Království much

Artur to samozřejmě věděl a zabušení na jeho dveře od bytu očekával. "Otevřete! Víme, že tam jste," ozvalo se za dveřmi. Artur se postavil a jeho starý zadek opustil vyhřátý ďůlek v křesle. Protáhnul svá ztuhlá záda a šel ke dveřím, ne však k těm do bytu, ale k těm do ložnice. Chtěl říct své milované ženě, že nezvaní již dorazili.

Buch, Buch, Buch. "Buď otevřete sám, nebo ty dveře vyrazíme".

Dveře do ložnice zlehka zavrzaly tak, jako tomu bylo od nepaměti. "Lindo?" zašeptal Artur. "Už jsou tady, lásko." Linda ležela v posteli. "Lindo, miláčku," řekl Artur a přešel až k ní. Jemně odhrnul peřinu z tváře své ženy. Pohladil ji po řídkých vlasech a zaklekl u postele.

Pohlédl na svojí vždy tak krásnou ženu. Z tváří jí už odpadalo veškeré maso a její zuby byly odhaleny. Z díry v krku, jakou mívají silní kuřáci, lezly ven tlusté masařky a přidávaly se k těm tisícům dalších, co teď létaly po ložnici. "Miluji tě," řekl Artur a políbil Lindu na holou čelist. Pak se zvedl, ulehl ke své ženě a pravou rukou jí objal. "Nikdo mi tě nevezme, slyšíš?" řekl do míst, kde bylo torzo Lindina ucha. "Nikomu tě nedám, slibuji."

Pod polštářem nahmatal to, co potřeboval. Sedmička je šťastné číslo, pomyslel si Artur. Snad bude sedm nábojů stačit.

Dveře od bytu se rozletěly.