Peklo poslalo klauny - první část

Peklo poslalo klauny - část první

Nádech. Zamířit. Vypálit. Výdech.

Čtyři úkony, které mi dávaly jistotu a vnitřní klid.

Nevím, kdy se svět přesně zbláznil, otevřel brány pekla a vypustil na nás tuhle hrůzu. Jedno ale vím jistě. Bůh se na to díval. A neudělal vůbec nic.

***

“Kontakt. Klauni. T mínus tři minuty,” ozvalo se z vysílačky.

Podle všeho to byla menší skupinka poutníků, která se čas od času proháněla pustinou mezi městy. Náš oddíl byl jeden z mála, který zabezpečoval právě cesty, po kterých chodily obchodní karavany. Většina z nás dříve sloužila armádě, ale tam, kde náš výcvik a naučené postupy měly vyhrávat, nás pekelná horda překonávala počty a zuřivostí.

“Pavle, Milane, granáty připravit. Družstvo Alfa, přesun na levou stranu a Bravo napravo. Zahajte palbu na můj povel, jasné?” promluvil velitel.

“Ano, pane,” zaznělo sborově.

“A zkuste se nepostřílet navzájem…” zašeptal jako by mimoděk.

Odjistil jsem pojistku zbraně a pomalu se plížil na pozici. V ten den jsme hlídali zhruba na padesátém kilometru slavného tankodromu, známému též jako dálnice D1 z Prahy do Brna. Pro místo útoku jsme si vybrali místo, kde zbytky dálnice procházely mezi dvěma vyvýšenými body.

“Házím za tři, dva, jedna,” ozvala se vysílačka.

Těžko říct, co přesně klauny pohánělo, když se otevřela země a vyvrhla je na povrch. My jsme věděli jenom jedno. Způsobit jim masivní mozkové trauma anebo přerušit páteř je dokonalý způsob, jak je vypnout.

Čtvrteční odpoledne narušil výbuch dvaačtyřiceti gramů trinitrotoluenu v těle granátu. Do okolí se rozlétlo takřka dva tisíce jako žiletka ostrých střepin. Vteřinu na to jsem zaklekl, zapřel si pušku do ramene a začal rozdávat smrt. I když u klaunů je to dost relativní pojem. Prázdné nábojnice z SA 58 opouštěly závěr v tak rychlém sledu, že to lidské oko bylo sotva schopno zahlédnout. Ty nekonečné hodiny na střelnici se vyplácely. Co střela, to zásah do lebky. Navzdory tomu, co se nám filmy snažily před touhle katastrofou namluvit, tak při střelném zranění obvykle zasažený neodletí metr a půl daleko. Spíš se to podobá stavu, kdy člověk prostě zhasne. Šlus, konec a leží na zemi v tratolišti krve. Taková střela na vstupu udělá díru jako pětikoruna. Na výstupu už to může být od úplně stejné pětikoruny až po díru o velikosti talíře. Záleží čím ládujete.

A my ládovali munici armádní kvality, s jádrem, které by mohlo projít lehkým pancéřovaným vozidlem.

Co vlastně klauni byli zač?

Někdo tvrdí, že trest shůry za to, jak jsme se chovali, jiní zase, že nás takhle trestá matka příroda. Vědci měli vysvětlení podstatně pochopitelnější. Klauni jsou zkrátka schránky těl, u kterých funguje pouze mozek, a to ještě na základních funkcích jako lovit potravu a migrovat za ní. Jejich zjev, bílé obličeje a nafouknuté nosní dutiny, či výrazné barvy oblasti očních důlků, pak byl následek bakterií a procesu velmi pozvolného rozkladu.

První zmínka o nich přišla odněkud z Asie kolem roku 2022. Bílé obličeje, červené nosy a zabijácké choutky. Jenže to nikdo nebral vážně. Nejdříve se zabíjení snažily místní režimy ututlat, a když už to nešlo, tak alespoň svést na běsnící sektu. A pak se objevili v Americe. Země se otevřela a klauni se za toho divného, smíchu podobnému zvuku vypotáceli na zem. Do tří měsíců svět tak, jak jsme ho znali, skončil. Lidi se opevnili ve větších městech, vznikly záchytné tábory. Takhle žijeme už čtvrtým rokem. Jediné, v čem se to lišilo od Zombie apokalypsy bylo, že nehrozilo, aby se člověk proměnil v jednoho z nich. Pokud by však došlo ke kontaktu s krví, či slinami jednoho z nich, měl jste to rychle spočítané. Jejich tělní tekutiny totiž byly extrémně toxické. Stačilo jenom aby vás kousli či sekli jedním z těch ostrých nehtů a do dvou dnů se vaše vlastní orgány začnou rozkládat, krev se vám pohrne z každého tělesného otvoru, než se tělo rozhodne rozhodne to zabalit.

Proto bylo nutné většinu míst, kde byli klauni likvidování, čistit.

“Chlapci, tady jsme hotoví. Pošlete družstvo s plamenomety,” rozkázal velitel.

Ne, že by byl plamenomet standardní výbavou naší armády, ale okolnosti nás přinutily. Odcházeli jsme zpátky do tábora. Obzor za námi měl barvu ohně a do dálky se neslo kvílení ne nepodobné šílenému smíchu.

****

Některé dny je naše práce výrazně nudnější a jindy zase o něco zábavnější. Následující týden patřil k těm klidným. O klaunech nebylo ani vidu ani slechu, uprchlíci přicházeli a my trávili naše hlídky poschováváni v lesích nedaleko tábora. Dlouhé ticho ale nikdy nevěstí nic dobrého.

Vysílačka charakteristicky zapraskala, oznamujíc kontakt z velitelství.

“Čtyřko, tady základna, přepínám.”

“Příjem základno, čtyřka slyší.”

“Okamžitě přerušte veškerou činnost a vraťte se do tábora.”

S velitelem jsme se na sebe nechápavě podívali, ale okamžitě jsme začali balit veškeré věci. Na základnu to bylo hodinu svižnou chůzí, a tak nebylo času nazbyt.

První, co nás překvapilo u brány tábora, byly tři obrněné pandury, z toho jeden měl za sebou na vozíku přidělanou nádrž na pohonné hmoty. Respektive všechny tři, které nám po roce 2020 zůstaly ve funkčním stavu. Hned si nás odchytl velící a směřoval nás do obrovského hangáru, kde většinou probíhaly briefingy.

“Pánové, byli jste nejblíž, takže jsme stáhli zrovna vás. Dostali jsme informaci od skupiny uprchlíků, že se podařilo lokalizovat neporušený bunkr. Víte, co to znamená. Potraviny, baterie, palivo.”

“Jak na něj ti lidi přišli, pane? Není to podezřelé?”

“Je. Proto posíláme vaše družstvo a vozidla. Chci rychlou akci, dovnitř a ven. Nechci riskovat, že tam budou ti šašci. Podle našich záznamů by tam opravdu kryt měl být, jeden z těch, co po osmašedesátém používali Rusáci a po revoluci mělo ve správě Ministerstvo vnitra. Zde by měl být vstup do služební části,” ukázal na mapu, “je možné, že hlavní vchod bude zavalený. Máte k dispozici veškeré vybavení základny. Odpor bych nečekal takřka žádný, ale nenechte nic náhodě. Rozchod.”

Takový rozruch, jenom kvůli pár dávkám jídla? Nedávalo mi to moc smysl. I kdyby šlo o palivo, tak bych výrazně pochyboval, že pětadvacet tisíc litrů bůh ví jaké kvality, by zasluhovalo, abychom kvůli tomu vytahovali vozidla, která žerou padesát na sto. Moje podezření se potvrdilo vzápětí.

“Poručíku, vemte si další dva lidi a pojďte se mnou.”

Kývl jsem na dva svoje zkušenější kluky, kteří v tomhle byznysu už měli něco za sebou.

“Poručíku, dostanete speciální úkol tajné povahy. Všechno, co vám od tohoto okamžiku řeknu, bude vedeno jako přísně tajné. Rozumíte?”

“Ano, pane,” zaznělo sborově.

“Je velmi pravděpodobné, že v místě, kam vás posíláme, probíhal výzkum citlivé povahy. Vaším úkolem je najít materiály a ideálně i vzorky. Nemáme informace, kdy výzkum v místě přestal a jestli vůbec. Na naše volání ale nikdo neodpovídal, takže je dost možné, že tam opravdu nic nebude. Zbytek družstva se zaměří na všechno ostatní, co by nám mohlo pomoct. Tím myslím elektrické zdroje, jídlo, palivo.”

“Máme k dispozici bližší specifikaci zařízení, pane?”

“Jistě. V místech, kde stálo v Praze Ministerstvo vnitra.”

Pousmál jsem se. Praha jako taková prakticky přestala existovat po té, co ji klauni vzali útokem. Synchronizovaně, precizně a bez milosti.

A pak někdo dostal ten geniální nápad, že když se klauni koncentrují takhle na jednom místě, bude snazší je poslat zpátky, odkud přišli, pořádnou dávkou napalmu. To že se na klauny nevztahuje ženevská konvence o použití zbraní hromadného ničení bylo jednomyslně rozhodnuto, a někdo v NATO vydal rozkaz.

Vždycky jsem si představil tlustého generálmajora, který upadal pod tíhou metálů, s doutníkem u pusy, jak říká: “Spalte ty zkurvysyny, vypalte celé to město.” Aby vzápětí dodal: “Pomáhej nám bůh.”

Kupodivu nebylo ani tolik mrtvých civilů. Ale z matičky Prahy toho opravdu nezbylo moc.

“Jakmile budete něco mít, podáte hlášení a dostane další informace. Rozchod,” zahlásil velící a my zasalutovali a šli zpátky za mužstvem.

Na stole se mezitím kontrolovaly zbraně, zásobníky, vysílačky, lana a přístroje pro noční vidění. Okem jsem prolétl veškeré vybavení.

“Vemte navíc pár balení trhaviny, rozbrušovačku a pro sichr i náhradní filtry do masek. Pandury to uvezou. Nějaké další nápady, pánové?”

“Brokovnice. Nebude tam moc prostoru.”

“Detektor kovu. Může to být tam být podminované.”

“Víc trhaviny.”

“Kondomy a tvoji mámu.”

Jo, pubertální humor. To by jim šlo. Zavrtěl jsem hlavou a nechal je všechno nachystat. Krom těch kondomů.

Vyrazili jsme za dvě hodiny, všichni dobře naladění. Nikdo nečekal trable. Klauni se v té oblasti nacházeli jenom sporadicky a procházení těhle předválečných krytů byla většinou rutina vyplněná vtípky než jakákoliv nebezpečná akce.

***

Odjistil jsem granát, odpočítal dvě vteřiny a hodil ho do chodby. Zvuk dopadajícího plastového těla na zem upoutal pozornost těch parchantů. Vzápětí velmi zblízka a intimně poznali, o co šlo. Výbuch je rozmetal po celé místnosti. A nejspíš i po několika dalších. Přesto, že jsem si zacpal uši, na pár minut jsem ohluchl a oblak prachu, který se zvedl, mi vlétl přímo do obličeje. Maska sice částečně nečistoty odfiltrovala, ale i tak to nebyl příjemný zážitek.

Nádech. Výdech. Zamířit. Vypálit.

Opakoval jsem si.

Krytem se stále ozýval klauní smích.

***

Před vstupem do bunkru jsem nechal dvanáct mužů hlídat perimetr a se zbývajícími dvaceti se vydal do míst, kde by měl být služební vchod. Všude ticho. Všechno v pořádku. Nahlásili jsme se na velitelství a vydali se do tmy.

První, co nás praštilo do nosu, byl pach smrti. Přetlakové dveře byly otevřeny dokořán. Dal jsem pokyn nasadit masky a noktovizory. Svět najednou zezelenal. Nechal jsem první jít dvojici s brokovnicemi, pro případ, že by se klauni dostali opravdu až sem.

První patro byla zcela vyklizeno. Žádné stopy po tom, že by na toto podlaží někdo v posledních pěti letech vstoupil, tedy někdo živý. Přesto jsme objevili v prachu pár otisků bosých nohou. Mužstvo zpozornělo. Klauny prostě nešlo podcenit.

Jenže i další patro bylo zcela klidné. Nikde ani noha. Začínalo to být podivné. Odkud se linul ten smrad? Někde by tu měla být těla.

Odpověď jsme dostali ve třetím patře.

“Nebezpečí před námi,“ signalizovala hlídka vztyčenou rukou.

Družstvo se automaticky rozmístilo podél zdí. Já přišel za čelní hlídkou, abych si ověřil co se děje.

Znáte ten pocit, kdy vám vnitřnosti udělají kotrmelec kvůli tomu, že se něco podělalo?

Tak ty moje v ten okamžik zažily takové salto, že by Aleš Valenta mohl závidět.

Uprostřed místnosti byla díra o zhruba dvoumetrovém průměru, u které nebylo vidět na dno. Sáhl jsem na okraj, který byl úplně studený. Aspoň malá útěcha. Z téhle díry už dlouho žádný klaun nevylezl. Zdviženým palcem jsem ukázal, že je vše v suchu, a že můžeme pokračovat. Tyhle infarktové stavy bych si rád odpustil.

Co se jam týče, nikdo neměl tušení, jak jsou hluboké, případně kam vedou.Typické pro ně bylo, že než vyvrhly klauny, tak teplota zeminy dosáhla červených čísel a prakticky se vypařila. Proběhlo několik pokusů o průzkum, ale po většině následoval útok těch pekelných parchantů, a to v dost masivních číslech. Proto se od jakéhokoliv výzkumu na tohle téma dost rychle upustilo.

Postoupili jsme do posledního patra. Po zásobách nebylo ani stopy. Kryt byl vybraný. A co hůř, žádná známka toho, že by tu někdy byla nějaká laboratoř. Že by ta informace byla špatně?

Nechal jsem si kolem sebe jenom své poddůstojníky a vyslal zbytek družstva na povrch. Prošli jsme několikrát poslední patro tam a zpátky. Vyzkoušeli jsme každou alternativu pro místo, kde by mohla být laboratoř schovaná. Ale vyšli jsme s prázdnou. Neúspěch mise mi nešel zrovna dvakrát pod nos, byl jsem zvyklý odvádět lepší práci.

Pak jsme to uslyšeli.

Dlouhý skřek, který se proměnil v typický klauní smích. Odjistil jsem zbraň, zapřel ji o rameno a zamířil zpět ke schodům.

"Dvojko, hlaste se, přepínám."

"Dvojka slyší. Jsme pod útokem. Kde je zbytek, kurva?"

"Jaký zbytek?"

"Mužstva. Volal jsem už před třemi minutami."

"Měli být už dávno nahoře. Držte se, musí přijít každou chvíli. Volám základnu."

Bohužel jsem k tomu už nedostal příležitost. Sotva jsme vyběhli do prvního patra, věděl jsem, kde je zbytek jednotky. Byl všude. Na zemi, na strope, na zdi. Kluci skončili roztrhaní na kusy po celém patře. Můj žaludek měl co dělat, aby se nešel podívat na svět.

"Ven, rychle ven, sedněme do pand a vypadněme odsud!" zavelel jsem.

Kluci neřekli ani slovo, jen kývli hlavou a mazali jsme na povrch. Teprve teď jsem uslyšel výstřely ze zbraní. Jenže postupně slábly. Sotva se objevilo světlo na konci tunelu, bylo jasné, že tudy cesta nepovede.

Klauni byli všude. Celá louka, na které stála naše vozidla, se jimi jenom hemžila. Střízlivý odhad by byl něco k tisícovce.

Jak to, že jsme o tomhle nevěděli? říkal jsem si. Takhle velké stádo nemohlo projít kolem nikoho bez povšimnutí.

"Granáty připravit, první kouř, pak ostré. Jasné?"

"Ano!"

Vyběhli jsme před dveře bunkru a každý do jednoho směru hodil kouřový granát. Už párkrát se nám osvědčilo, že klauni mají trable se v něm pohybovat. Ale co víc, byl to signál pro zbytek mužstva, aby se stáhl k nám. Zahlédl jsem snad dva nebo tři lidi, jak se ženou k nám. Mezitím zazněly výbuchy útočných granátů. Klauni rozhodili rukama. Někteří až několik metrů daleko.

Zůstalo nás šest.

"Stáhneme se do chodby. Nemáme kam utéct, takže je musíme odrážet tak dlouho, dokud to půjde. Máme trhavinu?"

"Máme."

“Bude to stačit na zavalení?"

"Jo, ale budu potřebovat asi deset minut na přípravu. Udržíte je?"

Pokrčil jsem rameny.

Kdo ví.

Plán byl ve směs jednoduchý. Vytvořit zával a my bychom vyšli druhým, hlavním vchodem. Kdyby to nevyšlo, tak kontaktovat velitelství, aby nás přišli vyhrabat. Nicméně jsem doufal, že téhle variantě se vyhneme.


Klauni se začali hnát do spojovací chodby. Zaklekl jsem a začal je jednoho po druhém ranami do hlavy posílat na onen svět. Teda pokud nějaký pro ty ksichty existoval.

Střelba v uzavřeném prostoru nikdy není sranda pro uši. Ať už je to pistole či útočná puška. Každý střelec, který někdy byl v podzemní střelnici, ví, o čem mluvím. U nás se to řešilo většinou špunty do uší. Nicméně pár let po katastrofě nepatřily ty drobné pěnové nesmysly k dobře dostupnému zboží. A mé uši to začínaly právě pociťovat. Sotva jsem slyšel příkaz, že jsou nálože rozmístěné.

Chlapci se postahovali do prvního patra a já v těsném závěsu za nimi.

Pak se ozvala strašná rána, to když baterka poslala proud do roznětky.

Všechno zhaslo.


Pokračovaní příště

Druhý díl