Prodloužený život mladé stopařky

Když si člověk zamiluje cestování, ví automaticky do čeho praští, a tak si vezme svojí nadupanou káru a rozjíždí se po krajině. Já jsem Daniel a rád ve volném čase cestuji ve svém americkém Mustangu ze šedesátých let. Mám ho po svém otci, který taky rád cestoval, podstatě jsem tyhle věci po něm zdědil. Rád opouštím svojí aktuální domovinu a flákám se na jakékoliv cestě. Sám ani nevím, kam vůbec chci jet, hlavně co nejdál od domova a občas se nezastavovat, pokud to bude nutné. Rodinu ani přátelé nemám, tak co mám jiného dělat? Občas se oslovují jako osamělý jezdec, jen mne nikdo nezná, nejsem na žádné první listině nebo v jiných médiích. Média je svinstvo a jen špiní jméno člověka, což bych mohl být tím příkladem, protože by si vymýšleli nějaké nesmysly o osamělém jezdci, který otravuje nebo znepříjemňuje život slušným lidem, kdo to pak má číst? Jenom mediální blbec. Nezáleží na tom být hvězdou, ale dělat to, co člověka baví, jako mne tohle nekonečné cestování, kde je samá krajina, silnice, venkovy, teplo a zima. Moje praxe stopařů a stopařek? Moc velká není, když cestovatel narazí na nějakou krásnou, mladou, sympatickou stopařku hned si začne s ní povídat, potom jí vysadí na určené místo, druhý den jí potká znova, znovu si oba povídají až se stane, že se cestovatel zamiluje do stopařky a je mnohem šťastnější než dříve, kdy byl osamělý. Já moc nejsem dobrý k ženám a málo na kterou takovou stopařku narazím, hlavně že je ráda, že jí povozím kam chce, to přece cestovatelé dělají ne? Proto to dělám i já a pomůžu komukoliv, kdo si neví rady a potřebuje pomoc od cestovatele.
Jednoho večera, kdy je docela chladno a je trochu mlhy se dívám stále rovně na cestu, protože jinam silnice nevede a člověk si musí dávat pozor, aby do ničeho nenarazil. Před mýma očima vidím někoho se pohybovat, neviděl jsem kdo to byl, protože mlha dokáže hodně zakrýt tělo člověka, tak jsem zastavil a pomalinku otevíral dveře. Ohlížel jsem se kolem dokola, nikoho jsem neviděl, zkusil jsem zařvat ,,haló, je tam někdo? Ozvěte se mi!'' nikdo se neozval. Po dvou minutách jsem zalezl zpátky do auta, zavřel dveře a pomalu startoval. Hned v tu chvíli někdo klepal z vedlejších dveří, podíval jsem se a uviděl jsem tam mladou krásnou stopařku, byla docela štíhlá, hnědé vlasy do černa, trochu bledá a tvářila se, že chce pomoc. Neváhal jsem a otevřel jí dveře. Ptal jsem se jí, co potřebuje, ona mi odpověděla, že potřebuje hodit k jedné benzínce, která je u nejbližší vesnice, nevěděl jsem proč chce jet zrovna tam, ale asi měla k tomu svůj důvod, tak jsem neodmítl a pustil jí do auta. Holka byla docela tichá, ale přišla mi hodně sympatická, aji se mi docela líbila, proto jsem neváhal a pustil se do konverzace. I když to vypadalo, že se mnou moc mluvit nechce, přišla mi až moc introvertní, ale nedal jsem si říct a tak začala i ona mluvit.
,,Jak dlouho na té silnici čekáš?''
,,Dlouho.''
,,Jak dlouho? Tak zhruba řekni.''
,,Prostě dlouho.''
,,Víc mi neřekneš?''
,,Ne.''
,,Proč zrovna chceš jet tam jaks říkala?''
,,Někdo tam na mne čeká.''
,,Nějakej tvůj příbuznej nebo přítel? Promiň, že se ptám.''
,,V pořádku, ano jedna kamarádka.''
,,Že zrovna tak pozdě večer, taková hezká holka jako ty a bloudí po večerech, ty nemáš vůbec strach?'' hodně zvědavě jsem se zeptal.
,,Ne, nemám, já mám pro strach uděláno, a to už docela dlouho. Nepamatuju si, kdy jsem se naposled bála, ty se nebojíš?'' Viděla na mne, že se nebojím, ale musela se stejně pro jistotu zeptat.
,,Ne, nemám, já rád cestuju ve dne i v noci, navíc nikoho nemám ani rodinu, takže vím jaký to je žít osaměle a nekonečně jezdit. Existují pouze já a tady moje auto.''
,,Myslela jsem si to, je ti to vidět na očích.''
,,Aspoň vím, že jsou některé věci na mne poznat a to mne těší. Mimochodem, já jsem Daniel.'' Představil jsem se jí a natáhl k ní mou pravou ruku.
,,Já jsem Sára...'' potřásla mi rukou ,,...těší mne Danieli.''
Ta holka se jmenovala Sára, bylo to nádherné jméno a já jsem prostě nemohl odejít z konverzace, konečně jsme si při té cestě začali povídat, docela jsme si rozuměli a to v různých věcech, ať už se jedná o koníčky, hudba, práce a názory na některé lidi. Měl jsem po dlouhé době docela příjemný cestovní večer, pak ale přišlo to co jsem musel udělat, byly jsme už na místě, kde Sára chtěla vystoupit, tak jsem zastavil a Sára pomalu vystupovala z vozu.
,,Tak co, kdy tě zase uvidím?'' váhavě jsem se ptal.
,,Někdy určitě, ale asi ne hned, může to i dýl trvat, ale ráda jsem si s tebou popovídala. Už dlouho s žádným slušným chlapem jsem si nepovídala tak dobře jako s tebou.'' odpověděla mi upřímně.
,,A nechceš mi dát svoje telefonní číslo? Můžeme si kdykoliv zavolat a třeba si dát někde spolu kafe.'' neodpověděla mi, ale netvářila se, že by byla na mou otázku naštvaná, jen se jí nechtělo asi mluvit, rozhodně jí chápu. Potom odešla a zmizela v té hnusné mlze, která člověku nahání hrůzu. Bylo mi docela smutno, protože jsem na ni musel stále myslet, asi jsem se fakt zamiloval. Vypadalo to, že má nějaký problém, kdyby mi nabídla svou pomoc, určitě bych nějakým způsobem pomohl, ale znala mne sotva půl hodiny, takže mne nemůže ani pořádně znát, i když jsme si popovídáli o různých věcech. U benzínové pumpy byla nedaleko malá vesnička, která nabízí i hotýlek. Byl jsem docela unavený a tak jsem si chtěl odpočinout. Obvykle spím v autě, ale pro tentokrát si trochu připlatím za jednodenní ubytování, docela dlouho jsem neviděl postel. Zastavil jsem před hotelem, vesnice prázdná jak po bojišti. Vkráčím dovnitř ne zrovna do luxusního hotýlku, ale lepší jak nic, hlavně, že se pořádně vyspím. Přišel jsem k panu recepčnímu, díval se na mne jako by mi nechtěl žádný klíč od pokoje dát, ale asi se mi to jenom zdálo, zaplatil jsem mu a dal mi klíč od pokoje číslo devět. Šel jsem po schodech nahoru a odemkl svůj pokoj, který byl sice maličký, ale na jednu osobu to stačilo. Hodil jsem si věci vedle, v televizi nic nebylo, tak jsem jí hned vypnul a ulehl do postele.
Bylo zhruba jedenáct hodin odpoledne, spal jsem sice dost dlouho, ale probudil jsem se ve velkém šoku. To se mi vůbec nestává, mám naprosto čisté svědomí. Když popíšu svůj zlý sen, bude to trochu znít divné, ale já to nějak zkusím vysvětlit do podrobna. Je naprostá tma, stojím – vůbec se nehybu, když se potom podívám dolů, vidím jasně, že jsem v ženském těle. Potom slyším podivné kroky, jako kdyby tam někdo byl a opravdu tam někdo přiběhne. Ten člověk držel hodně nabroušenou kudlu, chytil mne a odhodil směrem k zemi. Já jsem jako ženská křičel o pomoc, nikdo mne vůbec neslyšel, byl tam jenom on a já v ženském těle. Napřed mi sundal pravděpodobně sukni, potom si rozepínal kalhoty a skočil na mne. A já dál křičím o pomoc a v tu chvíli ta žena křičí moje jméno. Řekla hlasitě ,,Danieli... pomoc! Pomoz mi... Danieli... prosím!'' pak s tím nožem namířil směrem ke mne a zapíchl do srdce. V tu chvíli jsem se z toho šíleného snu probral a vyskočil z postele tak rychle, jako ve vojenském výcviku. Říkal jsem si, proč najednou se mi tento sen zjevil v hlavě, když jsem ho ještě předtím nezažil? Možná přece jenom bych na to mohl zapomenout a nebo ten sen vyřešit? Radši ne, nebudu si hrát na žádného detektiva a rovnou na to navždy zapomenu, jak nejlíp to půjde.
Hned jsem si sbalil své věci, zamknul dveře od pokoje, zaplatil ubytování, vrátil klíč, dal si kafe, chleba se sádlem a vyrazil hned k autu. Když jsem vylezl z hotelu ven, říkal jsem si, proč je tu i odpoledne tak zamlžené, je to snad město duchů? Kdepak, normálně se lidé venku pohybovali, i když na první pohled vypadali docela zvláštně, ale to jsem vůbec neřešil, důležitý bylo rychle odsuď zmizet. Proto jsem nasedl do auta, nastartoval a vyrazil dál na cestu. Když jsem vyrazil z vesnice pryč, pokračoval jsem dál v jízdě a říkal si, kam tentokrát dorazím, že by do hlavního města? Na to jsem mohl okamžitě zapomenout, prostě jsem jel dál a bylo jedno kam.
Když jsem jel kolem čerpací stanice, musel jsem zastavit, protože jsem tam uviděl stát Sáru, kterou jsem včera vezl. Opět mne stopovala a tak jsem zastavil. Neřekla mi vůbec kam chce jet, prostě mám jet dál a nezastavovat, že by chtěla cestovat se mnou? No byl jsem aspoň rád, že nejsem úplně sám a můžu s někým komunikovat. Sára byla sice hodně tichá, ale za to sympatická holka. Musel jsem celou noc na ni myslet jako nějaký zamilovaný Romeo. Dokonce jsem jí to sám řekl, když samozřejmě vynechám toho Romea. A ona se hodně smála, ale chápala mne dost dobře, víc mi k tomu neřekla. Jeli jsme spolu asi něco přes hodinu, najednou Sára se ke mne otočila, jako kdyby mi chtěla něco vážného říct. Tak jsem se snažil jí pořádně poslouchat.
,,Danieli, sice tě moc dlouho neznám, ale musím ti něco říct.''
,,Poslouchám.''
,,Poslyš, neznáme se moc dlouho, ale začínám ti nějak věřit. Proto potřebují abys mi pomohl. Projevíš tu laskavost? Budu ti do smrti vděčná.'' strašně mne prosila.
,,Určitě, řekni mi, co to má být?'' Zeptal jsem se.
,,Je vidět, že mi opravdu chceš pomoct, a já ti teda něco prozradím. Jsem ve velmi špatné situaci, někdo mne pošpinil a já potřebuju očistit své jméno.'' znělo to zajímavě, poslouchal jsem dál, ,,Jedinou odpověď na tuhle pomoc najdeš nedaleko v benzínové pumpě asi dva kilometry odsuď. Běž na dámskou toaletu a prohledej to tam. Určitě něco najdeš.'' v tu chvíli jsem se docela zamyslel, proč mi nechce prozradit nic do podrobna? To se tak stydí, že mi víc nevysvětlí? Proč bych měl jezdit někam dva kilometry dál, když můžu vědět vše do podrobna? Na tom nezáleželo, rozhodl jsem se, že tento úkol splním, pomůžu Sáře s něčím o čem nemám ani tušení. Chvíli jsem se na ni díval, potom jsem na pět sekund otočil doleva a když jsem se obrátil zpátky, Sára z ničeho nic z auta zmizela. Nebylo nic slyšet, že by při jízdě spadla, dokonce i dveře byly zavřené, schválně jsem se podíval dozadu, nebyla tam. Tak jsem prudce zabrzdil a otočil to směrem k opuštěné benzínce, kde mne čeká odpověď. Jel jsem hodně rychle, zrychlil jsem spojku, protože potřebuju tam být co nejdřív, čím dřív tuto záhadu vyřeším, tím to bude vše uzavřené.
Byl jsem na místě, byla to stará opuštěná benzinová stanice, která nezanechala po sobě ani živáčka, ani neobsahovala benzín, abych si mohl natankovat. Prohledával jsem okolí, nikde nic, co by mi přišlo podezřelé, ale pak jsem si vzpomněl na Sáru, která mi řekla, že odpověď najdu na dámské toaletě. Bylo to sice trochu divné, alespoň pro mne jako chlapa, který musí otevřít dámskou toaletu, ale potřeboval jsem to vyřešit. Tak jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Nikde nic. Ještě jednou jsem se rozhlížel po okolí, nikde nějaká podezřelá značka nebo označení, abych našel to co potřebuji. Potom jsem se díval na ty záchody, ve kterých by to mohlo být, díval jsem se ze spodu, nic tam nebylo. Potom jsem se podezřelé díval na víko od záchodu. Bylo mi jasné, že v něm něco bude, tak jsem ho otevřel a našel tam starou mokrou dámskou koženou kabelku, která nebyla úplně prázdná. Něco v ní bylo. A tak jsem jí položil na zem, otevřel jí a prohlédl. Našel jsem v ní starý zažloutlý papír, ve kterém byl jakýsi vzkaz. Otevřel jsem ho a přečetl si, co v něm stojí. Ten dopis napsala nějaká žena, která je v ohrožení života, někdo jí pronásleduje. Dokonce v něm popisuje i pachatele, držel v ruce velký kuchyňský nůž, přesně jako byl v tom mém snu. Ta ženská popisuje i místo kde se schovala, v nějakém opuštěném dřevěném domě. Je mi jasné, že ten vzkaz měla určitě dostat policie, ale asi už nebyl čas jím to předat a tak se ta žena musela schovat do toho baráku. Rozhodl jsem se, že to tak nenechám a pojedu se tam podívat. Šel jsem zpátky i s tím vzkazem k autu, nastartoval jsem a jel jsem tam.
Bylo asi už kolem čtvrté hodiny a já konečně dorazil na místo. Byl to zastaralý neobydlený dřevěný dům, který byl už tak na rozpadnutí, přesto jsem jsem vlezl dovnitř a hledal tu ženu ze vzkazu. Policii jsem ještě nevolal, než by stejně dorazili, trvalo by jím to asi dvě hodiny, tak jsem se rozhodl, že to prozatím vyřeším sám. Prohledával jsem všude dům, nikde nic, jen starý zaprášený nábytek plných pavučin, nikdo tam vůbec nebyl, ten dům byl podstatě prázdný bez žádných stop osobností. Říkal jsem si v duchu, nejel jsem náhodou zbytečně? Proč tady vůbec jsem? Jel jsem vůbec správně nebo ten vzkaz je tak neplatný, že už ta ženská musí být jinde? Ještě jsem si vzpomněl na Sáru, proč a s čím potřebovala vlastně pomoc? Zachránit nějakou svou vlastní kamarádku, které asi něco udělala a tím chtěla očistit své jméno? To by nedávalo smysl a tak jsem to zkusil s tím prohledáním ještě jednou. Najednou na jedné dřevěné podlaze slyším vrzání a na té další nic nevrželo. Říkal jsem, to vrzání je jako označení písmenem X, které použivali dříve piráti při hledání pokladů. Hledal jsem něco, abych tu podlahu rozbil, v jedné místnosti jsem našel staré velké kladivo, které bylo dostatečně silné, abych tu podlahu rozbil. Asi pět minut jsem tu podlahu ničil, až se nakonec rozbila. Byla tam cesta dolů, sice bez schodů, ale něco tam vedlo. Byla tam veliká tma, tak jsem tam skočil a zapálil baterku, kterou si na cestu taky občas beru.
Když jsem se podíval dolů, na něco jsem šlápnul, podíval se dolů a viděl že stojím na mrtvole, tedy už z ní zbyla jenom kostra a shnila kůže. Docela jsem se vyděsil, říkal si, co to má znamenat? Vedle ni ležel ten velký kuchyňský nůž, který jsem viděl ve snu. Nějak mi to začalo dávat logiku, a tak jsem vylezl zpátky nahoru a zavolal policii. Řekli mi, že za dvě hodiny dorazí. Tak jsem mezitím šel k autu a čekal na ně, než přijedou.
Když policie dorazila na místo, dovedl jsem je k té mrtvole v díře. Řekli mi, že to tělo ověří a mám zůstat na místě, kvůli výslechu, tak jsem tam s nimi zůstal. Vyšetřování těla trvalo hodinu, potom za mnou přišel jeden z policistů a poděkoval mi za nález těla, ale také i za spolupráci a jelikož mi bylo jasné, že ten polda ví víc než já, potřeboval jsem zeptat, kdo je ta mrtvá osoba a co se jí stalo. Začal mi odpovídat.
,,Jedná se o sedmnáctiletou studentku, která byla před patnácti lety brutálně znásilněná a ubodaná předmětem, který jsme tam našli, tedy ten co jste našel vy mladíku. Pamatují si ten případ, jenomže jsme tu dívku prohlásili za nezvěstnou a tím jsme tak odložili případ. Ale vypadá to, že ho zas opět obnovíme. I když patnáct let je už přece jenom dlouhá doba.''
,,A víte vůbec kdo to je? Alespoň jak se jmenuje?'' Jméno mi chybělo, proto jsem se musel zeptat.
,,Ta dívka se jmenovala Sára.'' V tu chvíli jsem se zděsil, protože se Sárou jsem jezdil v autě, i když potom podivně zmizela, proto jsem se rozhodl, že panu policistovi všechno řeknu, nemělo smysl to utajit. I když s tímhle tím příběhem jsem si připadal jako úplný blázen.
,,Jak je to možný? Vždyť jedna mladá dívka jménem Sára mne sem dovedla, ale potom zmizela.
,,Jak vypadala?'' zeptal se mne strážník.
,,Štíhlá, menší postava, tmavohnědé vlasy...'' přerušil mne policista.
,,Mladíku,'' ukázal na mrtvolu ,,to je ona, já sám osobně jsem jí znal.''
Když mi to řekl, byl jsem docela překvapen až mi to nedávalo skoro smysl, proto jsem neváhal a ukázal mu dopis, který jsem našel na dámské toaletě.
,,Ano, to písmeno poznávám, je to její písmo, opravdu to psala Sára.''
,,To přece není možný, to ona mne na to místo zavedla, řekla mi, že chce očistit své jméno, potom zmizela z mého auta.'' ten policajt se na mne divně díval, když jsem mu to vyprávěl, ale nemyslím si, že by mne považoval za blázna.
,,Je to zajímavé, co mi tu vyprávíte, v tom papíře je i napsána identita toho pachatele, ještě že to tenkrát napsala. Vypadá to že jsme na dobré cestě, takže nejenom díky tobě, ale i díky jejímu duchovi se nám určitě podaří najít toho vraha. Teď byste měl jít domu si odpočinout, až budu něco víc vědět, hned se ozvu.'' už jsem byl na odchodu, ale ten policajt mne ještě na moment zastavil a předal mi dopis, který prý ležel vedle těla. Byl úplně nový, nikoli zažloutlý, otevřel jsem ho a přečetl si ho. Stálo tam: ,,Danieli, děkuji ti za všechno. Sára.'' už jsem si říkal, že trpím halucinacemi, protože jak může mrtvé tělo mi poděkovat? Nechápal jsem a radši jsem už z místa odešel.
Po dvou týdnech se mi ozval ten policista, co se mnou mluvil a vše mi prozradil. Řekl mi, že pachatele i po patnácti letech nakonec dopadli. Teprve letos chtěl odejít za hranice, asi se o tom případu dozvěděl a chtěl pravděpodobně utéct. Ale pan policista mi řekl, že i kdyby se mu podařilo utéct, stejně by bylo po něm vyhlášeno mezinárodní pátrání, takže i v takovém Německu by byl chycen a předán k nám. Hlavně že už je po všem, kdo ví, jak dlouho by to ještě trvalo a ten případ by byl na dobro odložen. Jsem nakonec rád, že jsem se toho mohl zůčastnit, kdo by pomohl, tak krásné nevinné dívce, jako byla Sára. Byl jsem docela nešťastný, když jsem se dozvěděl, že není mezi námi už patnáct let. Ale aspoň jsem osvobodil její duší a očistil jméno. Myslím si, že teď už může odpočívat v pokoji a být šťastná i po smrti. Už od té doby jsem jí neviděl, ani na tom místě, kde jsem jí vyzvedával. Musel jsem na ni stále myslet, nikdy totiž nezapomenu, jak seděla vedle mne v autě a rádi jsme si povídali. Narazím ještě někdy vůbec na takovou? Na tom už mi úplně nezáleželo, jsem cestovatel a musím prostě jet dál. Jinak to prostě nejde, jsem osamělý jezdec bez úspěchu a bez slávy. Nasedl jsem do svého oblíbeného Mustangu, se kterým jezdím podstatě skoro celý můj život a je to jediný co mi z rodiny zbylo. Nastartoval jsem a pokračoval dál ve svém cestováním. Život najednou začal vypadat líp.