Milenci

Milenci
aneb
Gerard a Valerie


Milenec je člověk, který nám pomáhá v těžkostech, do nichž bychom se nedostaly, kdybychom neměly milence.
George Bernard Shaw



Psal se rok 1889. Den, ve který se mladí milenci sešli, byl pátek. Někteří lidé tvrdí, že pátek prý nosí smůlu. Valerie takovým zastaralým pověrám však nevěřila a byla přesvědčena, že Gerard také ne.
Dnešní večer začínal vskutku krásným pohledem na zapadající slunce. Na potemnělém nebi se postupně mísila rudá a modrá barva, skoro jako horká krev a ledová voda...
Bělostná oblaka, jakoby v něžném objetí mladých milenců, se lehce vznášela vysoko nad hlavou těch, kteří kráčeli pod nimi. Gerard působil velmi střízlivým dojmem, pečlivě ustrojený ve svém světlém obleku, doplněném vycházkovou holí a samozřejmě také elegantním kloboukem.
Naproti tomu Valerie, oblečená v rozkošných šatech podle poslední módy a s nadýchaným čepcem, ozdobeným dlouhými stuhami, vyvolávala sladký dojem milé koketerie, jaké by se jen málokdo dokázal ubránit. Byla tak okouzlující!
Princezna ze země nikoho, královna tisíců zámků mezi světy. Gerard byl jejím rytířem, který v sobě však neměl ani sebemenší kousek cti. Jinak by přece nemohl činit to, za co jej ostatní odsuzovali!
Samozřejmě, oba dva velice dobře věděli, že jejich utajený poměr jednoho dne dospěje do stavu, kdy jej již nebude možné déle skrývat. A až takový okamžik jednou nastane, budou jej muset ukončit. Prozatím ale nebylo potřeba přemýšlet nad tím, co bude zítra. Právě naopak!
Valerie žila jen přítomností, stejně jako tolik jiných. Nemyslela na budoucnost, stejně jako nemyslela na smrt. Proč by si lámala hlavu s něčím tak vzdáleným, a v jistém smyslu i děvivým!? Byla přece mladá a hloupá! A celý svět jí ležel u nohou...
Byl opravdu již soumrak, tak neskonale krutý ve své krvavé záři zapadajícího slunce. Hluboké lesy hořely v rudém svitu skomírajících paprsků, až se zdálo, že je zcela pohltily nebeské plameny. Vysoké topoly vrhaly dlouhé stíny na neudržovanou cestu, po které se ubírala příjemně vyhlížející dvojice.
Ďáblův lesík, to pusté místo nedaleko za městem, se stal mlčenlivým prostředníkem pro uskutečnění jejich tajné schůzky. Měl mimořádně zvláštní jméno, ačkoli dnes již nikdo nevěděl, proč se mu říká zrovna tak.
Gerard se domníval, že se k němu váže nějaká stará pověst, plná nadpřirozené hrůzy, ačkoli jistý si tím nebyl. Ani nevěděl, o čem by měla pojednávat. Snad až na to, že v ní bylo mnoho mrtvých...
Oba dva tiše pozorovali usínající slunce, jak klidně klesá za vzdálený obzor. Valerie byla velmi sentimentální osoba a při tak dojemném divadle jí do očí, oslněných posledními rudými paprsky, vstoupily slzy radostného pohnutí.
Bylo těžké najít si pro sebe trošku času, aby mohli být spolu. Stejně obtížné, jako když se pokoušeli vyhnout zvědavým očím, či nepříjemným otázkám druhých. Každá hodina, kterou pro sebe ukradli, se pro ně stávala o to vzácnejší.
Ocitli se na liduprázdném místě, kde se dalo utéct před vší tou omezující morálkou a pevnými dobovými konvencemi, které nedávaly tehdejším lidem téměř žádnou možnost, jak by mohli projevit své vřelé city ke druhé osobě. Ďáblův lesík!
Samo to jméno v sobě neslo jakýsi hrůzný přídech starobylých tajů a číhajícího nebezpečí, které shledávala Valerie velmi vzrušující. Gerard, byť byl svým založením spíše pragmatický - možná až přízemní - člověk, však v tomto případě zcela sdílel její dojem. Byl to ostaně on, kdo přišel s vítaným návrhem, aby se sešli právě zde.
Dorazili na skalnatou vylídku, kde stála polámaná lavička, natřená bílým lakem. Šedivé vrchy sahaly až k mlhavým mokřinám, obrovký les plný tmavých borovic pod nimi byl tichý jako hrob. Krása v sobě skrývá smrt!
Do šumu nicoty v korunách stromů hrála ledově sladká ukolébavka mlčení. Po zdlouhavé chvíli lahodného zmaru konečně získala mladá dvojice osvěžující společnost – tichou píseň zbloudilého vánku mezi rozervanými skalami...
Minula první překážku v neměnné podobě skalnatého žlebu, co zde ležel již od nepaměti. Kdesi za ním však vedla postranní stezka, kterou znal jen málokdo. Stejně nenápadným způsobem, jako začala na zarostlém srázu, pak o několik kroků dále lehce vklouzla do neprobádaných hloubek ztichlého lesa, tam mezi neznámé chodby hustého stromoví a různé skrýše, tak temné a hladové...
Na vlhký povrch lesní půdy, rozmoklé svěžím deštěm ze včerejší noci, dopadaly neurčité skvrny slunečního světla. Přítmí je tak příhodné, zejména pro taková setkání, která mají zůstat navždy utajena...
Zelená tráva byla jako to nejpohodlnější lůžko, bublání nedalekého potoka jako ta nejkrásnější hudba, dokonce i okolní stromy jako by ožily. A přece vše působilo jaksi zlověstným dojmem, snad i děsivým, když měla večerní obloha odrazující barvu rudé krve...
Valerie se ohlédla, zda ji Gerard následuje. Zaslechla cosi nečekaného, možná se jí to jenom zdálo. Byl to slabý, osamocený zvuk uprostřed ničeho, méně než němý nářek jarního vánku, který něžně rozechvěl spící stromoví. Jako sotva slyšitelný tlukot zlomeného srdce, jako hukot krve v uších...
Pláč víl?
Ne, jen lidský hlas, kvílející ve velkých bolestech! Odkud se ale ozýval? Pod mokvajícím kamením se do žíznivé země vsakovala ledová voda, za nimi se vypínaly černé knemy silných borovic, rostoucí ze staletých nánosů mrtvého listí. Nic víc, než smutné pusto. Valerie se zneklidněným hlasem zeptala:
"Slyšel jste to, drahý!?"
"Ano! Co to bylo?"
"Nemám tušení."
"Znělo to jako volání o pomoc."
"Slyšíte? Už zase!"
Valerie jasně zaslechla slabý nářek někoho zraněného. Chtěla se vydat za ním do potemnělých hlubin nevlíného hvozdu, kde se podle všeho muselo stát něco velice zlého. Gerard ji popadl za ruku v černé rukavičce, a vzápětí strhnul zděšenou milenku zpátky k sobě.
"Nechoďte tam!"
"Proč ne? Někdo potřebuje pomoc!"
"Jste si tím tak jistá? Měli bychom se raději vrátit."
"Jak můžete být tak sobecký!?"
"Vám do toho nic není. Bude lépe, když počkáme tady."
"Ne!"
Valerie, jako vždy velmi impulsivní, se mu však vytrhla a ihned následovala zoufalý hlas. Na okamžik ztratily její oči svou pravou barvu, jako vždy, když byla podrážděná nebo rozzlobená. Ale po chvíli se do nich opět vrátil světlý odstín zelené. Pak ještě křikla přes rameno:
"Vy se můžete vrátit domů, když se bojíte!"
Gerard odmítal přistoupit na její dětinskou hru. Pochopil, že se jej takovou výtkou snaží jen vyvést z míry. Vtíravý parfém, který Valerie ráda používala, se stále vznášel blízko něj jako vůně jasmínového květu. Lákavá, ale nadevše trpká.
Zbrklá milenka se k němu nevrátila. Našel jen módní doplněk, který nejspíše ve spěchu ztratila, aniž by si toho povšimla. Zvedl ušpiněný čepec s rozvázanými stuhami, bohatě zdobený hedvábnými květinami. Valerie zmizela ze světa, jako kdyby ji celou pozřely hluboké stíny, skrývající se mezi nehybným stromovím...

***

Zmírající jas jarního dne a k tomu to temné ticho mezi zchýlenými stromy. Nebylo to ale špatně? Neměl by les být živý a hlučný, zejména v tuto roční dobu, kdy každý tvor překypuje nově nabytou vitalitou!? Gerard si to možná uvědomil, vzápětí však svou myšlenku zavrhl jako nepodstatnou.
Znáte tu krásnou chvíli ticha, která nastane vždy před soumrakem? I neklidné listí stromů přestává šelestit. Pro některé romantické povahy v sobě toto večerní ticho vždy skrývá dráždivý nádech očekávání. Pro Gerarda však místo toho dostalo křiklavou barvu jeho nejhorších obav!
Vzdálená obloha byla jasná a čistá, až na několik krvavých pruhů v místech, kde pozvolna zapadalo znavené slunce. Skrze silné větve lesního stromoví nedokázalo proniknout téměř žádné slábnoucí světlo. Od země, tonoucí ve stínu, pak táhl mrvolný chlad, který jej ochromoval...
Gerard se vydal do šepotající trávy, která pod jeho nejistým krokem tiše sténala jako divé zvíře. Nebo o snad byl jen chadný vítr, tančící v korucnách stromů!? Ďáblův lesík si žil vlastním životem...
Vysoká tráva a trnité křoviny se střídaly s kvetoucími loukami a zelenými pahorky, pod kterými hnily bělostné kosti v podzemních mohylách prehistorického původu z dávno zašlých časů, kdy ještě nerozumní lidé uctívali sladkou smrt. Bílé lilie a rudé růže držely čestnou stráž u neoznačených hrobů...
Ale i přes veškerou nádheru v něm číhal lstivý ďábel. Tehdy Gerard ještě ani v nejmenším netušil, co se ukrývá pod povrchem…
Bylo velice snadné úplně zabloudit v matoucí spleti holých skalisek, pustých roklin a prastarých vývratů. Zvětralý kámen jej obklopil a Gerard se sám nedokázal nijak vymanit z nebezpečného bludiště, kde beze stopy zmizela i lehkomyslná Valerie. Volal její jméno.
Nikdo mu však neodpovídal. Gerard, zachvácen ohavným neklidem, který se každou další chvíli jen a jen stupňoval až k samé neúnosnosti, se bezradně rozhlédl kolem. Valerii nikde nenacházel. Pochopil, že tohle už není hra!
Snad se před ním záměrně neschovávala jako nějaký zlomyslný spratek, aby se mohla bavit jeho marným hledáním!?
Přece by jej Valerie skutečně netýrala tímto trestuhodným způsobem? Takhle si zahrávat s jeho zdravým rozumem, který se ostatně začínal již povážlivě hroutit...
Oba dva je pohltil hustý les, neznámé končiny, kde se mohlo skrývat mnohé zlo. Lidské bytosti zde neměly co dělat, tím méně pak jako nezvaní hosté s pochybnými úmysly. Nikdo by nemohl říci, že dobře zná všechna nehezká tajemství, která se skrývala ve hvozdech a v mokřinách...
Ztemnělé nebe zmizelo pod těžkými mračny, která v sobě tajila mnoho zloby. Mrazivý hvozd dutě hučel, odněkud se ozýval pronikavý křik černého havrana, toho vychytralého tvora, který rád hoduje na starých mršinách. A co hůř, mimo jiné i na lidských mrtvolách.
Gerard vyrazil po hrbolaté stezce, ale po nějaké době se zastavil na rozcestí. Vůbec nevěděl, kudy jít. Nakonec zvolil levou odbočku, vedoucí neznámo kam. Pak překonal nepříjemnou překážku, padlý kmen slabé borovice, pokrytý zaschlou smůlou, jako kdyby krvácel.
O lesní půdu duněl každý jeho krok. Potměšilé stromy chrastily vychrtlými větvemi jako oživlé kostry, silný vítr ohýbal jejich holé vrcholky a skřípal v obnažených kořenech. Tak tančí nemrtví...
Obrátil se zase k umírajícímu stromu a podivil se, proč v něm stále spatřuje jen tu zelenou podobu zlého goblina - tu mrtvolnou masku lidské tváře s prázdnými očními důlky, křivým nosem a s rozšklebenou dutinou prázdných úst, kde nerostou žádné ostré zuby...
Gerard šel dál. Bloudil v ponurém lese, či spíše sám v sobě!? Tak jako ti, kdo kdysi prováděli věci, o kterých doufali, že jsou navždy mrtvé a pohřbené. Chtěli se opět dostat k lidskému masu, po kterém hladověli celá staletí...
Korunami stromů kolébal studený vítr, stále nabíral sílu. Slyšel, jak se lámou větve, slyšel vzdálený hukot vodopádu v příkré strži kdesi hluboko dole pod zkamenělýma nohama, které se navzdory všemu odmítaly pohnout z místa, kde se Gerard zastavil a naslouchal...
Vtom uslyšel Valeriin hlas. Zdálo se, že se v něm ozývá samá hrůza. Muselo se jí stát něco zlého, o tom nemohlo být žádných pochyb! Gerard začal znovu volat její jméno.
Obklopoval jej hustý les, neproniknutelné šero a zrádný podrost plný trní, kde se mohla snadno sesmeknout noha a pak zapadnout do nějaké jámy. Jednalo se právě o ten druh místa, kde žijí divoká zvířata s ostrými zuby, připravená k trhání čerstvého masa...
Několik kroků před ním ležel přes cestu padlý kmen jedle, porostlý šedivým lišejníkem. Působil slizce, jakoby bez života. A přece nebyl tak úplně mtrvý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tam pod ním něco bylo.
Chtěl jej přelézt, ale zaslechl dunivé vrčení tak hlubké, jako kdyby vycházelo ze samé země. Nechtěně o pár kroků ustoupil, aniž by si vůbec uvědomil, co udělal. Náhle poznal, že předtím vůbec neslyšel křičet Valerii - něco jenom napodobovalo její kvílející hlas!
Náhle mu v uších zněla slova a šepot, která tam předtím nebyla. Zatmělo se mu před očima. Matně vnímal jakousi zalesněnou krajinu a vytí vlků. Ten pohled ničil jeho zdravý rozum, měnil jeho ubohou duši v pouhý popel a prach...
Les plný stromů, které krvácely z rudých puklin v rozervané kúře a strašidelné postavy, co se pomalu plížily mezi povalenými kmeny. Cosi otřesného se skrývalo ve stínech nad lesní hlínou, která byla rudá jako krev a nic v ní nerostlo, snad kromě vybělených kostí.
Jejich neurčitý tvar se neustále mění, nikdy je nelze vidět dvakrát v té samé podobě. Látka, ze které jsou složené, není o nich hmotnější než pouhé stíny utkané z rozpadlých pavučin. Pohybují se nehlučně. Jejich úmysly, přestože vždy zůstávají opředené tajemstvím, jsou hrozivé už na pomyšlení…
Copak Gerard už se úplně pomátl na rozumu!? Měl rezignovat a smířit se s tím, že se ztratil? Kdepak!
Život je horší než smrt, ale nechceš-li si sám ukrátit své utrpení, pak ti nezbývá nic jiného, než jít dál tak dlouho, dokud nepadneš...
Zabloubil až na nějaké místo, kde staré pavučiny pokryly mladé listí i schýlené větve šedým povlakem plným mrtvých much, vysátých těl hmyzu, ze kterých už nezbylo skoro nic. Snad jen seschlá schránka, téměř průsvitná. A všude panovalo tíživé ticho, které narušoval jen protivný křik nočního tvora, ukrytého kdesi ve větvích.
Jako jedovatý pavouk - dokáže přežít v těch nejhorších škvírách, bez potravy a bez vody, a jen čeká celou věčnost. Vysává život ze svých obětí, které spoutá lepkavými vlákny a pak je pozře zaživa...
Gerardova smrt byla na dosah! Uloží se na krvavé lože ve vlhké trávě, kde navždy zmizí jeho tělesné ostatky. Hebká tráva je nejlepší lůžko, jaké si může zamilovaný přát. Ne však, pokud je celá prosáklá horkou krví!
Již téměř cítil, jak lesní zvěř trhá jeho ležící tělo, jak mu bledé larvy lezou do úst a rozežírají mu všechny vnitřnosti. A pak spatřil to, co spočívalo jako zlý sen ve vlhkém dolíku mezi vyvrácenými kořeny mrtvých stromů...

***

Valerie opět nalezla ztracenou stezku, tak nezřetelnou mezi vysokou trávou a lesní květenou, připravenou k rozpuku. Spící les snil o jarním vánku, který s sebou přináší příslib nového života. Jeho čas ale neměl přijít tak brzy.
Ve vzduchu jakoby ožil loňský sníh, tak byl náhle chladný. Zašněrovala si u krku teplou pelerínu, podšitou jemným sametem. Slyšela kolem sebe šustit vysokou trávu a cosi v ní, nedokázaly ji umlčet ani rychlé kroky, došlapující na polámanou zeleň.
Prohrábla rukou přerostlá stébla a pozorovala, jak si s nimi pohrává svěží vítr. Obloha byla tmavá a pošmourná, nic pěkného na pohled. Temná mračna, po kterých nebylo během minulých dní ani nejmenší památky, v sobě skrývala divokou bouři.
Přes lesní silnici se mihl rudý stín. Valerie s vypětím vší vůle potlačila slabý výkřik. Byla to jen štíhlá liška s hbitýma nohama, ale i tak jí přeběhl mráz po zádech. Valerie pospíchala dál. Vracela se na místo, kde se s Gerardem prve rozešli. Snad navždy!?
Valerie jej nenalezla ani zde, navzdory pozdní době. Doufala, že by na ni mohl čekat u toho samého rozcestí, kde se setkali. Musely již uplynout celé hodiny, a přece jí přišlo, že ji drahý Gerard opustil teprve před pár chvílemi.
"Zanechal mne zde, ten zbabělec!" pravila, spíše sama pro sebe.
Valerie silou vůle potlačila pomstychtivou představu, jak svého proradného milence vlastníma rukama trhá na kusy. Do zarmoucené mysli se jí nastěhovala palčivá bolest, a ta si žádala čerstvou krev pro uhašení svého pronikavého žáru...
Zrádce! Jidáš!!!
Nedokázala by nikomu vyprávět o strachu, který ji ovládl. Ani o tom, jak jí bezděčně vytryskly slzy. Zoufalý pláč jí nepřinášel žádnou útěchu, ale pálil v očích jako roztavené olovo. Horké, zároveň však žíznivé. A v ševelu vánku tušila lživá slova šílenství...
Ďáblův lesík byl zlé místo. Zatuchlá vůně tlení a rozkládajícího se života byla všude kolem. Samá smrt! Valerie se jen divila, proč si toho nestačila povšimnout již dříve. Nejspíše byla příliš zaujata svým milovaným...
Valerie již ztrácela naději, že se ještě kdy dočká svého nedbalého milence. Čekání jí bylo dlouhé, a navíc i nepříjemné. Začalo pršet. Kdesi zaduněl hrom, zatím ještě dost vzdálený a slabý. Zaslechla tiché vzlykání deště, které však stále sílilo až k nesnesení. Gerard nikde!
Tak přece ji opustil! Ten sobec!
Vyčkávala, dokud nepadla tma a pak - zastašena nestvůrnými tvary, které v ní spatřovaly její slzavé oči - se dala na ústup. Šla, vlastně spíše běžela zarostlou cestou a v patách se jí táhla zlovolná temnota, plná děsivých příslibů nepředstavitelného...
Po noční obloze plul plný měsíc a stříbrné světlo skrápělo okolní lesy, někde hluboko zaznělo táhlý hlas velké sovy, jak vylétá na lov. Ten zvláštní zvuk jí rozleptal krev v žilách. Holé stromy tvořily dlouhý tunel a mezi pučícími větvemi probleskovaly zářící hvězdy.
Nebo něčí oči!?
Valerie cítila, jak jí zběsile tluče srdce, a krev tepe ve spáncích. Nebylo to však žádné vzrušení, jaké zakoušela předtím - jen sílící strach. Usadil se v ní a pak počal naplňovat její zmatené myšlenky, bez sebemenší souvislosti s tím, o čem vůbec byly. Neopodstatněný strach, který jí rázem zhořkl v ústech.
Strach! Ale z čeho!?
Déšť - zprvu jen lehký, avšak velice studený - se rychle proměnil v prudkou vychřici. O co kratší měla být její nadvláda nad lesnatým krajem, o to větší v ní dřímala zuřivost. Nebo snad jen bouřlivý smutek, vtělený do ledového deště?
Když zaburácel dunivý hrom, Valerie se téměř zaradovala, protože mohla své nevysvětlitelné napětí konečně něčemu přičíst. Jakmile se hřmění vzdálilo, spustila se úplná průtrž černých mračem. Připadalo jí, že i samotné lesy pláčou spolu s ní...
Rozbouřenou masu černých mračen kdesi vysoko nad sténajícím lesem probodávaly bělostné blesky, doprovázené ohlušujícím burácením hromu. Valerie byla vyděšená, a přitom sama nechápala, čeho se bojí.
Rozzuřené živly se jí snažily zabránit v útěku mezi zdi města, kde se cítila v bezpečí. Narozdíl od divokého hvozdu, který ji vytrvale odmítal propustit ze svého zajetí, kde se zcela ztrácela a již začínala pochybovat o tom, že z něj ještě někdy najde cestu ven.
Bělostné blesky s krvavými hroty prořezávaly bouřlivou oblohu, zdálo se, že prudký déšť se mění v rudý příval krve. Milovala tu divokou živelnost letních bouří, ale současně ji děsila. A právě to, co ji děsilo, ji také přitahovalo nejvíce ze všecho!
A v tom jí zastoupila cestu jakási postava, či snad jen ohavný stín!?
Zbloudilý blesk zasáhl seschlý strom a jí připadalo, že asi oslepla. Pak následoval řev, tak hlasitý, až to působilo neskutečně. Přímo hmatatelná stěna hřímající zuřivosti, která se jí zařezávala až hluboko do mozku. Byl to tak strašný šok!
Valerie se rozhlédla kolem sebe. Sotva se jí začal vracet zrak a už měla pocit, že se možná zbláznila. Zahlédla něco tak nepopsatelně odporného, něco nepodobného ničemu živému...
Člověk? Či zvíře!?
Ale ta nestvůrná věc se ukryla v černé nicotě, než si ji stačila lépe prohlédnout. Později se upamatovala pouze na hadí oči se svislými zornicemi, rudé oči bez víček. Víc neviděla, a ani vidět nechtěla. Mohla by úplně přijít o zdravý rozum.
Valerie vystrašeně ustoupila blíže k hořícímu kmeni, rozpolcenému vedví zásahem planoucího blesku. Temnota, skoro jako kdyby nenáviděla světlo, ze stále držela v uctivé vzdálenosti mezi lesními stromy.
Zdráhala se vstoupit mezi ně, neboť nějakou zasutou částí své veskrze racionální mysli tušila, že tam na ni číhá zlo. Spěšně zmizela mezi zvětralými skalami, kde již začínala dlouhá alej starých topolů.
Kráčela nebezpečným lesem, jak nejrychleji to šlo. S každým dalším krokem se okolo ní jen a jen prohlubovala živoucí temnota. Žila zlem a dýchala hnilobou. Valerie se chvěla únavou a ledový vítr se do ní zakusoval ostrými zuby.
Jako divoké zvíře, vysílené dlouhým půstem, které stále hladoví a nebojí se zaútočit ani na člověka. Zvlášť když jde o slabé stvoření, které se samo nedokáže bránit. Valerie se raději neodvažovala ani domýšlet, co by ji mohlo potkat!
Silný déšť ji mátl a voda jí padala do očí, téměř nic skrze ni neviděla. Nedalo se v ní ani dýchat, ponurá nebesa otevřela svá stavidla, aby se vše pod nimi utopilo v rozbouřeném přívalu letní bouřky.
Valerie nedokázala uvěřit, že vše kolem ní je skutečné. Všichni přece známe mrtvé myšlenky, které skrápí krvavý déšť, kde nás pronásledují ďábelské stíny a my bloudíme hlubokými lesy, bez sebemenší naděje na záchranu. Všechno, co se s ní dělo, byl jen zlý sen!
Noční můra, na kterou se možná později ani nebude pamatovat, protože byla příliš příšerná na to, aby ji ubohá Valerie vůbec zvládla. Musela ji zcela vytěsnit ze své mysli, jinak by již nikdy nedokázala klidně usnout. Černá mračna, temná a hrozivá, požírala světlo hvězd...
Toulala se noční temnotou, jako kdyby k tomu byla stvořena. Jako kdyby celý život nedělala nic jiného. Alespoň že ji nikdo neviděl, jak pláče. Truchlila pro to, co už není. Srdce krvácí...
Bylo to jen hloupé poblouznění ze zklamané lásky, které rychle přejde. Valerie nepochybovala, že na ně brzy zapomene. Vrátila se zpět do města, ze kterého předtím tajně utekla jen proto, aby se mohla sejít s osamělým milencem. Se svým drahým Gerardem se již nikdy neshledala...