Temně krásný svět - vol. 1

7. 3. 2017
Milý deníčku,
tak je to správně, že ano? Tak si tě začínám i já psát. Nejdřív bych měla vysvětlit, proč to vlastně dělám, že? Víš, říká se, že občas pomáhá léčba psaním, prostě se z problémů vypsat. Jsem si jistá, že to má nějaký přesný vědecký název, ale já ho neznám. Každopádně, přece to nemůže být tak zlý nápad, když to tak dělal i samotný Franc Kafka a Jiří Orten.

A jaký že to mám problém? Jsem sama. Ne, to není ten správný výraz. Já jsem osamělá, to je ono. Nemám přátele a o rodině se dá v lepším případě pochybovat, proto si budu vést deník, třeba si pak nebudu připadat až tak osamělá… teď, když to tak vidím na papíře, je to blbost, ale stejně to udělám.

8. 3. 2017
Milý deníčku,
když začínám zápis tímto způsobem, připadám si jako blbá třináctiletá slepice s na růžovo nalakovanými nehty. To já nejsem. Za chvíli mi bude osmnáct, i když bych se za dospělou rozhodně nepovažovala, kdo taky v mém věku ano.
Chodím na gymnázium, jsem ve třeťáku a mám vynikající prospěch. Jsem jedna ze tří jedničkářů ve třídě. Dvojku na vysvědčení jsem měla jen jednou, z fyziky v prváku. Sedím v první lavici před katedrou, sama. Po škole chodím na oběd do školní jídelny, obvykle si najdu menší stůl vzadu a jím sama. A pak se vypravím domů, sama. Obvykle jedu čtvrt hodiny vlakem a pak dalších deset minut autobusem.
Bydlíme na vesnici, což byl matčin nápad, jednoho dne prostě došla k tomu, že potřebujeme žít ve zdravějším prostředí s čerstvějším vzduchem. Máma je uznávaná doktorka. Doma se nám povalují hromady odborné literatury, což prý bude značná výhody až i já budu studovat na medicíně. Ano, chystám se jít na medicínu a pokračovat v rodinné tradici. Matka o tom mluví už dlouhé roky a mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet nad nějakou alternativou.
Jakmile dojdu domů, pozdravím rodiče a jdu se učit k sobě do pokoje, kde jsem, sama, až do večeře. Večeříme vždy společně u jednoho velkého stolu. Rodiče se nás, mě a mého mladšího bratra, zeptají, jak jsme se měli ve škole. Je to spíše řečnická otázka. Vlastně ani nečekají, že bychom odpověděli jinak než dobře. Bratr má taktéž samé jedničky, což ve čtvrté třídě není nic zas tak neobvyklého.
Pak si jdu ještě zopakovat naučenou látku, nebo si na chvíli číst. A pak spát, sama ve ztěmnělém pokoji. A tak je to každý den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok.

15. 3. 2017
Milý ty, kdo tohle čteš,
Myslím, že když si někdo píše deník, popisuje v něm zážitky ze svého dne, je to tak? Já to tady tak zkusím. Můj dnešní den, středa mimochodem, byl vcelku nezáživný. Spolužáci si o velké přestávce hráli na zoologickou zahradu a vydávali zvířecí zvuky. Netuším proč. Nešlo se při tom na nic soustředit, ani když jsem si dala do uší sluchátky s hudbou pomalu na nejvyšší hlasitost. A to ani nemusím zmiňovat, že nějaký mentálně zaostalý jedinec před hodinou základů společenských věd vytáhl elektronku a kouřili z okna. Jak se tak na to tak dívám, buď jsem blázen já, nebo oni.

18. 3. 2017
Ahoj,
Otec dneska získal pocit, že máme s bratrem málo pohybu, a tak nás vytáhl na tůru do blízkého lesíka. Matka nešla, už dva měsíce se učí na svou třetí (nebo je to už čtvrtá) atestaci. Nebýt nesmírně otravného bratra mohla to být pěkná procházka.

19. 3. 2017
Ať už jsi kdokoliv, ráda bych ti řekla, že jsem vždycky nebyla tak osamělá. Na základce jsem se vždycky snažila zapadnou do kolektivu, najít si alespoň jednu spřízněnou duši. Hrávala jsem si s dětmi a měla i nejlepší kamarádku, dokud mě neposlala někam. Byla jsem zamilovaná, několikrát, nikdy si mě nevšimli, nikdo. Jsem sama, teď už se ani nesnažím, nemá to cenu, nikdy to cenu nemělo.
Vlastně, ani na začátku střední jsem tak úplně neházela flintu do žita. Když jsem přešla na tuhle školu, celý prvák jsem se velmi snažila si udělat přátele (proto jsem taky měla tu dvojku z fyziky). Až někdy v průběhu druháku jsem zjistila, že se tahám s lidmi, kteří mi vlastně nejsou ani sympatičtí, ani si s nimi nemám, co říct. Bylo na čase přestat si na něco hrát a dospět, jak mi řekla jedna moje známá, co jsem ji kdysi považovala za kamarádku.

21. 3. 2017
Milý kamaráde,
Víš co je to Mokrýš? Je to rostlina, teď začíná kvést, vídáš ji u potoků a rybníků. Taková malá zelená rostlinka, nikdo si jí nevšímá, je nedůležitá, zrovna tak jako já. Jsem neviditelná. Nikdo by si nevšiml, kdybych zmizela. Nikomu bych nescházela, stejně jako ona.

1. 4. 2017
Ahojky!
Je tak krásně slunečno a já jsem tak šťastná, že jsem na tak krásném světě... Apríl... Všechno je na nic.

3. 4. 2017
Milý kamaráde,
Dnes jedeme se třídou na výlet do většího města do divadla. Juchů! Budou hrát Olivera Twista v angličtině.
Divadlo bylo fajn, angličtině šlo rozumět, výslovnost byla excelentní. Vcelku jsem si to i užila a neoznačila bych to za ztrátu času, jak to většinou vidí matka. Netuším, čím jsem si to zasloužila, ale když jsme šli na autobus, slyšela jsem poznámky spolužáků, dokonce i těch spolužáků,které bych zařadila mezi ty hodnější a vcelku normální. Zatínala jsem ruce v pěsti, až bych si roztrkla nehty kůži, kdybych měla nějaké nehty. Držela jsem slzy na krajíčku. Sakra! Proč teď? Uvnitř jsem křičela: „Dost! Dost! Už dost! A co že mám plochý hrudník? A co že jsem bledá jak smrt? Nemají právo!“
Víš, já jsem emocionálně labilní stvoření, matka říká, že na to mám brát prášky. A v tenhle den, jsem to prostě neunesla. Ale co mě to napadlo, odpojit se od ostatních, to dosud nechápu. Nikdo si nevšiml, že jsem zaostávala za zbytkem, nikdo si nevšiml, ani když jsem se odpojila úplně. Bylo jim to jedno. A já toho měla dost.