Agonie

Skolila mě nemoc. Zlá zákeřná nemoc doprovázená horečkou, nočními můrami a halucinacemi. Několik posledních týdnů jsem odkázán na své lůžko. Mám sice předepsané léčivo, ale necítím žádné zlepšení a doktor tu již několik dní nebyl. Mám pocit, že jsem se musel dočista zbláznit. Jsem sběratel obrazů, a tudíž mám velký rozlehlý byt ve kterém ale žiji zcela sám. Nenajdete u mě stěnu na které by nebyl obraz. Vlastním známé i neznámé obrazy, originály i kopie a nikdy jsem nezažil jediný neobvyklý úkaz. Člověk musí být značně skeptický, pokud má doma takovou spoustu tváří a přesto si zachovává zdravý rozum, ale od chvíle, kdy jsem zakoupil poslední dílo, mám pocit, že nejsem tak zcela sám.

Byl jsem na jedné dražbě uměleckých děl a chystal jsem se k odchodu, když přišla řada na to úchvatné dílo. Na onom obraze je zachycena jakási éterická bytost, černý stín, vznášející se nad postelí ubohého člověka, skoleného podobnou nemocí, jakou mám nyní já. Ihned mi tento obraz padl do oka a ihned jsem věděl, že ho musím mít. Byl od neznámého autora, tudíž byla cena velmi nízká. Doma jsem obraz, příhodně pojmenovaný Agonie, pověsil do své ložnice přímo naproti posteli. Tu noc jsem spal velice dobře a s dobrým pocitem výborné koupě.

Během pár dní jsem si navykl se na obraz dívat vždy před spaním a tudíž mi rychle přirostl k srdci. Jednou večer, když jsem opět pozoroval obraz a přemítal, uvědomil jsem si, že se cítím každým dnem slabší. Připsal sem to na vrub podzimnímu sychravému počasí, které běžně budí v lidech pocit slabosti. Pak ale přišlo oteplení a já jsem pořád cítil slabost a vyčerpání, jako kdyby mi něco vysávalo sílu. Začal jsem tedy víc spát a vyhýbal jsem se náročným činnostem. Zlepšení ale nepřicházelo a na místo toho jsem dostal horečku. Zavolal jsem teda doktorovi, který mi předepsal léčivo. Pravidelně jsem jej užíval a po pár dnech jsem byl opět zdravý. Ale slabost se mě nepustila. Pořád jsem často a dlouho spal a nebyl schopen náročných činností. Doktor nebyl schopen mi pomoci a mě napadlo obrátit se na alternativní léčbu.

Začal jsem užívat čaje ze záhadných bylin a celý byt si provoněl vonnými tyčinkami. A slabost mě opravdu přešla, ale když jsem jednou pozoroval Agonii, zjistil jsem, že se černá bytost na obraze zmenšila. Musely za to moci ony vonné tyčinky, nějakým chemickým procesem musely reagovat s barvou na obraze a tím jí smazávat. A tak jsem všechny tyčinky vyhodil, aby víc nepoškodily obraz, a zůstal jsem jen u čajů. Ale k mému udivení se po pár dnech černá postava vrátila do své původní velikosti a dokonce se stala větší. Stejně tak se vrátila i moje slabost a horečka a oboje o dost horší. Opět jsem dostal předepsané léky a nesměl jsem opouštět byt. Většinu času jsem trávil na lůžku zalitý potem a v myšlenkách. Jednoho dne mě napadlo pokusit se zjistit, od koho obraz pochází a jaké barvy jsou na něm použity. Zavolal jsem do aukční společnosti, kde mě odkázali na jistého pána, od které obraz obdrželi a od něj jsem zjistil, že ho nalezl u svého kamaráda v bytě. Kamarád je do dnes nezvěstný a ubožák na obraze má tvář onoho kamaráda. Víc známo není.

Počasí se začalo měnit ze slunného na deštivé a depresivní a můj stav začal být horší. Doktor si se mnou nevěděl rady a alternativní léčiva také nezabírala. Tou dobou jsem se začal zajímat o moc obrazů, i když s krajní skepsí. Dočetl jsem se o živých obrazech, které se mohou hýbat, o postavách vystupujících z obrazů, ale nic o obrazech vysávajících energii, tudíž jsem tuto myšlenku zavrhl. Přesto jsem obraz sundal a uklidil na skryté místo. To ale nic nezměnilo. Celé dny jsem spal a skoro nic nejedl, začal jsem ztrácet na váze, měl horší horečky a budil se zalitý potem z příšerných nočních můr. Mé slabé tělo se začalo měnit v kosti potažené kůží a kůže ztrácela přirozenou barvu. Jakékoliv světlo mi ničilo oči a tak jsem měl v bytě neustále šero. Každý zvuk mi začal bušit do uší a hlavu jsem měl na prasknutí. Ve snech jsem pozoroval a prožíval své utrpení, ale z poněkud jiného pohledu. Vždy jsem byl nějaká část mého těla sžíraná bolestí a vždy jsem cítil jak ze mě pomalu vyprchává život.

Pak se můj stav zhoršil na tolik, že jsem si začal myslet, že mě mé obrazy pozorují. Vždy, když jsem šel po bytě, měl jsem pocit, jakoby na mě shlížely stovky očí, probodávaly mě pohledy a posmívaly se mému utrpení. Ze strachu jsem všechny obrazy postav sundal a uklidil, nechal jsem pouze obrazy krajin. Ale i ty se mi po čase zdály jiné, krajiny se měnily. Na zalesněných plochách se objevovaly pařezy dokud nezmizel celý les, vodní plochy vysychaly, dokud po nich nezbyla jen poušť a osvětlená města zhasínala, dokud nezbyla jen tma. A tak jsem byl nucen sundat i tyto obrazy. Zůstaly jen holé zdi, na kterých byly i v šeru jasně bílé plochy po obrazech. Dokonce i naproti mé posteli byla bílá plocha po Agonii a tyto plochy mi nedopřávaly spánku díky své záři i v naprosté tmě. Pověsil jsem tedy všechny obrazy na svá místa, včetně Agonie, na které byl černý stín už skoro přes celý obraz. Pomyslel jsem si, že musím mít silné halucinace z horeček, nedostatku potravy a dehydrataci.

Halucinace dospěly do takové síly, že jsem jednou v noci, kdy jsem kvůli bolesti hlavy nemohl spát, spatřil neforemný černý stín, jak vysává energii ze zatím ne zcela mrtvého obrazu. Byl to obraz lesa plného zvěře, ale teď se z něj stávalo pohřebiště. Všechna zvěř se měnila v kostry a všechny rostliny usychaly, dokud z nich nezbyl jen prach. Po tomto pohledu jsem ihned upadl do mdlob, ze kterých jsem se probral až pozdě odpoledne. Ihned jsem si všiml, že je stín na Agonii opět o něco větší a mě začalo docházet, co se tu děje. Chtěl jsem obraz zničit, ale mé chabé tělo již nebylo schopno pohybu mimo lůžko.A tak jsem byl nucen sledovat jak se poslední obrazy stávají obětí stínu a mění se v obludné výjevy smrti a zkázy. Stín z každým dalším obrazem dostával jasnější podobu, až nabral podobu člověka bez tváře. Toto už nemohla být halucinace, musel jsem zešílet a tak jsem šílený na lůžku sledoval, jak v mém bytě chodí postava tvořená pouze stínem.

Stín na obraze se stal tak velkým, že začaly černat zdi kolem rámu a v bytě byla neustále tma. Z mého těla se stala jen chabá skořápka, kůže nabrala šedou barvu, vlasy mi do jednoho vypadaly a z očí se mi vytratila jiskra života. Pak jsem se stal svědkem strašné události. Prostředí Agonie se změnilo na prostředí mé ložnice a na lůžku se objevila moje podobizna. Od té doby jsem jen čekal na smrt. Došlo mi, že nejsem šílený, ale že mě trýzní démon utrpení, duch agonie, postava z čiré bolesti, která vysává život ze všeho kolem sebe, přiživuje se na něm a nabírá na síle. Díky němu se z živých obrazů staly plátna bez života, díky němu mě postihla tato ukrutná nemoc a díky němu nyní zemřu. Z posledních sil píši tyto řádky a prosím toho, kdo najde ten prokletý obraz, aby jej zničil. Roztrhal jej, spálil a popel vysypal do řeky, aby nikoho jiného nepotkal stejný osud jako mě.