Začátek až v hrobě

Plahočím se ulicemi měst již několik dní…Možná měsíců. Nemám pojem o čase. Čas nevnímám. Cítím jen bolest ve svém vlastním srdci. Pohybuji se v zašpiněných putykách, barech a výčepech plných dost divných lidí. S nikým nemluvím. Nechci. Oni mluví se mnou.
,, Máš na zaplacení? Běž domů.. Pane, sem nesmíte… “ Je mi už všechno jedno. Mám hlad, ale utrácím posledních pár peněz za pivo a cítím se tak mizerně jak nikdy za celý svůj život. Hlavou se mi honí milion vzpomínek a přání, které jsem kdy chtěl, a nikdy se nesplnily. Víra je krutý klam, zpívá se v jedné písni. Sedím u stolu v zakouřené malé špehuňce s automaty a začnu si povídat s panem  Popelníkem položeném na mém stole. Je skleněný, průhledný a ptám se ho, jak mu asi je, když smrdí a každej do něj jen típe vajgly, a sem tam ho nějaká krásná slečna vysype a utře. On z toho nic nemá říkám si. Pan Popelník se na mě směje a říká mi, že jsem na tom hůř než on. On má svojí funkci, profesy. „Ty nemáš už nic ani ty léky na spaní ani jiné, které jsi brával na několik svých nemocí. Ani spánek, ani jídlo, ze všeho je ti špatně a jen pořád chceš všechno, ale stejně nakonec nemáš nic,“.
Začal jsem mít strach z takového popelníku. Vadilo mi, jak se mi vysmívá. Dokouřil jsem cigáro, típl ho do něj a řekl: „Tu máš ty posměváčku!“ Popelník se na mě zašklebil a povídá:
,,Ono se ti to vymstí. Podívej se na ty lidi, jak tě všichni pomlouvají a smějí se ti, jak jsi špinavý, neoholený, ve stokrát přešitém kabátu, který jsi vyhrabal někde v popelnici u paneláků. Už ani k řece nezabloudíš, aby ses umyl. I ptákům na střeše vadíš… Jsi sám. Jsi na dně. Tvé nitro UMÍRÁ jako tvé tělo. Jsi dehydratovaný, hladový… Máš halucinace. I ten barman, co má z obličeje bradavičnaté pole, se má líp,“.
Přišel jeden mladý pár si sednout o dva stoly dál ode mě. Kluk měl ruku na jejím klíně a ona si o jeho rameno opřela hlavu. Oba byli dost v náladě, i když možná trochu unavení. Záviděl jsem jim a přál si být také mlád a mít někoho u sebe. Mojí poslední lásku. Ester. Stýská se mi po ní. Měl jsem jí tak rád. Slečna se na mě podívala jako na vraha a zároveň s pohledem „co tu děláš, příšero?“ načež jsem si uvědomil, že asi koukám moc hlasitě a tak jsem odvrátil zrak k jinému stolu. Připomínala mi mou sestru. Jako by jí z oka vypadla. Oči se mi náhle zalily slzami… Neměl jsem kapesník, stačí ubrus. Nikam se nemůžu vrátit. Všichni mě nenávidí a hlavně já nejvíc nenávidím sebe. Ukradl jsem své rodině veškeré peníze, a teď se jen brouzdám městem. Potkávám feťáky, prostitutky, bezdomovce, a nevím, zda jsou na tom hůř než já. Už se nekontroluju. Nevím kam jít. Sahám do své tašky, kde zbylo kousek z mého bytu. Klíče, knížka o hnutí Háre Krišny, součástky od počítače, který mnou musel být zničen kvůli tajným dokumentům. Mám tu také své kresby… Vytáhnu jednu na stůl a prohlížím si ji a pak mě napadne: ,,Hej pozemšťané nekoupí někdo jednu z mých kreseb?“. Rozeřvu se na zpola naplněnou hospodu. ,, Jé podívej lásko to je zajímavé…Ale radši ať vypadne!“ řekla slečna, na kterou jsem před chvílí tak zíral.
,,Hej lidi prodám to za pakatel,“ zařval jsem ještě hlasitěji.
,,Drž hubu debile!“ ozve se jeden obtloustlý hošan s knírem a doutníkem na barové židličce.
,,Nevíš co je umění,“ už tišeji hlesnu.
,,Chceš rozbít hubu? To je teprv nějaký umění!“
Koukám se na něj s nenávistí v očích. Pořád, víc a víc, se mu zvětšuje knír, až se mi zdá, že je až na zem. To snad ne , zabalit bych se do něj mohl, jak byl dlouhý a huňatý!
,,Zamávám ti s tím tvým knírem, až uvidíš hvězdičky, ty neznabohu!“
Hošan se zvedal, ohrnoval rukávy a já jsem raději prchal. Prchal okolo líbajícího se páru a bylo mi špatně od mého nenajezeného žaludku. Nezaplatil jsem. Tak jsem jim dal alespoň pod rohožku před vchodem turecký peníz pro štěstí.
Je mi zle. Už jsem skoro necítil své vlastní tělo. Chtělo se mi řvát, ale nešlo to. Zhroutil jsem se na lavičku v parku a koukal do prázdna vprostřed noci. Větve stromů nade mnou šuměly. Bál jsem se, že se ulomí a spadnou mi na hlavu. Šel jsem do podchodu, protože začalo pršet. Prohlížel jsem si výlohy s oblečením a botami. Moderní móda. K čemu?
Nikde nikdo, ale já pořád slyším kroky. Zvuky města. Houkačky sanitek a policejních aut. Hledají mě snad? Ne mě určitě nikdo nehledá, nechají mě zemřít …
Myslel jsem na svou poslední lásku. Měla plavé vlasy, líbezný úsměv a moc mě milovala. Opustil jsem ji. Dnes už nežije. Přišla o práci, skončila na ulici a pak jí někdo podřezal. To všechno kvůli mně. Začala pít a tak jí vyrazily z té práce. Myslím, že mě opravdu milovala nejvíc ze všech holek a já bych se k ní moc rád vrátil, kdyby byla naživu. Nemuselo se to stát, je to moje chyba. Stále ji miluju. Místo toho mám teď hlubokou depresi a vize, že brzy umřu. A velmi brzy.
Myslel jsem také na rodiče a sestru. Neustále na ně myslím.
„Půjdu se podívat na hrob mé bývalé lásky,“ napadlo mě najednou. Snad tam dojdu. Je to kousek za městem. Určitě tam dojdu, musím to zvládnout, ujišťuji sám sebe. Ploužím se. Každou chvíli se zastavuji, myslím, že nedojdu… Míjím obchod za krámem, ulici za ulicí, jdu přes řeku, až skoro dojdu ke hřibotovu. Míjím i statný kaštan, který jsem měl tak rád. Byl obrovský. Rostl u hospody, zvané Jabloň. Nevím, jak mohli zasadit kaštan a ne jabloň, když tak pojmenovali hostinec.
Je to jedno. Vždycky jsme objímali jeho kmen a doufali, že rychleji vystřízlivíme a bude nám líp. Ponurý místo – hřbitov. Ale já se tam cítím vždy tak dobře. A všechny básně o hřbitovech miluji. Jen klid, stromy a květiny všude okolo tebe. A mrtvoly no dobře. V podstatě krásný park… Já hrob mít nebudu. Nikdo mi ho nezaplatí a tolik bych si přál ležet vedle mé lásky. Ani to si nemůžu přát… Došel jsem k ní, ale co nevidím, nějaká osoba zády otočená ke mně močí na její hrob. Vynaložil jsem veškeré síly, abych toho hanebníka odstrčil pryč. Rozběhl jsem se, strčil jsem do něj loktem, a najednou je pryč. Přímo v díře pro… Hrob?!
Asi to není její hrob. Ne, to není možné. Spletl jsem se. Přeci by nebyl odkrytý. Pán, který nakonec vykonal potřebu, se neozývá. Lekl jsem se, že jsem ho zabil nebo minimálně přizabil…
,,Pane?“
,,Lebka! Né! Bože, vytáhněte mě! Je mi nějak špatně. Pomoc!“
Začal zvracet. Pozvracel veškeré ostatky v hrobě. Zneuctil zbytky kdysi žijícího těla. „Pane, nevím co dělat…Pa-pa-pa-ne-éé!“
Zamotala se mi hlava vyčerpáním a spadl jsem tam za ním… Rozkoukal jsem se. Tedy, spíš se pokusil zvednout. Nešlo to. Mučili mě křeče po celém těle.
Opět jsem měl halucinace, ale tentokrát krásné. Kostra pod námi, kousky kostí, na kterých stojíme a ležíme, se zvedli a mluví… Že ke mně mluví moje láska. Vidím její obličej.
,,Miláčku to jsem já, tolik sis přál ležet vedle mě, tak teď to máš. Už ti nezbývá mnoho času. Moc dlouho si nebral léky. Teď budeme spolu, navždycky jen spolu. Už se na tebe nezlobím, že jsi mě opustil. Jen vyhoď svou tašku s kresbami nahoru. Budou jednou slavné. Tady by se zničily. Lehni si ke mně a zavři oči. Zapomeň na všechno zlé. Už za chvíli ti bude mnohem lépe.“
,,Mám tě rád,“ povídám jí. Ale ozval se pán vedle mě.
„Cože? Co mi to říkáte? Pane, vy jste blázen!“
V tu chvíli zmizela. Stočil jsem se do klubíčka. Pán vedle se mě ptá: ,,Je vám něco??“
Vyhrkly mi slzy…
,,Děláte si prdel?! Nechte mě bejt! Jste stejnej jako ostatní. Umírám!“.
Po chvíli agonie jsem se uklidnil a trochu se vzpamatoval.
„Jmenuji se Petr,“povídám „rád jsem se s vámi seznámil, promiňte mi to strčení. Ráno vás najdou. A nechte mě pohřbít prosím tady. Tohle byla moje láska. Prosím. Nashle!“
Zavřel jsem oči, a ačkoliv vedle mě byl úplně cizí člověk, nezdálo se mi to důležité. Hlavně že jsem s ní. A snad nás nepohřbí i s ním. S čtyřicátníkem a jeho pivním bachorem. Stačilo, že si ulevil na mou lásku svými otvory. Nevím, kdo to byl…už je konec. Za pár hodin jsem zemřel.

Ten muž, jehož našli až po ránu kolemjdoucí, byl vážený, uctívaný galerista. Petrovi obrazy ho velmi zaujaly a tak je začal vystavovat po všech možných galeriích. Dokonce i v New Yorku! Není to skvělé? Každého oslnily kresby inspirované jeho láskou a krajinami, které měli ponuré barvy, ale i přesto působili velice něžně… Petr byl nakonec pohřben vedle jeho milé, ačkoliv se bál si to vůbec přát. Pan galerista vyhověl. Bylo mu Petra líto, přeci ho musel vidět umírat. Kdo mohl jít smrti tak naproti jako on? Až do hrobu? A být tak beznadějně zamilován… ?
Chtěl zemřít a zvolil si možná tu nejbolestivější a nejdelší cestu. Ale splnilo se mu přání, že může vidět svou lásku a ležet vedle ní jako kdyby byla živá aspoň v posledních okamžicích svého života. Že ho pohřbili s ní a to, že se potom stal slavným, už bohužel nevěděl. Žije díky svému umění až navěky. Je to smutné, ale člověk nikdy neví jak se život a ostatní lidé k němu zachovají. Co se splní a nesplní, ba dokonce i třeba po smrti.