Výkřiky ze tmy I.

Deštivá noc zahaluje město do temného kabátu, ponurého a děsivého. Lidé se utíkají schovat do svých domovů, na zastávky či přístřešek. Ale já to mám úplně jinak. Já vyhlížím ty lidi, tipuji a vyhledávám náznaky bezmoci a strachu. Jejich splašenost mi hraje do karet. Utíkám jako oni, přizpůsobuji se situaci, neví co je čeká. Vidím jak divně čumí, výrazy splašených kuřat. Prší a už jsou jako v jiném světě. Nereagují na okolí a já se modlím za svý hříchy. Promiň, že nedodržím, co jsem slíbil, ale přeji si, aby tato chvíle nebyla poslední. Černá ulička, už mám temnou vizi, zvykl jsem si. Vidím do budoucnosti, můj nůž projíždí masem jako bych byl řezník, asi jí volá máma. Už to nezvedne, nevolej, nejde dnes domů. Přespí v chladné uličce a já uvidím do ní hloub. Její křik nikdo neslyší, kapky padají na okapy a odráží se. Stékají jí po tváři jako by plakala, ale už neudělá nic. Zmizel jí úsměv z tváře a já si ho nasadil. Cítím pocit štěstí, topím se v tom jako v moři. Miluji déšť.