Smrt ze čtyř úhlů pohledu

Sedím na tvrdé dřevěné lavici. Kolem je cítit plíseň a puch starého kostela. V místnosti se nese hlas starého kněze. Bez jakýchkoliv podrobností nám popisuje život našeho kamaráda. Jarda vedle mě si odfrknul. Podívám se na jeho ruce, jak se křečovitě svírají okraj lavice. Jeho kloubky z toho úplně zbělaly. Chytím ho za ruku, aby se uklidnil. Sklopil oči k zemi, aby na něm nebylo vidět jeho rozzuření, ale jeho nosní dírky se rozšiřovali, jak zhluboka dýchal. Jako Kryštofův nejlepší přítel jistě cítil vinu za jeho smrt. Na druhé straně ode mě se choulí jeho přítelkyně Šárka. Tváře má celé mokré od slz. Pod očima má tmavé kruhy. Je uzavřena do sebe a už dlouho s nikým nepromluvila. Já to vše pozoruji s klidem, i když i mě v očích štípou slzy. Kazatel právě předává slovo Šárce, aby pronesla řeč. Jen jak to uslyšela, tak se zhroutila. A proto se slova ujal Roman. Jako vždy si z toho spíš dělal srandu, než aby truchlil. Všechny nás jako vždy pobavil a zvedl náladu i Šárce, která se nikdy moc nesmála.
Večer jsme seděli v baru a vzpomínali na Kryštofa. Já o něm věděla nejvíce, protože to byl můj bratr. Ne, je! Nebudu o něm mluvit v minulosti, pořád je mezi námi, i když na takové věci nevěřím. Nikdy jsme se od sebe na dlouho nevzdálili, kromě té čtvrt hodiny při porodu. Cítím se bez něj tak nějak neúplně. Jakoby část mě chyběla. Přisedl si k nám jeden bývalý spolužák a začal se do Kryštofa navážet. Tvrdil o něm, že si to zasloužil. Jarda to nevydržel a jednu mu vrazil. Šárka se znovu rozbrečela. Nabídla jsem ji rameno na vyplakání, protože v mluvení moc dobrá nejsem. Mezitím se Roman rozhodl, že odláká naši pozornost tím, že začne zpívat karaoke. Přestože zpívat neumí, z toho dokázal udělat báječnou srandu. Kvílel do mikrofonu a předváděl šílené grimasy. Celý bar se začal smát. Bar se začal plnit. Šárka tolik lidí nevydržela a odešla na čerstvý vzduch. Šla jsem za ní. Nechtěla jsem riskovat další smrt. Seděla na zemi opřená o zeď baru a zhluboka dýchala. Vypadala, že chce být sama. Raději jsem zůstala za rohem a pozorovala jsem ji. Přišli za mnou i Roman a Jarda. Podívala jsem se na hodinky. Bylo 11:45. Měli jsme v plánu jít ke kolejím. Scházeli jsme se tam každý den. Až do teď. Myslím, že už tam chodit nebudeme, protože tam zemřel můj bratr. Při jedné pitomé hře omylem spadl do kolejí a přejel ho vlak. Všichni jsme si to vyčítali, protože to byl náš nápad. Zvedli jsme Šárku a vydali se na cestu. Celou dobu nikdo nepromluvil. Každý byl ponořený do svých myšlenek. Jediný zvuk bylo Šárčino vzlykání. Dorazili jsme na místo přesně minutu před půlnocí. Zapálili jsme svíčky a položili je vedle kolejí. Každý jsme si nabrali hrst Skittlsek. Kryštof je miloval. Hodili jsme je na koleje. Sbohem brácho.