Zlý tuk

♪♪

Bydlím s kamarádem ve společném bytě. Každý máme svůj pokoj, svoje prostory a svoje místo v ledničce. Nikdy se mi nestalo, že by z mých dvou pater v lednici bez mého vědomí zmizelo nějaké jídlo, ale poslední dobou moje zásoby ubývají a mě nezbývá, než vyzpovídat mého spolubydlícího, který je den ode dne tlustější a tlustější.

Od doby co se známe byl vždycky hubený, skoro vychrtlý na kost, ale co má doma tu divnou hliněnou sošku sedícího tlusťocha se mění. Zdědil jí od své morbidně obézní tety, která nedávno zemřela na selhání srdce, ledvin a jater. Byla zpopelněna a její popel musel být nasypán do dvou uren.

Když se můj přítel vrátil z jejího pohřbu, okamžitě si k sobě vzal kyblík zmrzliny, který celý snědl a pokračoval dál. Myslel jsem si, že ho trápí žal. Tetu měl opravdu moc rád, ale tak velký žal, aby vyjedl celé zásoby to přece být nemohl. Nu což, nechal jsem to být. On však ani dalších několik dní nepolevil ve svém požírání všeho možného. 

Asi za týden se situace uklidnila, spolubydlící se přestal přejídat a vrátil se ke svému běžnému jídelníčku. Pak se k nám ale dostala ona soška tlusťocha. Vždycky jí obdivoval když byl u své tety. Nedokázal od ní odtrhnout oči, dokonale ho fascinovala. Postavil si jí na pracovní stůl, na kterém i jedl a vždy při jídle se jí díval přímo do očí. V té době jsem několikrát zaslechl těžké nohy pohybující se s námahou po jeho pokoji, ale on přitom nebyl doma. Že bych měl slyšiny? 

Z mého přítele se pomalu začal stávat labužník. Vyhledával a vařil všelijaká cizokrajná jídla, navštěvoval vyhlášené labužnické restaurace a všude mluvil o skvělých pokrmech, které ochutnal. Neměl jsem s tím sebemenší problém, prostě si našel nový koníček. Na tom přece není nic špatného. A konec konců, některé z těch jídel byly opravdu delikátní.

Když vyzkoušel snad všechny možná jídla, předkrmy, dezerty a polévky, začal vymýšlet vlastní pokrmy, které jsem s ním ochutnával a přemýšlel jak by se daly vylepšit. Některá jídla byla opravdu geniální, například sušené hovězí obalené ve slanině a osmažené, polité rozteklou čokoládou podávané se špenátem. Stal se z něho mistr chutí a mohl by se rovnat i těm nejlepším kuchařům, což se ovšem podepsalo na jeho těle. Už to nebyl onen vychrtlý mladík. Stal se z něj urostlý kus chlapa, který ví co přesně chce na talíři. 

Pak jsem ho ale přistihl jak rozmlouvá s onou soškou. Řekl mi, že prý jen nahlas přemýšlí o dalších skvostných pokrmech. Mě to spíš přišlo jako by něco řekl směrem k sošce a čekal na odpovědět. To už ale přešel z mistrovského labužnictví do obyčejného obžerství. Dával si jídla jako párky smažené na sádle nebo koblihy s čokoládou. Začal rapidně tloustnout, což se projevovalo i na jeho mozku. Několikrát jsem našel talíř s jídlem nechaný jen tak před hliněnou soškou. Prý je to pro toho, jenž obývá sošku. 

To už mi přišlo hodně zvláštní, a tak jsem ho upozornil na jeho neustále přibývající hmotnost a zvláštní zvyky. Zamyslel se a řekl, že mám pravdu, že by měl svoje stravování omezit a upravit. Slíbil, že se sebou něco udělá. A opravdu se sebou něco udělal. Bohužel přesný opak, než jsem myslel. Místo aby zhubl, začal ještě víc tloustnout. Jeho obličej nabral kulatý tvar, narostly mu dvě další brady, kolena a lokty zmizeli v tuku, břicho mu neustále plandalo přes kalhoty a sotva se vešel do dveří. Vždy jsem bezpečně slyšel jeho kroky, byly tak těžké a hlučné, že se nedaly přeslechnout. Občas mě dokonce budily jeho kroky v noci když se chystal na noční žranici. A občas jsem měl pocit, že slyším dvoje kroky.

Jednou mě ale vzbudilo v noci něco dočista jiného. Nejprve jsem ucítil teplo na noze a pak uslyšel mlaskání. Něco mě šimralo na palci na noze a když jsem se podíval, uviděl jsem svého tlustého spolubydlícího, jak mi žužlá palec. Okamžitě jsem na něj začal křičet co a proč dělá. Odvětil že prý měl na mě chuť. Vyhnal jsem ho z pokoje a od té doby jsem se zamykal. I tak jsem ale občas v noci slyšel jak se ochomýtá kolem dveří a čichá můj pach. 

Začal jsem mít o sebe i o něj strach. Věděl jsem, že výživový poradce mi nebude schopný pomoct, a tak jsem zkusil parapsychologa. Podle něj byla jasnou příčinou ona zvláštní soška. Navrhoval jí vzít a schovat nebo rozbít. Ale spolubydlící vycítil oč se snažím a začal jí všude nosit s sebou. 

A pak se to stalo. Při jednom z jeho vaření jsem zpozoroval, že z hrnce kouká něco jako lidské prsty. Nic jsem neřekl, ale šel jsem se potichu podívat do jeho osobního chladícího boxu. Téměř jsem vykřikl a ihned jsem se šel pozvracet. V tom boxu byla rozřezaná mrtvá žena a on si vařil její ruku. Stal se z něj kanibal. Mělo mi to dojít hned co řekl, že má na mě chuť. Ale co mám dělat teď? Mám nahlásit svého přítele, který mi je den ode dne cizejší a odpudivější? A když tak neučiním, pokusí se sníst i mě?