Opičí démon - I. část

Moře, to je zajímavá krajina. Velice krásná a uklidňující, avšak plná tajemství. A právě mně, člověku trpícím talasofobií, bylo ironií osudu jedno velké tajemství odhaleno. Stalo se to kdysi, když jsem byl na dovolené. Pronajal jsem si na tři týdny jednu z těch chatek na neobydlených ostrůvcích v Karibiku, abych měl absolutní klid. Dny jsem trávil koupáním na mělčině, sluněním se na horkém slunci na písečné pláži, nebo rybolovem na člunu. Za nocí mě vždy ukolíbal zvuk klidného moře a zpěv mořských ptáků. 

Asi po týdnu ale přišla silná bouře. Foukal tak prudký vítr, až jsem myslel, že odnese celou chatku. Celé dva dny pršelo a hřmělo, hladina moře se zvedla a o břeh se rozbíjely ohromné vlny. Když bouře ustala a já vyšel ven z chaty, uviděl jsem celý ostrůvek v troskách. Několik palem bylo vyvrácených - naštěstí žádná z nich nespadla na chatu - a po celé pláži byly naplaveniny z moře. Šel jsem je prozkoumat. 

Po pláži se váleli všemožné mrtvé ryby, několik mrtvých racků, naplavené ztrouchnivělé dřevo, kamení, řasy a další neidentifikovatelný odpad. Jak jsem tak chodil po pláži, uviděl jsem pod hromádkou chaluh kousek kamene, který tvarem nemohl být dílem přírody. Vyhrabal jsem tedy onen kámen a v rukou se mi objevila kamenná soška vysoká asi 30 centimetrů. Když jsem si uvědomil, co soška představuje, leknutím jsem jí odhodil. Na čtvercovém podstavci s vyrytými runami se tyčila postava jakési opice stojící na zadních ve vznešené póze s pozvednutou hlavou a rukou zaťatou v pěst. Vyděsilo mě však zjištění, že má opice místo úst chapadla a od hlavy podél páteře vedly šupiny přecházející v šupinatý ocas nějakého plaza. Vše bylo tak dokonale vyvedené, včetně náznaků srsti, až by jeden uvěřil, že jde o živého tvora. 

Když ze mě opadlo prvotní zděšení a vládu opět převzal rozum, opět jsem zvedl sošku a detailněji si jí prohlédl. Určitě musela být stará tisíce let, vytesaná nějakou prastarou primitivní rasou. Usoudil jsem, že byla dlouhou dobu pod vodou, protože byla pokrytá slizem a nánosem nečistot, avšak působení vody na ní nezanechalo žádné stopy, což vedlo k závěru, že jde o nějaký velice odolný a tvrdý kámen. Runám na podstavci jsem nerozuměl, ale napadlo mě si sošku ponechat. Přeci jen šlo o prastarý artefakt, který jistě bude mít velkou cenu. Odnesl jsem jí s sebou do chaty a cestou sebral pár vyplavených ryb k jídlu. 

V chatě jsem položil sošku do hlavní místnosti na stůl a dal se do vaření ryb. Po jídle jsem si sedl naproti sošce a zadíval se na ní. Pozorně jsem jí projížděl očima a ztrácel se ve svých myšlenkách.  Přemýšlel jsem nad nezměrným stářím sošky, nad místem odkud asi pochází, co má představovat a propadal se do hrůzných dějin Země a zapomenutých časů. Probral jsem se ze zadumání až pozdě v noci. Uvědomil jsem si, že sedím u stolu naproti sošce, kolik hodin asi uplynulo a svojí ospalost. Šel jsem si hned lehnout.

Tu noc jsem měl samé zlé sny. Byl jsem v nich v nějakém starobylém městě z kamene. Všude byly různě velké sochy opičího démona v různých pozicích. Procházel jsem ulicemi města úplně sám. Nikde nebyl nikdo další a bylo naprosté ticho. Došel jsem až k ohromné budově lemované obřími sochami té prokleté opice. Procházel jsem kolem nich s naprostým údivem. Zastavil jsem se před velkými kamennými vraty, na kterých byla vyrytá hlava opice s chapadly místo úst. Chtěl jsem je otevřít, ale když jsem se jich dotkl, celým tělem mi projel absolutní děs. V tu chvíli jsem uslyšel vlastní křik a uvědomil si, že sedím zalitý potem ve své posteli. 

Venku začínalo svítat, a tak jsem si šel dělat snídani. V hlavě se mi pořád promítal ten sen a já přemýšlel, co ho mohlo způsobit. Napadalo mě jediné logické vysvětlení a to takové, že má zamyšlenost nad soškou a době z které pochází se podepsali na mém podvědomí, které mi poté utvořilo ten zvláštní sen. Toto vysvětlení mi stačilo a pustil jsem to z hlavy. Přes den jsem se věnoval uklízení ostrova po bouři, ale měl jsem zvláštní nutkání vzít si člun a odplout na otevřené moře.

Další noc jsem měl naprosto stejný sen, ale k mému zděšení jsem se neprobral v posteli, ale na pláži jak hledím na moře. Musel jsem být náměsíčný. Nikdy jsem náměsíčný nebyl, až nyní. Nechápal jsem co se to děje. Celý zbytek dne jsem z toho byl mrzutý a byl v chatě. Zamyšleně jsem seděl a zíral na sošku. Udivovalo mě, jak něco tak bizarního a jednoduchého může mít takovou moc. Opět jsem pociťoval silnou touhu vyplout na moře, ale pomocí myšlenek se mi jí podařilo příliš nevnímat. 

V myšlenkách mi den utekl celkem rychle, ale nebyl jsem vůbec unavený. Díky tomu jsem se hodiny válel v posteli, než jsem konečně propadl spánku. A opět jsem měl stejný sen, ale tentokrát jsem nestihl dojít až ke kamenným vratům. Probudil mě velký hluk a já s údivem zjistil, že sedím ve člunu na otevřeném moři daleko od ostrova a kolem mě zuří bouře. Musel jsem být zase náměsíčný, to mi ale nedělalo takové starosti. Mnohem větší problém představovaly ohromné vlny na rozbouřeném moři a déšť. Vlny si s mým člunem pohrávaly jako si vítr pohrává s peříčkem a unášely mě neznámo kam. A pak přišla kolosální vlna, která převrátila člun a vyhodila mě do rozbouřeného moře.

Probudil jsem se na zablácené, nechutně smradlavé pláži, nedaleko svého člunu. Všude byly hnijící ostatky mrtvých ryb a dalších živočichů, které vydávaly nesnesitelný puch. V dálce se rýsovaly obrysy budov. Napadlo mě, že mě moře vyplavilo na nějakém obydleném ostrově, a tak jsem se tím směrem vydal. Šel jsem mnoho kilometrů pod horkým sluncem, což si také vybralo svou daň. Když jsem došel k městu, byl jsem naprosto vysílený. Tělesná slabost mě ale přešla hned po tom, co jsem si uvědomil, že stojím před městem z mého snu. Moc se mi nechtělo do něho jít, ale byl jsem tu naprosto sám, třeba bych narazil na někoho kdo mi pomůže a také jsem mohl zjistit, co přesně znamená ten prokletý opičí démon. 

Vešel jsem tedy titánskou bránou do města. Ocitl jsem se ve velice prostorné ulici s dlážděnou cestou, lemovanou po obou stranách nadměrně velkými domy. Šel jsem dál. Všechny stavby, které jsem viděl, byly z kamenných bloků velkých asi deset krát deset metrů a měly prazvláštní styl architektury. Vše bylo na dotek oslizlé a bylo znát působení vody – budovy byly poničené a z některých rostly korály nebo byly pokryté řasami a chaluhami. V celém městě byl cítit nechutný puch milionů mrtvol a rybiny. Napadlo mě podívat se do některé z budov. Vybral jsem si nejméně poničenou budovu v mém okolí a vydal se dovnitř. Okamžitě mě uhodil ještě nesnesitelnější zápach. Udělal jsem si roušku z oblečení a vydal se na průzkum. Díky díře ve střeše jsem měl dobré osvětlení a mohl jsem si prohlédnout rytiny, které pokrývaly všechny stěny. Byl na nich znázorněn onen opičí démon uctívaný nějakými primitivními lidmi, připomínající spíš bezsrsté gorily než lidi. Na dalším výjevu byl opět opičí démon, avšak tentokrát uvězněný v nějakém sarkofágu něčím, co připomínalo oblak s velkým okem uprostřed. Další rytiny zobrazovaly pouze onen oblak nad městem, na které se řítí vlny. Došlo mi, že všechny tyto rytiny představují historii tohoto města, smíšenou s legendami. 

Vyšel jsem ven z budovy na ''čistý'' vzduch a pokračoval dál širokou ulicí. Prostředí okolo mě začaly naplňovat sochy opičího démona, přesně jako ve snu. Musel jsem se blížit k té nezměrné budově s vraty s opičí hlavou s chapadly místo úst. A měl jsem pravdu. Po pár minutách chůze jsem došel na prostorné náměstí, ze kterého vedlo deset stejných ulic, jako kterou jsem přišel. Ve středu náměstí stála budova titánských rozměrů. Pokud se mi ostatní budovy zdály velké, tato byla přímo obří. Obešel jsem jí dokola abych našel ta ohromná vrata. Budova měla půdorys pravidelného desetistěnu, každý roh směřoval do jedné z ulic. Podivné bylo, že se nezdála nijak poničená. Našel jsem vrata. Přesně jako ve snu byla lemovaná ohromnými sochami opičího démona, byla z kamene a měla na sobě vyrytou opičí hlavu s chapadly místo úst. Zhluboka jsem se nadechl, sebral jsem všechnu odvahu a otevřel vrata.

Spolu s vraty se musel spustit nějaký mechanismus, protože se otevřelo několik dalších otvorů a dovnitř vpadlo sluneční světlo. Díky slunci jsem zjistil, že jsem se ocitl v ohromné komnatě plné soch, kamenů s rytinami, rozbitým nádobím a mnoha dalšími věcmi. Na všem byl nějak vyobrazen opičí démon. Procházel jsem komnatou a s údivem jsem obdivoval výtvarné umění, se kterým byly  tyto artefakty provedeny. Došel jsem až ke schodišti do dalšího patra. Schody byly větší než pro normálního člověka, což mi znepříjemňovalo výstup. 

V prvním patře byly zhruba stejné věci jako v přízemní komnatě, a tak to bylo několik dalších pater. Páté patro ale bylo zcela prázdné a znatelně menší, než patra předchozí. Na všech stranách byly veliké terasy. Na jednu jsem se šel podívat. Naskytl se mi okouzlující výhled na rozpadající se mrtvé město a holou pláň kolem hradeb. Šel jsem dál do vyšších pater. Všechna byla prázdná, krom posledního, desátého. 

Právě v desátém patře se mé vzpomínky začínají zamlžovat. Když jsem vystoupal po schodišti, ocitl jsem se před dalšími vraty, tentokrát však byly zapečetěné těžkým řetězem. Díky působení vody však nebylo těžké ho přetrhnout a otevřít vrata. To, co jsem našel za nimi bylo zcela šílené a nemyslitelné. Zrůdnost všech zrůdností. Na opačném konci komnaty stál několik metrů vysoký sarkofág z tlustého skla, pokrytý vyrytými runami. To nejhorší však bylo uvnitř něj. Stál tam sám opičí démon. Velký a ohavný. Otvor ve střeše přímo osvětloval celý sarkofág. Potichu jsem se přiblížil až na dosah a dotkl se skla. V tu chvíli démon otevřel své velké modré oči a zadíval se přímo na mě. 

Od té chvíle přesně nevím, co se dělo. Pamatuji si, jak jsem se vydal na zběsilý útěk po schodištích a širokou ulicí ven z města. Za sebou jsem slyšel ohlušující nepozemský řev a hlasité dupání. Opustil jsem město, ale běžel jsem dál, dokud jsem nedoběhl ke svému člunu. S vypětím sil jsem ho posadil na vodu a co nejrychleji odplul od toho páchnoucího ostrova plného zla.

Někdy po tom, co se mi ten ostrov ztratil z dohledu jsem musel vysílením ztratit vědomí. Probral jsem se ve člunu na pláži svého ostrůvku. Nevěděl jsem, jestli to nebyl jen divoký sen, nebo skutečnost. Podivné bylo zjištění, že to, co se mi zdálo jako jeden den, byl ve skutečnosti celý týden. Takže to celé nemohl být sen. Okamžitě jsem si sbalil věci - včetně té prokleté sošky - a vyplul směrem k pevnině, kde jsem předčasně ukončil svůj pobyt a vydal se domů.