Skrytá pravda

Pomalu, až téměř neochotně, otevřel Chris oči, ostrá žlutá záře ho však rychle donutila je znovu zavřít. Instinktivně si pokusil zakrýt obličej rukama, jenže bez úspěchu. Hlava se mu ještě točila a vše okolo se halilo za matnou clonou bílé mlhy, která se neustále převalovala a točila jako nějaká podivná pouťová atrakce... Seděl na obyčejné dřevěné židli - a podle nepříjemného pocitu v zádech tak strávil už nejspíš pěkně dlouhou chvíli. Jeho ruce byly za zády...proč, to zatím netušil, přišlo mu jen, že je to vlastně dost nepřirozená poloha...a nohy ohnuté do pravého úhlu, přitisknuté těsně k sobě. Byla to strohá místnost...temná. Před sebou měl jen stůl a nad ním visela žárovka - zdroj nepříjemného světla. Víc nic.

Tak to alespoň bral těch prvních pár sekund po probuzení; těsně předtím, než se chaoticky rozházené kusy jeho vědomí, matné vzpomínky a neurčité obrazy, seběhly z temných koutů té podivné místnosti zpět do jeho hlavy a zde se spojily v jeden velký...obludný...chaos...

Vzápětí sebou prudce trhnul. Židle zaskřípala, nepohnula se však ani o píď - nejspíš byla k betonové podlaze připoutána napevno. Bolestivý tlak na obou zápěstích ještě zesílil, když se silná šedá izolepa zahryzla do oteklých rudých míst, žhnoucích palčivou bolestí. Stejná páska byla obtočená i kolem jeho kotníků, tak silně, že sotva cítil chodidla. Sten plný bolesti vyšel z jeho úst přesně ve chvíli, kdy se neviditelné dveře na protější stěně s prásknutím otevřely a záplava ostrého bílého světla ho donutila sklopit hlavu a zavřít pevně oči.

Vzápětí následovala další rána a už tu zase byla jenom záře žárovky, která se nyní zdála o mnoho slabší, než prve. Přesto, i když ho Chris nemohl vidět, byl si téměř jistý, že proti němu někdo stojí, tam, kde světlo lámalo se stínem a nastávala naprostá temnota, tam, kam nedokázal dohlédnout. Matný záblesk brýlí...tichý dech...možná zašustění obleku...

„Kdo sakra jste?!“
Žádná odpověď. Neznámý se ani nepohnul.
„Kde-kde to jsem?! Jak jsem se sem zatraceně dostal?!!“
V Chrisově hlase zněla těžko potlačovaná panika. Vlastně se jí ani nesnažil potlačit.
Pár minut přerušovalo hrobové ticho jen šumění větráku, skrytého kdesi v temnotě a Chrisův zběsilý dech. Pak se ozvaly kroky.

Neznámý muž, středně vysoký, černovlasý, perfektně učesaný, oblečený v bezchybně střiženém obleku, vyšel ze tmy, na tváři nečitelný výraz. Rychle došel až ke stolu, odsunul židli naproti Chrisovi a usedl. Chvíli si hleděli do očí - Chris na něj nechápavě zíral, příchozí mu jeho pohled naprosto chladně opětoval.

„Vidím, že jste stále stejně tvrdohlavý, Chrisi,“ ozval se po chvíli a přitom zvedl ze země drobný černý kufřík, který pravděpodobně přinesl s sebou. Zcela nevzrušeně ho položil na stůl, otočil přezkami k sobě a rychlými pohyby otevřel.
„Co?!“ vykřikl Chris a zmateně zakroutil hlavou, „My se snad krucinál známe?!“
Příchozí se jen na chvíli zarazil, vrhl na něj dlouhý zkoumavý pohled, a pak se dál přehraboval v kufříku, sázeje vedle sebe jednu úředně vypadající listinu za druhou. Dlouho bylo ticho, přerušované jen šustěním papírů a lejster. Poté kufřík zaklapl a vrátil ho pod stůl.
Celou tu dobu se Chris nezmohl na jediné slovo - jen seděl a konsternovaně na něj zíral.

Výraz na neznámého tváři nabral na důležitosti. Mírně se předklonil a znovu na něj zkoumavě pohlédl. Pak přejel očima přes hromadu lejster, vytáhl tužku, zhruba uprostřed obsáhlého spisu udělal pár poznámek, pokýval hlavou a vstal. Několikrát prošel tam a zpátky po místnosti, hlavu střídavě upíraje na strop a na podlahu...na pohladu a na strop. Pak se rychle otočil a znovu pohlédl na Chrise.

„Takže, Chrisi,“ začal potichu, „Otázka zůstává - proč jsi to udělal?“
Ticho.
„O čem - o čem to tu mluvíte?“ zeptal se pomalu Chris. Hněv z něj již vyprchal, zůstala jen holá bezradnost, „Vždyť já ani nevim, co tady vůbec-“
„Přestaň si už se mnou zatraceně hrát!“ jeho reakce byla rychlá a tak překvapivá, že Chris jen vytřeštil oči a sledoval jak si neznámý bere židli, přisouvá ji až k němu a usedá na ni, oči zlostně vytřeštěné, obličej teď sotva pár centimetrů od toho jeho, „Jak dlouho myslíš, že ti to tady budeme ještě baštit? No?!“
„Já-já nevím..já-“
„Ovšemže nevíš!“ skočil mu do řeči neznámý, „Ovšemže nevíš - vždyť nás pořád krmíš jen tím, že nic nevíš! Jenže na to už sme tady zvyklí panáčku, na to nás nenachytáš! Nejseš ani první a rozhodně ani poslední, kdo nám pořád dokola bude tvrdit, že nemá ani nejmenší ponětí o tom, co po něm vlastně chceme. Jenže chyba lávky, panáčku! To seš trochu vedle. Ze všech těch pitomců před tebou jsme to už dostali. Ze všech! Otázkou je jen proč si zrovna ty myslíš, že to vydržíš...“ celou tu dobu byl jeho obličej tak blízko Chrisova, že mohl vidět každou naběhlou žilku jeho rudých očí. Teď se však znovu zvednul a rázem se viditelně uklidnil. Udělal několik dalších koleček okolo opocenho a vytřeštěného Chrise, a pak začal znovu: „Takže, Chrisi. Na co jsem se tě to ptal?“
Ticho.
„Proč jsi to udělal?“ jeho hlas byl už zase chladný. Skoro jako by ten výlev zlosti před chvílí vůbec nic neznamenal.
„Hele...,“ zachraptěl vyčerpaně Chris a zpola prosebně, zpola výhrůžně na něj pohlédl, „Jestli...jestli je to...-tohle celý, nějakej zasranej vtip...nebo...nebo debilní nápad některýho z těch pitomců vod nás z firmy...tak už to zatraceně přestalo bejt vtipný!“ Jeho dech se zrychlil, na čele vyvstal další vlna potu - tentokrát horkého, „A ty..., ať už seš doprdele kdokoliv, ty mi hned řekni, co tady dělám a jak sem se sem dostal, nebo-“
„Myslím, že byste si měl uvědomit jednu věc, Chrisi,“ přerušil ho s úsměvem on, „Já mám čas. Vy ne.“

S těmi slovy se otočil, vložil lejstra do kufříku a odešel. Když ostrá bílá záře zpoza dveří pohasla, nastalo ticho. Pak zhasla i žárovka. Zmatený Chris zůstal sám v naprosté temnotě.

****

„Tak jste už přišel na jiné myšlenky, Chrisi?“

Když se žárovka zase rozsvítila a neznámý muž vstoupil do místnosti, zvedl Chris unaveně hlavu. Netušil jak dlouho uplynulo od jeho poslední návštěvy, připadalo mu to však jako celá věčnost. Vyčerpaně se narovnal a sledoval, jak neznámý znovu rozkládá na stůl své pečlivě roztříděné dokumenty. Popraskané rty ho pálily, v břiše kručelo a pot mu promáčel špinavou košili...jinak bylo vše naprosto stejné jako minule.

„Potřebuju na záchod...“ zavrčel po chvíli.
„Prosím?“ zarazil se neznámý a pobaveně na Chrise pohlédl.
„Potřebuju krucinál chcát, ty hajzle!“
Pobavený úsměv z jeho tváře ani na chvíli nezmizel:
„Ale samozřejmě, můžete jít kamkoliv chcete,“ řekl uvolněně, zaklapl kufr a dal ho pod stůl, „jen co nám ovšem odpovíte na naše otázky.“
S těmi slovy si znovu začal prohlížet spisy. Vytáhl tužku, několikrát přejel očima dvě hustě popsané stránky, pak doplnil několik poznámek a lejstra zase zaklapnul. Vzápětí vytáhl drobnou láhev plnou vody a zhluboka se z ní napil. Když zaregistroval Chrisův pohled, jen se usmál.

„Takže, kde jsme to minule skončili?“
Ticho.
„Myslím, že to byla stále ta samá otázka, že ano?“
Žádná odpověď.
„Proč jste to udělal...“ řekl zadumaně a mírně přitom vždy pokýval hlavou, „Proč...Je to přece tak jednoduché Chrisi. Prostě nám to řekněte...Co je na tom tak těžkého?“
Chris jen zamračeně seděl a hleděl do země.
„Ale no tak, Chrisi...“ řekl po chvíli neznámý, „já to vlastně i docela chápu. Každému přece občas prasknou nervy...znáte to, najednou máte prostě rudo a děláte věci, na které byste nikdy předtím ani nepomyslel. To se stát může...vlastně se to stane úplně každému, no ne?“ usmál se a znovu se napil z lahve, „jenže pak je tu ta věc...to nepsané pravidlo že...že každý si za své činy zodpovídá sám...a jedině sám. A jestli prostě...jestli prostě nemáte odvahu je přiznat-“
„Drž už kurva hubu!“
Žíla naběhlá na Chrisově čele nebezpečně tepala.
„O čem to tu sakra mluvíš?! Zatraceně, co jsem vůbec udělal?! Co?! Rozumíš? Řekni mi kvůli čemu tady vlastně sedim, protože jinak si do mě můžeš rejt jak dlouho se ti zachce a já ti stejně řeknu úplný hovno! Proč?! Protože si nic z toho nepamatuju, chápeš?! Dokážeš to v tý svý zabedněný palici pochopit?!“
Celou tu dobu se neznámý usmíval.
„Co?!“
Chvíli si jen hleděli do očí. Pak se neznámý zvedl, pomalu došel tam, kde byla rozložená světle žlutá lejstra, chvíli se v nich hrabal, až vytáhl balíček několika fotek. Ty si nějakou dobu mlčky prohlížel, převraceje jednu za druhou, pokaždé s mírně znechuceným a zamračeným pohledem. Když projel celým balíčkem, pohlédl na Chrise a hodil fotky před něj.
„Myslím, že sis to docela užíval,“ řekl tiše a pak dodal: „Aspoň to tak vypadá.“
Chris byl v šoku. Otevřel pusu, ale slova z něj nevyšla. Slova hrůzy, slova zmatení - slova odporu. Vždyť...vždyť to vůbec není pravda!
„Co jste to na mě ušili?! Vy parchanti!“
„Ani teď?! Ani teď to nepřiznáš, když vidíš, co jsi udělal?“
„Ale - ale vždyť jsem proboha živýho nic takovýho neudělal! Kdo to vůbec je?! Ani ji neznám, proč bych ji asi...?“
„Na to se ptám já tebe!“
„Di do prdele! Neudělal jsem to, chápeš! Jsem nevinnej! Celý tohle je jen nějaká zasraná bouda, co na mě někdo ušil, páč jsem vydělal víc prachů něž von, nebo tak-“
„Varuju tě,Chrisi. Varuju tě naposled. Už mi dochází trpělivost!“
„Seru na tvou trpělivost! Seru na tohle všechno. Nemám s tim nic společnýho, chápeš? Nic! Vůbec nic z toho si nepamatuju!“
„Lži!“
„Žádný lži, ty pitomče! Žádný lži!“
„Ty-“ už už to vypadalo že neznámý Chrise udeří, v poslední chvíli se ale zarazil. Rozzuřený výraz vzápětí zmizel - stejně jako předtím, stejně jako tolikrát předtím - a náhle byl zase úplně klidný.
„Dám ti čas, Chrisi. Ještě ti dám čas, aby sis rozmyslel, co příště odpovíš,“ řekl po chvíli a přičísl si přitom svůj mírně rozcuchaný účes, „Ale až přijdu zase a ty se budeš pořád chovat, jako se chováš...- tak už to nepůjde po dobrém. Tentokrát se už s tebou mazlit nebudu...to mi věř.“

Rána. Tma. Ticho.
Jen Chrisův rozzuřený dech...stále pomalejší...pomalejší...a klidnější..., až pak - tichý, zoufalý pláč...

****

„...Lži! Nic než jen zasraný lži! Jak můžeš bejt tak křivej, Chrisi, jak?!“
„NIKDY JSEM JI NEVIDĚL! Nevim kdo to je, nevim kde jste vzali ty fotky a už vůbec nevim, proč bych jí měl vraždit! Co po mě ještě kurva chceš? Tak už mě zatraceně zbij, posaď mě na elektrický křeslo nebo mi prostřel hlavu tou pistolí, co máš za páskem, ale nech si už ty svý posraný kecy!“
Uplynulo několik dní...možná týdnů. Chrisovi to vlastně připadalo spíš jako několik let. Byl vyčerpaný, hladový, dehydrovaný a znechucený vlastními výkaly, na které dostal jen malou mísu. Ale nebyl zlomený...ještě ne. Nic mu neřekl - už proto, že nic říct nemohl.
„Proč jsi to udělal!“
„Nic jsem neudělal!“
„Co ti provedla, Chrisi?!“
„Nic!“
„Nedala ti?“
„V životě jsem ji neviděl! Nikdy! Krucinál, nikdy, chápeš?!“
Ticho. Dlouhé, napjaté ticho. Žárovka mírně zablikala...větrák zachrastil...rychlé kroky se na chvíli zastavily. Pak usedl na židli proti Chrisovi.
„Tak dobře...,“ zašeptal výhrůžně, „Tak dobře, jak si přeješ. Tohle nikam nevede.“
„To si kurva piš, že to nikam nevede! Fakt výkon, že sis to už konečně uvědomil!“
Poprvé od chvíle, kdy výslechy začaly, si neznámý zapálil cigaretu. Byl-li však vyčerpaný i on, nedal to na sobě nijak znát. Spíše to vypadalo, že dospěl k určité hranici, k níž se celou tu dobu snažil dostat. Kdyby se Chrisovi v tu chvíli tak strašlivě netočila hlava, možná by se tomu i podivil...možná...
„Tak, Chrisi,“ začal po chvíli, „Řekněme...řekněme, že bych na chviličku uvěřil tvojí verzi. Že bych uvěřil...že jsi nic z toho neudělal - teoreticky. Že bych uznal, že si nic z toho nepamatuješ, že jsi ji nikdy neviděl, že jsi nikdy nedržel tu zbraň, kterou jsme u tebe našli a nikdy nebyl na místě, kde jsme tě chytli...“
Chris ho jen nervózně sledoval, očekávaje, co přijde tentokrát.
„Co je teda to poslední, co si pamatuješ?“
Na chvíli bylo ticho. Chris zmateně zamrkal a jen zakroutil hlavou, zmatený z toho, že snad už konečně chce slyšet i jeho verzi. Nedal se však dlouho vybízet.
„Svý...svý auto,“ řekl po nějaké době, když zavřel oči a pokusil se vybavit všechno, co se toho večera stalo, „Jo. Stálo na parkovišti...pod obchoďákem.“
„Obchoďákem?“
„Jo, u Quick E Marktu v centru.“
Kývl. Už zase byl jako proměněný - najednou vypadal, že mu naslouchá.
„Co jsi tam dělal.“
Chris se zarazil...pak neochotně odpověděl: „Jel jsem domů.“
„Odkud?“ jeho tón zase ztvrdl.
„Já...já-“
„Odkud, Chrisi.“
Chris mlčel.
„Odkud! Chceš zatraceně abych uvěřil tý tvý historce, nebo ne?!“
Chris sklopil hlavu a lehce se nadechl.
„Šel jsem...jako každej pátek jsem šel...z klubu Adam.“
Neznámý se zarazil. Kdyby na něj v tu chvíli Chris hleděl, možná by si všiml letmého vítězoslavného úsměvu, který přelétl jeho obličejem.
„Z klubu Adam?“ protáhl ta slova.
„Jo, zatraceně.“
„Ale-“ neznámý naklonil hlavu, „ten je-.“
Chris sklopil oči.
„Ten je pro gaye, ne?“
Chris mlčel. Pak kývl.
„No...“ vydechl neznámý, pokýval hlavou a otočil se, „to ale značně mění situaci.“
Chris zmateně vzhlédnul.
„Co?“ vyštěkl podrážděně, „co jako mění situaci? Co sakra záleží na tom, odkud jsem jel?“
„Asi se budeš divit, Chrisi,“ zasmál se neznámý, „...ale vlastně všechno.“
Chris mlčel a mračil se. Stále víc...a víc. Zlost vrhala do jeho tváře stále tmavší odstíny rudé barvy.
„Jak „všechno“?! Co to má znamenat?“
Neznámý stál ve tmě, zády k němu a lehce se pochechtával: „To je...to je ale zajímavé překvapení,...to tedy ano. Hmm...vážně. To je-“

Svá slova již ale nestačil doříct. Zničehonic ho zezadu popadla Chrisova ruka a přirazila ho vší silou na stěnu. Neznámý jen překvapeně vydechl a zůstal jako přimražený na místě, kam ho Chris přitlačil. Ten ho nenávistně sevřel okolo krku a vytrhnul mu pistoli zpoza opasku.
„Jak-?“ vydechl jen, ale vzápětí ho Chris tvrdě udeřil zbraní do hlavy, až se bolestí svezl na zem.
„Tak,“ zavrčel Chris a hodil vedle něj drobnou svěrací sponku, pomocí níž si za těch několik dní prořezal svoji cestu na svobodu.
„Ale, Chrisi,“ zachrčel neznámý, „ty vůbec- ty vůbec nerozumíš...“
„Drž hubu!“ zařval Chris a kopl ho do břicha. Neznámý se svezl na zem a začal divoce kašlat.
S pistolí v ruce se Chris otočil ke dveřím.
„Chrisi, stůj!“ chroptěl muž na zemi mezi jednotlivými steny, „Ty to nechápeš...vůbec to nechápeš! Vysvětlím ti to-“
Vrhl na něj poslední nenávistný pohled, plný zášti a zloby. Co by mu on mohl zatraceně vysvětlovat? Neváhal ani vteřinu - trhnutím stiskl kliku a rozrazil dveře dokořán. Bílé světlo ho pohltilo.

****

A tak, vážení diváci, končí pětadvacátý díl našeho pořadu Skrytá pravda. Vskutku překvapivé vyústění, že ano? Musíme vás samozřejmě uklidnit, že vašemu oblíbenému moderátorovi Leonardu Madisonovi se pochopitelně nic nestalo a po rychlém převozu do nemocnice byl po několika hodinách intenzivní péče propuštěn z lůžka do domácího léčení, pouze z lehkým otřesem mozku. Zbraň, které se Christopher Preston zmocnil, byla samozřejmě falešná, nehledě na to, že rychle přivolaná ochranná služba agentury Torex si s šokovaným účinkujícím našeho pořadu rychle poradila.

Krátce po ukončení vysílání se nám Chrisova manželka Sarah svěřila se svými pocity:
„Jsem naprosto znechucená...Děkuji vašemu pořadu za to, že mi konečně dokázal otevřít oči! Už dávno jsem sice věděla, že mě Chris podvádí, ani ve snu jsem ale netušila, co se z něj nakonec může vyklubat. Zjištění, že je...gay...no, co na to říct? Naše děti jsou z toho v šoku...a stejně tak já. Hned zítra ráno zažádám o rozvod...“

Christopher Preston odmítl své pocity jakkoliv blíže komentovat a opustil studio téměř okamžitě po svém propuštění. Nyní čelí obvinění z pokusu o ublížení na zdraví, které na něj vzápětí podala rodina Leonarda Madisona. Vskutku zajímavý vývoj událostí, co říkáte?

A co nás čeká příště? Vlivný senátor podezřelý z úplatku, unesen skupinou albánských teroristů! Drogový dealer v zajetí kanibalů! A především: muž podezřelý z pedofilie u výslechu ruskými tajnými službami! Nenechte si nás tedy ujít, zase příští týden, přesně v 18:00. Do té doby se dobře bavte u dalších pořadů našeho báječného kanálu FUN INFINITE a pamatujte: NÁM PRAVDA NEUTEČE!