Horor v budově

Jmenuji se Patrik Jelen. Dělám televizní pořad o nadpřirozenu a paranormálních jevech. Se svým štábem objíždím všechna místa v Česku a snažíme se najít vysvětlení, pro jevy které se na oněch místech vyskytují. Většinou zjistíme, že si příběhy a svědectví vymysleli zdejší obyvatelé, aby se zviditelnili, ale jsou i místa nad kterými zůstává rozum stát.

Jednou jsme do štábu dostaly informaci o jisté chátrající a opuštěné budově v lesích v jižních Čechách. Prověřili jsme onu budovu a zjistili jsme, že za války sloužila jako psychiatrická léčebna a nemocnice, kde se na vojácích prováděli různé pokusy kvůli válce. Když válka skončila, sloužila tato budova nějaký čas jako sirotčinec s velmi přísnými pravidly. Rozhodli jsem se tedy, že to stojí za prozkoumání.

Po pár dnech příprav jsem se vydali na cestu. Když jsme s auty dojeli k lesu, zjistili jsme že není žádná cesta kudy by se dalo dojet až k budově. Vybalili jsme tedy věci a vydali se na pochod. K večeru jsme dorazili k rozpadající se budově. Působila velmi ponuře a ve svitu vycházejícího měsíce se ježily chlupy i těm nejotrlejším členům naší skupiny. Připravili jsme si kamery s termo vizí a natočili s nimi budovu. Nevyzařovala teplo, až v jednom okně v nejvyšším patře jsme našli tepelný bod. Postavili jsme tedy jednu kameru venku, aby snímala celou budovu a vydali jsme se najít zdroj onoho tepla. Když jsme vešli dovnitř, ocitli jsme se ve velké hale, která kdysi sloužila jako čekárna. Všude byly rozbité a shnilé lavice, poházená křesla a papíry a rozbitá okna po rabování. Z haly vedly 2 chodby a 2 schodiště nahoru. Rozhodli jsme se rozdělit. Já s dalšími 2 lidmi jsme šli po schodech nahoru a zbylí 3 lidé zůstali dole.

Když jsme došli do prvního patra, postavili jsme tábor. Postavili jsme 4 kamery tak, aby snímali prostor kolem tábora v okruhu 360 stupňů a nechali jsme tam jednoho člověka, aby hlídal. V tomto patře byly opět 2 chodby a 2 schodiště. Když jsme se chtěli vydat na průzkum, dostihli nás zbylí členové naší výpravy. V přízemí nic zajímavé nebylo, proto se vydali za námi. Dohodli jsme se tedy, že každá skupina půjde jedním směrem a že se zase sejdeme v táboře. Šli jsme chodbou doleva. Po obou stranách chodby byly otevřené nebo rozbité dveře. Tyto místnosti kdysi sloužily jako pokoje pro pacienty a později jako ložnice sirotků. Nasvědčovali tomu rozbité postele a stoly. Na konci chodby se nacházely koupelny a toalety. Také byli v pěkně rozbitém stavu. Nic zajímavého jsme nenašli, tak jsme se vydali zpátky k táboru. Druhá skupina na tom byla o něco lépe. Jeden z pokojů byl spálený a ležely v něm ohořelé zbytky těla, pravděpodobně dětského. Dohodli jsme se, že na tomto místě uděláme seanci. Postavili jsme doprostřed místnosti židli a namířili na ní kameru. Poté jsme se postupně na onom místě vystřídali. Nic zajímavého se nedělo, dokud nepřišla řada na jedinou ženu naší skupiny. Chvíli tam seděla, pak jsme uslyšeli její křik. Ihned jsme se běželi podívat co se stalo. Našli jsme jí schoulenou strachy v rohu místnosti. Na otázku co se stalo nám odpověděla, že nejprve uviděla stín jak jde po stěně a pak jí něco zašeptalo do ucha prosbu o pomoc. Po tomto zážitku už tam nikdo nešel.

Bylo něco kolem 23 hodiny a my se rozhodli, že půjdeme nahoru. V táboře jsme s hlídkou nechali vystrašenou členku a zbylá čtveřice šla dál. Druhé patro vypadalo podobně jako první. Sloužilo tedy asi jako ubytovna pro vychovatelky. Zde jsme nic zajímavého nenašli, tak jsme šli po schodech do posledního patra. Když jsme se dostali na konec schodiště, narazili jsme na zeď. Přišlo nám to divné, tak jsme zkusili druhé schodiště. Na konci byla taktéž zeď, ale byla probořená. Šli jsme tedy dál. Toto patro bylo rozbitější než všechna ostatní. Na zemi tu leželi mimo nábytek rozbité sklenice, různé nádoby, stříkačky a spousty různého nářadí. V jedné z chodeb blikalo stropní světlo, což bylo velmi divné vzhledem k tomu že budova je už dlouhá léta bez elektřiny. Rozdělili jsme se na 2 dvojice a každá si vzala jednu z chodeb, přičemž jsme se pak měli sejít na náměstíčku před schodištěm. Po pár krocích jsem na termo kameře uviděl zvláštní věc. Bod světla ve tvaru lidského těla přešel z jednoho pokoje do druhého. Ihned jsme se k tomuto pokoji rozběhli. Z toho co jsme uviděli nám vlasy vstávaly hrůzou. Celý pokoj byl od krve, na zdech byli dlouhé škrábance a okna byla zamřížovaná, ostatně jako všechna okna v tomto patře. Rozhodli jsme se, že v pokoji uděláme seanci. Vešli jsme dovnitř a zavřeli za sebou velké bezpečnostní dveře. Posadili jsme se, připravili si velmi citlivý mikrofon a začali pokládat otázky. Najednou se hrozně ochladilo. Začal foukat vítr, ale okna v tomto pokoji byla nerozbitá a zavřená. Můj kolega najednou prudce vstal, začal křičet a snažil se ze sebe něco setřást. Chytil jsem ho aby se uklidnil a řekl mi co se stalo. Prý ho něco chytilo za ruku a chtělo ho odvléct pryč. Na to jsme z toho pokoje ihned odešli, ale pokračovali jsme chodbou až na konec. Nevím jak je to možné, ale přišlo nám že je chodba víc a víc temnější. Na konci již nebylo vidět na krok, a tak jsme rozsvítili baterky. Uvědomili jsme si, že jsme přesně před pokojem, ze kterého jsme viděli vycházet teplo ještě před budovou. Nahlédli jsme tedy dovnitř. Pokoj byl naprosto nepoškozený. Dalo se dokonce i rozsvítit. Nábytek a vybavení vypadalo přesně jako z období války. V tom jsme zaslechli zcela jasný šepot, který opakoval jedno slovo: ''Odejděte''. Snažili jsme si ho nevšímat a všimli jsme si, že na posteli pod dekou kdosi leží. Pomalu jsme tedy odhrnuli peřinu. Před námi se objevila vyzáblá bledá postava, pravděpodobně mrtvá. Opak byl ale pravdou. Tělo nejprve otevřelo oči a poté se na nás podívalo. Otevřelo ústa a začalo nelidsky křičet. Okamžitě jsme se dali na útěk a zavřeli za sebou dveře. Doběhli jsme před schodiště, kde na nás již čekala zbylá dvojce. Zeptali se nás před čím utíkáme, ale když spatřili co nás honí, přidali se k nám. Proběhli jsme dírou ve zdi a já se ohlédl. Postava se před zdí rozplynula. My se ale nezastavili a doběhli jsme až do tábora.

Bylo něco kolem 1 hodiny ráno když jsme se v táboře zase všichni setkali. Začali jsme si vyprávět co se nám stalo. Druhé dvojici, která byla s námi nahoře, se nestalo nic moc zvláštního, ale narazili na pokoj plný mrtvých těl, která ovšem byla naprosto nepoškozená. Dvojice v táboře viděla pár stínů v displeji kamer a na stěnách a slyšeli tajemný šepot, podobný tomu, který jsme slyšeli my nahoře. Když jsme si dopovídali, bylo před 3 hodinou. Začali jsme se dohadovat, co budeme dělat dál, když v tom, přesně ve 3 hodiny, to začalo. Nejprve jsme z jedné chodby uslyšeli dětský smích, který přešel v pláč. Naše čtveřice se vydala za zdrojem toho zvuku. Vycházel ze skoro posledního pokoje v chodbě. Když jsme se podívali dovnitř, spatřili jsme dětskou postavu stojící zády k nám. Když jsme na dítě promluvili, podívalo se nás. Mělo naprosto černé oči. Usmálo se na nás a rozplynulo se. Chtěli jsme se vrátit do tábora, ale z vyhořelého pokoje jsme uslyšeli bolestivý dětský křik. Vydali jsme se k pokoji. Nic se v něm nezměnilo, ale vycházelo z něj obrovské teplo a křik při našem příchodu přestal. Šli jsme tedy zpět do tábora, ale když jsme přišli, byl v něm jenom jeden člen týmu. Na otázku kde je naše jediná členka odpověděl, že začala říkat něco o tom, že je musí zachránit a poté utekla po schodech nahoru.

Nechali jsme v táboře dalšího člena, protože bylo riskantní, aby tu zůstal jednotlivec, a my 3 jsme jí šli hledat. Ve druhém patře nebyla, takže jsme se velmi neochotně vydali do třetího patra. Už na schodech jsme uslyšeli její křik, a tak jsme přidali do kroku. Našli jsme jí v jednom z pokojů. Stála v otevřeném okně, ve kterém byli vylomené mříže. Chystala se skočit. Když jsme se k ní začali přibližovat, začala se šíleně smát a poté skočila dolu. Pád nepřežila. S touto zprávou jsme se rozhodli vrátit do tábora, ale když jsme přecházeli přes druhé patro, spatřili jsme jednoho člena naší výpravy jak prohledává rozbité skříně. Zeptali jsme se ho co to dělá, ale on s námi odmítal mluvit. Rozhodli jsme se, že ho odvedeme do tábora, ale začal se vzpírat a napadl nás. Násilím jsme ho přivedli do tábora, ale když jsme ho spustili z dohledu, znovu utekl. Jedinec, jenž s ním zůstal v táboře ho odmítal jít hledat, příliš se bál. Zbyli jsme tedy jen 4. Já a kolega jsme se ho tedy vydali hledat. Našli jsme ho až ve třetím patře, jak okusuje mrtvá těla. Měl na sobě pacientské roucho, které pravděpodobně našel v jedné ze skříní. Byli jsme z toho výjevu tak vyděšení, že jsme ho ani nezkoušeli odvléct do tábora.

V táboře jsme začali probírat všechny věci které se nám doposud staly. Shodli jsme se, že to není normální a chtěli jsme jít pryč, ale odmítli jsme tu našeho kolegu nechávat. Obrnili jsme se odvahou a vydali se ho hledat. Chtě nechtě jsme byli ochotni ho přivést do tábora, sbalit věci a odejít. Našli jsme ho ve třetím patře, v pokoji kde byl posledně, ale mrtvá těla byla pryč. Nebyli tam zbytky, ani kosti jako důkaz že je snědl. Místo toho tam byla vana plná krve. Stál vedle ní naprosto bez hnutí. Zeptali jsme se jestli nechce jít s námi, že jdeme pryč. Řekl, že je mu tu dobře, že tu má kamarády. Moc jsme nad jeho odpovědí nepřemýšleli a začali jsme se k němu pomalu přibližovat. Pořád se ani nehnul. Když jsme ho chytili, začal strašlivě křičet. Neodradilo nás to od záchrany. Ale v tom jsme uslyšeli další křik z jiné místnosti. Pak se přidal další a pak další a další. Nevěděli jsme co máme dělat. Z vany plné krve se začal zvedat bledý přízrak. Na nic jsme nečekali a dali jsme se na útěk. Z konce chodby se k nám blížil další takový přízrak. Jakmile nás spatřil, začal k nám utíkat. Přidali jsme tempo a zastavili se až v druhém patře, protože jsme věděli, že přízraky dolů z nějakého důvodu nemohou.

V tomto patře byl doposud klid, ale nyní už také začínalo přicházet k životu. Nejprve jsme uslyšeli kroky po chodbě, které jako kdyby zašli do pokoje a pak ustaly. Zvědavost nás přemohla a šli jsme to prověřit. Pokoj, kde jsme si mysleli že přestali kroky, měl zavřené dveře. Nedalo nám to a otevřeli jsme je. Vevnitř jsme našli naší mrtvou členku, jak sedí u rozpadajícího stolu a cosi píše. Měla na sobě ale šaty z 50 let minulého století. Napadlo nás zeptat se co se jí stalo, ale ona sama řekla: ''Co tu děláte po večerce? Copak nevíte že máte spát?''. Nevěděli jsme co máme dělat, ona ale požadovala odpověď. Řekl jsme že nás to mrzí, ona ale požadovala náš návrat do postelí, jinak prý dostaneme páskem a že si nás sama přijde zkontrolovat. Bez váhání jsme zavřeli dveře a přesunuli se do tábora. Začali jsme balit věci, když v tom jsme uslyšeli na schodech kroky. Ze strachu co by mohlo následovat jsme vešli do prvního pokoje který jsme našli. Byl naprosto nepoškozený a byli v něm 4 postele. Zavřeli jsme za sebou dveře a každý si lehl do jedné z postelí. Kroky se začali přibližovat, až se zastavili před pokojem kde jsme byli. Otevřeli se dveře a v nich stála naše mrtvá kolegyně ve stavu, v jakém jsme jí našli o parto víš. Řekla že jsme hodné děti a zase odešla. Nevím jak je to možné, ale všichni jsme usnuli.

Vzbudili jsme se už za světla a nechápali, co se to stalo. Nic jsme si nepřáli víc, než sbalit věci a odejít. Vstali jsme tedy, otevřeli dveře a došli k táboru. Všechno bylo na svých místech. Naposledy jsme se vydali hledat našeho ztraceného kolegu do třetího patra. Když jsme ale došli na konec schodiště, zeď, ve které předtím byla díra, byla celá. Zkusili jsme tedy druhé schodiště, ale narazili jsme opět na zeď. Nechápali jsme to, ale co jsme mohli dělat? Prohledali jsme tedy druhé patro, ale nenašli jsme ani naši mrtvou kolegyni. Vyšli jsme tedy ven, kde jsme našli naši kameru. Byla rozbitá. Nikdo nevěděl jak je to možné, ale moc jsme to neřešili. Byli jsme rádi, že jsme konečně venku. Po tomto zážitku jsme od našeho zájmu v paranormálních jevech všichni upustili a námi pořízené záznamy jsme rovnou smazali.