Kamenná sestra

Bylo to hezké období. Tenkrát jsme s manželem jezdili všude možně do lázní a na výlety, užívali jsme si. To se ovšem změnilo, když dostal novou práci. Skoro jsme se neviděli, protože pořád pracoval. Práci si bral dokonce i domů. Už mě to rozčilovalo. Vůbec se mi nevěnoval. Často se mé myšlenky dopracovaly i k tomu, že má v práci nějakou milenku. Ale to bych ho bezdůvodně obviňovala. Přišla jsem takhle jednou domů z oslavy narozenin mé matky a koukám, že je v ložnici rozhrabaná postel, i když jsem si jistá, že jsem ji stlala. Vždycky ji stelu. Jsem totiž hrozně pořádná. To ovšem zase rozčiluje mého manžela. Mám to po své matce, ale moje sestra, ta byla obzvlášť nepořádná. Ach, moje sestra... Šla jsem ji tedy ustlat, ale najednou jsem ucítila neznámou vůni. Zase se mi myšlenky přikláněli k tomu, že má můj manžel milenku. "Co si jen počnu?", říkala jsem si bezmocně. Najednou do ložnice vstoupil můj manžel. Nevěděla jsem co mu mám povědět. Ale on se na mně jen podíval a řekl: "Ahoj lásko, děje se něco?", staral se. "Nic, všechno dobrý.", odpověděla jsem, i když to rozhodně dobré nebylo. Přece jenom jsem si řekla, že to nechám pro tentokrát být. Zítra jsem stejně doma, takže podobné "záhady" se doufám odehrávat nebudou. Jak jsem si myslela a taky doufala, nic se nestalo. Díky bohu! Všechno začínalo být lepší. Hlavně kvůli tomu, že manžel měl konečně méně práce a povýšily ho. Všechno tohle štěstí trvalo ale jenom den. Další den ta postel zase byla rozhrabaná. Myslela jsem že mě švihne... Už jsem na to neměla nervy a šla jsem se zeptat manžela. Ten mi ale přísahal, že mě nepodvádí a že taky netuší co se to děje. Čekali jsme ještě čtyři dny. Počkali jsme, jak se to bude vyvíjet. Za ty čtyři dny se to stalo dvakrát. S manželem jsme tušily ze musíme zasáhnout a tak jsme následující dny byli doma. Manžel si vzal vícedenní dovolenou. Druhý den se ale něco stalo. S manželem jsme oba seděli na posteli, jestli se něco stane. Oba nás ale v jedné chvíli zavalil pocit strachu, mrazu po zádech a celkově chladu. Jako by se na nás valila neviditelná lavina. Byl to hrozně divný pocit. Pozorovali jsme jak se před námi rýsuje obrys člověka. Za chvíli jsem poznala, že je to dívka. V jejím obličeji jsem uviděla zmatek, jako by něco hledala. Když dívka byla kompletní, byl to pro mě šok. Byla to moje sestra, která mě od teď bude navštěvovat obden. Podívala jsem se na svého manžela - díval se na ni (pravděpodobně na mou sestru), ani nemrkal. Zkusila jsem do něj šťouchnout, ale byl tvrdý jako skála. Zděsila jsem se. Viděla jsem, jak ti dva na sebe koukají, ani se nehnou.Mě už došly nervy a hlasitě jsem se zeptala: "Co se to sakra děje?!", a šla jsem jsem šťouchnout i do ní - taky byla tvrdá jako skála. Ti dva se na mně začali otáčet a já dostala strach. Najednou oba vypadali tak děsivě, jako by ztratili rozum. Když se na mně tak koukali, cítila jsem že jsem zesílila, cítila jsem se mnohem pevnější, než kdy jindy. Ale pak mi to došlo: Neovládám se! Musím rychle pryč! Ti dva mi to ale nedovolili. Svalili mě zpátky na postel a já se nemohla hýbat. Začala jsem křičet, ale nikdo mně neslyšel - všichni byli v práci. Poslední co si z toho večera pamatuji je, že to byl nejhorší večer mého života. Nějakým zázrakem jsem se ráno probudila, ale nevěděla kde jsem. Všechno mně bolelo. Na svém těle jsem uviděla i pár modřin. Ještě k tomu mě šíleně bolely oči. Nemusela jsem se ani dívat do zrcadla, jak vypadám: Místy modrá troska s červenýma očima. Nějak jsem zaregistrovala, že jsem v autě. Nejspíš to bylo záchranářské auto, protože jsem na svém obličeji uviděla nádobu s kyslíkem a kolem sebe jsem uviděla nějaké lékařské pomůcky. Vedle mě ležel kus papíru a na něm bylo napsáno něco ve stylu: " Je mi to líto, ale váš manžel je po smrti. Nedalo se nic dělat. Byl totiž bez očí. Vedle něho byla rozhrabaná postel.