Inferno

Inferno

„Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.“
— William Shakespeare



Bylo to peklo, pravé peklo na zemi a trvalo celých sedm let. Sedm let hněvu, války a smrti, která jej pevně svírala ve svých kostnatých pařátech den co den. Mohl zemřít každým okamžikem, a již v nic jiného ani nedoufal. Život se mu zprotivil a kníže von Neves jej začal hluboce nenávidět.
Nemohl tušit, že sedmiletá válka vejde do historie jako první celosvětový spor o moc! Během trudných počátků druhé poloviny 18. století zpustošily líté boje téměř celou Evropu od mořských břehů dalekého Španělska přes hornaté Rakousko až po severské státy jako jsou Rusko a Švédsko.
Bouřlivé období mezi roky 1756–1763 změnilo nejen starý kontinent, ale i vzdálené kolonie pod nadvládou významných evropských mocností. Armády táhly cizími zeměmi, dobývaly velká města a drancovaly chudé dědiny. Většina velitelů neuměla vyjednávat, místo nich přišly ke slovu šavle a muškety.
Vojáci - podobní pouhým cínovým figurkám, co kdosi rozestavěl na strategická místa zakreslená do mapy - umírali jako mouchy. Smrt, ta vyzáblá stařena s nabroušenou kosou, měla v posledních letech bohaté žně!
Kdyby mu někdo položil otázku, proč k tomu došlo, neuměl by najít správnou odpověď. Území, o která znepřátelené strany bojovaly, byla bezcenná a skrz na skrz prosáklá krví padlých mužů. Zemřeli zbytečně, protože válka k ničemu nevedla.
A mírová smlouva, která měla být jednoho krásného dne podepsána po dohodě tří mocných říší na německém zámku Hubertusburg v únoru roku 1762, byla zatím tak zoufale daleko...
Dokonce i Svatá říše římská, která dříve podporovala mír, nedopřála pokoj zbraním. Von Neves nedokázal klidně spát. Všude kolem něj jen ranění a mrtví, kdesi v dálce číhali nepřátelé a on si připadal jako padlý generál. Válka byla zlá a vytrvale odmítala skončit.
Zdálo se mu o poslední bitvě, kterou prožil. Došlo k ní toho černého dne, když si pro něj málem přišel sám ďábel. Byl velmi blízko smrti, jenže nevyzpytatelná náhoda rozhodla jinak. Von Neves neměl nad francouzskými jednotkami výraznou početní převahu, nerovný boj ovšem trval jen krátce.
Nepřítel se dal na útěk. Kníže jej nepronásledoval. Věděl, že s oslabenou armádou by měl jen mizivé naděje na vítězství. Byly to pouhé zbytky rozbitých oddílů, předčasně poslané do posmrtného zapomenutí. Von Neves se neklidně převaloval na polním lůžku.
Blouznil snad ve vysokých horečkách!?
Obrazy boje pak byly o poznání surovější, než jak si je pamatoval. Půda, kde už dávno nikdo nepracoval, byla holá. Hlína rudá a černá, voda krvavá. Nepřátelské postavy na protějším břehu řeky vypadaly jako pouhé přízraky, vzdálené a nereálné. Vnímal jen ostrou bělobou na jejich uniformách, dosud nezkalenou krví a blátem.
Pak si pamatoval, jak padá a téměř omdlévá bolestí. Odnesli ho dříve, než si stihl uvědomit, co se s ním děje. Nalil do sebe celou láhev pálenky, aby silný alkohol alespoň troch otupil cit v těle. Ruka se mu třásla, něco rozlil kolem sebe. Jeho kabát už dávno nebyl čistý, ani nažehlený. Měl potrhané prýmky a svrchní oděv byl celý prosáklý tahem střelného prachu.
Zakrvácený rukáv bylo potřeba rozříznout, jinak by si jej nedokázal sundat. Dva vojáci ho museli držet na nosítkách pokrytých bílým prostěradlem, zatímco polní kaplan - který znal kromě pobožností i něco z felčarského řemesla - mu opatrně vytahoval z ramene zbloudilou střelu.
Navzdory svému zranění kníže trval na tom, že zůstane v sedle, zahalený do dlouhého pláště. Jeho temná postava splývala se západem slunce v hasnoucím letním dnu, ve zlatavém lesku paprsků kráčel jeho znavený kůň jako šerý, smutný stín...
Von Neves je starý, příliš starý a unavený na to, aby mohl začít znovu. Nebo si tak alespoň připadá, když se rozhlédne kolem a nevidí nic víc, než zkázu a smrt. Co všichni ti padlí, kterým už není pomoci!?
Také jeho děti jej opustily, aniž by jim von Neves mohl dát sbohem. Oba synové knížete - jeho naděje do budoucna - již nejsou mezi živými a on ani neví, kde leží jejich hroby. Kdo ví, kde padli a čí ruka je připravila o život. Snad odpočívají v nějaké cizí zemi, daleko od domova a od dědičné půdy vznešeného rodu, kam náleží. Již neměl proč žít.
S takovými myšlenkami odjížděl kníže von Neves, odjížděl z dalšího místa, kam zasel smrt. Bitevní pole je pusté, nikde ani známka života. Jen v mrtvých tělech ožívají larvy, plné jedu. Pojídají tlející maso a kloužou po zpola ohlodaných kostech...
Probral se ve velkém stanu na nízkém loži z měkkých kožešin. Často jej trápily zlé sny a pokaždé, když se probudil, mu zběsile bušilo srdce uvězněné v potlučeném hrudním koši. Bylo pozdě, už se blížilo poledne. Ležení kolem něj znělo neurvalými hlasy a ržáním koní.
Věděl, že jestli znovu ulehne na lůžko, tak už nevstane. To mu řekla ta krev, která z něj tekla. Horký proud prosakoval i pevně staženým bílým plátnem, na obvazech se rozpíjela rudá skvrna. Smrtonosná barva jeho hanby a smutku, který jej ovládal jako dřevěnou loutku, svázanou tenkými provázky.
Nikomu nezáleželo na tom, zda kníže žije, či zda je již mrtvý. Možná, že právě proto byl von Neves tak nebezpečný. Nic mu nezbylo, proto se nezdráhal přijít o život, i kdyby to třeba mělo být vlastní rukou. A ten, kdo se nebojí zemřít, nelituje ani smrti ostatních...
Do stanu tiše vešel polní kaplan. Navzdory dobové módě nosil krátké vlasy a byl oblečený ve dlouhém rouchu katolických kněží. Původní černá barva z něj časem vybledla nešetrným praním v louhu a studené vodě. Bylo staré a obnošené, stejně jako zašlý stříbrný křížek uvázaný kolem krku. Přinesl nějaký odvar, který měl nemocnému srazit vysokou horečku.
Otec Cornelius o něj pečoval a kníže se začínal pomalu zotavovat. Během uplynulých dní se přiblížil ke známému kraji. I zde si hubená léta, plná válečných útrap, vyžádala nemalé oběti. Úrodná půda ležela ladem, kdysi rušné silnice zely prázdnotou. Míjeli opuštěné vesnice bez lidí, přeplněné vypadaly jenom nuzné hřbitovy, ležící za bílou zdí.
Když minulý týden mluvili s několika uprchlíky z jihu, zjistili, že horský průsmyk je zatarasený obrovskými balvany. Samozřejmě to mohla být jen náhoda, i když vypadala docela podezřele. Těžko říct, zda dal někdo strhnout skálu záměrně. Podle toho, co vyprávěli uprchlíci, by se mohl von Neves a jeho lidé po cestě setkat s dalšími překážkami.
To pro knížete představovalo velmi nemilé zjištění, protože šlo o nejkratší cestu k jeho rodnému městu. Pokud je to opravdu tak špatné, jak slyšel, budou muset jeho lidé vyhledat schůdnější stezku. Začínali jim docházet zásoby, stejně jako léky a pitná voda.
Von Neves jen nerad uvažoval o jedné z nejhorších možnosti - že by se museli vydat přes les. Doutnající rašelina a nebezpečné stezky ztracené mezi pradávnými stromy by mohly pro i pro nevelkou armádu znamenat katastrofu.
Slyšel o zrádném jezírku plném bahna, ve kterém se utopil kůň i s jezdcem. Prý bylo tak hluboké, že utonulá těla už se nepodařilo vytáhnout z černé vody, prosycené trpkou hlínou.
Nedávno vyslal skupinu spolehlivých mužů na výzvědy, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, zda zoufalí uprchlíci mluvili pravdu. Von Neves se svými oslabenými jednotkami postupoval jen pomalým tempem. Uběhlo mnoho nocí, než se dozvěděl něco nového. Dva z jeho mužů se vrátili teprve dnes, když se kníže již blížil k cíli své cesty.
Přinesli zneklidňující zprávy o spáleném lese před hradbami, o branách otevřených dokořán a o opuštěném městě, co leží za nimi. V jejich nesouvislém vyprávění ožívali zlí démoni a hříšné duše, před kterými je radno mít se na pozoru!
Kníže je propustil vlídně, ačkoli jejich slova v něm vyvovala hněv. Hlupáci! Zamyslel se nad bláznivými podívačkami zvědů, ale stejně jim nevěřil. Možná, že hrůzy války se podepsaly na jejich příčetnosti.
Neustálá přítomnost smrti musí nějakým způsobem poznamenat každého člověka, kterému se podaří přežít na bitevním poli. On to věděl až moc dobře. Ve snech ho pronásledovala ozvěna kanónů, řinčení zbraní a zkrvavené tváře padlých mužů. Přál by si nevědět...

***

Jednoho dne - prostoupeného nesnesitelným horkem - se kníže probudil velice časně. Byl netrpělivý a přál si vyrazit co nejdříve. Zdejší krajina mu nebyla cizí. Poznával ji, i když od dob, co jí projížděl naposled, už uplynula celé léta. Země po válce se uzdravuje pomalu.
Slunce pražilo do rozpálených kamenů pod jeho nohama, dech žhavého písku na kruhovém prostranství mezi stany se mísil se sytou vůní borovicového jehličí. Ve skrytu žloutnoucí trávy, zvadlé žízní, zachřestilo nějaké zvíře. Zahlédl šupinaté tělo, pokryté klikatou stopou černé barvy. Zmije!?
Z vrcholků hor vanul vítr a přinášel s sebou truchlivý zpěv polomrtvých stromů, vyprahlých až na troud. Brzy ráno uviděl temný dým, který se linul nad hlubokými lesy směrem na západ. Napadlo ho, že někde vypukl lesní požár a blíží se k jeho ležení!
Při pokusu najít si dobré místo k rozhledu - aby zjistil, odkud přichází hustý kouř viditelný na obzoru - zpozoroval von Neves skrz vypouklé sklo dalekohledu cosi strašného. Spatřil vzdálené věže staré pevnosti, částečně zahalené hradbou šedavých mraků. Místo bílých a modrých barev rodu von Neves se nad nimi třepotal prapor, rudý jako krev.
Když kníže uviděl cizí barvy, poručil zbytku jednotek zůstat v táboře a sám se vydal do města jen s nepostradatelným kaplanem a s hrstkou mužů, kteří přísahali věrnost svému pánu.
Cesta okolo jižního průsmyku, kterým se nedalo projít, byla dlouhá a zabrala celé hodiny. Zastřené slunce za temnou clonou mračen vypadalo jako planoucí oko, které nikdy nespí. Světlo, rudé a děsivé, bodalo do obličeje. Silný vítr rval rozcuchané listí...
A byl horký, tak horký jako samo peklo. Kníže ucítil cosi, co vonělo jako kouř z doutnajících březových polen, hozených do krbu. Na okraji pokáceného lesa spatřil břízy, kdysi tak neskonale krásné a bílé. Krvácející stromy ohnuté až k zemi, s polámanými větvemi a vyvrácenými kořeny. Mrtvé a zmrzačené, stejně jako všechny ubohé oběti války.
Kvetoucí hvozd na jihovýchodě, který kdysi obklopoval pevnost, byl pryč a zbyla po něm jenom mrtvá poušť, posetá padlými kmeny. Jaká mocná armáda by dokázala způsobit takovou škodu!?
Evropa zmírala v sedmileté válce, města sténala v pověrečné hrůze před cizími dobyvateli a lidé se krčili za zavřenými dveřmi svých příbytků jako malé děti, schované před rozšklebeným démonem neznáma.
Je to jen znovu a znovu opakovaný příběh o smrtící prázdnotě, promarněných létech a ztraceném čase. Takové vyprávění nemá konec. Nevede k ničemu, protože ticho zbraní nikdy netrvá dlouho. Sotva skončí jedna vojna, za pár let zase začně nějaká jiná. A všechno se bude opakovat...
Kníže již neměl jiné naděje do budoucna. Snad jedině jednu lichou touhu a to takovou, že brzy zemře. Jasná obloha potemněla, ponuré šero přicházelo ze stinných lesů a neslo s sebou chladný dech temných míst, kam jen zřídkakdy zavítají sluneční paprsky.
Jak se kníže a jeho nevelká družina pomalu blížili z městu, začínali v něm vzrůstat velké obavy. Zato všechna naděje se někam vytratila, jako kdyby v něm už žádná nezbyla.
Na to, aby mohl von Neves ještě doufat v něco dobrého, si během předcházejících roků prožil až příliš mnoho. Zlé věci na něm zanechaly své stopy a nešlo jen o stará zranění, co ještě stále bolela.
Uvědomil si, že nikdo je nepřijde přivítat s otevřenou náručí. A co hůře, možná se i toto odlehlé místo změnilo v bitevní pole. Nad umírajícím městem kroužili ptáci s černým peřím. Krkavci? Zvířata která, jak známo, ráda hodují na chladnoucích tělech.
Již zdálky viděl zlověstný kouř, vznášející se nad střechami domů a žlutavou zář ohně za nimi. Posedla jej zlá předtucha a zachvěl se, přestože vítr byl stejně horký jako závan z pekelné pece, kde hoří hříšníci.
Mohutný hrad - obklopený menšími domy a křivolakými ulicemi - stál na dně holé kotliny, částečně ukrytý mezi vysokými skalami. Kamenné stěny nesly nápadné stopy požáru. Byly celé černé jak od sazí, tak od sedlého popela. Nad vysokými věžemi se vznášela těžká mračna ohně a síry...
Hradby se zdály být opuštěné, avšak když kníže tušil, že by to mohlo být jen klamné zdání. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt, o tom se během minulých let již mnohokrát poučil. A nemýlil se. Když projížděli městskými branami, povšimnul si, že strážní mají rudé barvy.
Nevšímali si jich o nich víc, než jiných poutníků a von Neves to přijal s povděkem. Usoudil, že by to tak mělo zůstat, dokud se on a jeho lidé nenavrátí zpět do tábora. Nebylo radno přitahovat na sebe nežádoucí pozornost. Zvlášť když kníže ani nevěděl, v jaké stavu se jeho rodné město nachází.
Obklopila jej nízká stavení se zdmi pomazanými zaschlým bahnem. Za nimi se vypínaly hradby a valy, vysoké nánosy kamení. Křivolaké ulice pokračovaly dál a dál, město na něj působilo dojmem nekonečnosti. Ale když si kníže lépe prohlédl stavby, které míjeli, jeho nadšení začalo povážlivě opadat.
Budovy byly poničené válečnými nájezdy a mimo to je poznamenaly také šlehající plameny. Trčely z nich ohořelé trámy, jinde zas ležely stržené kusy střech, viděl zdivo zničené divokým ohněm. Staly se z nich nevzhledné pozůstatky zkázy...
Zamířili do jednoho domu, který vypadal jako hospoda. Uvnitř se svítilo a zdálo se, že tam musí být veselo. Jen otec Cornelius se k nim odmítl připojit. Zbožný kněz se všem podobným místům vyhýbal jako čert kříži. Velice dobře věděl, proč tak činí.
Zvláštní, von Neves si nepamatoval, že by tam dřív bývala nějaká krčma. Za ty roky se toho hodně změnilo, některé ulice ani nepoznával. Ohlédl se po vývěsním štítu se jménem, ale žádný tu nevisel. Nade dveřmi na něj sardonicky shlížela rohatá hlava s rozevřenou hubou plnou zahnutých zubů. Rozšklebený ďábel, vtělený do kusu žuly...
Sestoupili po prošlapaných schodech do spoře osvětleného sklepení, kde stály dlouhé stoly doplněné podobnými lavicemi. U klenutých stěn ležely poskládané veliké sudy s pivem a vínem. Navzdory pohřební atmosféře, která pohltila celé město, se tady pilo a hrálo.
Von Neves přelétl začouzenou krčmu zběžným pohledem, ale neviděl na ní nic zvláštního. Samí vysloužilí vojáci, k tomu nějaké ženské a pak samozřejmě líný póvl z ulice, který umí jenom pít. Jako kdyby se jich nic z toho, co se děje venku za vraty hlučné hospody, vůbec netýkalo.
Byla to podobná putyka jako každá jiná - včetně různých lidí, kteří se v nich obyčejně schází - ale von Neves zůstával obezřetný. V takových lokálech byl snad stokrát a znal je dost dobře na to, aby věděl, že ne všechny nabízí svým hostům bezpečný nocleh!
Posadil se blízko výčepního pultu a poručil si přinést něco ostřejšího na zahnání žízně. Kyprá šenkýřka v nadýchaném čepci pošitém krumplovanou krajkou mu nalévala hluboký korbel piva. Všiml si, že u jednoho stolu s poškrábanou deskou sedí skupina zamračených mužů a hraje v kostky. Když se zeptal, zda se může přidat, přikývli.

***

Začal hrát s člověkem, na kterém byla již na pohled patrná záliba v pití. Kníže usoudil, že možná umí víc, než jen nalévat se a přitom metat kostky. První pokus prohrál a docela ho to rozladilo, i když vsadil jen pár měďáků, co našel po kapsách.
Štěstí se na něj usmálo až na podruhé, hubenou výhru přijal s pobavením nad jadrným vztekem svého spoluhráče. Zklamaný soupeř ho začal proklínat. Vzápětí prohlásil, že už nebude hrát dál. Neměl peníze na vyhazování.
Von Neves se jej vyptával na poměry ve městě. Sdílný muž mu vyprávěl o věcech, které se nikdy nestaly. Tvrdil, že už to bude více jak půl roku, co válka skončila. Ale lidé nepřestávali umírat. Samozvaní kazatelé říkali, že přichází konec světa. Nějak se mu pletl jazyk, byly to samé hlouposti!
Podle něj se zdejší kníže z německého rodu - kterého však nikdy nespatřil - tou samou dobou vrátil do svého starého sídla a nastolil ve městě divné pořádky. Také říkal cosi o kartách, které prý věští zlý osud. Neměl náhodou pomatený rozum!?
Nebylo mu příliš rozumět, avšak kníže měl za to, že ten blázen mluví právě o ohmataném balíčku karet, se kterým vždycky hrával v krčmách mariáš. Ukazoval mu žaludové eso, kde byla nakreslená zvířecí obluda zdánlivě podobná člověku, od hlavy až k patě pokrytá hustou srstí rezavé barvy.
Mnozí si mysleli, že má představovat ďábla. Možná proto mu podnapilý karbaník tvrdil, že tato nešťastná karta je nejhorší ze všech. Von Neves mlčel. Měl věřit takovým výmyslům!?
Těžký lustr, zavěšený nízko nad stolem, už začínal zhasínat. Svíčky dohořívaly a u stropu, podepřeného dřevěnými pilíři, se vznášel šedavý dým. Kníže poslouchal táhlou hudbu a hleděl na zašlé postavy, vyřezané do mohutného trámu naproti němu.
Na mnoha středověkých dílech bývají k vidění groteskní čerti podobní divokým dravcům či mečícímu dobytku, jak hrají na hudební nástroje. Snad šlo o názorné varování pro potulné pěvce oblečené v barevných hadrech a rohatých čepicích, kteří se potloukali od města k městu. Přespávali po hospodách a za pár šupů vyhrávali chudým lidem.
Tanec, stejně jako hlasitý smích a volné mravy, byl tehdejší církví považován za hříšnou záležitost. Kněží a učení muži věřili, že každá vášeň má v sobě něco démonického. Proto ji museli usmrtit už v samém zárodku, jinak by je zničila!
Snědý maďar, možná měl v sobě nějakou cikánskou krev, hrál na housle. Se svým tmavým obličejem a s černýma očima, kde planuly potměšilé ohníčky, doopravdy připomínal pekelníka. Jeho hudba zněla smutně, ale přitom vyzývavě.
Kníže neznal cizí skladbu, avšak měl za to, že nejspíše vypráví o nešťastné lásce. Teskné tóny houslí se mu vtíraly do uší a on věděl, že se k němu budou vracet ještě celé dny. Ten zatracený muzikant mu lezl na nervy, ale pijanům se jeho obhroublá hra zalíbila.
Vojáci rozjaření alkoholem pokřikovali košilaté písničky, sprosté až hanba. Von Neves si s jistou dávkou uštěpačnosti pomyslel, že ctihodný otec Cornelius by z takové společnosti nebyl nijak nadšený. Podniky tohoto druhu považoval za semeniště hříchu, jak říkal. Zpustlé prostředí v nich se duchovním ze zjevných důvodů vyloženě hnusilo.
Ani se nebylo čemu divit. I žízivého knížete začalo posezení v laciné putyce velice záhy nudit. Nebyla to zrovna zábava podle jeho chuti, i když musel uznat, že zdejší pití nebylo špatné. Jenže pro dnešek už měl dost.
Práskl prázdným korbelem piva a podnapilýma očima sledoval lidi v hospodě. Voják vedle něj se chystal vstát, přitom poněkud zavrávoral na nejistých nohách. Schovával si zbytek pečeného kuřete do potrhaného kabátu, který kdysi míval bílou barvu. Bylo jasné, že druhý den ráno bude mít pořádnou kocovinu.
Kníže někdy pil i přes den, ale ne že by to dělal jen tak ze zvyku. Pár doušků něčeho silného dokázalo vyhnat neodbytné démony z hlavy. Byly věci, na které nechtěl myslet. Proč se mu stále vracely!?
Ukázal nečekanou dávku štědrosti a místo pár krejcarů nechal na stole ležet celou zlatku. Všiml si, že štamgasta na židli po jeho levici poněkud ožil při pohledu na peníze. Mrknutí na lesklou minci ho vytrhl z netečného stavu, ale netěšil se z něj dlouho. Překvapená šenkýřka ji rychle shrábla do zástěry a knížete vyprovázely ven její díky.

***

Otec Cornelius už na ně čekal. Ve středu města viděli staré domy, podobné palácům či věžím. Kdysi bývaly krásné a zpupné se svou okázalou velikostí. Dnes nenabízely pěkný pohled, protože byly pobořené a život z nich už dávno vyprchal. Ponurá ulice tonula ve stínu jejich zdí...
Přímo na náměstí, kde dříve stávala vyschlá kašna, zela hluboká jáma. Pochopitelně jej překvapila, stejně jako ostatní členy jeho skromné družiny. Nebo spíše vystrašila, i když kníže to na sobě nedával nijak znát. Nikdo netušil, kdo ji vykopal. Tím méně pak proč by něco takového dělal.
Vypadala jako otevřený hrob a von Neves měl strašlivé tušení, že k podobnému účelu také vskutku slouží. Vzpomněl si na válečné tažení a na padlé, které nikdo nepohřbil. Zůstali ležet na bitevním poli, dokud si pro ně nepřišla divá zvěř...
Nikdo v sobě nenašel dost odvahy, aby se jako první přiblížil k zubatému okraji jámy a pohlédl do děsivých hlubin, odkud vanula čerstvá hlína. A ještě něco dalšího, co se však knížeti, ani jiným nepodařilo pojmenovat.
Kůň šel pomalým, skoro až neochotným krokem. Zastavil se pár metrů před odpornou dírou. Von Neves sice očekával to nejhorší, přesto však ani v nejmenším nebyl připraven na to, co uviděl! Na dně hluboké jámy spatřil příšernou postavu, podobnou samotnému ďáblu.
Oděný byl spíše v krvácejících jizvách, než v rozedraných cárech. Téměř obnažené tělo pokrývaly zřetelné stopy po dlouhém biči, který svíral v ruce. Oči měly rudou barvu, jako oči vlka. Kolem něj se plazily lidské trosky, polykaly vlhkou hlínu jako živoucí mrtvoly.
Klesali pod prudkými údery mokrého biče, váleli se ve všudypřítomné špíně a ve své vlastní krvi. Někteří lidé snad byli mrtví, leželi a nejevili žádné známky života. Jiní stále trpěli, ke knížeti dolehla zoufalá slova čísi modlitby, nasáklá páchnoucí sýrou a černým čoudem. Tak se káli za své hříchy!?
Von Neves pobídl koně. Křiknul na ostatní, aby jej následovali. Již se na něco takového nechtěl dál dívat. Musel myslet na starodávné učení cíkrevních otců o pekelných trestech, o ukrutných démonech s vlčími tvářemi a o přísných soudcích ze záhrobí, kteří nikomu neprominou ani sebemenší špatnost!
Vyrazili do ulic města a proplétali se mezi lidmi, když odněkud náhle zazněly zběsilé zvuky bubnů. Nesly v sobě jakýsi zlověstný podtón, podobný zemětřesní. Nebo nespatřeným pohybům čehosi obrovského někde hluboko, hluboko pod zemí...
Kolemjdoucí zpomalili, dokonce i von Neves a jeho muži na moment přestali spěchat. Lidé se rozestoupili, aby mohli sledovat šokující divadlo. Davem procházel dlouhý průvod těch, kteří zhřešili...
Proto si zasluhovali tvrdý trest, museli jej ale přijmout ze své vlastní ruky. Sebemrskačství je dost podivné slovo na to, aby se na něm dal zlámat jazyk. Ještě podivnější je ovšem jeho idea samotná, která se poprvé objevila v hojně citovaných dílech apoštola Pavla.
Svatý Pavel z Tarsu ve svých listech tvrdil, že ti, kdo slepě podlehnou tělesným touhám, si nezasluhují nic jiného než potupnou smrt a po ní věčné zatracení...
Flagelanti byli blázniví přívrženci asketického kultu utrpení, který by měl být v osvíceném 18. století už dávno mrtvý. Největší slávy dosáhl před několika stovkami let v temném středověku, kdy Evropu ve 13. století ovládl černý mor a lidé umírali ne po stovkách, ba přímo po tisících.
Tehdy bývali v každém větším městě běžně k vidění šílení mniši v bílém hábitu, kteří se bičovali, či ještě jinými způsoby týrali sami sebe. Možná věřili, že již brzy přijde konec světa a s ním i obávaný poslední soud...
Kníže se vzrůstajícím odporem sledoval krvavé procesí flagelantů. Všichni byli zubožení a vychrtlí jako chodící kostry od neustálého hladu a strádání, které bylo kromě umrtvování těla také nedílnou součástí procesu pokání. To mohlo trvat třeba po předepsaných třiatřicet dní, anebo celý život až do smrti! Proč jen přicházela tak mučivě pomalu!?
Podle středověké církve bylo nutné vyrvat všudypřítomný hřích i s kořeny ještě dříve, než ovládne tělo a potom i duši. Tělo bylo jenom špinavá pozemská schránka, která sváděla k páchání nepravostí. Bylo zcela lhostejné, zda někdo zhřešil chamtivostí, smilstvem nebo obžerstvím.
Dokonce i pouhé myšlenky na zakázané věci byly samy o sobě stejně zavrženíhodné, jako kdyby člověk spáchal skutečný čin hanby. Přísná askeze a trýznivé umrtvování těla představovalo pro svaté muže jedinou možnost, jak dosáhnout vykoupení z plamenů pekelných...
Flagelanti měli potrhané šaty, jak si von Neves povšiml, šlo převážně o řeholní roucha ušitá z hrubé pytloviny, rozdírající bledou pokožku pod ní. Tělo samou krvavou ránu, jak od silných šlehů sedmiocasého karabáče, tak od starých zranění, která si také museli způsobit sami. Dohořívající trosky prázdných domů osvětlovaly tu hroznou scénu, plnou výkřiků a bolesti...
Podíval se znovu a nedokázal uvěřit, že takové do nebe volající utrpení podstupují dobrovolně. Vypadali jako poražená armáda zatracených duší, která nezvládla projít slzavým údolím bez toho, aby ji nepošpinilo pozemské bahno. Hříšní mniši, kteří skončili v horoucím pekle...
Každý měl kolem krku uvázanou smyčku provazu, která vedla k vozu podobnému těm, na jakých se během křesťanských procesí vozí zázračné sochy svatých. Místo posvátného idolu, co by určitě ronil krvavé slzy nad hrůznou trýzní prostých smrtelníků, v něm seděl muž oblečený v rudém ornátu vysoce postavených kněží.
Ačkoli von Neves věděl, že rudá barva byla již od biblických dob proklínaným symbolem spalující vášně a pohlavního hříchu, církevní hodnostáři se z nějakých nepochopitelných důvodů rádi odívali právě do tohoto provokativního odstínu. Rudá dovedla dráždit všechny smysly...
Arogantní kardinál zahalený do drahocenného hávu se pyšnil ryzím zlatem a vzácnými kameny. Jeho nepříjemná tvář pod červenou čapkou prozrazovala prchlivou povahu, důsledné odříkání a snad i určitou dávku asketické sebenenávisti, jakou v sobě má mnoho svatých mužů. Chrlil samé plameny a síru. Jeho hlas téměř zanikal v dunivém burácení horlivého davu.
Mluvil o vykoupení a pokání, které musí být vykonáno, aby se zkažené lidské pokolení očistilo ze smrtelných hříchů pohany, lakoty a chlípnosti. Jeho slova v sobě obsahovala jakési skryté opovržení a zároveň sžíravou zášť ke světu. Tu v sobě potají živí snad každý člověk, který si musí život odříkat.
Rozhlížel se kolem sebe a jeho bdělé oči hledaly ve vroucím davu hříšné duše. Von Neves netušil, že právě on se stane terčem jeho potlačované zloby. Když se setkal s pronikavým pohledem fanatického kněze v rudém rouchu, vypuklo peklo!
Výraz jeho tváře se rázem změnil, zmizela z ní všechna posvátná extáze - i když byla pošpiněná utrpením - a místo ní se objevilo cosi strašlivého, cosi jako oheň. Napřáhl ruku pokrytou zlatými prsteny, ukázal na knížete a křikl: "To je ďábel!"
Von Neves sebou trhl. Všichni se najednou dívali na něj! Cítil na sobě všechny ty upřené, překvapené, nebo nenávistné pohledy. Pohledy plné hladu a odporu. Zabodávaly se do něj jako ostrý nůž. Na jeho hlavu se snesla zlá slova...
Kněz hlasitě blouznil o ďáblu, který kráčí nespatřen mezi nic netušícími ovcemi. Kníže uhýbal pohledem před zkřivenými tvářemi v davu. Blížily se bájné dny posledního zúčtování, po kterých přijde dávno předpovězená apokalypsa a celý svět shoří v bílých plamenech zániku...
Lidé jej obklopili a on věděl, že se za žádnou cenu nesmí dát zahnat do kouta. Přišla mu na mysl docela příhodná představa, že se chovají jako prašivá smečka vlků. Anebo toulaví psi, zdivočelí hladem. Čekají na snadnou kořist. Nesmí se jim ukázat ani nejmenší náznak strachu, jinak okamžitě zaútočí.
Uvědomil si, co se s ním stane. Horký vzduch mu zhořkl v ústech. Černé nebe, znečištěné hustým kouřem z doutnajících budov a kamenných valů, proklál řezavý výkřik zaslepeného fanatika: "Svrhněte jej do jámy pekelné!"
Měšťané zešíleli, zasažení hněvivými slovy. Pokusili se ho strhnout z koně a zašlapat do prachu. Začal pochybovat, zde neměl raději utéct. Obklopili jej oživlé mrtvoly, které držela při nepřirozeném životě pouze čirá nenávist a touha po prolévání krve…
Čísi ruka po něm hodila první kámen, ale naštěstí jej minula. Von Neves křičel, aby vojáci stříleli. Rány z mušket vzápětí přehlušily řev davu. Ve vzduchu, prosáklém krví, se vznášela nepříjemná pachuť střelného prachu. Někteří lidé skončili pod tvrdými kopyty koní.
Kníže a jeho doprovod uprchli před nebezpečnou lůzou, která zřejmě přišla o rozum. Mohl jen doufat, že rozzuřený dav je nebude pronásledovat dlouho. Dozníval za ním křik a kletby, zůstávala jen němá ozvěna běsnění. Jako vzdálené zvuky bitvy, které nikdy nepřestávaly rezonovat v jeho rozrušené mysli...

***

Chaotický útěk městem vnímal zpomaleně, nesl na sobě polámanou pečeť strachu. Vše v něm působilo tak nereálným dojmem: sedmiletá válka, doutnající spáleniště a pustá obydlí, kde možná odpočívaly čísi kosti. Těžká obloha rudé barvy, kde se vznášel dým a síra...
Nedokázal uvěřit, co se děje. Co když je to jen hloupý sen a on se za chvíli probudí pod stanem v polním ležení?
Proč má zoufale lpět na životě, který se podobá nočním můrám nakolik, že ani není možné rozlišit jedno od druhého!? Možná jenom proto, že kníže von Neves se navzdory vší své hořkosti bál zemřít...
Vedl své muže co nejdál od středu města. Čím více se vzdalovali od omšelých paláců a majestátních budov, tím bylo okolí horší. A možná, že i nebezpečnější. Ale to si kníže odmítal připustit, protože jen stěží unikl zuřivému davu.
Nepřišlo mu na mysl, že křivolaké uličky plné temných zákoutí mohou být pro osamělé chodce smrtelně nebezpečné. A kdoví, co se skrývá pod nimi. Nebo v opuštěných domech...
Posléze ztichly ulice, zmizeli z nich i ubozí obyvatelé města. Von Neves se ocitl ve zničené čtvrti, kde už dávno nikdo nežil. Město kolem něj bylo prázdné a zdánlivě mrtvé.
Nikde nebylo vidět ani živou duši. Pomyslel si, že všechny ulice jsou vyrabované a domy v nich vypálené. Bylo možné spatřit dohasínající oheň, co tiše plápolal za zdmi mnoha budov...
Věděl, co hledá. Jen se modlil, aby tam ta stará barabizna ještě stála. Řada věcí se změnila, část města ležela v troskách a von Neves by se ani nedivil, kdyby zjistil, že po ní zbyl jen spálený plácek plný suti.
Z vyprahlé dlažby sálal žár, i večerní vzduch se nad zemí tetelil vedrem. Město usínalo, zato noční zvířata ožívala. Ospalí netopýři hřadovali v žalostných zbytcích stržených staveb, kam přes den nezavítaly sluneční paprsky.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než kníže narazil na něco povědomého. Napadlo ho, že tak zvláštní dům v sobě musí ukrývat nějaké tajemství. Nad vchodem ze zdí zíraly slepé tváře dvou strážců, vytesaných rukama mistra sochaře do šedivého kamene.
Ano, znal ten dům dobře, i když nikdy dřív nebyl nucen uchýlit se pod ochranu jeho zdí. Věděl, že kdysi jej dali vybudovat předkové jeho rodu. Nacházela se v něm úniková cesta, která vedla až za městské hradby. Věděl o ní jen málokdo.
Během minulých staletí zachránila mnohé členy vznešené rodiny před válečnými hrůzami. Když von Neves vysvětlil ostatním, co má v úmyslu, zprvu mu ani nevěřili. Posléze uznali, že mnoho jiných možností jim nezbývá. Nedokázali se dohodnout, co udělají s koňmi.
Nakonec se shodli na tom, že nejrozumnějším řešením ošemetné situace bude, když se rozdělí na dvě skupiny. Kníže, kaplan a dva muži prozkoumají opuštěný dům, který se tyčil před nimi. Jistě nebude těžké vypáčit dveře nebo rozbít nějaké okno v přízemí. Bude-li to možné, pak využijí únikovou cestu.
Zbytek družiny může odejít později. Třeba zítra ráno, až se budou otevírat městské brány. Pro dnešek přespí zde, jestli se jim podaří někde najít laciný nocleh. Pokud ne, tak si nejspíš rozdělají oheň v jedné z pobořených budov a pokusí se tam nějak přečkat až do svítání.
Nebyla to lákavá vyhlídka, ale co se dalo dělat. Vojáci byli zvyklí na mnohem horší věci. Nikoho nenapadlo, že pro cizince může být neznámé město velmi nebezpečné. Nemuseli by být jediní, kdo hledá útočiště mezi odstrašujícími troskami. Odjeli, aniž by měli sebemenší tušení, co by je mohlo potkat!
Von Neves a jeho lidé si počínali jako zloději. Okolo nebyl nikdo, aby jim mohl zabránit vloupat se do domu. Dostali se do vstupní haly, kam už dlouho nikdo nevkročil. Většina nábytku byla pryč, zbyla po něm jen prázdná místa u zdí a klavír příliš těžký na to, aby se dal odnést.
Nacházeli se v jednom z nejstarších příbytků ve městě, možná pamatoval i středověké časy se vší jejich ztracenou nádherou a hrdinstvím. V dobách nouze mnohokrát posloužil lidem, kteří potřebovali nepozorovaně zmizet.
Mnoho místností mělo okna zabedněná prkny, ze kterých trčely zrezavělé hřebíky. Vše se topilo v pološeru. Možná bylo svým způsobem milosrdné, protože zakrývalo depresivní interiér sešlé stavby: prázdnotu, špínu a zkázu, která křičela ze všech koutů.
Zvláštní, jak podivným způsobem dokáže na člověka zapůsobit starý dům. Jste sám a přitom se bojíte vlastního stínu, i když víte, že vám nikdo nemůže ublížit! Děsí vás dokonce i zvuk vlastních kroků na ztrouchnivělých parketách, poznamenaných věkem a hnilobou.
Působí nepatřičně, protože nic jiného nenarušuje mrtvé ticho kolem vás. Proč se nedokážete zbavit neodbytného dojmu, že vás někdo sleduje!?
Otec Cornelius se ohlédl ke dveřím vedoucím do pokoje, kterým před chvílí prošli. Zdálo se mu to, anebo opravdu zaslechl tiché klapnutí západky, jak se klíč otáčí v zámku!?
"Neslyšíte kroky?" zašeptal kněz.
"To jsou krysy," odtušil voják.
Přešel k jedné ze stěn pokryté vlhkou, odpadávající tapetou a několikrát udeřil pažbou pušky do dřevěného obložení. Na druhé straně se něco pohnulo a pak slyšeli spěšné cupitání vyděšených hlodavců. Krysy, ukryté ve zdech, mu tím pádem podaly správné vysvětlení.
Von Neves nemohl marnit čas s tím, že by prohledával celý dům. Beztak v něm nezbylo nic, co by stálo za řeč. Jediné, co ho zajímalo, leželo kdesi pod ním. Pod vší sešlou fasádou, zpuchřelým mahagonem a laciným pozlátkem, které z nej dávno oprýskalo.
Během dvanáctého a třináctého století dávalo mnoho zámožných měšťanů vyhloubit rozsáhlá sklepení pod svými domovy. Těžko říci, proč tak činili. Jedni tvrdili, že mělo jít o pouhý rozmar zbohatlíků. Možná o nedobytné pokladnice, kam movití lakomci ukrývali své milované cennosti.
Někteří namítali, že bizarní móda zatuchlých sklepů se poprvé objevila v dobách, kdy středověkou Evropu zaplavila morová epidemie. Podle šokujících výkladů tehdejších historiků šlo o masové hroby, kde byly uloženy k poslednímu odpočinku celé generace mrtvých! Byla to lež!?
Dnes už nikdo neví. Jisté bylo jen jedno: jejich počínání se mohlo všem moc šeredně vymstít! Ne, nebudeme zabíhat do morbidních smyšlenek, ve kterých se vyprávělo o oživlých mrtvolách anebo se v nich objevovali obludní tvorové, žijící kdesi v černých šachtách.
Fakta jsou taková, že když dělníci kopali příliš hluboko, pak narazili na základy domu. Pokud by je při práci nedopatřením poničili, mohlo dojít ke zhroucení celé stavby. Všichni nešťastníci, kterým se nepodařilo včas utéct, skončili zaživa pohřbení pod tunami hlíny a suti.
Kníže a jeho muži museli doufat, že takový osud je nepotká. Podařilo se jim vypáčit zpuchřelé dveře. Otevíraly se špatně, panty byly zrezavělé až běda. Na podlahu se snesl šedivý prach. Ze stropu sklepa visely těžké pavučiny. V koutě se povalovaly staré krámy a rozbitý nábytek.
Ten všímavější z vojáků odněkud přinesl otlučenou svítilnu. Kupodivu byla stále použitelná, i když v nezbývalo mnoho oleje. Po chvíli sakrování ji zapálil a potemnělé sklepení opuštěného domu zalilo žlutavé světlo. Nestálý plamen, tlumený zašpiněným sklem, ze sebe vydával jen slabý jas.
Vybrali si stísněnou chodbu, vedoucí dolů. Po pár metrech se zem začala ještě více svažovat. Netrvalo dlouho, a došli na konec. Kamenné zdi, pomazané bílou omítkou, se rozestoupily a za nimi nic už nebylo nic než zatuchlá temnota, plná těžkého dechu mrtvé zeminy...
Úniková cesta, alespoň pokud von Neves věděl, vedla daleko pod samotnými základy města, zpustošeného válečnými nájezdy. Od dob jeho založení už uplynula celá staletí. Kníže se zasmušil při pomyšlení na minulost.
Úvahy nad budoucností nebyly o nic lepší. Jak dlouho asi potrvá, než všechno co zná, zmizí v nenávratnu? Tušil, že jednou nastane doba, kdy po něm zůstanou jen pouhé ruiny, zaváté neúprosným časem. Každý věk musí jednou skončit!
Postupovali pomalu, protože štola byla úzká a hrbolatá. Kníže kráčel se sehnutou hlavou. Měli jen jednu slabou svítilnu, všechno se utápělo v ponurém šeru. Zdánlivě nekonečný tunel vyústil ve slepou uličku, zatarasenou samými cihlami a sutí. Sklepení se proměnilo v past, odkud nebylo úniku!
Zpozoroval ji sotva vteřinu předtím, než se do ní narazil. Neviděl dál, sotva na pár kroků před sebe. Voják za ním se nestihl zastavit, zakopl a praštil otlučenou lucernu o zeď. Von Neves si uvědomil, že udělal chybu. Zavedl své lidi na špatné místo.
Podíval se na něj a spatřil v jeho tváři to samé, co zpozoroval u sebe - napřed údiv, pak vztek a nakonec strach. Instinktivní strach z dlouhého pobytu v uzavřeném prostoru, z neproniknutelné temnoty a z toho, co by se v ní mohlo ukrývat...
Stála před nimi kamenná hradba. Přesně jako před několika dny v horského průsmyku. Zase zatarasili cestu a von Neves si myslel, že to nebyla jen náhoda. Kněz to tvrdil už předtím, ale on mu nevěřil. Ukázalo se, že prozíravý kaplan má pravdu. Co teď!?
Jeden z mužů celkem logicky usoudil, že někdo si nepřeje, aby se cizinci dostali do města. Kníže měl za to, že se mýlí. Co když šlo o to, aby z něj nikdo nemohl utéct!? Jenže kdo by chtěl zařídit něco takového? A především proč!?
Tušil, jak se to stalo. Nebyly to pěkné myšlenky, proto si je zatím nechával pro sebe. Jenomže neměl ponětí, kdo takovou katastrofu způsobil. Kdyby stál před ním, von Neves by ho na místě zabil. Takhle mohl jen křičet a proklínat svůj zatracený osud. Kromě bolesti mu přinášel jenom samé zklamání.
Celý v černém, neustále ponořen do stínu své špinavé duše, ze kterého se nedokázal za žádnou cenu vymanit. Nedokázal zlomit kletbu, bláhově nazvanou život. Pod drtivou tíhou jeho žalu se nedalo dýchat. Přišel o všechno.
I ošklivý výbuch vzteku vyvolával v otci Corneliovi spíše soucit a také obavy o duševní zdraví svého velitele. Již mnohokrát bděl jeho lůžka a věděl, že pacient někdy křičí ze spaní. Kníže zmíral v živoucí noční můře, zaživa pohřbený ve zhmotněné temnotě ze zlých snů...
Vykřikl, že se za každou cenu musí dostat dál! Byl plný vzteku a když si ho hlasitě vylil na lidech kolem sebe, začal jako šílený odhazovat hlínu a kamení. Druzí poněkud neochotně následovali jeho příklad.
Po necelé hodině namáhavé práce se jim podařilo nežádoucí zátaras částečně odklidit a první odvážlivec se pokusil prolézt temným otvorem mezi polámanými trámy, sesutou stěnou a hranatými úlomky zvětralých cihel.
Sklepení, tiché jako hrob, pohltilo jeho kroky. Otec Cornelius propletl prsty se stříbrným řetízkem, který nosil kolem krku. Nervózně převracel v dlani malý křížek, teď ho sevřel ještě pevněji. Zaslechl nějaký zvuk, jen nedaleko od něj. Něco nepříjemného, o čem raději dál nepřemýšlel. Krysy? Na čem tu hodují!?
Vnímal nějaký pohyb, ale slabé světlo lucerny nedosáhlo dál, než pár kroků do tíživé temnoty. Otřásl se podvědomým odporem nad hnusnými vizemi, které mu kreslila jeho zjitřená představivost. Odlesk plamene dopadl na známou tvář. Voják se vrátil živý a nezraněn. Hlásil, že cesta je volná. Už brzy budou venku!
Oddechl si. Podzemní tunel na něj působil podobně neblaze jako na knížete, i když kaplan neměl na rozdíl o něj ve zvyku klít a křičet. Jak se blížili ke konci únikové cesty, ucítil studený závan čerstvého vzduchu.
Von Neves šel před ním, musel si toho všimnout jako první. Pobízel je, aby si pospíšili. Útěk městem je připravil o čas. Když se konečně vynořili ze záludných útrob vyprahlé země, přicházel temný soumrak...

***

Ocitli se na severní straně opevnění, daleko od tábora. Uvědomili si, že nejlépe bude město obejít a vrátit se do ležení z druhé strany kolem letního paláce, kde von Neves kdysi často pobýval. To byla nyní minulost, vzdálená celá léta.
Přicházel zamračený podvečer, pravý protiklad letního dne se svým nesnesitelným horkem. Vyprahlá řeka i divoké hvozdy přišly o všechnu svou krásu, pokud v sobě vůbec kdy měly něco takového. Jen nad západním obzorem ještě doutnalo hasnoucí slunce, podobné žhnoucím plamenům z nějakého jiného světa...
Nedaleko za městem stál opuštěný palác. Tyčil se proti rudému nebi, tichý a tajemný. Nic nedávalo tušit, co se asi skrývá v jeho překrásných komnatách. Nad tím prázdným sídlem však visel stín. Stín utrpení a smrti. Sám musel uznat, že takhle si návrat domů kníže skutečně nepředstavoval.
Museli vyrazit rychle, dokud nepadne tma. Cesta byla dlouhá, protože se vydali velkou oklikou. Vinula se okolo lesklé vodní plochy, připomínající ohnivé jezero. Nebo to byl jen klamný odlesk plamenů na neklidné hladině?
Na břehu stál prostorný stan plný světel a tančících postav. Zněl odsud hlasitý smích a velice podivná hudba, která spíš připomínala křik mučených. Nad zlatavým jezerem vycházel planoucí měsíc v úplňku, i jeho nebeská tvář však nesla nevídanou barvu krve.
Zdravili je rozjaření hosté, odění v jemných krajkách podle poslední módy z Paříže. Matně mu připomínali ten typ lidí, se kterými se dříve stýkal - všichni pocházeli z lepší společnosti, bohatí a elegantní. Kníže von Neves opět pocítil to bolestivé bodnutí v paměti, i když netušil, co to znamená.
Byli pozváni na velkou hostinu, která se konala pod širým nebem. Stoly se prohýbaly pod těmi nejvybranějšími lahůdkami, perlivé víno teklo proudem a zdálo se, že jen málokdo z veselého panstva zůstal zcela střízlivý. Veselí vydrží ještě dlouho do noci, o tom nemohlo být žádných pochyb...
Avšak bezstarostní hodovníci - pánové v bělostných parukách s nabroušeným kordem u pasu a dámy oblečené v nádherném hedvábí, ověšené třpytivými šperky - v něm navzdory své zjevné noblese a vznešeným způsobům příliš důvěry nevzbuzovali. Zvlášť když nikdo nevěděl, co ti podivní lidé vůbec oslavují!
Byla válka, nesla s sebou jenom smrt a marnost. Smáli se a tančili mezi mihotavými světly, zcela lhostejní k bídě a utrpení všude kolem. Z čeho by se asi mohli radovat? Snad ne z pekla, které nekonečné boje o moc rozpoutaly na zemi!? Potom to nebyli lidé, ale samí démoni!
Klestil si cestu mezi masou hostí až ho křivolaká stezka zavedla na místa, která neznal. Zpočátku mu připadala povědomá. Musel tudy už někdy jít, tím si byl von Neves zcela jistý. Byly to přece jeho pozemky, vlastnil je celé léta. Tak proč je nepoznával!?
Světla pohasla a taneční rej se rychle vzdaloval, všude zavládlo nebezpečné šero. Bylo snadné ztratit hlavu, stejně snadné jako uklouznout a spadnout do bahna. Kníže netušil, že tichý kaplan jej zpovzdálí následuje.
Vydal se po zrádné pěšince, pryč od nočního veselí. Stromy, vysoké topoly a olše, se pozvolna kolébaly pod rukama mírného vánku. Nad hlavou mu poletovalo spálené listí. Teplý vzduch byl prodchnutý těžkým nádechem stojaté vody.
Zamířila k němu jedna dáma a jak kráčela, zavířila kolem ní róba ze zelené látky vyšívaná zlatou nití. Ucítil z silnou vůni růžové vody. Nebyla nijak nepříjemná. Zadíval se do dokonale nalíčené tváře s rudými rty. Její oči měly kalnou barvu, ne nepodobnou vodě z jezera.
"Všude jsem vás hledala, drahoušku," oslovila rozpačitého knížete. "Užíváte si večírek?"
"Nač to familiérní oslovení?" podivil se von Neves. "Já vám neznám."
"Vidím, že máte krátkou paměť," odsekla dáma v zeleném. "Anebo to děláte naschvál!"
"Nepamatuji si, že bych se s vámi kdy setkal."
"Známe se dobře. A vy to víte."
"Jak myslíte, drahoušku," řekl kníže s ironickým důrazem na poslední slovo. "Připouštím, že jsem se mohl zmýlit. Potkávám mnoho lidí a jejich tváře se časem stírají."
"Budu vám muset pár věcí připomenout," opáčila s ukřivděným výrazem.
Uprostřed ohnivého jezera se nacházel nevelký altánek, ke kterému vedla úzká lávka. Kymácela se pod jejich nohama, když vstupovali dovnitř. Dřevěná konstrukce dřív bývala natřená bílou barvou, ale ta časem vybledla. Nebyl v něm žádný nábytek, jen krásný výhled do okolí.
Kolem nich se rozprostírala zářivá hladina, ostře se na ní odráželo rudé světlo zapadajícího slunce. Zarostlé břehy ze zdály být daleko, tenké stvoly rozkvetlého rákosí zčeřil sténající vítr. Zněl jako hlas plný touhy po něčem, co není...
Von Neves si uvědomil, že kdysi se jednoho vlahého večera, začátkem července, díval na stejnou scénu. Ale byl tady s někým jiným. Minulost zůstala jen vzpomínkou, hořku vzpomínkou plnou sladké bolesti...
"Zase zamyšlený?" zeptala se dáma. "Zajímalo by mne, co vám táhne hlavou."
"Na něco jsem si vzpomněl."
"Já také! Vím, že myslíte na to samé!"
"O tom pochybuji," odvětil suše. "Vy nechápete, co se děje za branami paláce."
"Ta vaše hra už mne nebaví! Jste jiný, než včera."
"Včera?"
"Když jste až nad ránem odcházel z mého lože, sliboval jste mi, že mne znovu vyhledáte."
"Zbláznila jste se!?"
"Strávili jsme spolu celou noc. Vy nikdy nemáte dost!"
"Lhářko!"
Udeřil ji přes tvář tak prudce, že jí rozbil ústa. Křičela, ale on odcházel. Neměl se k ní otáčet zády, protože do něj strčila a kníže se zapotácel na kluzké podlaze altánku, prosáklé vlhkostí. Málem upadl, už ji od sebe nestihl odstrčit. Její bílé dlaně pevně obemkly jeho hrdlo. Měl pocit, že se dusí.
Šokovaný kaplan mu přispěchal na pomoc. Pokoušel se ji odtrhnout od knížete. Popadl ji za vlasy, až jí ze složitého účesu vyklouzlo pár rusých pramenů. Vypadlo z nich několik falešných perel, navlečených na tenké šňůrce.
Žena v zeleném na něj zaútočila s takovou zuřivostí, že se kněz v první chvíli ani nezmohl na odpor. Začal se bránit, až když mu vyrazila po krku. Její útlé ruce s ostrými nehty se zapletly do stříbrného řetízku, přetrhla ho a chladný kov ji spálil. Pálil jako led!
Kdyby jí v tu chvíli kněz pohlédl do obličeje, uviděl by v ní věc, která ani vzdáleně nepřipomínala lidskou bytost. Vykřikla a jako smyslů zbavená se rozběhla pryč, daleko do temnoty. Údery vysokých podpatků na plochých prknech lávky připomínaly zběsilé bušení kopyt.
Otec Cornelius zvedl zničený řetízek. Ve stínu dohasínajícího dne se leskl stříbrný křížek, pokrytý krvavými kapkami. Obrátil se ke svému veliteli, ale neviděl na něm žádné rány ani škrábance. Von Neves jen stěží nabral dech.
"Co to bylo!?"
"Ďábel!"
Kníže - stále napůl v šoku z toho, co se stalo - už neměl chuť strávit na hostině ani jedinou minutu! Spěšně opustil zchátralý altánek nad vodou, která v odlescích ohně připomínala vroucí masu roztaveného kovu. Šli travnatou cestičkou mezi stromy, nemocnými pekelným vedrem.
Podivná hudba zmlkla, stejně jako veselé hlasy a taneční rej. Lesík na břehu jezera působil ospalým dojmem, bez přítomnosti lidí v něm vládlo ticho a tma. Museli projít přes zpustlý sad, o který se nikdo nestaral. Za ním se vypínala stavba, krásná a ponurá za soumraku...
V oknech letního paláce by vyvěšená bílá a modrá vlajka. Von Neves ji poznal! Změnil úmysl, už se nechtěl vrátit ke svým mužům. S podivnými myšlenkami vyrazil směrem ke starému sídlu. Choval v sobě planou naději, že se tam setká s někým ze starých časů. Co když nejsou všichni mrtví!?
Vojáci se ztratili, asi zůstali na břehu u jezera ohně a zcela se oddali pití, veselí a jiným tužbám, které si museli během válečného tažení tak dlouho odpírat. Von Neves zůstal sám, zbyl mu jen otec Cornelius.
Jeho věrný stín, který by jej snad pokorně následoval až do horoucích pekel. Kněz měl velký strach o jeho duši, obtíženou mnoha hříchy.
Kníže se snažil zapudit nemilé vzpomínky na to, co bylo dřív. Už jej nic netěšilo na tomto světě, co ho dávno omrzel! Prožil až příliš mnoho. Sto metrů pod zemí by se von Neves viděl tisíckrát raději než zde, kde mu vše připomínalo jeho bývalý život...
Přistihl se, že vzpomíná dokonce i na kněžnu von Neves, ačkoli k ní nechoval žádné vřelé city. Jeho choť zemřela teprve před rokem na choleru. Na nemoc, která se šíří vzduchem a nese ji s sebou rozvířený popel z vychladlých hranic, kde hoří mrtvá těla obětí zlé nákazy.
Pamatoval si, že její smrt mu oznámil list, ohořelý kus papíru s červenou pečetí kohosi cizího. Kníže ji dávno oplakal, už na ni nechtěl dál myslet. A přece se mu vrátily vzpomínky na ženu, kterou tak důverně znal. Jak strašná musela být smrt synů pro matku!?
Ani zlomený otec si tak velkou bolest nedovedl představit. Možná by nad tím ani neměl uvažovat. Je to přece promlčená minulost, kníže o ní nikdy nemluvil. Po sedm let trvající válka mezi evropskými mocnostmi za sebou zanechala jen zkázu, zmar a smrt. A vypleněnou, neplodnou zem...
Některé sehnuté stromky poznával, protože je kdysi sám zasadil – mladé jabloně a hnušně, slabé a útlé jako bledá dívka. Na svěšených větvích jim dosud viselo listí, které ještě nestihlo uschnout.
První předsíň prorokovaného pekla, jak se psalo v posvátných knihách. Horký červenec byl zasvědcen smrti. Kaplan si všiml si uprutného boje za zamračeným čelem knížete. Osmělil se promluvit a řekl:
"Neztrácejte víru!"
"K čemu je mi víra, když žádný bůh není!?" vztekal se von Neves.
"Nerouhejte se!"
"Vy jste o nic nepřišel!" odvětil kníže. "Nezdědil jste žádné jméno. Neměl jste půdu ani statky, neměl jste syny, neměl jste nic!"
"Jsem chudý, tak to chtěl pán," připustil otec Cornelius. "I mne zkoušel řadou protivenství, ale já stále věřím."
"Blázne!"
"Bůh je milosrdný."
"Není psáno - nezabiješ? A proč se vedou války ve jménu božím!?"
"Božské záměry jsou nevyzpytatelné, to jste se už mohl naučit!"
"Jste pokrytec!" vykřikl von Neves. "Oba budeme zatraceni. Já proto, že jsem zabíjel a vy proto, že jste mi pomáhal!"
"Modlil jsem se za spásu vaší duše!"
"Duše!? Já nemám žádnou duši!"
"Nevíte, o čem mluvíte."
"Stovky mužů zemřely na můj rozkaz, stovky cizích vojáků," vzpomínal von Neves. "Smál jsem se, když umírali. Touha po krvi mi zatemnila rozum."
"Konal jste svou povinnost. Krev na vašich rukou je možné smýt."
"Čím? Odpustky!?"
"Nejsme ve středověku!"
"Církev je pořád stejná. Chce naše peníze, ale nedá nám ani rozhřešení."
"Litujete svých činů? Modlete se za mrtvé a oni vám odpustí."
"Až nyní vidím, jak jsem se mýlil. Blahoslavení jsou ti na věčnosti! Vlastně jsem jim udělal dobrou službu. Až moc dobrou službu, otče. Na rozdíl ode mne nemuseli přežít další den..."
"Nevolejte na sebe smrt," varoval jej otec Cornelius. "Jinak si pro vás přijde dříve, než by vám bylo milé."
"Smrt by byla pro mnohé vykoupení," opáčil von Neves. "Ale ne pro mne. Vy a já skončíme v pekle! Jednou přijde trest za naše hříchy, to si pamatujte!"
"Má duše je čistá jako slovo boží!"
"Až zemřeme, otče - a to bude hodně brzo, jak se mi zatím zdá - tak půjdeme do pekla společně! Provázel jste mne na bitevním poli, budete mne následovat i do podsvětí!"
Kněz mu nevěřil. Von Neves již nepromluvil ani slovo. Věděl, že nemá cenu se s ním přít. Otec Cornelius byl pevně přesvědčen o své pravdě, kterou mu nikdo nemohl vyvrátit. Byl mužem písma, kterému bezmezně důvěřoval.
Dlouhé hodiny strávené dogmatickými úvahami nad různými výklady Bible mu dávaly jednoduché odpovědi na ty nejsložitější otázky. Nezáleželo mu na tom, zda byly správné, či špatné.

***

Palác vypadal opuštěně. Mohutná křídla brány, porostlá psím vínem, působila odrazujícím dojmem. Jako kdyby před ní stáli dva hlídací psi připravení napadnout každého, kdo by se odvážil narušit jeho klid. Jak odvážní - nebo snad hloupí - by museli být poutníci odhodláni proniknout na místo, které střeží neviditelné bestie!?
Oba muži si byli jistí, že brána nezůstala uzamčená. Nový pán poloprázdného sídla se přece těší na návštěvy! Jinak by nevyvěsil do okna svou vlajku. Vlastně šlo o vlajku, která náležela knížeti von Neves, stejně jako všem minulým generacím jeho rodu. Pokud si ji někdo přivlastnil neprávem, pak pozná jeho nelibost!
Když se opřel do vysoké brány, začala hlasitě naříkat kovovým hlasem. Zarýval se do uší hůř než lidský křik. Možná to byla vinna nočního ticha, které vše zkreslovalo. I obyčejné věci v něm dostávaly mírně děsivý nádech.
Venku svítil měsíc, koruny stromů zářily v oslnivém přívalu stříbrného světla. Působilo ďábelsky, jako kdyby se na něj řinul ledový proud krve z otevřené rány v nebeské klenbě. Palác byl velký, ale pustý jako hrobka. Všude jsou dveře, otevřené brány do neznáma v chladné noční tmě...
Zmatený kníže bloudí nekonečnou řadou pochmurných komnat plných mrtvého majestátu a módního nábytku z dávno minulých časů. Na všem se usazuje silná vrstva prachu, kupodivu mu spíš připomíná padlý popel.
Stromy za okny byly sošné a nehybné. Kráčí zkamenělým les sloupů kdesi v hlubinách pobořeného paláce uprostřed zarostlého sadu. Či šlo jen o klamný dojem, ještě stonásobně umocněný okázalostí toho nesvatého místa!?
Kníže vyhlíží ven, ale nikoho nevidí. Zdálo se mu, že zahlédl v sadu někoho cizího. Musel to být jen noční stín, jeden mezi mnohými. Věří, že mu zde nehrozí žádné nebezpečí.
Poodejde od okna k dubovým dveřím. Skrývá se za nimi točité schodiště. Sleduje, jak do silné vrstvy prachu na kamenných stupních padá úzkými průzory ve zdech namodralý měsíční svit. Von Neves po něm stoupá vzhůru, až na vrcholek věže.
Pyšně se tyčila až s samým nebesům jako němá výtka těm, kteří neradi zvedají hlavu. Stál vysoko na věži, odzbrojen únavou. Vítr mu prohrábl vlasy a načechral i hebké peří na klobouku. Bylo pozdě a ochladilo se, oproti parným letním dnům to pro něj představovalo příjemnou změnu. Rozhlížel se kolem sebe...
Hvězdy nad jeho hlavou působily mdlým dojmem. Měsíční zář byla slepá a studená, stejně jako oči knížete, zaplavené noční temnotou. Ach ty oči, které již viděly umírat mnohé...
Zdálo se mu, že černá obloha je moc daleko. Země zase naopak příliš blízko, leží dole a volá jej k sobě. Že ho do sebe začíná stahovat, tušil v ní hladová ústa nějaké nepředstavitelně obrovské příšery s ostrými zuby!
Zapotácel se, stižen náhlou slabostí. Byl vyčerpaný a prázdný. Jako kdyby měl už dávno ulehnout do hrobu, kam patřil. Proč jej rodná půda nikdy nepřijala, když po ní tak toužil!?
Kníže pevně sevřel rukama nízké zábradlí. Zavřel oči a hlasitě počítal do deseti. Začal zhluboka dýchat, chladný vítr tančící na ochozu věže ho znovu vrátil do reality. Město, poklidně spící mezi dvěma horami, měl odsud jako na dlani. Blížila se k němu cizí armáda.
Chystala se zaútočit na nepřipraveného soupeře, oslabeného hladem a strádáním. Něco tak nečekaného bylo moc otřesné na to, aby to byla pravda. A přece musel sledovat krvavé divadlo, které se odehrávalo na hradbách. Z nejvyšší věže viděl pevně semknuté voje, jak se blíží ke branám. Snadno je zdolaly a nájemní žoldáci začali drancovat ulice, ležící za nimi.
Pevnost ozářená požárem vypadala jako ohnivá hranice. Hořící domy kolem ní připomínaly pekelnou výheň, kde se pečou hříšnící. Řeka, tekoucí mezi holými skalami, byla rudá jako krev a odrážela v sobě hrůzný obraz zkázy!
Odvrátil se od něj, celý bledý zděšením. Vzpomněl si na jednu knihu, co kdysi četl. Na obskurní spis, který hovořil o příchodu apokalypsy. Co když to byla budoucnost a teď se splnila všechna prorocká slova, která stála na stránkách svazku?
Nebo ho stíhala minulost, možná oživlé vzpomínky na bitvy, které von Neves vedl během sedmiletého tažení evropskými zeměmi!? Vrátilo se k němu to, co spáchal, aby ho osud potrestal? To, co bylo, jej neustále pronásledovalo...
Kníže utíkal po točitých schodech, lhostejný k nebezpečí. Musel pryč! Pryč z toho proklatého místa, dříve než nepřátelské jednotky dorazí až ke zdem letního paláce a vše srovnají se zemí.
Jako kdyby slyšel zoufalý křik umírajících, burácející řev ohně a zvuky padajících domů, ze kterých se staly ohořelé trosky. Nebo to byla dunivá ozvěna toho, co on sám kdysi spáchal na jiných!?
Už nemohl dál, běh ho vyčerpal mnohem víc, než by kníže čekal. Chtěl vystoupit ze stínů mramorových sloupků v hale, když jej náhle varoval zvuk tak zlověstný, až z něj ztuhla krev v žilách. Hlas? A kroky kohosi cizího!?
Ocitá se v jednom z nekonečného počtu pater, vrhne se do jedné ze stovek chodeb, vedoucích neznámo kam. Jde za těmi záhadnými zvuky skrz nespočet místností, ale nenalézá v nich nic víc, než prázdnotu. Tu prázdnotu, která jej děsí. Kam se poděli lidé!?
Všichni jsou pryč, i sluhové odsud utekli a ponechali letní palác svému smutnému osudu. A přesto má von Neves pocit, že není sám. Nedokáže se zbavit podivných myšlenek na mrtvé, které straší v jeho hlavě. Minulost ožívá, zatímco on umírá s každým okamžikem...
Válka přinesla smrt, nedala mu žádné naděje na nový život. Prožíval jenom utrpení, které nemělo právo nazývat se životem. Nemohl se vrátit domů, už nebylo kam. Za celé ty roky všechno, co znal a miloval, tak ošklivě sešlo!
Cizinec mizí jako nepolapitelný přízrak za zavřenými dveřmi. Kníže se ho snaží dohnat, ale není dost rychlý. Skřípání prken v podlaze jej dovádí k šílenství! Musí ho chytit! Copak jsou ty věci jenom pouhým výplodem jeho pomatené představivosti?
Zastavil se a tiše naslouchal ozvěně cizích kroků na kamenných stupních. Seběhl po schodišti do přízemí. Koutkem oka zahlédne pohyb – tam na konci chodby, která se utápí v temnotě. Visí tam zašlé zrcadlo v pozlaceném rámu, odkud na něj posměšně hledí jeho vlastní tvář!
Otec Cornelius se zastavil vedle něj, udýchaný a vyděšený. Kníže si ani neuvědomil, že kněz se celou dobu držel za ním. Tichý muž, oděný v obnošeném rouchu s krucifixem na krku a s biblí v ruce. Domníval se, že písmo svaté jej ochrání před démonem temnoty!?
Rudý majestát měsíce, zlý a zbujelý, zářil za černými okny opuštěného paláce. Jeho světlo bylo smrtelné svou krásou a jasem. Dokázalo by oslepit každého, kdo se odváží pohlédnout přímo na žhnoucí lunu.
Zámecké komnatě vévodily brokátové závěsy, na podlaze ležely nachové koberce a před ním viselo prázdné zrcadlo, ve kterém se neodráželo nic. Jeho tvář - ta tvář, kterou v něm von Neves spatřil - stála před ním! Ucouvl před svým odrazem, před dokonalým dvojníkem z masa a kostí.
"Proč jsi tak překvapený, kníže? Snad se nebojíš sám sebe!?"
"To není možné! Přišel jsem o rozum!?"
"Kdepak! Já jsem skutečný, žádný výplod chorého mozku. Copak jsi neslyšel, jak ti o tom vyprávěli? O věcech, co jsem vykonal tvým jménem?"
"To byly lži! Výmysly!"
"Napadlo mne, že bych tě mohl na chvíli zastoupit. Byla to zábava. Nikdo nic nepoznal!"
"Co jsi udělal?"
"Spravoval jsem tvé statky, když jsi válčil v Evropě."
"A sebral jsi mi mé milované sídlo, ty bastarde!"
"Netrvalo mi dlouho zabydlet se tu. Tví lidé potřebovali někoho, koho by mohli nenávidět!"
"Jak to myslíš?"
"Ti ubožáci potřebovali nějakou autoritu, chtěli se totiž odvolávat na její špatná rozhodnutí," rozesmál se zrcadlový odraz. "Museli mít někoho, komu by mohli dát za vinu každou katastrofu, co přišla."
"Ne!"
"Proč ne? Ty přece víš, že jsi nebyl vždycky dobrý velitel. Vzpomeň si, kolik vojáků stála tvá hloupost život!"
"Ve válce umírají všichni!"
"Máš pravdu, každý zemřel na tvůj rozkaz. Ani nemusel nosit uniformu. Ty jsi nešetřil nikoho, už vůbec ne prosté lidi. Jejich smrt pro tebe nic neznamenala."
"Proč mi to připomínáš? Myslíš si, že jsem na sebe pyšný!?"
"Ty ne! Ale já ano! Udělal jsi přesně to, co jsem ti celou dobu našeptával!"
"To jsi byl ty!?"
"Kdo jiný?"
"Ty jsi jen hlas v mé hlavě! Nejsi nic víc, než šílenství!"
"Ukážu ti, kdo jsem!"
Oko noci s lhostejnou blahosklonností - vlastní jen nemrtvým tvorům, kteří již nemají srdce v těle a žádnou krev v žilách - shlíží do skalnatých roklí na rozedraném úpatí divokého pohoří.
Přízračný svit s odpornou příchutí počínající demence padá do opuštěných sídel uprchlých ďáblů, kteří byli nuceni skrývat se před světlem. Jediný pohled na modravá nebesa pro ně znamenal jistou smrt, neboť bílý den s sebou přinášel sluneční paprsky. Žádní noční démoni je nedokáží vystát.
Von Neves viděl, jak se jeho věrný odraz mění v temnou bytost s netopýřími křídly, podobnou padlým andělům ze starých obrazů středověkých mistrů. Nyní poznal, co jim posloužilo za předlohu!
"Agape Satanas!"
Otec Cornelius se ji snažil zažehnat znamením kříže. Vystoupil pár kroků před knížete, takže stál mezi ním a zrůdným dvojníkem. Ďábel se po něm ohnal, jako kdyby od sebe odháněl obtížný hmyz. Zběsilá síla nárazu ho zabila, rohatý mu rozdrtil lebku o zeď. Čerstvá krev postříkala čisté stěny zneuctěné chodby.
Kaplanova postava v šedivé sutaně se bezvládně svezla na zem, k nohám svého velitele. Jeho víra - i když byla silnější než strach ze smrti - nemohla soupeřit se zlou mocí, která se zabydlela v opuštěném paláci. Nebylo před ní úniku!
Nepřátelské jednotky, opilé vítězstvím nad městem, dorazily ke zdem zchátralého zámku. Kníže slyšel křik vojáků a nesnesitelně hlasitý zvuk, jak se tříští sklo. Místnosti s rozbitými okny naplnil hustý dým, ve kterém se nedalo dýchat. Letní sídlo opanovaly plameny...
Nedalo se před nimi utéct. Jeho oči zalila temnota, černá jako samotné peklo. Celé tělo vzplálo mocným žárem. Ohnivý jazyk vyšlehl z úst, rozevřených ve výkřiku hrůzy. Oheň se rychle šířil! I tapety na zdech doutnaly a drobné plamínky podobné hadům se plazily po kobercích.
Bílá paruka zčernala, mosazné knoflíky na sametové vestě se roztekly, rajčí peří na klobouku se proměnilo v prach. Hořely i jeho šaty, špinavé a potrhané. Pálily jej a kůže pod mini se škvařila na uhel. Zraky nadobro vyhasly. Byl jen živoucí pochodní, pohlcovanou plameny z pekla...
Přestože vypálené oční důlky zely prázdnotou, spatřil umírající kníže v ohnivém víru ty nejodpornější bytosti, jaké si žádný smrtelník vůbec nedokáže představit. Nedaly se popsat slovy a každý člověk, co je spatřil, se vydával všanc šílenství.
Ale to už bylo dávno, o takových lidech se vyprávělo jen ve starých legendách. Byly živi za časů, když země za posledních výbuchů živelné zlosti otevřela podzemní jeskyně, ve kterých se skrývaly hladové obludnosti, žíznící po horké krvi. A je-li Bůh skutečně milosrdný, pak jej nechá zemřít...
Zase? Kolikrát to bylo? Co když už prožil vlastní smrt alespoň stokrát!?
Jeho duše i tělo propadly peklu a svět vezdejší - který bláhově nenáviděl a tolikrát ho proklínal - se pro něj navždy uzavřel. Již před mnoha a mnoha lety padl na bitevním poli. Lstivý ďábel na sebe vzal jeho podobu, aby mu nastavil křivé zrcadlo.
Kníže von Neves zjistil, že je v pekle. A vše se v něm pořád opakuje! Nekonečná válka, hříšní lidé stále znovu a znovu umírají, jen aby se mohli opět zrodit a prožívat tu trýznivou agonii celá léta a staletí. Celou věčnost, dokud nepřije poslední soud!
Probudil se uprostřed noci na nepohodlném lůžku pod tenkou přikrývkou, prosáklou krví a potem. Před očima se mu míhaly horečnaté vidiny, ty přece nemohly být pravda. Oheň uhasl, nezbylo po něm nic, než horký popel. Byl na bitevním poli, sám mezi mrtvými. Anebo se mu to jenom zdálo?
Vojenský tábor začínal ožívat až nad ránem, když se rozbřesklo a noční temnota nad hlubokými lesy pomalu ustupovala, podobně jako poražená armáda, když prchá před silným nepřítelem. Do stanu vešel otec Cornelius se zamračeným obličejem, který nevěstil nic dobrého. Promluvil dříve, než jej kníže stihl zarazit:
"Zvědové přináší špatné zprávy!"