Les

Ptáte se, proč se bojím lesů? Proč se jen při pomyšlení že bych měl jít do lesa třesu strachy? Před pár lety jsem se rozhodl, že si od všeho odpočinu a pojedu na pár týdnů do přírody. Pronajal jsem si chatu daleko od města a všech silnic abych měl nerušený klid. Chata byla malá, měla jednu místnost, kde byl zároveň obývák, kuchyň a ložnice a koupelnu se záchodem. Vedla k ní jediná polní cesta, nebyla to silnice, jen vyježděná cesta. Nedaleko chaty byl les. Když jsem se v nejbližším městě ptal, kudy se k chatě dostanu, všichni mě varovali, abych za žádnou cenu nechodil do lesa. Prý je tam něco z čeho mají všichni strach, ale nikdo mi nedokázal přesně říct, co to je, tak jsem jejich varování nebral moc vážně.

Když jsem dorazil k chatě, ihned jsem se zabydlel. Byla sice zchátralá, ale nevadilo mi to, hlavně že byla daleko od všeho. Uvnitř byla kupodivu velká zima, přestože venku svítilo horké letní slunce. Sice zde nebyla televize, ale to mi vynahradil dostatek knih, které jsem sebou měl. V kuchyni bylo jen základní vybavení, postarší lednice, mikrovlnná trouba a trouba se sporákem. Pod jediným oknem byl jídelní stůl s jednou židlí a v rohu křeslo. V protějším rohu stála stará skříň, na kterou byla přiražená postel s hodně proleželou matrací. Do koupelny se chodilo venkem, což nebylo moc příjemné, hlavně v noci ne. Byla tam stará oprýskaná vana, umyvadlo a záchod. Voda sem tekla z nedaleké studny a pouze studená, což přišlo vhod při teplém letním počasí.

Hned jak jsem se zabydlel, šel jsem se projít. Přes pole jsem šel asi kilometr k lesu. Vypadal opravdu staře a zanedbaně. Viděl jsem spadané a shnilé stromy, olámané větve, ohořelé mrtvé stromy od zásahu bleskem a nebylo slyšet žádná zvířata. Chtěl jsem dojít na konec lesa, ale po obou stranách nebylo vidět konec a ani jakékoliv příjezdové cesty. Ani po pár kilometrech na obě strany jsem neviděl konec. Ten les musel být opravdu obrovský. Další zkoumání jsem neprováděl, protože se začínalo stmívat. Došel jsem tedy k chatě, ale našel jsem v hlíně kolem ní cizí stopy. Lekl jsem se, ale zdálo se, že už tu nikdo není, tak jsem si šel lehnout. V noci mě vzbudil hluk z venku. Ihned jsem vstal a podíval se z okna, ale nikoho jsem neviděl.

Ráno bylo kolem chaty spoustu nových stop, hlavně pod oknem. Kdo mě tak může sledovat? Někdo z města? Nebo snad majitel chaty? Vůbec mi to nešlo do hlavy, ale nechtěl jsem se zbytečně stresovat, tak jsem to nechal být. Do oběda jsem si četl a po obědě jsem se šel projít. Napadlo mě, že bych mohl jít do lesa. Nechtěl jsem jít moc daleko, abych se neztratil, tak jsem chodil jen po kraji. Pořád jsem měl pocit, jakoby mě něco volalo dál a dál do lesa, tak jsem raději odešel. Cestou k chatě jsem si pročistil hlavu, a když jsem dorazil, zabezpečil jsem dveře a začal si číst. Musel jsem usnout v křesle. Pamatuji si, že mě v noci probudil hluk. Někdo se snažil dveřmi dostat dovnitř. Vstal jsem z křesla a podíval se z okna. Spatřil jsem člověka v plášti, jak běží směrem k lesu. Kdo to byl? Co tu chtěl? Byl jsem vyděšený, ale i tak se mi nakonec ještě podařilo usnout.

Další den jsem se hned ráno vydal k lesu. V noci jsem měl sen, ve kterém jsem v lese našel jakýsi dům a hned po probuzení jsem měl pocit, že ho opravdu musím najít. Vstoupil jsem tedy do lesa, a abych se neztratil, šel jsem pořád rovně. Nebylo to lehké, v cestě jsem měl kmeny spadaných stromů nebo velké kameny, takže jsem občas musel odejít ze své cesty a obejít překážku. Vždy jsem se ale snažil dostat se do stejného směru. Asi po dvou kilometrech jsem přestal vidět slunce. Větve stromů byly tak husté, že na zem nedopadaly žádné sluneční paprsky. Také se ochladilo. Dostal jsem strach a vydal jsem se cestou, kudy jsem přišel, abych se dostal ven. Šel jsem zhruba stejnou dobu, ale nedostal jsem se na konec lesa. Zkusil jsem jít ještě chvíli, ale pořád jsem byl v hlubokém lese. Musel jsem se ztratit. Rozhodl jsem se jít stejnou cestou a stejně dlouhou dobu zpět a zkusit jiný směr, ale po chvilce chůze mi došlo, že prostředí kolem mě je úplně jiné než předtím. Nechápal jsem to. Zvolil jsem si tedy směr a doufal jsem že dojdu na konec lesa. Asi po půl hodině jsem si všiml, že mi přestaly jít hodinky. Tikaly, ale ručičky se ani nepohnuly. Nechtělo se mi tím moc zabývat, tak jsem šel dál. Les byl pořád hustější, temnější a chladnější. Ale pak jsem z ničeho nic došel na mýtinu a uviděl stavení. Na mýtině pršelo, ale v lese bylo naprosté sucho a ani nebylo slyšet déšť. Rozhodl jsem se jít ke stavení, ale než jsem k němu došel, byl jsem celý promáčený. Zaklepal jsem u dveří a po chvilce mi otevřel asi tak osmdesátiletý muž s hustým bílým plnovousem a s dlouhými vlasy v obličeji. Řekl jsem mu, že jsem se ztratil v lese, a protože už byl večer, pustil mě dovnitř.

Uvnitř stavení bylo příjemně teplo. Muž mě zavedl do obývacího pokoje a nabídl mi suché oblečení. Jeho nabídku jsem rád přijal. Mé mokré oblečení pověsil nad kamna, aby uschlo. Já si mezi tím prohlédl místnost. Měla oprýskané zdi, místy již byly vidět cihly. Nábytek byl velmi starý, dřevo začínalo trouchnivět a barvy na látkách a malbách byly vybledlé. Hostitel mi pokynul, abych se posadil na starou proseděnou pohovku a sám se posadil naproti mně do křesla. Začal se mě vyptávat, jak jsem se dostal k lesu, jak jsem se ztratil a jak jsem našel jeho dům. Řekl jsem mu, že jsem si pronajal chatu u lesa a že jsem se ztratil při procházce lesem. Prý o mojí chatě nikdy nic neslyšel. Zeptal jsem se na nejbližší cestu do města. Musel bych jít asi pět kilometrů k silnici a po ní dalších osm. On prý do města nechodí, za domem má zahradu a zvířata, což mu poskytuje veškerou potravu. Žije tu sám již několik desetiletí, společnost mu evidentně nechybí, ale přesto mi přišlo, že byl rád, že si se mnou může promluvit.

Bylo už pozdě, tak mi nabídl přespání. Přikývl jsem. Zavedl mě nahoru do volného pokoje a popřál mi dobrou noc. Hned co můj hostitel odešel, lehl jsem si a po chvilce jsem usnul. Měl jsem velmi tvrdý a bezesný spánek. Ráno jsem se vzbudil hodně zesláblý a neodpočatý. Stařec seděl dole v obýváku a připravil mi snídani, což mě příjemně překvapilo. Posadil jsem se a začal jíst. Po chvíli jsme začali probírat moji cestu do města. Nabídl mi, že mě doprovodí na konec lesa, ale budu muset pár dní počkat, že má ještě nějakou práci. Do té doby mě nechá bydlet u sebe za podmínky, že mu budu pomáhat se zahradou a zvířaty. Souhlasil jsem. A tak jsem tři dny pracoval na zahradě, krmil zvířata a dělal, co mi řekl. Ale v noci na čtvrtý den mě probudil rámus, jakoby se někdo pokoušel dostat do domu. Vstal jsem a došel ke dveřím. Byly zamčené zevnitř, a tak jsem odemkl. Dovnitř vešel můj hostitel, celý udýchaný a vystrašený. Nic neřekl, jen zamkl dveře a odešel do svého pokoje. Nechtěl jsem ho zbytečně rušit, a tak jsem šel zase spát. Ale cestou do pokoje jsem si uvědomil, že měl na sobě stejný plášť, jako měla ta osoba, co jsem viděl z okna chaty, jak běží k lesu.

Ráno u snídaně jsem se začal vyptávat. Prý má v lese něco, co mi musí ukázat. Ze sklepa vede tajný vchod do lesa, kterým k té věci chodí. Na to, proč byl tak vyděšený a na plášť jsem se ho neptal. Po obědě mi zadal spoustu práce a sám na celý den odešel. Vrátil se až večer, prý musel něco zařídit. Připravil jsem večeři a pak jsme šli spát. Tu noc jsem měl velmi zlý sen, ze kterého mě probudil můj hostitel. Stál u mé postele, a když jsem se probudil, ukázal na roucho položené na stole a řekl, ať si ho obléknu. Sám se odebral do svého pokoje, aby se převlékl. Když jsme se sešli, už v rouchách, zavedl mě do sklepa. Tam jsem mu pomohl odsunout skříň a před námi se otevřel dlouhý temný tunel vysoký tak akorát, abych se nemusel krčit při chůzi. Poté zapálil dvě svíce. Jednu mi dal a vydali jsme se tunelem. Ušli jsme asi dva kilometry a ocitli jsme se na konci. Ve slepé uličce vedl nahoru žebřík. Muž vylez první a odklopil padací dveře. Když jsem vylezl, zase je zavřel. Ukázal mi směr k domu a šli jsme dál. Po chvíli jsme došli na dokonale kulatou mýtinu. Když jsem uviděl, co se na ní odehrává, málem jsem omdlel.

Ve středu mýtiny stál obrovský kamenný sloup popsaný jakýmisi runami. Ke sloupu byla na řetězu připoutaná ohavná obluda. Měřila asi pět metrů, měla hlavu býka s beraními rohy, opírala se o přední končetiny jako gorila a měla vystouplou páteř, která přecházela v kostěný ocas a byla celá černá jako uhel. Kolem ní stálo v kruhu několik postav ve stejných rouchách a se stejnými svícemi jako my. Nebyl jsem schopný vlastního rozhodnutí, a tak jsem dělal to co ostatní. Zapojil jsem se do kruhu, ale nebyl jsem schopen opakovat zaříkání. Myslím, že znělo nějak takto: Fhg’mh plhg Kahhlo mrfum, a opakovalo se kolem dokola. Zaříkávání se začínalo zrychlovat a pak přestalo. Z kruhu k obludě předstoupila jedna z osob a nesla v náručí novorozeně jako oběť. Obluda novorozeně sežrala a pak mocným hlubokým nelidským hlasem zopakovala onu formuli. V tu chvíli se všechny symboly na kamenném sloupu rozzářily a k nebi z něj vystřelil sloup světla. Začali se stahovat černé mraky a vítr sfoukl všechny svíce. Pak se spustil hustý déšť a do obludy uhodil blesk. Začala hořet a utrhla se z řetězu. Okamžitě začala vraždit a požírat všechny postavy v kruhu. V tu chvíli se mi vrátil rozum a já se dal na útěk směrem k domu. Za zády se mi ozýval křik obětí, které nestihli utéct do lesa a pak obludný nadpozemský řev, který ze sebe vydala obluda ve smrtelné bolesti.

Když jsem doběhl k domu, byl jsem na pokraji zhroucení. Dveře byly zamčené zevnitř, tak jsem rozbil okno, abych se dostal dovnitř. Převlékl jsem se z promáčeného pláště do svého oblečení a dal se opět útěkem do lesa. Naposledy jsem se ohlédl a uviděl, jak se k domu blíží onen starý muž. Nezastavil jsem a běžel jsem lesem, až jsem najednou vyběhl u silnice. Již svítalo a já v dálce uviděl obrysy města. Vydal jsem se tím směrem, a když jsem si kontroloval věci po kapsách, našel jsem papír se vzkazem. Byl od toho zvláštního starce a obsahoval toto:

Pro případ mé smrti. Chtěl jsem, aby ses stal mým učedníkem. Nyní po mne musíš převzít odpovědnost. Já a lidé, které si viděl při obřadu sloužíme starému bohu Kahhlo. Našim úkolem je přivést ho zpět na Zemi aby zde obnovil svoji vládu. Díky tomu žijeme o mnoho déle. Mně je nyní 183 let. Onen obřad se koná každých 50 let a vždy je při něm obětováno novorozeně. Bestie slouží jako prostředník odsouzený k smrti, ale z jeho popela vždy povstane nový. Věta opakovaná při obřadu znamená Kahhlo, přijď a vládni. Až budou planety připraveny, Kahhlo vyslyší naše volání a přijde.

Otřesený zjištěním, že má Zemi vládnout jakýsi vesmírný bůh jsem se dobelhal do města. O věci, které jsem nechal v chatě, jsem se nezajímal, chtěl jsem se ihned dostat co nejdál od toho lesa. O svém zážitku jsem nikomu neřekl, až nyní touto zpovědí. Cítím, že mě to místo volá zpátky, že je mým osudem stát se služebníkem mocného Kahhlo. Začínají se mi zdát sny o vesmírné moci a cítím, že se planety připravují. Musím se tam vrátit.