Dušičky

Dušičky

            Bylo sychravo a namrzlá hlína příjemně křupala pod botami. Měl jsem rád tenhle čas. S rukama v kapsách jsem pomalu mířil po staré cestě mezi poli a pozoroval usínající stromy. Chystaly se na zimu, tak jako všechno a všichni. Vzduch byl chladný a čistý. Až v závěru mé cesty nabral onu typickou vůni tújí a chvojek, která vždycky předznamenávala, že jsem v cíli. Za řadou několika vzrostlých smrčků se přede mnou náhle zjevil hřbitov. Nebyl malý ani obrovský, byl náš a já se tam pokaždé cítil klidně a smířeně se vším okolo.

            Ten den jsem šel napřed. Máma a ostatní měli přijít později. Chtěl jsem tam chvíli být sám, i když na Dušičky být na hřbitově zcela sám nelze. Prošel jsem kolem několika hrobů osvícených mihotajícími se plamínky svíček a došel k až k našemu. Odpočívají tu moji prarodiče, na které můžu už jen vzpomínat.

            Jako pokaždé jsem si sednul na okraj sousedního hrobu a díval se na fotografie mých mrtvých předků. Byly to chvíle, kdy jsem jihnul a myslel na to, co už bylo. Letos poprvé se mi do očí nevedraly slzy.

            Seděl jsem tam, přemýšlel a ani nevnímal, kolik času už uplynulo. Pak jsem najednou zahlédl, jak se ke mně blíží menší skupina sešlých postav. Máma, babička, strýček a překvapivě i otec. Všichni oděni v tmavých, nevýrazných barvách a s tvářemi plnými rozpaků, smutku a snad i bolesti…

            Nebyl jsem rád, když se v tento den tak rmoutili. Bylo mně to opravdu nepříjemné. Jakmile došli k našemu hrobu, začali zapalovat svíčky a modlit se. A já v tu chvíli poprvé viděl, že pláčou oni. Jako bychom si tento rok vyměnili role.

            „Nebreč,“ řekl jsem mámě a ona jen vzlykavě polkla.

            Nechtěla mě slyšet. S těžkostí se opřela o babičku a držela v sobě všechnu bolest. Ještěže tu babičku máme, nevím, co bychom si bez ní počali. Mám ji opravdu rád, víc než otce, který tu letos přišel s asi hodně velkým donucením. Po tolika letech.

            „Měli bychom jít,“ prohodil strýc a na všechny se podíval.

            „Vždyť jsme sem sotva přišli,“ řekl jsem. Ale moje slovo nemělo nikdy příliš velkou váhu.

            Všichni se otočili a šli pryč. Jen já tam zůstal stát jako solný sloup.

            „To nepočkáte ani na mě?“ zavolal jsem na ně silnějším hlasem.

            Byl jsem pro ně jako vzduch. Vtom se máma najednou otočila a podívala se mi přímo do očí. Na pár okamžiků. Pronikavý pohled. A pak, jako mávnutím proutku, se zas připojila k ostatním a odcházela.

            Nejprve jsem chtěl jít za nimi, ale udělal jsem sotva pár kroků. Pak jsem se vrátil k hrobu a tupě na něj zíral.

            „A co jiného jsi čekal?“ proletělo mi hlavou. Co jiného jsem jenom čekal…

            A v ten okamžik mi oči zaplnily slzy. Zamlžily sice zrak, ale i tak jsem viděl na nejspodnější fotku na pomníku. Fotku, ze které na mě zírala moje tvář.

            Trochu se zvedl vítr a zamrzlá hlína stále praskala pod tíhou mých nohou. Šel jsem po staré cestě zpátky. Tam, odkud jsem přišel. Nevím, kde to bylo. Všechno okolo se rozplývalo a přede mnou se vynořovala pustá prázdnota. Mrazivá a nekonečná.