věrně odpovědět svým věčným světlem. Byt zel až na mou přítomnost prázdnotou, s veškerou opatrností jsem tedy začal vytahovat všechny police i spodní zásuvky a schovával je v zaprášených zákoutích hlubokých skříní, dokud moje lednička nebyla zbavena všeho přebytečného, co by ji – nás – jen mohlo tížit.
Oprostil jsem se od neupřímnosti a formálnosti života v našem domově a vstoupil jsem do ledničky. Skrčil jsem se v ní a přibouchl za sebou dveře. Dýchali jsme; má ruka v té naprosté tmě vstřícně přejížděla po hladkých stěnách a ten pohyb, to jemné propojení ve mně znovu a znovu vyvolávalo vlnu opojného vzrušení.
Teď jsem se cítil skutečně být ve svém domovském zázemí jako nikdy předtím; šnek ve své ulitě, ukryt ve slepých zdech lásky postavených z němých slov vyznání, přání, snů a tuh. To je můj skutečný domov, má tajemná místnost, v níž chci strávit celý svůj život. V jistotě sounáležitosti zavřený v počmárané ledničce…
Usnul jsem.

Jan, 19

Dveře se zabouchly a klíče dopadly, jako vždy, do proutěnýho košíčku plnýho spousty drobnejch zbytečností. Z vnitřností bytu ke mně zase nedolíhaly žádný zvuky; nesnáším tenhle deprimující pocit ticha, když přijdu domů a nikdo tu není. Celej den sám, až na věčnost, amen.
Ale zvykej si kamaráde, lepší už to nebude, jenom jeden jedinej rok, škola ti dá šáteček, možná i nějaký to lejstro, a ty z tohohle nechutnýho bytu konečně vypadneš do vlastního života...
Proč tady vlastně Dejvy není? Snad aspoň nechal nějakej vzkaz, nebo z toho zase budu mít průser já, až otec dorazí navečer domů; vždycky za to můžu já, já ho přece musím hlídat, když táta pořád pracuje a my tu jsme jen tři chlapi v domácnosti, tak už nám to bohužel osud vyložil na stůl a my se s tím musíme vypořádat, tak proč ten kluk musí pořád dělat nějaký problémy…
Zastavil jsem se ve dveřích do kuchyně a zůstal zírat na naši starou lednici. Odzdola až nahoru byla celá popsaná a počmáraná černou lihovkou, jako by se objevily starý pravdy a tajemství, který se mě celej život snažily pronásledovat, a teď mě konečně dostaly do rohu.
„Pane Bože, co je zase tohle?“ povzdychnul jsem si. „No, tak aspoň že tu Dejvy nějakej vzkaz nechal.“
Odsunul jsem si židli od stolu a natočil ji směrem k lednici. Na kuchyňskou linku jsem položil prázdnej talíř, z funkční, nepopsaný lednice jsem vytáhl kyblík hořčice a polil s ní celou plochu svýho keramickýho nádobí. Talíř jsem pak popadl do ruky a začal z něho slízávat tu prostou dobrotu, tak jako mi to moje choutky zavelely už mnohokrát.
Přitom jsem civěl na nápisy rozprostřený po povrchu naší starý, ošuntělý lednice. Povětšinou se jednalo o nesmyslný žvásty, heslovitý výrazy a různý zbytečný citáty. Ale na dveřích, skoro nahoře, byla napsaná jedna věta, která mi nedovolila pohnout se dál. Temnota následků konce věčnosti se světlem navěky proplétá… Do háje, Dejvy, jak něco takovýho může napsat dvánactiletej kluk, to mě skoro až děsí! Ten prcek toho moc nenamluví, taky mu to život nezařídil zrovna růžově, a pak to takhle dopadá. Jenže já mám svejch starostí dost, plejtvejte si těma svejma výlevama někde jinde, kdo si tím má pořád zatěžovat hlavu!
Vyskočil jsem od stolu a zahodil talíř, došel jsem k našemu velkýmu oknu vedle tý starý lednice a otevřel ho dokořán. Okno tady v kuchyni máme zasazený do stěny docela nízko… Natlačil jsem tu počmáranou kraksnu před zívající díru ve zdi a položil ji zadní stěnou na parapet. Ani nebyla tak těžká, jak jsem si představoval. To už jsem ale ledničku vší silou nadzdvihl z podlahy a prudce ji sunul před sebe až konečně přepadla přes okraj; zvenku to muselo vypadat, jako by ten vysokej barák shora něco vyplivnul, a já už se jen díval, jak letí vzduchem, pomalu se otáčí v prostoru a z dvanáctýho patra padá tam dolů, k zemi…