Sídlo stínů

Sídlo stínů

 
„Osamělý člověk je jen stínem člověka, a kdo není milován, je pořád mezi všemi sám.“
         George Sand



Valerie hlasitě vzlykala s obličejem zabořeným do polštářů, promáčených slzami. Nevýslovná tíha zoufalství ji rozdrtila. Nebyla připravená na to, co přišlo. Vyrazila jí dech vlna ohně, hořkosti a žalu. S křikem proklínala den, kdy přijela na sídlo stínů!
Tenkrát vyrazila brzy ráno a počítala s tím, že po poledni by již měla být na místě. Zlatavé šípy slunečních paprsků se zabodávaly do korun stromů a silné kmeny vrhaly nachové stíny na silnici, vinoucí se mezi nimi.  
Dlouhá příjezdová cesta zarostlá plevelem vedla skrz rozlehlou zahradu, která na Valerii zapůsobila poněkud neudržovaným dojmem. Za hustou změtí stromoví se rozkládalo temné jezírko, v jehož hladině se odrážel vznosný palác. Dva obrovské, stále zelené duby držely stráž u zámeckých bran.  
Kočár zastavil před mohutnou, čtyřpatrovou budovou starého sídla. Bývalí majitelé jej dali přebudovat do - ve své době velmi módního - historického stylu neogotiky. Proto připomínal středověký hrad se silnými zdmi a zamřížovanými okny.
Naivní dívce se zdálo, jako kdyby právě vstoupila do strašidelného příběhu.
Sídlo tetičky Kateřiny se nenacházelo na příliš atraktivním místě. I za pravého poledne vypadalo opuštěně a zpustle. V zámecké zahradě vládlo přízračné ticho.
Stará dáma se po smrti svých blízkých stáhla z veřejného života a jen velmi zřídka se objevovala ve vyšší společnosti. Přišla sem dožít svá léta na sklonku života, dlouhého a bohatého.
Uvolila se vzíti k sobě dcerku jedné vzdálené příbuzné, aby jí dospívající dívka dělala společnost. Možná, že Kateřina se obávala samoty.
Valerie věděla, že doma ji nic nečeká. Měla pět sourozenců a rodiče byli chudí. Nedokázali by dobře zaopatřit ani tři děti, nemluvě o šesti. Tím spíše, že čtyři z potomků byly dcerky, které potřebovaly nastřádat velké věno, chtěli-li se výhodně provdat. Jenže kde vzít peníze, nutné pro sňatek? O tom nemohlo být ani řeči!
Jak ráda ji matka vypravovala na cestu ke Kateřině. Oddechla si, že bude mít v domě o starost méně!
Zpočátku se Valerie zdráhala odejít z domova. Vždyť tetinku skoro vůbec neznala a nevěděla, co od ní má čekat. Vídala ji jednou za rok, o Vánocích. Také by se jí stýskalo po mladších sourozencích, o které se starala.
Rodiče ji přemlouvali, aby odjela. Slibovali, že paní Kateřina ji dobře zaopatří. A možná, že ji příští rok uvede do společnosti. Valerie jim uvěřila.
Těšila se, že jí tetička koupí nové oblečení a že ji seznámí se zajímavými lidmi. Že se bude bavit, tančit na bálech a chodit na koncerty či do divadla.
Ve vstupní hale se přivítala se starou dámou. Její obličej, zbrázděný mnoha hlubokými vráskami, na okamžik pozbyl unylého výrazu vážné, ctihodné matrony a ústa se poprvé po mnoha letech opět roztáhla do radostného úsměvu.
Paní Kateřina se jí vyptávala, jaké byla cesta a co dělají rodiče. Po obědě požádala svou komornou, nemluvnou Němku zhruba ve věku Valeriiny matky, aby byla tak laskavá a provedla neteř po sídle.
Brzy si prohlížela svůj nový pokoj. Vybalování zavazadel trvalo až do večera.
Půvabná komnata by neměla jedinou chybu, až na to, že do ní po celá léta nikdo nevstoupil. Koberec byl dost prošlapaný a stěny polepené zašlými tapetami s květinovým potiskem na růžovém pozadí. Všechno, včetně zařízení místosti, mělo vybledlé barvy.
Stála tam staromódní postel s vysokým čelem a s tenkými sloupky. Sametové závěsy splývaly z konzolí až na zem. Ve vzduchu visel nostalgický odér staroby, podobný vyčichlému parfému jisté francouzské značky, a zvětralé omítky v místech, kudy zatékalo.
Okna byla sice čistá, ale zašedlé sklo nepropouštělo dovnitr dost světla. Bylo tam šero a docela chladno, jako byste vstoupili do hrobky...
Valerie se dozvěděla, že šlo o bývalý pokoj Kateřininy dcery. Slečna zemřela velmi mladá.  
Zamrazilo ji při pomyšlení, že místnost zůstala v netknuté podobě od té doby, co ji nebohá slečna opustila navždy...
Služebná sfoukla svíčku na nočním stolku a s drobnou úklonou popřála Valerii dobrou noc.
Dívka byla znavená dlouhou cestou a ihned usnula, ačkoli se nacházela ve starém zámku, plném fantomů z minulosti. Taková místa, jak známo, nikomu nepřinesou pěkné sny!
Stezka v měsíčním světlem zalité zahradě se vinula okolo budov sídla, za jejichž vykládanými okny zmítal silný vítr korunami stromů.
Všichni by měli dávno spát, ale navzdory pozdním hodinám kdosi z nějakých nepochopitelných důvodů zůstával vzhůru!
V jedné z komnat ve druhém patře se ještě svítilo a za okny se mihl temný stín...
První noc ve svém novém domově strávila Valerie v klidu. Škoda, že to samé se nedalo říci o nocích, které následovaly!

***

U snídaně se jí starostlivá tetička vyptávala, zda spala dobře. Valerie jí připadala trochu bledá, ale stará dáma usoudila, že neteř je patrně jen unavená. Včerejšek pro ni musel být náročný.
Když dívka odjížděla z domova, byla jistě velmi rozrušená. Vždyť samotné přípravy na její cestu musely zabrat několik dní. Teta Kateřina si dovedla představit, jak muselo být náročné všechno zařídit rychle. Také poznamenala, že milá neteřinka by měla víc jíst.
Valerie se s vervou pustila do velké porce. Jídlo bylo dobré a když dojedla anglické tousty s pomerančovou marmeládou a míchaná vejce, musela na tetino přání vypít ještě silnou kávu se smetanou. Tvrdila, že horký nápoj jí doopravdy probere.
Paní Kateřina, i když jí Valerie říkala tetičko, nebyla starší sestrou její matky. Patřila mezi vzdálené příbuzné, byla snad sestřenicí či švagrovou kohosi z matčiny strany. Dětem byl její vztah k rodině nejasný. Věděly jen, že před lety přišla o své blízké.
Oplakala tři maličké, kteří zesnuli ve velmi útlém věku. Dospělosti se nedožila ani dcera, nešťastná dívka zemřela v pouhých sedmnácti letech na souchotiny. Kateřina byla zoufalá a krutý osud ji připravil i o milovaného syna. Padl ve vojenské službě. Ztratila všechny, co jí byli drazí. Po smrti svého manžela již neodložila smuteční oděv, takže pořád chodila jenom v černém.
Valerie vídala jejich tváře všude - na chodbách, na obrazech a i na vybledlých fotografiích, které ji tetička ukazovala. Znala dvě malé holčičky se světlými vlásky, buclatého chlapečka podobného matince, vyhublou, bledou dívku v bílých šatech s balónovými rukávy a mladého muže, na některých snímcích oblečeného do husarské uniformy. Strýc působil jako nevlídný, zamračený člověk a Valerii se nelíbily jeho oči, přimhouřené pod hustým šedivým obočím. Připadalo jí, že ji sleduje.
Tetinka Kateřina se jí jednou zeptala, zda je tu neteř spokojená.
"Jak se ti líbí tvůj nový domov, dítě?"
Jak měla Valerie odpovědět?
Měla snad říct, že si tu připadá jako pohřbená zaživa? Že se bojí stínů, dělá se jí zle ze zkaženého vzduchu v nevyvětraných místnostech se zataženými závěsy, kam nidky nevstoupí sluneční světlo? Že pozdě v noci nedokáže spát a schovává hlavu pod polštář jako malé děcko, aby neslyšela noční zvuky, které ji děsí!?
"Jsem zde velmi šťastná, tetičko," lhala s úsměvem na rtech.
"To mne těší," odvětila paní Kateřina. "Přála bych si, aby ses u mne cítila jako doma."
"Nepojedeme spolu někdy do města?"
"Proč?"
"Ráda bych se podívala do divadla," navrhla Valerie. "Prý hrají krásnou operu."
"Ach ne! Já osobně považuji operu za poněkud frivolní!"
"To jsem nevěděla, tetinko. Ale co vidět jiné představení? Co třeba Shakespreare?"
"Až někdy příště," odbyla ji teta. "Teď se to nehodí."
Valerie si rezignovaně povzdechla. Vypadalo to, že celý rok stráví uvězněná v ponurém sídle.
Do staromódního prostředí těžkých skříní, čalouněných křesel a olivových drapérií se pranic nehodila. Byla ještě moc mladá na to, aby zaživa hnila v hrobě. Benátská zrcadla, broušený křišťál a ebenové dřevo jsou sice luxusní, ale co je pouhý přepych proti promarněnému životu!?
Když procházela zámeckými komnatami, odrážela se její pobledlá tvář bez sebemenší stopy líčidel v každé lesklé ploše. Nevýrazná dívka oděná do tmavého smutečního šatu vypadala jako duch. Byl to znepokojivý obraz, o který by ráda přišla.
Valerie si s sebou přivezla kufr plný oblečení, které nyní leželo zapomenuté až na dně šatníku. Nejraději měla jedny obyčejné bílé šaty, potom modré krajkové a zbožňovala svou nejmilejší, bledě růžovou róbu s nabíranými rukávy.
Jenže zde ji nemohla nosit, protože teta Kateřina jí přikázala držet smutek. Valerie se začala oblékat stejně jako stará dáma. Černá ji deptala. Neměla tu barvu ráda.
Doufala, že tetinka jí nakoupí novou garderóbu a že ji vezme do společnosti. Nemohla vědět, že Kateřina má jiné plány.
A jestli se snad Valerie těšila, že si užije plesů, honů a hostin, pak se šeredně spletla. Teta se jednou provždy zřekla společenkého života, neboť jej již dávno přestala považovat za zajímavý. Neudržovala žádné kontakty s příslušníky místní aristokracie a jediným místem, které pravidelně navštěvovala, se stal kostel.
Valerie tam musela chodit s ní, tetička Kateřina na tom trvala. Doprovázela starou dámu každou neděli do domu božího, seděla vedle ní v lóži potažené purpurovým sametem a poslouchala dlouhá kázání prošedivělého kněze s řídnoucími vlasy, který vždy hovořil o posmrtném životě. Měla pocit, že její mládí umírá.

***

Uplynula mírná deštivá zima, přišlo předčasné, stejně deštivé jaro a obleva trvala nekonečně dlouho. Uprostřed všeho toho nečasu zůstal panský dům jako zakletý. Deštěm zaplavená okna uzavírala výhled do vnějšího světa, vše bylo jako ve snu. Zdi sídla bobtnaly vlhkostí a rozpálené krby nestačily vytopit rozlehlé, tmavé místnosti.
Zrcadla oslepla. Rozlehlé sídlo se pomalu rozpadalo...
Bylo už dávno po dvanácté, ale Valerie byla ještě vzhůru. Nemohla usnout. Sledovala jarní liják.  
Otevřeným oknem pršelo dovnitř, na prádelníku z cedrového dřeva se dělala mokrá kaluž. Rozevláté závěsy a šepot za oknem rámovaly nepřívětivou temnotu tam venku, za zdmi domu. V tichu noci se zdálo, že ve stínu pod stromy sténají  bolestí dokonce i květiny, ubité deštěm.
U večeře skoro nic nesnědla, protože se necítila dobře. Nevolnost Valerii přešla teprve před chvílí. Dostala strašnou chuť na studenou pečínku.
Napadlo ji, že se podívá do kuchyně, jestli něco nezbylo od oběda. Zavřela okno, přehodila přes sebe hedvábný župan a potichu se vyplížila ze svého pokoje.
Dům jí připadal jako pouhá hrobka, plná prachu a pozůstatků. Nebo to bylo něco v sídle samotném - ponurý život staré ženy, čekající na tichou smrt daleko od zraků lidí. Osamělá, slabá a zmatená, bez rodiny a bez přátel. Bude takový i její osud?
Skončí Valerie jednou jako její drahá teta, která se ji uvolila vzíti k sobě!?
Budoucnost je jí jevila dosti neutěšená. Mládí bylo krásný obraz, o který brzy přijde.
Je jí teprve patnáct. Je moc mladá na to, abych tu strávila zbytek života. Ne na takovém místě, kam přichází staří lidé zemřít.
Oči předků byly doslova všude, ve všech chodbách sídla visely jejich obrazy a fotografie. A i když to byly jen malé černé tečky za kouskem lesklé skleněné tabulky, stále vás sledovaly svým přísným zrakem. A soudily vaše mrzké touhy a přízemní potřeby nepodstatných smrtelníků.
Mrtvým nezáleží na živých. Nemají žádné city. Neznají radost, strach ani touhu po svobodě. To není dům pro mladou dívku. Je v něm příliš mnoho smutku, temnoty a beznaděje.
Noční sídlo znělo ozvěnou kroků. Jenže komu patřily!?
Vracela se do svého pokoje temnými sály a zšeřelými chodbami. Bojovala s neodbytným dojmem, že ji kdosi následuje. Venku pršelo, studený déšť unyle bubnoval do okenních skel. Šla stejnými místnostmi, kudy dávno před ní kráčela minulá staletí - míjela vyhaslé krby, zetlelé čalouny, nebesa plná prachu, velké sály se zašlým nábytkem.
Tupá samota číhala všude kolem. Těžko říct, jestli jednoho dne čeká šlechtický stav to samé, co se už dnes děje s jejich statky z minulé éry: deprese a totální úpadek, postupná degenerace a následný skon v náručí nelítostného času…
Uvědomila si, že v jedné ze zámeckých komnat se svítí. Zvědavě pootevřela dveře a spatřila shrbenou tetinku, jak sedí u stolu a prohlíží si staré, zažloutlé fotografie svých dětí.
Valerie se neúspěšně snažila navázat rozhovor s paní Kateřinou. Jenomže ona odpovídala na její otázky kuse. Málem nepromluvila ani slovo. Zaplavovala ji podivná skleslost.
Nedokázala však přehlušit bolestné vzpomínky na to, co ztratila. Smutek se stal tetiným pokrmem. Hořkým pokrmem, který ji tížil v ústech. Ani pití slz nedokázalo zabít naději na smrt. Té se tetinka kupodivu nebála. Vítala ji!
Věřila, že jednou se schledá se svými drahými dětmi v nějakém jiném světě!?
Přestávalo pršet a těžká mračna se počala trhat. Z černých nebes skanul měsíční svit. Kulatou lunu na moment překryl letící mrak, a vtom se zase rozjasnilo a Valerie spatřila její bílý obličej tváří v tvář. Svěží vítr přicházel z daleka, jako přízrak noci...
"Podívejte, tetičko," vykřikla. "Je světlo jako ve dne!"
"Ano, máš pravdu. Měsíc bude brzy v úplňku."
"Až se oteplí, měly bychon večer sedávat na terase."
„Jsem moc ráda, že tě tu mám, má milá. Díky tobě se necítím tak sama.“
"Vážně?"
„Je nudné, dlít jen ve společnosti mrtvých.“
Valerie rozpačitě přikývla. Nevěděla, co by měla říct. Tetinka Kateřina ji čas od času svým chováním vyváděla z míry. Bývala excentrická a někdy mluvila o posmrtném životě.
Zašlé snímky zesnulých zůstaly rozložené na stole. Plamínky svíček jim dodívaly rudý nádech. Vypadaly, že jsou ušpiněné od krve.
Stará dáma se dívala ke dveřím, jako kdyby na někoho čekala. Valerie netušila, kdo by to měl být. Teta Kateřina zachytila její zmatený výraz a tiše jí sdělila, na co myslí:
„Za nocí - jako je ta dnešní - přichází mé zesnulé děti, aby mi ukázaly své tváře.“
Neteř jí věnovala nedůvěřivý pohled. Byla si jistá, že se přeslechla. Byly to vzpomínky, které k ní přicházely, aby ji těšili v její samotě?
Tetička ji popadla za ruku a ukázala směrem ke dveřím, kde se zjevilo cosi zcela cizího, cizího a neuvěřitelného. Valerie se neodvážila křičet.
Na moment oněměla. Zamrazilo ji v zádech, když uviděla tu věc vystupovat z noční temnoty.
Mírná teplota v místnosti náhle poklesla. Valerie zalapala po dechu leknutím. Spatřila cosi, co se nedalo pojmenovat jinak než stín...
Temný stín ze záhrobí, který se blížil k ní. Nepokusila se před ním utéct, nohy by jí stejně vypověděly službu. Nestihla ani vykřiknout, protože omdlela hrůzou. S tichým sténáním na rtech se bezvládně svezla ze židle...

***

Probrala se, když jí sotva probuzená služebná s rozcuchanými vlasy strkala pod nos čichací sůl. Tvářila se ustaraně a ptala se slečny, co se jí stalo. Valerie odpověděla, že se jí náhle udělalo velmi nevolno. Slabost ji neopustila ani po následující dny.
Paní Kateřina o té nešťastné události nikdy nemluvila, a její neteř také ne. Možná na ni časem zapoměla. Stará dáma začínala být trochu senilní. Paměť už jí nesloužila tak dobře, jako dřív.
Zděšená dívka by ráda uvěřila, že se jí zdál zlý sen. Jenže nemohla. Byl skutečný.
Rozhlédla se po omšelém pokoji, kam se pozvolna začaly vkrádat stíny. Pronásledovaly ji na každém kroku. Brzy se začala bát tmy. Lékaři by hovořili o duševní poruše, nebo o slabých nervech dospívající dívky. Valerie měla jiný názor - že tu straší!
Proč slyšela za nocí čísi kroky a hlasy na zšeřelých chodbách? Pořádal se zde snad podivný půlnoční večírek, na který nebyla Valerie pozvaná!?
Po nějaký čas podezírala tetinu komornou, že s kýmsi udržuje tajný poměr a vodí si do svých komnat pánské návštěvy. Stačilo se však podívat na chladnou, odměřenou Němku a Valerii bylo jasné, že ji obviňuje neprávem!
Každý den ráno chodila s tetičkou na krátkou procházku do zámecké zahrady. Dnes šla výjimečně sama. Paní Kateřina onemocněla nastuzením a lékař jí nařídil klid na lůžku.
Nejistými kroky se vzdalovala od budov domu. Pokračovala po pěšince mezi hustými keři a čím dál do zeleného nitra zahrady postupovala, tím zajímavější se jí tento skrytý kout zdál. Kdysi to muselo být mistrovské dílo, stvořené rukou milovníka přírody.
Přešla po trávníku kolem úzkého potůčku, kde se plazily růžové keře po polorozpadlém altánku. Posadila se, aby si odpočinula.
Valerie byla bledá a výrazně zhubla, jako kdyby onemocněla vážnou chorobou.
Podzim, známý svou nevlídností a melancholií, ji nutil přemýšlet o smrti.
Měla pocit, že její život se ztrácí v nicotě těchto míst. Proč musela paní Kateřina a její neteř dlít právě zde, v této honosné hrobce podobné panskému sídlu? Či je to možná obráceně!? Dům patřil mrtvým!
Žila, či spíše umírala zde již dva roky. Zima přešla v jaro a podzim v zimu. Vše se opakovalo.
Pravidelné návštěvy kostela, prázdné dny vyplněné prohlížením vybledlých černobílých fotografií a dlouhé noci, plné zlých snů. Valerie věřila, že zde zemře a její tělo bude pochováno pod velkým platanem v zámecké zahradě, kde ráda sedávala se šitím v ruce.
Nikdy jí nepřišlo na mysl, že by mohla vetchou tetinku přežít. Neteř se tratila den za dnem před očima staré dámy, jako kdyby z ní nějaký neviditelný démon vysával životní sílu.
Možná, že jsou to souchotiny - napadlo ji jednoho dne, když začala kašlat a nemohla popadnout dech.
Umínila si, že vyhledá pomoc odborníka. Ale nedokázala se k tomu odhodlat. Měla strach, že kdyby se diagnóza potvrdila, byla by předzvěst jejího brzkého konce definitivní. Nechtěla nad tím uvažovat!
Sezení ji nudilo. Procházela se po špatně udržovaných cestičkách mezi stromy.
Když se vracela na zámek, narazila na tetinčinu komornou. Výraz v její tváři nenechával Valerii na pochybách, že se muselo stát něco strašného.
"Slečno, všude vás hledám! Paní hraběnka je mrtvá!"
"Cože!?"
"Zemřela přes noc, asi usnula a o ničem nevěděla. Už jsem poslala pro lékaře, aby jí vystavil úmrtní list."
"Ne!"
Valerie se rozběhla k tetiným komnatám. Služebné plakaly a paní Kateřina ležela na loži s rukama složenýma na hrudi, se sinalou tváří zakrytou tenkým závojem.
Valerie se jí vrhla k nohám a začala hlasitě vzlykat. Nikdo ji nedokázal utěšit.
Paní Kateřina z rodu hrabat K. zesnula dne pátého října roku 1862 v požehnaném věku 89 let. Valerie nevěděla, co si počne. Co s ní teď bude, když její dobrotitelka zemřela!?
Není možné vypovědět, jak pomalu míjela temná noc, plná tíživého zoufalství!
Přemýšlela, proč si ji hraběnka Kateřina vzala k sobě. Možná jí stačilo oživit s mladičkou neteří milé vzpomínky na léta, kdy ještě nepřišla o všechny blízké. Potřebovala ji, aby se zbavila svého smutku a aby jí zmizel z očí ten prázdný pohled, který Valerii někdy děsil.
Věděla, že teta Kateřina musela být velmi zoufalá, protože jinak by nevzala za vděk společností nevzdělané dívky z maloměsta, která neznala ze života téměř nic.
Cítila se jako poskakující klaun s karnevalovou maskou, protože musela neustále předstírat, že je u tetičky sťastná. Nebyla.
Tmavá, deštivá noc patřila přízrakům. V konímě vyhaslého krbu kvílela meluzína a uplakaná dívka se roztřásla zimou. Tíseň ji dusila, do uší jí bodalo táhlé skučení  noční vichřice...
Stařičké sídlo, kam vedla cesta mezi stromy bičovanými ledovým deštěm, se zahalilo do smutku. Příbuzní se připravovali na pohřeb.
Všude samá černá barva, zetlelý samet a zaprášené portréty dávno mrtvých lidí se skleněnýma očima loutek, které neumí mrkat. A tam musela spát, sama mezi přízraky z minulosti. Lidé, které pronásledují stíny, nemívají klidné sny!
Valerie by nejraději roztrhala všechny fotografie a měla chuť zničit i obrazy. Spálit je, to bylo ono!
Jenže odvážila by se doopravdy něco takového provést? Kdoví, zda by jí to k něčemu bylo. Co kdyby noční nestvůry nezmizely!?
Po smrti tetinky Kateřiny se situace v sídle zhoršila. Děsivé události nabraly rychlý spád!

***

Valerie věděla, že za týden se bude konat tetinčin pohřeb a přijede pro ni matka, aby ji s sebou odvezla domů. Nechtěla se tam vrátit. Už dávno to přestal být její domov.
Nemohla se vrátit, protože byla nemocná a poznamenaná smrtí. Strávila příliš dlouhou dobu mezi neklidnými duchy v sídle stínů.
Dům je rozlehlý a hluboký až do nekonečka, překypuje hožkostí a zlem. Zámecké komnaty jsou nabité tajemstvím, které musí zůstat neodhaleno až do skonání času. V definitivnosti je cosi děsivého, podobně jako ve smrti, které se všichni bojíme, jen si to odmítáme přiznat. Valerie si na ni časem zvykla, i když je nepřestávala děsit.
Ale věděla, že tady zůstat nemůže. Tetinka měla velký majetek, který neměla komu odkázat. Přišla o děti i o manžela. Sídlo paní Kateřiny pravděpodoně zdědí nejstarší syn jejího vzdáleného bratrace. Pro Valerii tu nebylo místo.
Kromě toho si uvědomila, že doma bude nezaopatřená dcera rodičům na obtíž. Chápala proč. Nemohli si dovolit další výdaje.
Netušila, kam se má vrtout. Po celé dny nevycházela ze svého pokoje, kde vadla jako choulostivá květina ukrytá v temnotě.
Kněz, jehož kázání paní hraběnka pravidelně navštěvovala, pečlivě připravoval řeč ke smutečnímu obřadu. Na osiřelé panství dorazil právník, jehož prací bylo rozdělit dědictví. Následoval jej asistent, aby provedl předběžný soupis majetku. A přišly ještě horší věci.
Valerie dostala za úkol po tři noci držet stráž u mrtvé. Třásla se hrůzou, když se svíčkou v ruce klečela u otevřené rakve, mumlala ledovými rty slova modlitby a na zem kanul horoucí vosk.
Bála se, že teta povstane z rakve a zardousí ji jako krvelačný upír ze staré legendy, kterou jí kdysi vyprávěla pověrčivá vesničanka.
Valerie už nevěřila, že podobné příběhy o nemrtvých jsou jen hloupé pohádky. Přesvědčila se o tom na vlastní kůži.
Strop byl popraskaný, až se zdálo, že by se mohl každou chvíli zřítit. Běhali po něm pavouci, bílí a skoro průsvitní. Zachvěla se odporem, ačkoli neškodný hmyz byl tím posledním, čeho by se měla bát.
Připadala si těžká, strašlivě těžká, témeř jako zaživa pohřbená hluboko pod zemí. Nikdo se k ní nesměl přiblížit ať se stane cokoli. I kdyby tu měla umřít. Možná, že to všechno od samého začátku byl její nezvratný osud a ona proti tomu nic nezmohla. Nic neměla – kromě svých toužebných fantazií...
Naprosté ticho v podzemní komoře obrovské hrobky rušil jen její vzlykot a modlitby, odříkavané slabým hlasem.  
Padala na ni únava a její ruce počaly umdlévat. Blížila se druhá hodina noci, tichá a temná...
Cítila, že se jí dotýká stín, stín staré dámy s rukama studenýma jako led. Když zavřela oči, zaslechla její hlas - zvuk, podobný padajícímu listí.
"Pojď ke mne, dítě."
Valerie se od ní odvrátila. Nemohla ji poslechnout! A ani nechtěla. Stín zasyčel vztekem jako jedovatý had, připravený k útoku.
"Musíš zůstat u mne! Nemáš právo odejít!"
Pomocí hřbitovních kouzel přešla hořkost její duše do černého domu, do každého kamene a do každé místnosti se vsákla temnota jejího srdce, zakaleného žalem. Stíny žíznily po životě, který byl dávno za nimi.
"Ty mne nesmíš opustit! Nesmíš odejít, jinak všichni zemřou!"
Ostatní opakovali její slova. Věděla, že jsou u ní, ale neviděla jejich tváře, neviděla žádné zetlelé obličeje prožrané slizkými ústy červa. Stíny se skrývaly mimo dosah světla...
Včetně toho, jehož tělo bylo před mnoha a mnoha lety uloženo ve schránce tak malé, že se dala jen stěží označit slovem rakev. Mrtvé děti ji lákaly k sobě.
"Pojď s námi, sestřenko!"
Zrůdy bez tváře jí kradly dech. Ucítila na tváři mrazivý dotek dětské ruky, vyhublé až na kost. Padaly na ni temné stíny. Nemusely mluvit, jejich jedovaté myšlenky se šířily k umdlévající dívce, ochromenou smrtelnou hrůzou.
"Zemřou jako my. Propadnou se do země a pohltí je hlína!"
Vyhrožovaly jí. Slyšela jejich hlasy, které jí šeptaly co se stane, když je opustí!
Valerie neměla sílu dál bojovat. Copak už dávno nebyla jednou z nich!?

***

Když druhý den ráno přijela Valeriina matka, paní Hoffmanová, nebylo po nebohé dívce ani stopy. Služebná jí rozpačitě sdělila, že mladá slečna se po hlídce u mrtvé vůbec neukázala.
Nikdo nevěděl, kde je. Když dcera nepřišla, rozrušená matka se ji vydala hledat. Vysoké stromy u cesty vrhaly tmavé stíny, podobné fantomům.
Lidé jí pověděli, jak se dostane na nedaleký hřbitov a kde leží kamenné mauzoleum hraběcí rodiny.  
Připomínalo jí starý palác plný duchů, který právě opustila. Sídlo stínů se jí hnusilo, protože do zámeckých komnat jen zřídkakdy pronikly sluneční paprsky. Panovala v něm noc za dne, noc která nikdy neskončí.
Byl z něj budoár bezejmenného, něčeho, po čem zkrátka není radno pátrat. Paní Hoffmanová nechápala, jak mohla hraběnka Kateřina žít na takovém místě.  
Nebyla v ní však temnota, jen žal. Hluboký žal truchlící ženy a vdovy, která pohřbila vše, co jí bylo drahé. Léta odplavila zlobu, kterou stará dáma chovala vůči svým blízkým. Zbyl z ní jen smutek, ten nikdy nezmizí...
Schodiště vedoucí do rozsáhlé krypty bylo zničené neúprosným časem. Stupně byly tak pobořené a rozpadlé, že zchátralá stavba připomínala spíše egyptskou pyramidu v dezolátním stavu.
Schody byly příkré a kráčet po nich znamenalo velké nebezpečí pro každého, kdo se vydal do hlubin temné hrobky.
Úzký korydor vytesaný ve sklále vedl do velké komory, podobné pravěké jeskyni. Zde vládla taková tíseň, až se každý návštěvník mimoděk roztřásl hluboce zakořeněnou hrůzou ze tmy...
Paní Hoffmanová nebyla připravená na to, co spatřila v rodinné hrobce. To, co objevila, ji vyděsilo.
Našla svou dceru oblečenou do černé róby s dlouhou vlečkou ušpiněnou prachem, jak klečí u már paní Kateřiny a promzlými prsty svírá vyhaslý oharek svíčky. Ohromená žena se až lekla, když ji uviděla.
Z toho nebohého dítěte zůstal jenom vyhublý, bledý stín. Jak ji proboha mohla starostlivá teta nechat v takovém stavu!?
Nechápala, co se s ní stalo. Jak by mohla!? To tiché, něžné děvče, které po několik let žilo v pochmurném sídle, se proměnilo v průsvitný přízrak ze záhrobí.
Nejhorší ze všeho byl její pohled. Valeriiny oči zůstaly prázdné, bezduché. Dívčina duše byla jinde. Uletěla jako okřídlený hmyz, který se prokousal z hedvábné kukly, uložené do tlející mršiny.
"Pojďme domů!"
Valerie se vytrhla překvapené matce a položila zkřehlou ruku na hraběnčin náhrobek.
"Ne! Zůstanu tady! S tetičkou!!!"