Maniodepresivní princ

Světlo na stropě poblikává. Sedím v malé komoře u nás v bytě. Zalezu sem pokaždé, když mám depresi. Stává se to poslední dobou čím dál častěji. Sedím tam se sluchátky na uších a šroubovákem se drápu do zápěstí. Většinou jsem v komoře tak dlouho, dokud depka nezmizí. Bývá to kolem pěti hodin, ale minule jsem tu strávil půl dne. Vylézám, jen když potřebuju na záchod, což není moc často, protože nepiju. Ani nejím. Nemám totiž potřebu ani chuť.
Po určité době se, jako mávnutím kouzelného proutku, všechno změní. To černo v mé hlavě zmizí a zaplaví mě pocit euforie. Jako bych byl na drogách. Mám chuť běhat nahý po ulici a přitom hrát na harmoniku a brnkat na kytaru a rozhazovat květiny po lidech a přitom všem tančit. Tančit a točit se a smát se. Jenže ten pocit také po pár hodinách zmizí. Nepřijde sice hned temnota, ale svět jakoby zešedne a já sahám po čemkoliv, čím bych se mohl zakrýt.
Pak stačí málo a tma po mě opět natahuje své drápy. Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi neuklidil to nádobí?! A jsem tam kde jsem byl. V černočerné komoře se šroubovákem v ruce a „Ironama“ v uších. „Six, six, six…the number of a beast!“ zní mi v hlavě. Nemám chuť cokoliv dělat. Kromě sebevraždy. Zdá se to jako jediné východisko. Jen trochu přitlačit… Propíchnout žílu a čekat. Žádné kytky a světový mír… pouze pocit nicoty…
Z této úvahy mě vytrhává zaklepání na dveře. Nebo se mi to jen zdálo? Halucinace tu ještě nebyly. A nejspíš ani nebudou. Dveře se přeci jen otevírají. Vchází nějaká blonďatá žena s brýlemi. Ptám se jí, jestli je anděl. „To možná ne, ale zachránit tě jdu,“ podává mi ruku.
Po měsíci v léčebně se deprese i pocity lehkosti a štěstí – mánie – lepší. Nezmizely, možná ani nikdy nezmizí, ale jsem si jistý, že ta blonďatá paní přece jen nějaký druh anděla bude…