Linka 513

Rozsvítilo se červené světlo a zaznělo zazvonění, po kterém se zavřely dveře.

„Příští zastávka: Javorová,“ oznámil hlas na nahrávce. První cestující se usadil na zadním sedadle a nepřítomně hleděl před sebe. Je jedna hodina a dvacet tři minut, Frankovi právě začala noční směna v autobuse číslo pět set třináct stejně jako každou noc poslední čtyři roky. Nikoho lepšího zatím na tuhle trasu nenašli a Frank už si zvykl. Stejně má raději ten noční klid a ticho za zády. Začínal jako denní řidič, dávali mu různé trasy, různé linky, potkával velké množství lidí a někteří z nich si s ním chtěli povídat nebo se hádat. Neuplynul ani měsíc a už uvažoval, že skončí. Netušil, jestli to byl zásah osudu nebo měl prostě jen štěstí, ale řidič, který jezdíval s jeho nynějším autobusem, jednoho dne nepřišel do práce, pak ani druhý den a ani žádný další. Nikdo se ho nechtěl ujmout a Frank netušil proč. Viděl to jako svou příležitost. Jedna noční jízda, aniž by vynechal a dostane zaplaceno víc, než jakýkoliv jiný řidič. Nemohl říct ne.

Už z dálky viděl dvě postavy čekající na něj. Nestály blízko u sebe, nebavily se, nehrály si s telefonem ani se opilecky neklátily. Prostě čekaly na svůj odvoz.

Zastavil a otevřel.

Předními dveřmi vešla žena a téměř nepostřehnutelně mu kývla na pozdrav. Možná se mu to jen zdálo, tady si člověk, konkrétně on, nemůže být ničím jistý. Frank už se naučil určitá pravidla a díval se na silnici před sebou. Žádné upozorňování na sebe, to znamená ani žádné zdravení. Vyhovovalo mu to tak, ale několik prvních dnů to všechno nesl velmi těžce.

 

X

 

Steve se mátožně vypotácel z nějakého baru, sám nevěděl, jak se jmenoval, stačilo mu levné pití. Chvíli jen tak stál na prázdné ulici a zhluboka dýchal, podzimní vzduch ho trochu ochladil a probral.

„Neměl sem jezdit do tohohle zapadákova,“ mumlal si pro sebe. „Člověk chce udělat něco pěknýho. A pak se to všechno posere.“ Vykročil směrem, kde by mohla být hlavní ulice, tedy alespoň to tipoval.

Naproti němu se vynořil do sebe zavěšený mladý pár. Zřejmě se někde taky bavili, a protože tady všichni zavírají v jednu ráno, vyhodili je ven jako Steva.

„Všechny sou stejný,“ promluvil nezvykle klidným a vyrovnaným hlasem na chlapce. „Chvíli je nehlídáš a už píchaj s někym jinym.“ Dívka v obličeji zrudla studem, Steve to nepřehlédl ani po několika pivech a ve tmě, zřejmě se trefil do černého. Otázkou zůstalo, jestli o tom ten její, se kterým tu cukruje, ví a postřehl to. Steve o tom pochyboval, zamilovaní a mladí kluci si takových věcí nevšímají. Jediná jejich starost je, jak se dostat pod sukni. On si taky nevšímal náznaků a to se mu vymstilo.

„Jezdí tu někde autobus, kterej mě dostane z týhle díry?“

Pár se zastavil. Dívka se otočila a ukázala rukou mírně vpravo. To byl jiný směr, než jakým chtěl původně jít. „Jděte deset,“ odmlčela se a sjela ho pohledem, „spíš patnáct minut rovně. Nemůžete minou zastávku.“

„Díky,“ zavolal za nimi, ale to už se ani jeden nezajímal. Postřehl pouze, jak jí chlapec něco říká a ona mávla rukou, potom zmizeli ze světla pouliční lampy.

Rozpohybovat nohy mu dalo chvíli zabrat, ale nakonec Steve vyrazil tam, kam mu ukázala.

V půlce cesty se posadil na lavičku a zadíval se na oblohu. Nad hlavou mu nejspíš svítilo neskutečné množství hvězd, ale přes osvětlení jich příliš neviděl. Zato svítil měsíc. Mohl být úplněk nebo krátce před nebo po něm, takové věci nikdy nedokázal s jistotou určit.

Jakmile Steve opět vstal, hodinky mu ukazovaly o dobrých dvacet minut později. Kdyby se nezvedl chladný podzimní vítr, spal by na lavičce až do rána.

Několik minut šel tichou ulicí. Z dálky se ozval zvuk motoru doprovázený dvěma světly. Kousek před sebou spatřil zastávku s jednoho člověka. Divný, pomyslel si, fouká vítr, je kosa a on se ani nehne. Vzápětí se zbavil myšlenek, které ho jen zdržovaly a tím nejrychlejším krokem, jaký v tomto stavu zvládl, šel kupředu.

 

X

 

Tom a Liz nechali opilého muže za zády.

„Proč jsi ho poslala na 513? Vždyť…“

Liz mávla rukou a Tomův šepot přerušila. „Nech to být.“

Ušli několik desítek metrů a zmizeli jak ze světla lampy, tak z dohledu muže kolébajícího se směrem určeným Liz. Teprve tehdy Tom prolomil ticho. „Jdeme skoro až k autobusovýmu nádraží, odtamtud by se dostal z města.“

„Říkala jsem, ať to necháš být.“

„Víš přece, že není…“

„Není co?!“ neovládla se Liz.

Tom jen zavrtěl hlavou. „Třeba měl jenom blbej den, to se stává všem.“

Chvíli šli mlčky, aby alespoň částečné napětí opadlo. Tom tady vyrůstal, dobře věděl, že jezdit linkou 513 není dobrý nápad. Vlastně není vůbec dobrý nápad se poblíž toho autobusu a jeho zastávek motat. Přes den je tam cítit zvláštní energie, ale po setmění se jim všichni místní vyhýbají obloukem. Sám netušil proč, ale neměl nejmenší chuť to zjišťovat. Z úvah o tom, co se tomu chlapíkovi stane, pokud se nerozhodne jít jinam, ho vytrhla Liz.

„Dáme si ráno vajíčka se slaninou a toastem?“ zeptala se zvesela.

 

X

 

„Co to…?“ Frank přimhouřil oči, až mu mezi obočím vznikly vrásky. Jeho pohled upoutal obrys osoby opírající se o ceduli, druhá postava nehnutě stála a čekala na příjezd čísla 513.

Frank stiskl tlačítko a dveře se otevřely. Do teď nehybná postava vstoupila druhými dveřmi a posadila se na jedno z volných míst. Až do teď si to neuvědomil, ale zdálo se, že ani nekráčí, spíš prostě jen pluje nad zemí. Příliš živý muž vkročil na první schod a usmál se na Franka.

„Ahoj. Jedete z města?“ Steve už pokládal nohu na druhý a zároveň poslední schod. „Potřebuju z tohohle,“ ušklíbl se a mávnutím ruky obsáhl celé viditelné okolí, „rychle vypadnout.“

„Tímhle autobusem jet nechcete.“ Samotného Franka překvapilo a trochu i vyděsilo, jak zní jeho hlas. Během dne toho příliš nenamluví a v práci nikdy nevydá ani hlásku. Dnes, po čtyřech letech, dvou měsících a sedmadvaceti dnech, poprvé. Doufal, že cizince (nikdo místní by se sem nehrnul) odradí a on vystoupí, ale stal se přesný opak. Steve stál u řidiče a všechny dveře se po dalším stisknutí zavřely. Frank musel dodržet jízdní řád.

„Máte pravdu.“

Frank s trhnutím otočil hlavu. „Můžete vystoupit na další zastávce a ráno…“

„Ne,“ rozesmál se Steve. „Máte pravdu, že se mi nechce zrovna dvakrát jet, bez urážky, touhle rachotinou a s fakt divnejma lidma. Ale minulej měsíc sem zbořil auto, takže nemám úplně dvakrát na výběr, že jo?“ Udělal krok nebo dva směrem k sedadlům, když se ještě zastavil a otočil se na řidiče. „Za kolik to bude z města?“

Frank ztěžka polknul. „Nechte to.“

„Jé, super,“ rozzářil se Steve. „Fakt díky.“

Děkuješ předčasně, mihlo se Frankovi hlavou.

Steve se rozhlédl po vhodném místě a zamířil k sedačkám v zadní polovině autobusu. Posadil se za mladou ženu s kloboukem. Kdo nosí klobouky v noci?

„Dobrý večer,“ pozdravil kolem sedící, ale nikoho konkrétního. V ten okamžik se na něj otočilo několik párů očí. Nový cestující k sobě přitáhl konce džínové bundy, aby se trochu zahřál. Nikdy se jí nesnažil zapnout („Frajeři si džínový a kožený bundy nikdy nezapínaj,“ slyšel slova svého nejlepšího kamaráda.) a ani by mu to nešlo, přesto se snažil získat trochu tepla po té době strávené venku v chladném větru.

Frank se nejistě podíval do zrcátka, aby zjistil, co se děje a k jeho překvapení se nedělo vůbec nic. Zatím.

Cizinec se chvíli rozhlížel kolem sebe. „No teda. Je tu pěkně plno. To je to takový každou noc?“ K dosavadním čtyřem se přidaly ještě další dva páry očí. „Neznám to tu, sem tu prvně.“ Steve si jejich pohledy vyložil jako výzvu k vyprávění svého příběhu. S lidmi nikdy nebyl zvlášť dobrý a přiopilý už vůbec ne.

„A tak se sem táhnu tři hodiny, abych jí překvapil. Nakonec ona překvapila mě.“ Odmlčel se, aby vytvořil dramatickou pauzu. „Úplně v klidu si to rozdávala s jiným chlapem. No věřili byste tomu?“ Zakroutil několikrát hlavou ze strany na stranu. „Řekl sem jí, co si o tom a o ní myslím, že je konec a…“

„Topolová,“ skočil mu do řeči nahraný hlas a autobus se zastavil. Nastoupilo dalších několik cestujících a nikdo nevystoupil, jako obvykle.

Steve se zakřenil. „To teda chtělo hodně kreativity. Pojmenovat zastávky po stromech. Co přijde dál? Prezidenti a značky?“

„Smutný smutný člověče.“

Frank netušil, jestli to Steve vůbec zaznamenal, ale on ano. Poprvé je slyšel promluvit a rozhodně si to nechce zopakovat. Po zádech mu přeběhl mráz doprovázený husí kůží po celém těle. Znělo to tak dutě a chladně. Mrtvě. Žádná intonace, žádné emoce, prostě nic.

Několik pravidelných cestujících si poposedlo blíž ke Stevovi. Na Franka to působilo úplně stejně, jako když na National Geographic Channel sledoval dokument o tom, jak se dravci pomalu blíží ke své kořisti, která do poslední chvíle nic netuší. Chtělo se mu šlápnout na brzdu, vytáhnout ho za límec ven a utéct někam hodně daleko, ale on sám by měl velmi mizivé šance, co teprve, kdyby se chtěl postarat o toho opilce. Možná se mu nic nestane. To si jenom nalháváš, odpověděl si téměř okamžitě. Nikdy neuvažoval, co by se stalo. Existovala pravidla, těmi se všichni řídili a nic se nedělo. Frankovi stačila jediná věta, jestli se to dalo nazvat větou a skoro mu začal probíhat život před očima. Třeba vlastně nic neslyšel. Přes tři čtvrtiny autobusu není moc pravděpodobné, že by ten tichý hlas zaslechl. Jsi jenom unavený, přetažený, moc jsi nespal, uklidňoval se v duchu, jenom si to představuješ, koukáš se na béčkový horory a tohle máš z toho.

Odkašlání. Steve opět upoutal jejich pozornost, tedy ne, že by ji vůbec ztratil. „Takže, dostanu se tímhle autobusem daleko od těch všech sraček?“

Jako odpověď se mu dostalo několik pokývnutí. „Dál než si umíš představit člověče mnohem dál.“

Nejprve povytáhnul obočí. Nevypil toho zase tolik, aby viděl a slyšel divný věci a ta odpověď divná rozhodně byla. A ti kolem něj nepůsobili zrovna dojmem, že před svojí cestou pili. Určitě ne všichni, takové náhody se nedějí. „Dobřéé…“ pronesl do ztracena a zavrtěl se na svém místě.

„V zatáčce.“ Dveře se otevřely.

Zavřely.

Cesta pokračovala.

Steve pociťoval stále víc nepohodlí. Měl pocit, že najednou vystřízlivěl a všechno je jasné. Až příliš jasné.

Z ničeho nic vstal se slovy: „Vlastně jsem si nekoupil jízdenku.“ Úzkou uličkou rychle doklopýtal k řidiči s oroseným čelem. „Co je to za autobus?“ procedil vztekle, ale co možná nejtišeji mezi zuby.

„Linka pět set třináct,“ odpověděl téměř neslyšně Frank.

„Co. Je. Tohle,“ rychlým pohybem hlavy kývnul do prostoru za Frankem. „Za autobus?!“

Řidič polknul a zarytě mlčel. To Steva donutilo přistoupit ještě blíž a téměř se na Franka přimáčknout. „Měl bych asi vážně vypadnout. Můžete mi zastavit?“

Zavrtění hlavou.

Steve pohlédl na ostatní cestující. Pomalu k němu přistupovali. Najednou ucítil nepříjemný zápach, ale netušil, jestli se objevil až teď nebo si ho dřív jen nevšiml.

„Proč se neposadíte zpátky.“ Zaznělo odněkud od těch zvláštních lidí. Ani to neznělo jako otázka. Steve se kolem sebe rozhlédl a do očí ho praštily nápisy: Postupujte dále do vozu, Nebraňte řidiči ve výhledu a Prosím držte se. „To se teda budu držet. Zuby nehty,“ promluvil sám k sobě chraplavým polohlasem.

Náhle si vzpomněl, kde už to cítil. Až neuvěřitelně se to podobalo tomu, když zapomněl v kuchyni otevřené mléko a po třech dnech ho vyléval. Zvedal se mu z toho žaludek úplně stejně jako nyní. Tentokrát neodvracel zrak od zažloutlé břečky, ale od tváří bez výrazu. Od těch tváří, které se k němu pomalu přibližovaly. Během ostré pravotočivé zatáčky málem upadl na volnou sedačku. Jeho strach se ještě zvýšil, jestli to šlo, ve chvíli, kdy si všimnul, že ostatní se sotva mírně nahnuli.

Frank se neodvažoval hrát si na hrdinu, raději zbaběle sklopil oči a snažil se vytěsnit jakýkoliv jiný zvuk, než jaký vydával motor. Přesto se mu to zcela nedařilo. Sem tam na malý mžik pohlédl do zrcátka. Muž si s nimi povídá, najednou se baví s ním a rázem lítá ze strany na stranu s rukou svírající tyč a oni se k němu pomalu přibližují. Frank dobře věděl, že nemají kam spěchat. Tady jim nikam neuteče a venku? Těžko říct, na konečné nikdy nevystupoval, jenom hodně rychle šlápnul na plyn a řítil se zpět domů. Nikdy se mu nic nestalo, ale nechtěl zbytečně riskovat a pokoušet své štěstí.

Ponořil se natolik do myšlenek a se zrakem upřeným na ubíhající středovou čáru, že si ani neuvědomil, co dělá. Automaticky zastavil, stiskl tlačítko pro oznámení zastávky a pro otevření dveří. Probral se až ve chvíli, kdy slyšel: „Prosím, vystupte.“

Poprvé za celý večer, kdy zažil až nepříjemně mnoho svých poprvé, ale také za celou dobu, co jezdí s tímhle autobusem, si poposedl a otočil hlavu.

Část pravidelných cestujících už vystoupila, ale ti, kteří stále ještě zůstali uvnitř, mezi sebou svírali cizince tak, že se nemohl pohnout, na útěk bylo zbytečné vůbec pomyslet. Frank mohl skočit po koštěti, jediné „zbrani“, kterou tady měl a snažit se je od něj trochu odehnat, ale dostatečně pevně se utvrdil v tom, že si nebude hrát na hrdinu a o nic se pokoušet. Ten chudák se nezmohl ani na slovo nebo výkřik. Nebyla to velká pravděpodobnost, ale možná by něco z toho Franka přimělo alespoň k nějakému činu.

Cestou zpět porušil snad všechny předpisy o stopkách, červených a rychlosti, chtěl být co možná nejdál a rychle, jak jen to šlo. Stejně se celou cestu nemohl zbavit jeho tváře a výčitek v jeho očích. A potom, když už se dostali všichni ven a než Frank zavřel dveře, ten křik. Ten hrozný bolestivý nářek. Nedovedl si představit, co se v té tmě děje a ani to vědět nechtěl. Nepochyboval o tom, že se těch několik vteřin stane na dlouhé roky jeho opakujícím se snem a on se pokaždé vzbudí zpocený a vyčerpaný.

 

X

 

„Topolová.“ Dveře se otevřely a do vytopeného autobusu se nahrnul studený zimní vzduch spolu s mužem v džínové bundě s jedním utrženým rukávem. Dveře se zavřely a muž se posadil na sedadlo hned za řidiče s prošedivělými vlasy a chvějícíma se rukama.

„Jsem Steve,“ promluvil dutě a bez emocí.

Frank ztěžka polknul. Ještě jedna zastávka, a potom všichni vystoupí. Všichni. Zařadil a rozjel se do noci.