Nevěra

Nevěra

"Nevěra je zákonitá, věrnost nepřirozená."
                    Archias


Patrik se pokoušel nepropadat panice, ale příliš se mu to nedařilo. Už jednou se málem vyboural a navíc měl jen velmi mlhavé ponětí o tom, kde je. V takovém nečase by bylo strašně snadné někde špatně odbočit. Potom by mohl skončit docela ztracený v mrazivé vánici. Proto zpomalil, vlastně skoro zastavil, když zaslechl hlasitý vyzváněcí tón. Blikající displej mobilního telefonu mu oznámil, že volá Romana.
"Čau! Zrovna sedím za volantem. Málem jsem se zabil na ledové silnici."
"Buď opatrný, Patriku."
"Pokusím se," odvětil. "Jak je u vás?"
"Všude sněží! Skoro se nedá vyjít ven."
"Já vím, je to na nic."
"Kam jedeš?" vyzvídala Romana.
"Tereza mě pozvala na chatu. Asi se chce zase usmířit," dodal Patrik.
"No, to bych od ní nečekala," řekla Romana a její hlas zněl skepticky.
"Já jo. Říkala, že si kvůli tomu vzala na týden volno, takže -
"Takže ty se s ní chceš zase dát dohromady!?"
"Nemám moc na výběr, když nechci dál přespávat na ubytovně," odseknul Patrik. "Ty víš, že bejvák je její. A já nedělám! Žil jsem z jejích peněz, dokud mě nevyrazila."
"Vyhrožovala mi, že se o té naší malé aférce dozví můj manžel," stěžovala si Romana. "Ale nakonec mu nic neřekla. Ten starej vůl si myslí, že jsem se s ní kvůli něčemu pohádala, a proto už nejsme dál kamarádky."
"Tak mu to nevymlouvej a někdy se zase sejdeme."
"Ale ne u ní! Do smrti nezapomenu na tu hnusnou scénu, když nás spolu načapala. To už bych si nikdy zopakovat nechtěla!"
"Myslel jsem si, že tě zabije."
"Já taky. Byla úplně bez sebe."
"Byla hysterická. Ale hned jak jsi vypadla, podařilo se mi ji nějak uklidnit," vyprávěl Patrik. "Říkal jsem si, že to zvládnu. Jenomže to nestačilo."
"Proč?"
"Dala mi ultimátum: Jestli se do zítra nespakuješ a nezmizíš z mýho života, tak je po tobě!"
"To vážně řekla? A teď tě zve k sobě!?" divila se Romana.
"Jo. Asi se jí to po čase nějak rozleželo v hlavě a chce mě zpátky."
"Hm, asi jo."
"Znám Terezu, ta nevydrží být dlouho sama."
"Ta hysterka se určitě těší, že za ní ještě přilezeš," ušklíbla se Romana. "Vlastně je mi tě docela líto, zlato."
"Za pár dní se ti ozvu," odtušil Patrik. "Pokud to vůbec přežiju."
"OK! Pak mi popíšeš, jak to proběhlo."
"Měj se!"
Patrik odložil vypnutý mobil. Následující dny stráví totálně odříznutý od moderní civilizace uprostřed zasněžených lesů, odkud nevedou žádné neschůdné cesty zpět. Pokud napadnou sněhové závěje - dost vysoké na to, aby pod sebou dokázaly pohřbít úzkou silnici plnou nepříjemných výmolů - možná že se odsud nedostane ani celý týden. Byl si jistý, že v okolí nejspíš stejně nebude žádný signál. Došel však k názoru, že je to tak lepší. Nikdo je nebude rušit...
Chatařská osada byla úplně prázdná, nikde nezahlédnul ani živou duši. Co jiného by také čekal, když byla teprve polovina ledna, nevlídné a studené období? Na namrzlých střechách malých domků se zvolna usazovaly sněhové vločky. Náhle si připadal nevýslovně osamocený. Na kilometry a kilometry nikdo, okolo nic než lehounký sníh a pod ním zrádný led...
To byl pěkně hloupý nápad, jet uprostřed tuhé zimy na takové opuštěné místo. Byl to ostatně její nápad, Tereza na tom trvala. Patrik zaparkoval před jedním z weekendových domků, kde byl zatím jen dvakrát nebo třikrát v životě. Byla to jednopatrová, nevelká chata s dřevěnou verandou a s udusaným zadním dvorkem, kde ležela bílá závěj.
Tereza už na něj čekala. Nechala pro něj odemknuté vstupní dveře a Patrik vešel do malé, čistě vybílené předsíně, kde stála obstarožní skříň a u zdi ještě starší, selská lavice. Zaslechl z vedlejšího pokoje známý hlas, jak ho volá. Uvnitř bylo docela chladno. Nic jiného ostatně ani nečekal. Topit se dalo jen ve starých železných kamnech, na kterých se dříve vařilo.
Po dvou zdlouhavých hodinách krkolomné jízdy byl rád, že dorazil v pořádku. Patrik musel sice přetrpět několik poměrně trapných momentů, ale vypadalo to, že Tereza se ho přece jen rozhodla vzít na milost. Uvařila vynikající večeři a zapálila červené svíčky, ze kterých stoupala podivná vůně. Namlouval si, že to přece nemůže být rozžhavené železo, ani horká krev.
Zdálo se, že Tereza si i na sobě dala toho lednového večera obzvlášť záležet. Rudé šaty s úzkou sukní, rudá rtěnka stejného odstínu a vlasy vyčesané do vysokého uzlu. Působil neuspořádaným dojmem, jako kdyby byl pouhým dílem okamžiku. Byla ležérní, ale přitom odvážná. A také se tak chovala.
Nevěděl, co od ní má čekat. Vlastně byl docela překvapený, že všechno zatím jde tak snadno. Seděl u jídelního stolu v nevelké kuchyni, vybavené otlučeným nábytkem z dob bývalých majitelů. Upíjel silné víno se zvláštní trpkou příchutí, na kterou si nedokázal zvyknout. Venku zavládnul mrazivý soumrak...
"Terezo, musíme si spolu promluvit."
"Promluvíme si potom," opáčila nesmlouvavě. "Teď jez!"
Patrik jedl mlčky, ani nevzhlédl od plného talíře. Nevěděl, o čem by měl mluvit. Ticho začínalo být tíživé. Jídlo bylo dobré, ale začal se mu zvedat žaudek. Uvědomil si, že je mu špatně. Tereza se na něj dívala se zvláštním výrazem ve zlověstných očích, jaký u ní Patrik ještě nikdy dřív neviděl. Nebo za to mohl jen rudý odlesk plápolajících svíček!?
"Je ti zle?"
"Je..."
"Zasloužíš si to, ty zmetku!"
"Co se to děje!?"
"To nic. Dala jsem ti svoje prášky na spaní."
Ta neodbytná slova, pronesená tak lhostejným hlasem, mu stále znovu a znovu dutě rezonovala v uších. Červená barva ztmavla do černé...  
Prášky na spaní? On ani nevěděl, že Tereza nějaké bere! Kam zmizela!? Připadalo mu, jako kdyby byl slepý. A umíral s každým okamžikem. Patrik se bezmocně propadl do ohlušující temnoty...
Trvalo dlouhou dobu, než přišel k sobě. Nic nechápal! Kde je!?
Nedokázal uvažovat, ale do jeho ospalého podvědomí se začal postupně vkrádat velice, ale velice nepříjemný pocit. Byla to bolest, tak cizí a přece téměř hmatatelná, jako kdyby k němu jeho ochablé tělo už nepatřilo. Fyzická bolest a hrozná zima, která se mu zařezávala až do samého morku kostí...
Nedokázal si vzpomenout, co se mu stalo. A proč je najednou všechno černé!?
Jakmile se mu zase vrátila ochromená paměť, Patrik pochopil, že jeho současná situace není zrovna růžová. Probudil se v potemnělém sklepě, jen slabě osvětleném holou žárovkou na tenkém drátku.
Napůl seděl, či spíše ležel na zmrzlé podlaze, připoutaný ke hranatému trámu rezavějícím řetězem na kolo. Byl celý potlučený, jak jej Tereza táhla za nohy. Ze schodů ho v záchvatu vzteku spíš shodila, než stáhla. Do obličeje mu stekla zaschlá krev.
"Tak už ses probral, Patriku?"
Sotva poznal ten drsný hlas. Zněl tak ochraptěle, jako kdyby Tereza dlouhou dobu jenom zuřivě křičela. Podařilo se mu zvednout zakrvácenou hlavu, ale vzápětí mu celým krkem projela bolestivá křeč, která ho donutila tiše vykřikout. Začínal nad sebou rozeznávat svou bývalou milenku. Vyděsila ho, protože už vůbec nevypadala tak dobře, jako předtím.
Maska z ní spadla.
Plakala a prolité slzy rozmáčely její bezchybný make-up, na kterém si předtím dala tolik záležet. Pod ním se objevila špatná pleť a počínající vrásky, nepěkné na pohled. Ani perfektně učesané vlasy jí nedržely v nevzhledném uzlu. Uvolnily se z něj a v řídkých pramíncích jí padaly do rozmazaného obličeje.
Byla šeredná, ale Patrika neděsil ani tak její divný vzhled, jako spíš ty zlé oči. Snad ani jednou nemrkla. Byly strašlivé, něco v nich jej nutilo nepřestávat křičet. A šílené. Patrikovi se chtělo zvracet, ale do hrdla se mu nahrnula jen zkypělá žluč. Nedokázal se na ni déle dívat!
Tereza přejela jazykem rozšklebené rty, odkud už dávno zmizely i poslední rozteklé stopy líčidla. Zabodávala do něj vražedné zraky, jaké může mít jedině jedovatý had nebo starý ještěr. Uviděl suchou, šupinatou kůži ve tváři, i ty rudé šaty jenom zplihle visely na jejím vychrtlém těle. Jako kdyby nebyly nic víc než maškarní kostým, pod kterým se skrývá ohyzdná kostra!
Líbivá maska popraskala a odhalila to, co bylo za ní. Tu zrůdnou hrůzu, která Patrika nenáviděla a chtěla se mu co nejbrutálnějším způsobem pomstít za všechny skutečné i domnělé křivdy, které na ní kdy spáchal. Za vášní vždy leží smrt!
Nemilosrdná smrt, stejná jako ledový chlad, který se postupně vkrádá do lidského těla, odkud už dávno vyprchala veškerá vášeň. Skoro jako horká krev, se kterou odplouvá i vzácná životní síla... Tělo zeslábne. Pak přichází vytoužená smrt. A po ní se otevírá planoucí peklo!
"Konečně ses probudil?"
"Terezo? Cos mi to udělala!?"
"Já!? Co jsi ty udělal mně?"
"O čem to mluvíš?"
"Jak si myslíš, že mi je!?"
"Co je mi po tom? Pusť mě!"
"Tebe nikdy nic nezajímalo," vyčítala mu Tereza. "Všechno ti bylo jedno. Ty nic nevíš. Nic nechápeš. Jsi sobecká svině!"
"Drž hubu!"
"Ty si snad ani nezasloužíš žít!"
"Zbláznila ses!?"
"Opustila jsem kvůli tobě manžela, nechala jsem mu dokonce i kluka. Stejně měl fotra vždycky raději, než mne. Byla jsem mizerná matka."
"Co to sem taháš!?"
"Starala jsem se o tebe. A cos dělal ty!? Podváděl jsi mne!" křičela Tereza. "Já vím, že jsi to neudělal poprvé!"
"Ani naposledy!" vmetl jí do tváře.
"Pro tebe už žádné příště nebude, Patriku," odsekla.
Terezin hlas zněl náhle tiše, spíš jako kdyby si mluvila sama pro sebe:
"Jak si myslíš, že mi bylo,když jsem přišla dřív z práce, a našla jsem tě v mé posteli se svojí nejlepší kamarádkou!? Ta zasraná kurva na sobě měla moje prádlo! A ty-"
Už nedomluvila. Tereza byla bez sebe vzteky. Pak ze sebe vyrazila skrz zaťaté zuby:
"Pamatuješ si, jak se mi vrátily ty staré deprese? Byla jsem úplně mimo. Zase jsem začala uvažovat o sebevraždě."
"Proč?"
"Kvůli tobě. Zničil jsi mi život!"
"Já!?"
"Víš, že jsem si chtěla vzít všechny ty prášky na spaní a zapít je vodkou? Prostě spát a už se nikdy neprobudit! Chápeš to?"
"Terezo... Já to chápu! Já tě chápu!"
"Nechápeš nic! Ty nevíš, jaké to je, když chceš umřít!!!"
Patrik začal panikařit. Pokoušel se osvobodit. Marně! Pozorovala jej s jakousi morbidní zvědavostí, asi jako malé dítě, které zírá na zmrzačenou mouchu s utrženými křídly. Tereza se na moment odmlčela, pak ale pokračovala ve svém pomstychtivém monologu. Byla šílená.
"Zabiju tě! Zaplatíš za to, cos mi provedl!"
"Co chceš dělat, ty hysterická mrcho? Zastřelit mě!?"
"Ne, to by bylo moc rychlé. Ty budeš umírat pomalu," zasyčela Tereza. "Možná, že zemřeš zimou, nebo hladem. To je mi jedno. Budeš trpět stejně, jako já."
"Ty lžeš!"
"Umřeš! I když budeš křičet, nikdo tě neuslyší. Nikdo tě tady nenajde. Už teď jsi mrtvý!"
"To mi nemůžeš udělat," křičel Patrik. "Vzpamatuj se, Terezo! To nejsi ty!!!"
"Zasloužíš si to! A buď si jistý, že ta čubka Romana za to zaplatí taky. O to se postarám."
"Ne! To neuděláš!!!"
"Zdechni!"
Cítil její hubené prsty, jak mu do sešklebených úst vráží zmačkanou látku. Byly to drahé kalhotky, jen malý kousek hebkého saténu a černé krajky.  Spodní prádlo, podobné jako to, co měla na sobě Romana těsně předtím, než je spolu Tereza jednoho dne přistihla ve své vlastní ložnici. Našla Patrika se svojí nejlepší kamarádkou v jedné dost nekonvenční poloze na salétovém povlečení bílé barvy, které - pokud si dobře pamatovala - kdysi vybírali společně...
Vzpomínky? Nic než mučení!
Tereza opatrně vystoupala po příkrém schodišti, doprovázená monotónním klapáním vysokých podpatků. Pak se zastavila u sklepních dveří, odstrašující postava, kterou v nepravidelných intervalech zalévalo nažloutlé světlo. Její pobledlá tvář v něm vypadala jako groteskní maska smrti. Rozloučila se s bývalým milencem prázdným výrazem v uplakaných očích, pokrytých rozteklou řasenkou.
"Sbohem, Patriku. Doufám, že tvá smrt bude pomalá a bolestivá."
Tereza stiskla umělohmotný vypínač a holá žárovka na slabém drátku zhasla. Patrik zůstal potmě. Rázem oslepnul. Byl celý prochladlý. Chtěl křičet, ale nešlo to. Ten mizerný kousek jemného hadříku se saténovu krajkou, který mu rozzuřená Tereza tak surovým způsbem nacpala až hluboko do krku, jej dusil.
Nemohl se ani pořádně nadechnout. Málem se udusil! Nedokázal se té provlhlé látky nijak zbavit. Zalila jej ohavná bezmoc, o to horší, že Patrik předtím nikdy nic takového nezažil. Zoufale cloumal spoutanýma rukama. Marně se pokoušel osvobodit. Bylo to k ničemu. Stejně jako jeho dosavadní život, ve kterém nic nedokázal!
Pak zaslechnul, jak Tereza odjíždí. Myslela to vážně. Možná, že Patrik se jí až do poslední chvíle zdráhal uvěřit, že ho chce doopravdy zabít. Zavraždit ho jedním z nejpříšernějších způsobů, jaké si ve svém chorém mozku dokázala vymyslet! Tereza měla v jedné věci pravdu: nikdo ho tu nenajde. Nikdo jej nepřijde vysvobodit a ona ho nechá trpět až dokonce...
Zasloužil si Patrik tohle!?
Mrznul! Brzy jej bolelo celé tělo. A nedokázal se pohnout. Řetěz na kolo se silnými články se mu zařezával až do masa a otupoval přítok krve. Ta hustá tma, děsivá a studená ležela na jeho tváři a těle. Nic neviděl. Jen cítil nepolevující bolest, která s každým dalším okamžikem jen narůstala. Ale nejhorší ze všeho byl ten nesnesitelný pocit! Prázdný žaludek, který jej zabíjel. Patrik umíral hladem a zimou...