Za zrcadlem

Tehdy když jsem doma předělával byt, jsem se rozhodl pro koupi starého zdobeného zrcadla. Původní majitel ho prodával za překvapivě nízkou cenu, ale odmítal mi sdělit proč. Tenkrát jsem to neřešil, ale kdybych věděl jaká tajemství toto zrcadlo skrývá, jeho koupi bych si určitě rozmyslel. Doma v bytě jsem zrcadlo postavil do chodby před dveře od své ložnice. Mělo krásně vyřezávaný dřevěný rám, který se dokonale doplňoval s ostatním vybavením chodby. Na rámu byl vyryt letopočet 1830, což jsem pokládal za datum vzniku, a na zadní desce bylo napsáno:

Za zrcadlem v temné noci,
postavy, jež v něm žijí,
užívají svojí moci,
ráno se zas v odraz vpijí.

Neměl jsem ponětí, co to znamená, tak jsem to nechal být. Dokončil jsem poslední úpravy a protože již byla noc, šel jsem hned spát. Ráno jsem si všiml, že kočka Mia, jež se mnou sdílí bydlení, se zrcadlu vyhýbá. Myslel jsem že se jen bojí, protože je to nová věc a ona je plachá, ale nyní vím, že vycítila jeho moc.V noci mě vzbudili podivné zvuky z chodby, ale protože se mnou nezvykle nespala Mia, připsal jsem jí to za vinu a znovu jsem usnul. Ráno ale nikde nebyla k nalezení. Až po prohledání celého bytu jsem jí našel schoulenou pod postelí. Nejspíš něco provedla a bála se trestu, ale nenašel jsem nic co by vypadalo jako její tvorba. Při snídani jsem ale zjistil, že dveře od lednice nejsou zavřené. Je nesmysl aby kočka dokázala otevřít lednici a nikdo jiný tu není, tak jsem to dal za vinu sobě.

Druhou noc jsem se opět vzbudil. Z chodby jsem slyšel jasné kroky, nikoli zvířecí, ale lidské. Mia spala klidně vedle mě a zloděj to být nemohl, bydlím v 7. patře a mám těžké bezpečnostní dveře. Řekl jsem si že jsem jen rozespalý a nedokážu rozlišit sen od reality a za chvíli jsem opět klidně usnul. Ráno se ale svítilo v obýváku a byla zapnutá televize. To přece není normální, jasně si pamatuji že jsem televizi vypínal než jsem šel spát a že jsem zhasínal. Na duchy a strašidla jsem tenkrát nevěřil, tak jsem to prostě přešel. Mohl jsem být náměsíčný a zapnout jí ve spánku, měl sem tehdy přeci jen nějaké divné spaní.

Další noc jsem usínal sám, Mia i přes veškerou mou snahu odmítala jít kolem zrcadla. Nu což, zvířeti se nevysvětlí že se nemá čeho bát. V noci mě provázely strašné noční můry o tom jak bloudím v bludišti zrcadel pronásledovaný jakousi přízračnou bytostí. Probudil jsem se s křikem a jakýsi tajemný hlas mi řekl ať zase usnu. Až ráno jsem si uvědomil, že na mě přeci neměl kdo mluvit a přísahal bych že sem byl plně vzhůru. Když jsem o tom začal přemýšlet, uvědomil jsem si že to byl velmi příjemný, ženský hlas, ale vysvětlení jsem pro to neměl. Ten den bylo velké teplo a já vypil hodně vody, což mě v noci vyrušilo ze spaní a donutilo mě jít na záchod. Měl jsem cestu kolem zrcadla a když jsem kolem něj prošel, všiml jsem si že za mým odrazem někdo stojí. Rozhlédl jsem se, ale nikdo tu nebyl. Když jsem se podíval zpět do zrcadla, postava byla pryč. Cestou zpátky do postele jsem v zrcadle neměl odraz. Že bych měl halucinace? Ospalost mi ale nedovolila přemýšlet.

Až doposud jsem se o svých nočních zážitcích nikomu nesvěřil, ale tento zážitek mě přiměl zavolat příteli Danovi, který má zkušenosti s nadpřirozenem. Pověděl jsem mu své zážitky a dozvěděl jsem se, že stará zrcadla mívají svoji moc. Řekl mi že by si ho rád prohlédl, aby mi mohl říct víc. Domluvili jsme se na další den a poradil mi, abych na noc zakryl zrcadlo dekou. Dal jsem na jeho radu a večer jsem přes zrcadlo hodil starou těžkou deku a upevnil jí, abych se ujistil, že jí nemůže sundat Mia.

V noci byl překvapivý klid a já se vzbudil až za světla. Když jsem šel zkontrolovat zrcadlo, zděsil jsem se. Deka nejen že nebyla na zrcadle, našel jsem jí až na gauči v obýváku. Začínal jsem se bát co se to děje a netrpělivě čekal na Dana. Když dorazil, ihned jsem mu sdělil co se tuto noc stalo. Nebylo možné aby to udělala Mia. Deka na ní byla až moc těžká a i kdyby se jí povedlo ji strhnout ze zrcadla, nemohla by jí dostat takovou dálku. Po této konzultaci jsem Danovi ukázal zrcadlo. Ihned ho zaujalo svým pečlivým zpracováním a letopočtem na rámu. Když jsem mu ukázal zadní stranu, navrhl mi, aby tu dnes přespal a mohl sám pozorovat záhadné jevy o kterých jsem mu vyprávěl. Souhlasil jsem, protože jsem chtěl konečně najít vysvětlení pro to, co se tu děje.

Dan spal v obýváku na gauči a Mia mu dělala společnost. Já usínal sám a celou noc mě provázeli noční můry, do doby než mě vzbudil Dan. Volal na mě z chodby. Šel jsem za ním a našel jsem ho, jak stojí před zrcadlem. Když jsem se podíval do zrcadla, okamžitě jsem strnul. Mezi našimi odrazy stála krásná, mladá žena. Jenom se na nás usmála a pak se rozplynula. Ještě nějakou chvíli po tom jsem ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku. Dana ihned napadla spojitost s verši na zadní straně zrcadla: Postavy, jenž v něm žijí. Jak je ale možné, aby v zrcadle něco žilo? Vysvětlil mi, že zrcadlo může sloužit jako médium pro komunikaci s jinými světy, jako je tomu pravděpodobně u tohoto. Pochopil jsem, proč bylo za tak malou cenu. Kdo by taky chtěl mít doma vchod do jiného světa? Navrhl jsem Danovi, abychom se ho zbavili, ale opáčil, že je to skvělá příležitost na průzkum jiného světa a objasnění spousty záhad. Moc se mi ten nápad nelíbil, ale nakonec mě přemluvil.

Další noc jsme čekali před zrcadlem na onu tajemnou ženu. Objevila se až pozdě v noci a já raději nechal mluvit Dana. Začal jí pokládat dotazy a ona mu odpovídala. Dozvěděli jsme se že svět ve kterém žije se jmenuje Arema, že v tomto světě neplatí čas a že bytosti z tohoto světa oplývají velkými psychickými schopnostmi a dokáží ovládat mysl lidí a zvířat z našeho světa, proto jsem měl opakované noční můry. Jelikož začínalo svítat, žena z Aremy se opět rozplynula a my si mohli ujasnit co se to právě stalo. Naprosto jsem nechápal co se to v noci dělo a ani Dan neměl moc nápadů na vysvětlení. Rozhodli jsme se pro další noční dobrodružství, ale protože jsme byli celou noc vzhůru, museli jsme se pořádně vyspat.

V noci se záhadná žena opět objevila, ve stejnou dobu jako minulou noc. Tentokrát jsem se vyptával i já a chtěl jsem znát její jméno. Ale bytosti v Aremě jména nemají, dorozumívají se pomocí myšlenek a mluví pouze s lidmi z našeho světa. Zajímalo nás, proč chodí do našeho světa a jak vypadá její svět. Do našeho světa prý chodí ze zvědavosti, protože je ještě mladá a o našem světě toho ví málo. Ale popsat Aremu nám nedokázala. Namísto toho se odraz v zrcadle začal měnit z mého bytu na místnost s barvami, které se nedají popsat, a s nábytkem, jehož tvary a materiál naprosto odporuje zákonům Země. Naprosto jsme žasli nad tou nepopsatelnou podívanou. Pak jsme jí vyprávěli o našem světě, jak tu fungují zákony fyziky, jak fungují lidská těla a ona s nadšením a zvědavostí malého dítěte poslouchala. Když začalo svítat, museli jsme naše vyprávění ukončit. Když žena zmizela, odraz se opět vrátil do normálu a my viděli sami sebe sedící v chodbě.

Dan přišle s nápadem, že by jsme si měli zapisovat co se dovídáme, protože by tyto poznatky chtěl prezentovat před experty na paranormální světy. Souhlasil jsem a začal jsem do prázdného sešitu zapisovat co již víme. Když se setmělo, počkali jsme do hodiny, kdy se zjevovala žena z Aremy. Zajímalo nás, proč vždy za rozbřesku zmizí. V Aremě je prý neustálá tma, a její obyvatelé za světla nejsou vidět, proto se na začátku dne vždy rozplyne. Jí naopak zajímali naše přístroje, a tak vystoupila ze svého světa do našeho a my jí ukázali některá zařízení, jako lednici, televizi, pračku a jiné elektrické spotřebiče. Byla jimi velice fascinovaná, ale vždy když bylo světlo, stala se neviditelnou. Řekla nám, že v Aremě není potřeba žádné energie, jako je naše elektřina. Oni nemají stroje, ani je nepotřebují. Jsou na tak vysoké úrovni, že veškeré věci, které nám stroje usnadňují, oni dělají sami. Dále nám řekla že bytosti z Aremy nepotřebují jíst ani pít, protože neznají smrt, pouze se vždy některá ze starých bytostí obětuje, aby uvolnila místo pro novou. A já všechny tyto poznatky poctivě zapisoval. Protože se již opět blížil den, rozloučili jsme se s ní a ona odešla do svého světa a rozplynula se.

Na příští schůzce jsme se s Danem chtěli podívat do Aremy osobně, a ne jen přes zrcadlo. Jediný problém představoval vzduch. Petra, jak jsme se oné ženě rozhodli říkat, nás přesvědčila, že je to naprosto bezpečné a jako důkaz se dostala do mysli Mii a prošla s ní skrz zrcadlo. Nic se jí nestalo, tak jsme s Danem šli také. V Aremě bylo chladněji než na Zemi a také jsme si museli zvyknou na šero. Jediné světlo, které tu bylo, šlo ze zrcadla z našeho světa, takže jsme byli v průzkumu omezeni pouze na tuto místnost. Dali jsme se tedy do objevování. Barvy v tomto světě byly velmi zvláštní, z každého úhlu vypadali jinak, nebylo možné je nazvat jedním slovem. I Patra měla jinou barvu, než jak jsme jí viděli z našeho světa. Její tělo bylo průhledně modré, dokonce i my jsme měli tuto barvu, jako kdyby cokoli v tomto světě převzalo jeho zákony. Materiál, z kterého byli stěny místnosti byl velmi tvrdý, na dotek působil jako kdyby se buňky dřeva obalili kovem. Nábytek materiálem připomínal plexisklo, i když o dost pevnější. Pokusil jsem se načrtnout do sešitu tu nejlehčí věc kterou jsem našel, to pro mě ovšem bylo nemožné. Nakreslit něco, co odporuje všemu co znáte prostě nejde. Nakonec jsem požádal Petru, aby mi nakreslila cosi, co mohla být židle. Když skončila, museli jsme se odebrat k odchodu, protože začínal den. S těmito novými poznatky jsme s Danem byli velmi spokojeni.

Další noc se ale Petra neukázala. Nevěděli jsme proč, tak jsme se vydali do Aremy jí hledat. Nebyla ani v místnosti se zrcadlem. Dál jsme jít nemohli, neviděli by jsme a nevíme jací jsou ostatní obyvatelé Aremy. Vrátili jsme se teda do našeho světa a čekali jestli se neukáže. Těsně před rozedněním je objevila, aby nám řekla, že se o nás ostatní obyvatelé dozvěděli a chystají se nás zničit, protože toho víme až příliš mnoho. Petra je mladá bytost a nevěděla, že navazovat kontakt s našim světem je zakázané. Když nám to dořekla, rozplynula se. Měli jsme problém. Obyvatelé jiného světa nás chtěli zničit a my nevěděli jak se jim bránit. Dana napadlo otočit zrcadlo ke zdi, aby se z něho bytosti nemohli dostat ven. Nápad to byl vskutku dobrý, ale nepomohl. Celou noc bylo všude světlo, ale to nám nepomohlo. Když jsem šel kolem zrcadla, bylo otočené, což znamená, že už tu byli. Z ničeho nic mě chytili neviditelné bytosti a odvlekli mě do Aremy. Dana dostali také, pamatuji si jak křičel když ho vlekli k zrcadlu. Ve známé místnosti jsme spatřil Petru. Byla velmi zklamaná z toho co se stalo, ale nemohla s tím nic udělat. Vlekli nás dál tmou a moje oči si začínali zvykat a začínal jsem vidět obrysy. Pravděpodobně nás odvlekli před budovu, kde jsem rozlišoval oltář a siluety postav. Viděl jsem jak Dana položili na oltář a připravili se k jeho popravě. Jeho strašlivý křik, když mu průzračná bytost strčila ruku do hlavy, by zničil i ty nejodvážnější lidi. Pak ale přestal, došlo mi co se stalo a v tu chvíli jsem ztratil zbytky své příčetnosti. Začal jsem se nelidsky smát a ony bytosti nevěděli co se mi děje. Pak jsem ve své hlavě uslyšel známý ženský hlas, který mi řekl abych utekl. Moji věznitelé byli v nepozornosti z mého chování, takže nebylo těžké se jim vymanit. Hlas v hlavě mě vedl až do místnosti se zrcadlem. Tam na mě čekala Petra, připravená opustit svůj svět. Prošli jsme spolu do mého světa a já pak rozbil pěstí zrcadlo. Byli jsme v bezpečí, ale Petra nebyla vidět, dokud jsem nezhasl. Ve své nepříčetnosti jsem zavolal na policii a oznámil jim, co se právě stalo. Samozřejmě že mi nevěřili, ale mé hlášení se týkalo vraždy, proto se za pár minut u mích dveří objevili policisté. Vyslýchali mě za světla, takže Petra nebyla vidět a ze strachu co by jí mohli udělat ani nemluvila. Já jsem strážcům zákona podal svůj deník a detailně jim vylíčil Danovu smrt. Měli mě za blázna a moje vyprávění shledali za výplod chorého mozku. Odvezli mě k psychologovi, aby posoudil, zda jsem opravdu blázen. Stačilo aby si přečetl mé zápisky a slyšel mě jak mluvím na Petru a měl jasno.

Skončil jsem tedy v nápravném zařízení pro choré lidi, odkud píši svůj příběh. Jedinou společnost mi tu dělá Petra a já jí dál vyprávím o našem světě a ona se stejným nadšením poslouchá mé vyprávění. A za dlouhých nocí, kdy jsem ve svém pokoji sám, se mi ukáže její nestárnoucí tvář. Ale já vím, že je odsouzena k věčné samotě, protože tu nebudu navěky. Je odsouzena k bezcílnému bloudění a pozorování světa. Ale třeba jednou najde další vchod do své domoviny.